Peruji.cz

 Někdy je skutečnost fascinující více než fikce.

O 14 let později „Bráško, vstávej!“ vtrhne čtrnáctiletá Anyela, oblečená jen do noční košile a županu, do Moranova pokoje a skočí mu do postele. „Ještě pět minut,“ zamrmlá Moran a přetočí se na břicho. „Nene, žádných pět minut. No tak vstávej! Víš, že mám dneska narozeniny!“ zatřese jím Anyela. Moran zavrčí a přetáhne si přes hlavu peřinu. „No ták, bráško!“ nevzdává se Anyela a šťouchá do Morana. „Radši vstaň, jinak ti nedá pokoj,“ ozve se ode dveří pobaveně. Moran si povzdechne, odkryje si hlavu, nadzvedne se a pohlédne na Loruna, který se s pobavením culením opírá o dveře jeho ložnice. „Tebe také probudila?“ zeptá se ochraptěle. Lorun jen pobaveně přikývne a zelené oči mu pobaveně jiskří. Hledí na Morana, který se zaúpěním zmoženě padne zpět do postele. Moran, který je přesnou kopií jejich otce. Vysoký, mohutný, s tmavě hnědými vlasy, zelenýma očima a ostrými rysy ve tváři. Vedle něj je na posteli usazená Anyela se spokojeným výrazem. Anyela, jejich malá sestřička, která j...

Ludrun sedí v křesle na ošetřovně a chová svoji dcerku. Nemůže z ní spustit oči. Je proti jeho rukám tak droboučká. Vždyť se mu vejde do dlaní a neváží ani dvě kila! Povzdechne si a prstem jemně holčičku pohladí po tvářičce. Holčička se lehce zavrtí. Ludrun se jemně pousměje. Je skoro zázrak, když se pohne. Nehledě na to, že pláče ještě méně než se hýbe. A navíc když už zapláče, tak jen krátce a tiše. „Ty moje maličká,“ zašeptá Ludrun tiše. Ambriel ležící na lůžku před nimi zasténá a pomalu otevře oči. Rozhlédne se a oči se mu šokem rozšíří. Tohle je ošetřovna! Co to má znamenat? Takhle vypadá smrt? Ne, to určitě ne. To by ho přeci nebolel podbřišek a na hrudi. Snad bůh Zroz nevyslyšel Ludrunovu prosbu a nevzal život jemu? Zbledne a začne trhaně dýchat. „Ambrieli! Ambrieli, klid!“ natáhne se Ludrun a položí Ambrielovi ruku na rameno. Ambriel sebou trhne a pohlédne na Ludruna. „Ty žiješ?“ zeptá se užasle. „Co je to za otázky? Ovšem že žiju,“ usměje se na něj Ludrun. Ambriel na ně...

Ambriel ztěžka dosedne do křesla na ošetřovně, zatímco Ludrun vybaluje jeho věci. Začíná mu osmý měsíc těhotenství a na doporučení lékaře se raději přestěhoval na ošetřovnu. Doprovází ho i Brona s dětmi. „Táta bebí?“ zeptá se Moran. „Ano, broučku, táta bebí,“ přikývne Ambriel. Moran se mu vyšplhá na klín a přitulí se. Ambriel ho pohladí a usměje se na něj. „Auuu!“ zaskučí vzápětí, když jím projede bolest. Všechny tím vystraší. „Ambrieli, co se děje?“ přiskočí k němu Brona a sundá mu Morana z klína. Ten na tatínka vystrašeně hledí. Ublížil mu snad? „Myslím...myslím, že...už je to tady. Au!“ vykoktá Ambriel a prodýchává bolest. Ludrun vyběhne k lékařově pracovně, aby ho přivolal. Takřka okamžitě oba spěšnými kroky zamíří k Ambrielovi a v patách je jim vykulená sestřička. Je to ještě studentka, která byla na praxi v městské nemocnici a z té ji poslali sem spolu s několika staršími sestrami. „Nelekni se. Potřebuju tě vyšetřit,“ řekne Ambrielovi a začne mu prohmatávat břicho. Amb...

Exerovi se usadí v královské pracovně naproti Ambrielovi a Ludrunovi. „Nebudeme to protahovat. Všichni víme, proč jsme sem přišli,“ vezme si Ambriel slovo. „Nebo sem byli přivedeni,“ zamumlá Ludrun a pohlédne na Enyla. Ten se zamračí. Nikdo mu nemusí připomínat, že ho sem musel dovést bachař z vězení. A že dotyčný bachař stojí za dveřmi, aby ho pak odvedl zpět. „Musíme se rozhodnout co dál. A my to nechtěli rozhodnout bez vás,“ ignoruje Ambriel Ludrunovu poznámku. „Proč to nechcete rozhodnout sami?“ zeptá se lord Exer. „Protože nám to připadá nefér. Jedná se o vás a tak jsme to chtěli rozhodnout s vámi,“ odpoví Ambriel. „Nechte to být. Zapomeneme na všechno a necháme vše tak jak je. Bude to lepší,“ povzdychne si Lyryn. Lord Exer souhlasně přikývne. Co by ještě mohl chtít? Jeden syn ve vězení, druhý zostuzený. Když se naposledy pokusil jít s Lyrynem do města, lidé na ně křičeli urážky a po Lyrynovi několik lidí dokonce hodilo vejce a shnilou zeleninu. Teď už nemá možnost získat ...

„To myslíš vážně? Naprosto vážně?“ nemůže Ludrun uvěřit tomu, co mu Ambriel právě řekl. „Ano,“ přikývne Ambriel. Ludrun se ztěžka posadí na svou postel a vytřeštěnýma očima hledí do zdi. „Takže ty mi tvrdíš, že...že Enyl a Lyryn Exerovi jsou...že jsou...tvými...bratry?“ zeptá se. „Ano,“ přikývne znovu Ambriel. „To...to je...šílené!“ vykřikne Ludrun a vstane z postele. Začne procházet sem tam a horečně přemýšlí. Ambriel ho upřeně sleduje z křesla, ve kterém sedí. „Souhlasím. Otázka ale je co s tím teď budeme dělat? Tohle je něco, co nemůžu řešit sám,“ řekne. „No tak to nevím. Co s tím chceš dělat?“ zastaví se Ludrun a pohlédne na Ambriela. „Já taky nevím. Být to za jiných okolností uznal bych oficiálně za své bratry. Jako mí bratři by pak získali vysoké tituly, pozemky a všechno, co k tomu patří. Ale takhle? Nenávidí mě. A věř mi, že chápu, proč mě nenávidí. Ale nemůžu jim odpustit, co mi udělali. Málem mi přebrali manžela, chtěli mě poslat na smrt, kterou mi i vyhrožovali. Dok...

Před domem Exerových zastaví kočár a několik vojáků. Kočí seskočí z kozlíku, otevře dveře kočáru a pomůže Ambrielovi ven. Ambriel přejde k domovním dveřím, za ním jdou dva vojáci jako osobní stráž a jeden z nich klepadlem zaklepe na dveře. Ty se otevřou. „Druhý král? Jaká čest pro nás, veličenstvo!“ pokloní se překvapeně postarší majordomus. „Je lord Exer doma. Nebo jeho syn?“ zeptá se Ambriel. „Lord Exer ráno odjel a vrátí se až pozdě odpoledne nebo večer. Ale pan Lyryn je doma,“ odpoví majordomus. „Dobře. Rád bych s ním mluvil,“ řekne Ambriel. „Pojďte dál,“ ustoupí majordomus stranou. Ambriel se dvěma vojáky vstoupí dovnitř. Majordomus za nimi zavře dveře, předejde je a odvádí je do obývacího pokoje. „Prosím, udělejte si pohodlí. Mohu nabídnout něco k pití nebo občerstvení?“ zeptá se majordomus. „Ne, děkuji!“ odmítne Ambriel a posadí se na jednu pohovku. „Dobrá. Dojdu pro pana Lyryna. Chvilku prosím počkejte!“ pokloní se majordomus a vyjde ze dveří. Vojáci si stoupnou za Am...

Je pozdní noc, když se k palácové bráně přikrade tmavá postava. Zabuší na ni. „Ano?“ otevře se malé okénko a z něj vyhlédne voják. „Mám tu něco pro Druhého krále. Rád bych mu to předal,“ řekne postava mužským hlasem. „Takhle pozdě? Přijďte zítra. Ve dne,“ zavrčí voják a chce zavřít okénko. „To nepůjde. Mohu mu to předat jedině teď,“ zarazí ho muž. „Je už pozdě. Druhý král už spí,“ řekne voják. „No tak ho probuďte,“ nevzdává se muž. „Nezbláznil jste se takhle náhodou? Nebudeme budit Druhého krále jen proto, že mu chcete předat kdovíco,“ odsekne voják šokovaný drzostí muže. „Není to kdovíco. Druhý král si to dá se říct objednal a já dost riskoval, když jsem to sháněl,“ zamračí se muž. „No dobrá, tak mi to nechte tady a já to předám,“ povzdechne si voják. „To nejde. Chci ještě platbu,“ odmítne muž. „Druhý král vám jistě zaplatí domluvenou cenu,“ promne si voják čelo. „Co se děje?“ objeví se za ním druhý voják, který už nedokáže potlačit svou zvědavost. První voják se k němu o...

Ambriel se posadí k toaletnímu stolku ve svém pokoji a začne se upravovat. Na tváři mu pohrává něžný úsměv. Ludrun mu řekl, že v noci má pro něj v zahradě překvapení. Moran i Lorun už spokojeně spí a tak mu nic nebrání udělat se hezkým, aby v Ludrunovi probudil touhu, kterou ovšem nemá v plánu ukojit. Je už téměř hotový a sáhne po flakonku s voňavkou, když se otevřou dveře a dovnitř vpadne plačící Moran. „Broučku, co se stalo?“ zděsí se Ambriel, sklouzne ze židle, klekne si a vtáhne si Morana do náruče. Moran se k němu přitiskne, pevně se ho chytí a dál pláče. „Šššš, broučku,“ stírá mu Ambriel slzy a konejší ho. Moran se v tatínkově náručí pomalu uklidňuje. „Špát ne, bubák,“ zašišlá a znovu se naplno rozpláče. „Ach broučku,“ vydechne Ambriel, když pochopí, že se jeho synovi zdál ošklivý sen, který ho patrně vyděsil. Vstane, posadí se na postel a Morana si posadí na klín. Rukama ho obejme a jemně jím houpá. „Šššš, byl to jen sen,“ uklidňuje ho. „Co se stalo?“ zeptá se Ludrun, k...