Vrah - kapitola 4

„Dnes budeš v Oddělení plavek a plážového oblečení,“ nasměrovala Magda Hada, jen co vstoupil do dveří.

„Díky!“ kývl na ni Hades s úsměvem a zaplul do přiděleného oddělení.

Rozhlédl se, bylo tu všechno možné. Samozřejmě plavky, dámské, pánské, dětstké. Ovšem kromě nich tu byly také plážové tuniky, plážové šaty, neoprény, plážové tašky, klobouky a také obuv na pláž. Stejně jako předtím ve Svatebním oddělení si to tu začal procházet, aby se zorientoval.

Smutně si povzdechl, když procházel uličkou, kde byly pánské plavky a narazil na červené kraťasové s postiskem bílých květů. Podobné měl Nicky při loňském surfařském turnaji. Jemně se plavek dotkl a znovu zadoufal, že se Nicky brzy najde. Přeci jen už to byly tři dny, co zmizel a nikdo doposud nic nevěděl.

„Ahoj!“ ozvalo se za ním vesele.

Hades polekaně nadskočil a s bušícím srdcem se prudce otočil.

„Promiň, nechtěl jsem tě tak polekat,“ hleděl na něj kajícně Noah.

„Nemůžeš za to. Byl jsem zamyšlený,“ potřásl Hades hlavou.

Noah povytáhl obočí, ale nevyptával se. Nechtěl být vlezlý.

„Co tu vůbec děláš?“ zeptal se Hades.

„Slíbil jsem, že sem za tebou zajdu, pamatuješ?“ usmál se Noah.

„No jo vlastně. Slíbil. A taky jsi říkal, že si tu něco koupíš,“ ušklíbl se Hades.

Noah se rozesmál.

„I to je pravda. A shodou okolností potřebuju nové plavky,“ mrkl na Hada.

„Jistě. A jaké bys chtěl? Slipové, boxerky nebo šortky?“ zeptal se Hades.

„Slipové ne. Ty jsou úchylný. Rád bych šortky,“ zašklebil se Noah.

„Tak račte vybírat,“ ukázal Hades rukou k plavkovým šortkám.

„A budeš mi asistovat?“ zahleděl se na Hada.

Hades s úsměvem zakroutil hlavou, ale pak přistoupil k Noahovi. Spolu vybírali plavky a velmi se u toho bavili.

„Díky za pomoc!“ křenil se Noah, když si vybral troje plavky a nyní mířil k pokladně.

Hades se na něj jen usmál a mávl na svou kolegyni, se kterou zde byl. Tou byla drobná Asiatka, která se na něj usmála a poté se věnovala dalšímu zákazníkovi.

„V kolik tady dnes končíš?“ zeptal se Noah, když zaplatil a Hades skládal jeho nákup do tašky s logem obchodu.

„Proč se ptáš?“ odpověděl Hades otázkou.

„No, že bych tě tady vyzvedl a pak bychom mohli někam zajít,“ usmíval se Noah.

Magda která stála opodál, se jen usmála. Do konverzace hochů se nepletla, ale doufala, že Hades dá tomuto milému mladíkovi šanci. I když Hada znala jen chvíli, měla ho ráda a přála mu, aby byl šťastný.

„Končím ve čtyři,“ usmál se Hades.

„Fajn, tak tedy ve čtyři. Budu tu,“ slíbil Noah.

„Počítám s tím,“ přikývl Hades.

Noah se usmál. Rozloučil se s Hadem i Magdou a odešel.

„Milý chlapec,“ promluvila konečně Magda.

„Myslíš?“ podíval se na ni Hades s úsměvem.

„Ano, doufám, že mu dáš šanci. Myslím, že bys s ním mohl být šťastný,“ podívala se na něj Magda.

„To dám. Ale nejdřív ho chci trošku poznat,“ odpověděl Hades.

„To je dobře. Ale teď zpátky do práce,“ rozkázala Magda.

Hades jí se smíchem zasalutoval a pak se vrátil do Oddělení plavek a plážové módy, aby se mohl věnovat ostatním zákazníkům.

***

Hades se protáhl, z místnosti pro zaměstnance si vzal věci a vyšel z oddělení, ve kterém pracoval. Usmál se, když spatřil Noaha, který se opíral o pult a bavil se s Magdou.

„Smím se připojit?“ stoupl si k nim.

„Samozřejmě,“ usmál se na něj Noah.

I Magda se usmála a otevřela pusu, aby něco řekla, ale přerušilo ji otevření dveří.

„Paní Teckrová,“ vydechl Hades, když poznal drobnou šedovlasou osůbku, která vstoupila dovnitř.

Paní Teckrová na něj upřela své zelené oči, které se jí leskly slzami.

„Hade, ráda tě vidím!“ usmála se na něj smutně, ale koutky rtů se jí chvěly.

Hades sklopil oči. Paní Teckrovou měl rád a nedokázal se dívat na její utrpení.

„Co pro vás můžeme udělat?“ zachránila ho Magda.

„Mohli byste, prosím, vylepit do výlohy a také na dveře tyto letáky?“ zeptala se paní Teckrová a podala Magdě několik letáků.

Magda, Noah i Hades si letáky prohlédli. Na letácích byla Nickova fotografie s jeho popisem, číslem domů i na policii a také nabídka finanční odměny za jakoukoliv informaci.

„Jistě, vylepím to,“ souhlasila Magda, která s drobnou ženou soucítila, přeci jen i ona byla matka, měla dvě dcery a kdyby některá z nich beze stopy zmizela, nejspíš by zešílela.

„Víte něco nového?“ zeptal se tiše Hades.

„Ne. Ty...ty nic nevíš? Vím, že jste se s Nickym bavili. Neříkal ti něco? Neozval se ti?“ upřela na něj paní Teckrová nadějný pohled.

„Ne, je mi líto. Kdybych něco věděl nebo zjistil, byla byste první, koho bych informoval,“ odpověděl jí Hades.

„Děkuji ti! Jsi hodný chlapec, Hade. Není divu, že tě Nicky má rád,“ paní Teckrové vyklouzly z očí slzy.

„Určitě se najde,“ řekl Hades hluše a rozpačitě přešlápl na místě.

„V nic jiného nedoufám. Děkuji za vaši vstřícnost!“ s tím se paní Teckrová otočila a odešla z obchodu, aby roznesla zbytek letáků.

„Měli bychom jít,“ promluvil po chvíli ticha Noah.

Hades přikývl, oba se rozloučili s Magdou a vyšli z obchodu.

„Nemáte nějakou stopu?“ zeptal se Hades tiše.

„Bohužel. Sice se nám přihlásil svědek, který vypověděl, že Nickyho viděl před tím než zmizel. Prý se bavil s nějakým mužem a pak s ním odešel. Ale neví, jak ten muž vypadal, protože ho viděl zezadu a ještě zdálky,“ odpověděl Noah.

„Ale to je přeci stopa. A navíc to znamená, že Nicky neutekl. Ten chlap ho určitě unesl,“ vykřikl Hades vzrušeně.

„To není jisté. Je to samozřejmě možnost a velmi pravděpodobná, ale ne jediná. Taky to mohl být nějaký jeho přítel nebo příbuzný. Nebo to mohl být náhodný kolemjdoucí, který ptal na cestu. Nemůžeme vyloučit žádnou možnost,“ začal si Noah třít kořen nosu.

Hades si povzdechl.

„Promiň, já...jen mám o Nickyho strach,“ sklopil hlavu.

„To dovedu pochopit. Bydleli jste kousek od sebe, ne? A také jste spolu chodili do školy a závodili v surfaření, je to tak?“ podíval se Noah na Hada.

Ten na něj vykulil oči.

„Odkud to víš?“ zeptal se udiveně.

„Četl jsem záznamy z výslechů. I ten tvůj,“ pokrčil Noah rameny.

Hades na to nic neřekli. V tichu došli až na pláž, kde se posadili do písku a hleděli na oceán.

„Víš, že Nicky je jediné dítě Teckrových,“ ozval se Hades.

Noah se na něj jen podíval.

„Je to tak. Navíc je to vymodlené dítě. Paní Teckrová prý měla nějaké zdravotní problémy, kvůli kterým nemohla otěhotnět. Byla z toho velmi nešťastná. A pan Tecker taky. Hrozně toužil být otcem, ale paní Teckrovou hrozně miloval a tak s ní zůstal i přes to, že s ní děti mít nemohl. Vím, že zkoušeli všechno možné, bylinky, meditace, různá cvičení, prostě všechno, co jim kdo poradil. Dokonce utratili neuvěřitelné množství peněz za umělé oplodnění. Ale ani to nepomohlo. Paní Teckrová dokonce musela začít chodit k terapeutovi, aby se vyrovnala s tím, že nebude mít děti. Trvalo to hrozně dlouho. A pak když se s tím konečně smířili, se stal zázrak. Paní Teckrová otěhotněla a porodila zdravého syna. Tehdy jí bylo čtyřicet dva let. Byl to dost pozdní věk, ale všichni se s nimi radovali a přáli jim to. Nedovedu si představit, jak strašně jim musí být. Po tom všem, čím si museli projít,“ Hades měl sklopenou hlavou a rukou se přehraboval v písku.

„To jsem nevěděl,“ řekl tiše Noah.

„To málokdo. Já to vím jen proto, že má babička Clara se přátelila se starou paní Teckrovou, babičkou Nickyho ze strany otce. Ta paní před pár lety zemřela,“ povídal dál Nicky.

Noah si povzdechl. A to si původně plánoval, že až Hada vyzvedne, že si zajdou na zmrzlinu nebo pizzu a potom do kina a místo toho seděli na pláži a on poslouchal informace o pohřešovaném chlapci. Ale měl pochopení. Hades ho znal a měl ho rád. Navíc i s ním pohled na paní Teckrovou zamával a bylu mu jí líto.

„Děláme, co můžeme, abychom ho našli,“ i jemu to znělo jako chabé klišé.

„Já vím,“ odvětil Hades.

Noah se přisunul blíž a zlehka položil svou paži přes Hadova ramena a přitáhl si ho k sobě. Hades se na něj překvapeně podíval.

„Vadí ti to?“ zašeptal Noah.

„Ne,“ vydechl Hades a položil si hlavu na Noahovo rameno.

Oba se znovu zahleděli na oceán a jen si v tichu užívali přítomnost toho druhého. Ani jeden z nich netušil, že jsou sledováni.

Muž který je sledoval, zatnul pěsti. Nejradši by se na drobného černovláska vrhnul a dal mu lekci. Protože on je jedním z nich. Z těch malých sladkých andílků, kteří ovšem dovedou bez výčitek svědomí ublížit. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Však ono na něj dojde. Jen to chce čas. Krutě se usmál, ano, i na něj dojde. Ale teď by měl jít. Přeci jen má doma andílka, který na něj čeká. Neměl by ho nechat čekat. Otočil se a s pochechtávání odešel ke svému autu, do kterého nasedl a rozjel se ke svému domu.

***

Nicky se zachvěl a zasténal, když uslyšel kroky, blížící se k zamčeným dveřím. Rozvzlykal se, když uslyšel zarachocení klíčů a trhl rukama v marné snaze zbavit se pout.

„To jsem ti tak chyběl?“ promluvil muž a přešel ke stolku, na kterém ležel spoutaný nahý Nicky.

Zlehka přejel přes jeho zakrvácenou hruď a břicho.

„Ne, plosím ne,“ zašišlal Nicky mezi vzlyky.

Nemohl správně vyslovovat kvůli chybějícím zubům, které mu jeho trýznitel vytrhal.

„Ššššš, tiše můj maličký. Dej mi chvilku a pak si spolu budeme hrát,“ pohladil ho muž po zhmožděné tváři.

Nicky se rozplakal ještě víc. Věděl, co tahle věta znamená a už předem se toho děsil. Tak moc chtěl domů, ke svému tatínkovi a mamince, chtěl se jim stulit do náručí, kde se mohl cítit v bezpečí a milován. Znovu trhl pouty, ale ta nepovolila. Jeho trýznitel se jen zasmál a odešel. Nechal Nickyho o samotě jen jeho myšlenkám a představivosti, která mu jistě předestírala, co mu udělá.

To se ale mýlil, Nicky si nedovedl představit, že by mu udělal něco horšího, než co už z jeho rukou prožil.

Znásilnil ho, Nicky ani nevěděl, kolikrát už za tu dobu, co tu byl. A počínal si hrubě, Nicky pokaždé cítil, jak mu z poraněného otvoru teče krev a cítil nezměrnou bolest. Pak mu vytrhal zuby, strhal nehty na rukou i nohou, navíc rány nechal bez ošetření a ty začaly hnisat. Nicky nejen že cítil hnilobný pach, ale cítil i cukání a pulzující bolest. Dále ho zbičoval, na kůži mu vyryl nějaké ornamenty a dokonce mu uřízl bradavku a do otevřených ran mu sypal sůl. To že ho zbil tak, že měl zlomený nos, roztržené rty a tváře a oči tak nateklé, že téměř neviděl, bylo to nejmenší.

„Tak jsem tady. Teď si můžeme hrát,“ uslyšel hlas svého trýznitele.

„Zabij mě,“ zažadonil Nicky zoufale.

Radši bude mrtvý, než aby musel snášet další mučení. Po smrti už ho nic bolet nebude, už mu nebude nikdo ubližovat.

„Zabít tě? Ano, i na to dojde. Ale ne teď, nejdřív musíš dostat lekci,“ zasmál se Nickyho trýznitel a svlékl se.

Přistoupil ke stolku a spokojeně si prohlédl své dílo. Ano, to zmučené a znetvořené tělíčko ho fascinovalo a jeho bolest ho vzrušovala. Nasucho polkl a vtěsnal se mezi Nickyho nohy. Ten začal znovu žadonit a z očí mu tekly slzy proudem.

„Ano, plač a křič. Ukaž mi, jak trpíš, jak moc tě to bolí,“ vydechl muž vzrušeně a pak do Nickyho prudce pronikl.

Nicky se hlasitě rozkřičel. Už zase ta příšerná bolest.

„Ano,“ vydechl vzrušeně muž a začal prudce přirážet.

Vychutnával si Nickyho křik, pach jeho krve i strachu, a dokonce i vlhké čvachtání, což měla na svědomí krev, která vytékala z Nickyho potrhaného otvoru.

Ztěžka oddechoval a když na něj přišel orgasmus, se zvířecím zavytím se zarazil co nejdál a naplnil Nickyho poraněné útroby svým semenem.

Nicky hystericky vzlykal a třásl se jako při zimnici.

„Chči zemžít, chči zemžít...“ opakoval mezi vzlyky stále dokola.

„Och neboj se, andílku můj. Ještě jsme neskončili,“ zasmál se muž, když se vydýchal z orgasmu a se zlým úsměvem přešel k masivní skříni, kterou otevřel a odhalil tak různé nástroje přinášející bolest a utrpení.

„Co z toho máš chuť vyzkoušet? Vyber si. Rád se podřídím tvému přání,“ zasmál se muž a s uspokojením sledoval Nickyho psychické i fyzické utrpení.