Ledový princ - kapitola 5

„Vítejte doma!“ přivítala hospodyně Juliena, jen co vešel do svého domu.

„Děkuji! Jsem rád doma,“ řekl Julien a postavil svůj kufr a cestovku vedle botníku.

„Tomu věřím. Za jak dlouho, že je mistrovství?“ zeptala se hospodyně.

„Za dva měsíce,“ pokrčil Julien rameny.

„Takže budete dva měsíce doma. To je báječné. Ale jak jste vychrtlý, měl byste nabrat nějaké maso. Uvařila jsem vám vaše oblíbená jídla, bouillabasse, francouzské brambory s kuřecím masem a jako dezert citronový koláč se sněhovou čepicí. Jistě si pochutnáte,“ usmála se hospodyně a odcházela do kuchyně.

„Co? Vždyť budu tlustý,“ zaprotestoval Julien.

„Vy a tlustý? Ale prosím vás, však ono by vám jen prospělo, kdybyste něco přibral. A kdoví co vám v té Anglii dávali. Beztak jste tam držel hladovku, takže až si vybalíte, tak se přijďte najíst,“ za lamentování zmizela hospodyně v kuchyni.

Julien si jen povzdechl. Tato jídla má opravdu nejradši a jen těžko jim odolává. Navíc je mu jasné, že jeho hospodyně mu ani nedovolí odolat a nacpe to do něj klidně i násilím. Vzal svá zavazadla a vystoupal po schodech. Nahoře otevřel dveře své ložnice a vešel dovnitř. Kufr i cestovku položil na zem, otevřel je a pustil se do vybalování. Když ucítil pronikavou vůni bouillabasse, zakručelo mu v břiše a on zrychlil, aby už konečně mohl sejít dolů do kuchyně a dát si tu dobrotu, kterou se mu sbíhaly sliny. Když už měl konečně vybaleno a vše uklizeno, schoval cestovku i kufr do skříně a vyšel z pokoje. Seběhl schody a vešel do kuchyně.

„Tak už hotovo. To je dobře,“ usmála se na něj hospodyně a postavila na stůl hrnec s bouillabaisse a nalila štědrou porci do připraveného talíře.

„To je moc,“ hlesl Julien, když spatřil to množství.

„Jen nepovídejte. Je to porce, tak akorát. Tak si sedněte a ať to máte v sobě,“ pohrozila mu hospodyně naběračkou a odnesla hrnec.

Julien si sedl a vzal do rukou lžíci. Nasál vůni polévky a blaženě přivřel oči. Vnořil do ní lžíci, trošku nabral a vložil si do úst sousto. Blaženě zasténal a pustil se do polévky jako hladový vlk. Hospodyně to jen s úsměvem spokojeně sledovala. Julien po chvíli jen překvapeně zamrkal, když zjistil, že na dně talíře už nic nezbylo a že to všechno snědl.

„No vidíte. A ani to nebolelo, že?“ usmála se na něj, když uklidila prázdný talíř po polévce a na stůl dala zapékací mísu s francouzskými bramborami.

Opět nabrala štědrou porci a dala ji Julienovi na talíř.

„Dobrou chuť!“ popřála mu a odnesla zapékací mísu.

Julien nejistě hleděl na svůj talíř, ale lákadlu na svém talíři nedokázal odolat, tak vzal vidličku a začal jíst.

„Už do sebe nedostanu ani sousto,“ zakňučel, když dojedl a praštil hlavou o stůl.

„Skutečně? A to ani téhle dobroty?“ postavila před něj hospodyně talířek s kouskem citronového koláče se sněhovou čepicí a dezertní vidličkou.

Julien zvedl hlavu a zmučeně se na koláč podíval.

„Jestli to sním, tak budu muset zahájit buď hladovku nebo zpřísnit své tréninky,“ zamumlal.

„Tak to ne. Žádnou hladovku držet nebudete a tréninky zpřísňovat taky ne. Už tak jíte jako vrabec a trénujete téměř do úmoru. To se chcete zničit? Jen takhle dál pokračujte a za chvíli vás odtud budou odvážet v rakvi,“ vyplísnila ho hospodyně.

„Vy mi do toho nemáte co mluvit. Nejste moje matka. Jste jen pouhá hospodyně, kterou můžu kdykoliv propustit,“ vyskočil Julien na nohy a probodával svou hospodyni zlobným pohledem.

„Jen to udělejte. Pochybuju, že by se o vás někdo staral tak jako já,“ stoupla si hospodyně před něj s rukama v bok.

„Možná že ne. Ale alespoň by se nemíchal do mých věcí,“ vykřikl Julien.

„Máte pravdu nemíchal, ale taky by vás v té rakvi odvezli mnohem dřív. Copak nechápete, že se o vás starám a pletu se do vašich záležitostí jen proto, že mi na vás záleží?“ rozhodila hospodyně zoufale rukama a oči se jí zalily slzama.

Julien zůstal stát jako opařený a nevěřícně na hospodyni zíral.

„Vám na mě záleží? Neděláte to jen pro peníze?“ zeptal se tiše.

„Ano, záleží mi na vás. A ne, nedělám to jen pro peníze. Jste pro mě jako můj vnuk a bolí mě srdce, když vidím, jak moc se ničíte. Bojím se o vás,“ vytrysklo z hospodyně vše, co v sobě doposud schovávala.

Julien se šokovaně posadil a nevěděl, co si o tom má myslet. Nikdy se o něj nikdo nebál a dosud ho nikdo neměl rád. A najednou se s takovými lidmi jakoby roztrhl pytel.

„Omlouvám se!“ hlesl.

„Neomlouvejte se. Jen už začněte proboha jíst. Nerada bych vás viděla na kapačkách. Nebo hůř,“ otřela si hospodyně oči.

„To bych musel být podvyživený, abych se dostal až na kapačky. A to nejsem. Jen si chci udržet figuru. Je to důležité,“ povzdechl si Julien.

„Ale nemůžete být taková vychrtlina. Kdybyste přibral kilo nebo dvě, tak by vám to jen prospělo. Vypadal byste zdravěji a určitě i krásněji,“ sedla si hospodyně vedle něj a položila svou ruku na tu jeho.

Julien si povzdechl a pohlédl na ni.

„Nedáte si se mnou?“ lehce se usmál a pokynul hlavou ke koláči.

„Ráda,“ usmála se na něj hospodyně a vstala, aby si vzala svůj kousek a poté se posadila zpět.

Julien se na ni usmál a společně se pustili do koláče.

***

Večer Julien ležel v posteli ve svém tmavém pokoji a netrpělivě hleděl do tmy. Přijde nebo nepřijde? I když se na Erica zlobil, že mu nedovolil na něj sáhnout, tak věděl, že by se mu po něm stýskalo a tak mu poslední noc v Anglii dal klíče od svého domu a kód od alarmu. A teď na něj čekal.

Usmál se, když zaslechl tiché otevření a následné zavření dveří, tiché kroky k jeho posteli a prohnutí matrace. Následně se kolem něj ovinuly důvěrně známé paže.

„Přišel jsi,“ řekl tiše.

„Ano. Když už jsem dostal šanci, tak ji přece nenechám jít,“ v Ericově hlase byl slyšet úsměv.

„Zítra přijde ten tvůj kamarád. Na pohovor. Volal jsem mu po cestě z letiště,“ oznámil mu Julien.

„Já vím. Volal mi, když s tebou ukončil hovor. Byl opravdu nadšený,“ řekl Eric.

„Znáte se dobře?“ zeptal se Julien.

„Od dětství. Je to můj nejlepší přítel. A dřív než tě začnou napadat podivné nápady, tak z něj o mě nic nedostaneš. Je to dobrý a věrný přítel. A bez mého souhlasu ti o mě neřekne vůbec nic,“ řekl Eric.

Julien v duchu zaklel. Přesně tohle plánoval, dostat z toho chlapíka nějaké informace o Ericovi a možná i zjistit, proč mu Eric nechce ukázat svou tvář nebo ho nechat se ho dotknout.

„Tak mi na mé otázky odpověz ty,“ zamračil se Julien.

„Záleží na tom co chceš vědět,“ pokrčil Eric rameny.

Julien se přetočil a položil si hlavu na Ericovu hruď a zíral na něj i když nemohl vidět víc než siluetu.

„Proč mi nechceš dovolit, abych se tě dotkl?“ zeptal se Julien.

„Právě teď se mě dotýkáš. A já ti to evidentně dovoluju,“ zapletl Eric svou ruku do Julienových vlasů a probíral se jimi.

„Ty víš jak to myslím. Proč mi nechceš dovolit, abych se dotkl tvého obličeje? Nebo abych ho viděl?“ mračil se Julien.

„Na tohle už jsem ti odpověděl. Nechci, aby ses mě štítil. A to přesně by se stalo,“ odpověděl Eric s povzdechem.

„Jak to můžeš vědět?“ vyštěkl Julien.

„Nebyl bys první. Hodně lidí se mě štítí a odvrací zrak, jen když projdu kolem nich. Malé děti se mě dokonce bojí a strachy pláčou, když mě vidí. Už jsem ti říkal, že jsem chtěl být učitel. A měl jsem na to. I na vysokou jsem se dostal. Ale jak by ze mě mohl být učitel, když na mě děti reagují takto? Nechci vidět odpor v tvém obličeji, znechucení v tvých očích. Nezvládl bych to,“ řekl Eric s bolestí v hlase.

„Pak mi řekni, co se stalo. Narodil ses ošklivý nebo zdeformovaný? Nebo je to následek nějaké nehody?“ zeptal se Julien.

„Byla to nehoda. Ale víc ti neřeknu. Dovtípil by ses a to nechci,“ hlesl Eric.

„A jak dlouho to chceš udržovat takto? Jak dlouho se ke mně chceš plížit po nocích, ve tmě, abych tě neviděl? Rok? Dva? Jednou to praskne, dříve či později a co bude pak?“ položil Julien otázky, nad kterými Eric nechtěl uvažovat.

„Nevím. Nevím co budeme dělat nebo jak dlouho to bude trvat. A vím, že to jednou praskne a ty pak odejdeš. Jen doufám, že až se tak stane, takže zvládnu nechat tě jít,“ zašeptal Eric a v jeho hlase byl slyšet smutek.

„Nevím, jestli vím co je to láska a jestli vím, jak milovat, ale jedno vím jistě. Cítím se u tebe v bezpečí a vím, že mě budeš chránit a proto neodejdu a ani tě nenechám jít,“ přehodil Julien svou ruku přes Ericovo břicho a objal ho kolem pasu.

„Neslibuj, co nemůžeš splnit,“ řekl Eric.

Julien si odfrkl, otočil se na bok, přetáhl přes sebe Ericovu paži, propletl s ním prsty a zavřel oči. Eric se jemně usmál, pohodlněji se uvelebil a taktéž zavřel oči.

***

Julien seděl na pohovce v obýváku a soustředěně hleděl do papírů ve svých rukou. V křesle postaveném našikmo k pohovce seděl vysoký blonďák s nervózním úsměvem na rtech, s očima těkajícíma po místnosti a ruce měl pevně sevřené v klíně, aby zabránil jejich třesu. Ne, že by na tom bylo něco k podivení, ne každý den se ucházel o místo trenéra proslulého krasobruslaře a několikanásobného mistra světa.

„No, kvalifikaci máte více než dostatečnou a máte senzační doporučení. Čistý rejstřík. A životopis je ucházející. Ale řekněte mi, proč se ucházíte o toto místo?“ položil Julien papíry a pronikavě se na muže před sebou zahleděl.

„No, je to velmi prestižní místo. Víte, baví mě trénovat a vymýšlet sestavy a rád se raduju z úspěchu těch, které trénuju. Naneštěstí, sestavy, které vymýšlím jsou pro mé svěřence obtížné. Proto chci pracovat s profesionálem. Chci vymýšlet složité sestavy a zažívat to vzrušení a adrenalin z nějaké soutěže. Ne, že by mě práce s dětmi nebo dospívajícími nebavila, ale už mě frustruje, učit je jedno a to samé. Jak mají stát, jak se mají rozjet, jak zatočit, jak jet pozadu. A nebudu vám lhát, jde mi i o peníze. Moje přítelkyně je těhotná a s příchodem dítěte se nám zvednout náklady. Ne, že bych se na dítě netěšil. Těším se a moc, ale chci aby bylo dítě finančně zajištěno. Abychom mu mohli dopřát vše, co bude potřebovat. Navíc mu chci začít šetřit, aby bylo do budoucna zajištěno a mohlo si pořídit vlastní dům nebo byt. Mám tady i návrhy různých sestav, pokud byste si je chtěl prohlédnout,“ skousl si muž spodní ret.

„Ukažte mi je,“ natáhl k němu Julien ruku.

Muž mu urychleně podal tmavé desky, které měl opřené o bok.

„Líbí se mi vaše upřímnost,“ poznamenal Julien při přebírání.

„Děkuji!“ usmál se nervózně muž.

Julien si ho nevšímal, místo toho otevřel desky a pozorně si prohlížel návrhy různých sestav. Oči se mu rozšířily překvapením, ty sestavy byly úžasné. Obtížné, ale úžasné.

„Tohle jste skutečně vymýšlel vy?“ zdvihl k muži hlavu.

„Ano,“ přikývl muž.

„To je skvělé. Naprosto skvělé. Beru vás. Dostanete smlouvu na neurčito, ovšem s tříměsíční zkušební dobou,“ podíval se na muže Julien.

„To myslíte vážně? Opravdu to místo dostanu?“ rozzářil se muž.

„Ano, dostanete. Smlouva je tady. Jedna pro mě a jedna pro vás. Začínáte příští týden, takže máte čas dát ve své současné práci výpověď,“ přisunul k němu dvě kopie smlouvy.

Muž je v rychlosti prolétl pohledem a rychle, aby si to Julien nerozmyslel je podepsal.

„Výborně. Jen byste měl vědět, že vzhledem ke vztahu, jaký k sobě mají sportovci a trenéři, si se svým trenérem zásadně tykám. Takže vy mi budete říkat Juliene a já vám Andre, rozumíte?“ vstal Julien z pohovky.

„Naprosto,“ přikývl Andre se šťastným úsměvem.

„Dobrá. To je pro dnešek vše,“ řekl Julien.

„Děkuji! Moc ti děkuji! Cestu najdu sám,“ přešel Andre ke dveřím.

„Uvidíme se příští týden, Andre,“ řekl Julien.

„Budu se těšit,“ mrkl na něj Andre, načež vyšel z obýváku a následně i z domu.

Zavýskl a radostně se rozběhl ke svému autu. Ještě stále nemohl uvěřit svému štěstí a tomu, že skutečně bude trénovat slavného Juliena Delacoura.