Peruji.cz

„Vítejte doma!“ přivítala hospodyně Juliena, jen co vešel do svého domu. „Děkuji! Jsem rád doma,“ řekl Julien a postavil svůj kufr a cestovku vedle botníku. „Tomu věřím. Za jak dlouho, že je mistrovství?“ zeptala se hospodyně. „Za dva měsíce,“ pokrčil Julien rameny. „Takže budete dva měsíce doma. To je báječné. Ale jak jste vychrtlý, měl byste nabrat nějaké maso. Uvařila jsem vám vaše oblíbená jídla, bouillabasse, francouzské brambory s kuřecím masem a jako dezert citronový koláč se sněhovou čepicí. Jistě si pochutnáte,“ usmála se hospodyně a odcházela do kuchyně. „Co? Vždyť budu tlustý,“ zaprotestoval Julien. „Vy a tlustý? Ale prosím vás, však ono by vám jen prospělo, kdybyste něco přibral. A kdoví co vám v té Anglii dávali. Beztak jste tam držel hladovku, takže až si vybalíte, tak se přijďte najíst,“ za lamentování zmizela hospodyně v kuchyni. Julien si jen povzdechl. Tato jídla má opravdu nejradši a jen těžko jim odolává. Navíc je mu jasné, že jeho hospodyně mu ani nedovolí o...

Julien ležel v posteli po dalším dni, protoulaném Londýnem. Ovšem navzdory únavě nemohl usnout očekáváním. Přijde dnes Eric nebo ne? Jemně se pousmál a jeho tělo se zachvělo, když zaslechl tiché klapnutí dveří. „Už jsem myslel, že dnes nepřijdeš,“ řekl tiše. „Mohl bych snad promarnit noc strávenou s tebou?“ přišla odpověď a Julien ucítil, jak se matrace prohnula pod váhou jiného těla. Julien se otočil na bok, čelem k Ericovi. „Mohl bych něco vyzkoušet?“ zeptal se. „Cokoliv,“ v Ericově hlase slyšel úsměv. „Polož ruku na polštář. Hranou,“ instruoval ho Julien. Eric poslechl, zvědav, co Julien vymyslel. Julien zvedl ruku, položil ji naproti té Ericově a přitiskl svou dlaň k jeho. Ericovo obočí vylétlo vzhůru, ale nic neřekl. „Vždycky jsem to chtěl zkusit, ale nikdy jsem neměl s kým,“ odpověděl Julien na nevyřčenou otázku. „Co kdybys mi řekl něco o své minulosti? Nikdo o tobě nic neví,“ požádal Eric. Julien sebou cukl. „Proč? Abys to pak mohl prodat bulváru?“ vyštěkl. „Ne. Osta...

„Dobrý den! Chtěl bych se zeptat, kdo všechno má klíč od mého pokoje?“ vletěl Julien ráno na recepci a nebohou recepční probodával pohledem. „Dobrý den, pane Delacoure! Klíč od vašeho pokoje máte jen vy, pokojské a zbylé dva jsou tady. Bezpečně uzamčené v trezoru. Je snad něco v nepořádku, pane Delacoure?“ zírala na něj recepční jako na přízrak. „Ne, vlastně ne. Všechno je v pořádku,“ zakroutil Julien hlavou. „Dobrá. No kdybyste něco potřeboval, tak stačí říct. Rádi vám pomůžeme,“ usmála se recepční. „Ano, jistě,“ otočil se Julien k odchodu. Vrátil se do svého pokoje a usadil se do jednoho z křesel, které tu byly. Jestliže klíče mají pouze pokojské a zbylé jsou pod zámkem, jak se k němu sakra ten chlap dostal? „Třeba se už neukáže,“ zašeptal si pro sebe. Pak ale hodil starosti za hlavu. Je v Anglii a bude tu celý týden, tak by si to měl trochu užít. Vstal, vyšel z pokoje a vyrazil na snídani do hotelové restaurace. „Juliene, konečně. Už jsem myslel, že snídani zaspíš,“ přitočil...