Noční květ - kapitola 1

„Roxone, můj synu, dnes je ti už patnáct let. Dnešním dnem oficiálně končí tvoje dětství a začíná dospívání. Tím se pro tebe hodně věcí změní, ale hodně jich zároveň zůstane stejných. Přeji ti tudíž všechno nejlepší! Na Roxona!“ pozvedl stojící Lar číši s vínem k přípitku a pohlédl na svého mladšího syna.

Roxon vyrostl do krásy, měl jemné rysy obličeje, rovné černé vlasy, které mu spadaly až k lýtkům, tmavě modré oči, které zdědil po matce a světlou pleť, kterou zase zdědil po svém otci Rubínovi, což ho v Mahasu činilo naprosto unikátním. Rubínova světlá pleť byla ostatně způsobena tím, že původem nepocházel z Masahu ale ze severního království Dotor.

„Na Roxona! Všechno nejlepší!“ pozvedli své číše i ostatní.

Roxon, se jen zářivě usmíval a pohledem přejížděl po všech účastnících jeho narozeninové oslavy. Nebylo jich mnoho, byli zde pouze jeho rodiče a bratr, ale to mu stačilo. Neměl rád velké oslavy, kde byly desítky hostů.

Uslyšel otevření dveří, tak se ohlédl tím směrem a oči se mu rozšířily, když spatřil dva sluhy, kteří mezi sebou nesli obrovský bílo-modrý mramorovaný dort s patnácti zapálenými svíčkami a ozdobený marcipánovými bílými a modrými růžemi.

„Všechno nejlepší, pane!“ popřáli mu sluhové a postavili dort před něj.

„Ten je nádherný,“ vykřikl Roxon a rozzářeně dort sledoval.

„Sfoukni svíčky, bráško,“ pobídl ho Meron.

„A něco si přej!“ přidala se matka.

Roxon se postavil a zahleděl se na dort. Má si něco přát? On ví naprosto přesně co. Bylo mu patnáct let, což znamenalo, že otec mu již brzy začne hledat ženicha. Na mysli mu vytanul obraz jistého mladíka s krátkými kaštanovými kudrnatými vlasy, čokoládovýma očima, atletickou postavou a snědou pletí a srdce se mu rozbušilo. Shomar, přítel jeho staršího bratra, do kterého byl už od dětství beznadějně zamilovaný.

Roxon zavřel oči a s přáním, aby Shomarův otec zažádal o jeho ruku a jeho otec té žádosti vyhověl, sfoukl svíčky. Všichni zatleskali a Rubín podal Roxonovi nůž, aby dort rozkrojil. Ten tak učinil a zakrátko si každý pochutnával na svém kousku dortu.

„Dostanu teď dárky?“ zeptal se dychtivě Roxon, když spolkl poslední sousto.

Všichni se rozesmáli.

„Ano, řekl bych, že je čas na dárky,“ souhlasil Lar a pokynul sluhům, kteří stáli podél stěn.

Čtyři z nich se dali do pohybu a přistoupili k Roxonovi.

„Toto máš ode mě, Roxone,“ řekl Lar a sluha na ta slova podal Roxonovi větší balíček.

Roxon si ho převzal a nedočkavě ho otevřel.

„Šaty. Jsou krásné. Děkuji!“ zajásal Roxon, když z balíčku vytáhl rudé šaty zdobené zlatem.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ poznamenal Lar a napil se vína.

„Nyní si rozbal dárek ode mě,“ řekl Rubín a sluha mu podal další balíček.

Roxon ho rozbalil a zajásal, když uvnitř našel překrásně zdobený deník, do kterého mohl zapisovat. Poté rozbalil dárky od matky a bratra. Od matky dostal krásně zdobenou šperkovnici a od bratra sbírku básní od svého oblíbeného básníka. Ještě chvíli se bavili než se rozhodli oslavu ukončit.

„Položte dary na postel,“ ukázal Roxon dvěma sluhům, když došel do svého pokoje.

Oba sluhové se uklonili a Roxonovy dary, které nesli, položili na postel. Poté se znovu uklonili a opustili Roxonův pokoj. Roxon si své dary ještě jednou prohlédl.

„Mám je uklidit, pane?“ vstoupil do pokoje Roxonův osobní sluha, což byl muž, kterému již stáří vykreslilo po obličeji vrásky, vlasy pokrylo stříbrem a kdysi jiskrné černé oči zakalilo.

„Buď tak laskav. Ale tohle mi tu nech,“ vzal do rukou sbírku básní a usadil se s ní do jednoho ze dvou křesel u krbu.

„Jistě, pane,“ řekl sluha a opatrně vzal do rukou šaty, aby je uložil do skříně.

„Co jsem ti říkal o tom oslovení?“ otočil se na něj Roxon.

„Tak to vyžaduje dobrý mrav, chlapče. Já jsem sluha a ty můj pán,“ usmál se na něj shovívavě sluha.

„Já vím. Ale alespoň v soukromí opusť tyto formality, prosím!“ požádal ho Roxon.

„Tak dobře. Dostal jsi krásné dary. Jen ty šaty musely stát hodně peněz,“ poznamenal sluha, když dal šaty do skříně a jal se uložit šperkovnici a také deník.

„To ano. Jsem za ně rád a nejvíc za tohle,“ krátce pozvedl knihu, než se zase pustil do jejího čtení.

„Budu hádat. Je to nová sbírka básní od básníka Mamona, že ano?“ usmál se sluha.

„Ano. Jestli chceš, můžeš si ji půjčit. Tedy až si ji přečtu,“ nabídl sluhovi Roxon.

„To je od tebe pěkné. Ale sám víš, že já poezii moc nedám,“ odmítl zdvořile sluha.

„No jo, na to jsem zapomněl,“ zamumlal si pro sebe Roxon.

Sluha se jen usmál a položil na stolek mezi křesly tác s číší a s džbánem s vodou ochucenou citronem a mátou. Měl to připravené předem a uschované na malém stolku v nejtmavším koutě místnosti. Roxon se na něj děkovně usmál a napil se.

„Budeš ještě něco potřebovat?“ zeptal se sluha.

„Ne, už ne. Pro dnes můžeš jít,“ odpověděl Roxon.

Vlastně ho překvapovalo, že jeho osobní sluha byl ještě zde, vzhledem k tomu, že pracovní doba mu skončila už před několika hodinami. Starý sluha se s ním rozloučil a poté opustil Roxonovu ložnici, aby se mohl vydat na cestu domů.

Roxon si povzdechl a znovu se ponořil do knihy. Básně ho tak uchvátily, že úplně přeslechl zaklepání na dveře i to, že o okamžik později vstoupila do jeho ložnice jeho matka. Proto sebou polekaně trhl, když se jeho matka dotkla jeho ramene a poplašeně k ní vzhlédl.

„Tak moc ponořen do básní?“ usmála se na něj Černá perla.

„Víš, jak básně miluju,“ odpověděl jí Roxon.

„Zlato, ty miluješ jakkékoliv knihy. Poezii i prózu, stejně jako odborné knihy,“ zasmála se Černá perla.

„Stejně jako ty,“ odvětil jí Roxon s úsměvem.

„To ano. Ale kvůli tomu tu nejsem. Něco pro tebe mám,“ usadila se Černá perla do druhého křesla a podala Roxonovi balíček.

„Co? Další dárek?“ vykulil Roxon překvapeně oči.

„Ani ne tak dárek jako spíš něco, co od teď budeš potřebovat,“ usmála se Černá perla posmutněle.

Roxon ztuhl a úsměv mu zmizel z tváře. Podezřívavě se podíval na balíček, začínal tušit co v něm najde a vůbec se mu to nelíbilo.

„Závoj,“ zkonstatoval posmutněle, když balíček otevřel a vytáhl z něj krajkovanou látku bílé barvy.

„Musíš ho nosit pouze na veřejnosti. Doma a na naší zahradě ho nosit nemusíš,“ pokusila se ho Černá perla utěšit.

„Já vím. Ale radost z toho nemám. Nechci ho nosit,“ vrhkly Roxonovi do očí slzy.

Ani nevěděl co cítí. Věděl jen, že žádný z pocitů, který zrovna cítil nebyl radostný. Závoj pro něj znamenal nejen dospívání ale hlavně ztrátu svobody. Doteď mohl chodit kam chtěl a bavit se s kým chtěl. Nyní o to přijde. Sám bude smět pouze na zahradu, pokud bude chtít do města, pak pouze v doprovodu svého otce a zahalený závojem. A tak to bude až dokud se neožení.

„Je to tradice. A měj na paměti, že to nebude navždy. Navíc naši sluhové, kteří jsou dominantní muži, byli přesunuti na takovou práci, při které nehrozí, že by tě viděli a u submisivních mužů či žen je to jedno,“ řekla tiše Černá perla a smutně svého syna sledovala.

Roxon pouze přikývl.

„Už půjdu. Jdi si lehnout, musíš být unavený,“ vstala Černá perla z křesla, pohladila svého syna po tváři a opustila jeho ložnici.

„Nenávidím tě,“ zavrčel směrem k závoji a odolával nutkání rozdělat v krbu oheň a závoj do něj hodit.

Místo toho prudce vstal, mrsknul závojem na zem a přešel k posteli. Převlékl se do noční košile a zalezl pod peřinu, načež se otočil zády k místnosti, aby závoj, ležící na zemi, neviděl.

„Nebudu ho nosit,“ zašeptal si pro sebe, ačkoliv věděl, že pokud ho nebude nosit dobrovolně, pak ho jeho rodina přinutí.

***

Roxon se zavrtěl a pokrčil obličej, následně zavrčel a otevřel oči.

„Dobré ráno!“ usmál se na něj jeho osobní sluha, který roztahoval závěsy na oknech.

„Dobré!“ zívl Roxon a posadil se na posteli.

„Donesl jsem ti snídani,“ přešel sluha ke stolku v rohu místnosti, odkud vzal tác a položil ho Roxonovi na klín.

Roxon na tác pohlédl a usmál se. Měl tu sladké pečivo, mističky s máslem, medem a džemem. K tomu číši s čerstvou pomerančovou šťávou a také několik trojúhelníčků melounu. Roxon na nic nečekal a pustil se do jídla. Zrovna když upíjel z číše, padl mu zrak na místo, kam předchozí noc odhodil závoj.

„Závoj jsem uklidil do skříně. Spolu s těmi ostatními,“ poznamenal sluha, který vysledoval směr Roxonova pohledu.

„Jakými ostatními? Matka mi v noci donesla jen jeden. Bílý krajkový,“ zamračil se Roxon.

„Dnes ráno mě zastavil pan Rubín a dal mi závoje. Že prý jsou pro tebe,“ pokrčil sluha rameny.

Jen co to Roxon slyšel, vyskočil z postele a pouze v noční košili přeběhl ke skříni, kterou prudce otevřel. Přelétl vnitřek skříně pohledem a zarazil se na jedné poličce. V očích se mu vztekle zablesklo. Popadl závoje, které na poličce ležely a strhl je z ní. Závoje se rozlétly a popadaly na zem ve směsici barev. Byly zde různé odstíny bílé, červené, modré, zelené, žluté, oranžové, fialové, zlaté i stříbrné. Některé byly krajkové, jiné zase celistvé, některé obyčejné jiné zdobené. Roxon na ně hleděl a přitom klesl na kolena, zatímco mu z očí začaly stékat slzy.

„Já vím, jak se cítíš. Sám jsem se kdysi cítil podobně. Ale není to tak zlé,“ objal ho starý sluha, který ho doteď jen tiše sledoval.

„Jak si mám zvyknout na nesvobodu? Cítím se jako ptáček, který si poletoval po nebi a nyní ho zavřeli do klece,“ zaštkal Roxon.

„Ach, můj milý chlapče. Nevím, jak ti pomoci. Mohu ti jen nabídnout útěchu, víc pro tebe naneštěstí udělat nemohu,“ povzdechl si sluha.

„Nechci je nosit,“ zabořil Roxon obličej do sluhovy hrudi.

„Já vím. Nikdo nechce. A nemusíš ho nosit. Pokud se budeš zdržovat jen uvnitř domu nebo na zahradě a nebudeš vycházet na veřejnost,“ řekl sluha.

„Nevycházet z domu? To není možné, zbláznil bych se,“ odtáhl se Roxon.

„Pak ovšem budeš muset mít závoj. Ale neboj se, není to tak hrozné. A pamatuj si, že je to jen dočasné. Jakmile se oženíš, bude závojům konec,“ setřel mu sluha slzy.

„Matka mi včera řekla něco podobného“ zamumlal Roxon.

„Tak vidíš. Nyní se běž umýt a já ti zatím připravím oblečení,“ usmál se na něj sluha.

Roxon přikývl a postavil se. Poté šouravým krokem odešel do koupelny, aby se mohl umýt. Starý sluha ho sledoval a když se za ním zavřely dveře, povzdechl si. Chápal Roxonovy pocity, sám se před mnoha lety cítil stejně, když dostal svůj první závoj. Ztěžka se zvedl z podlahy a začal sbírat rozházené závoje. Skládal je a vracel zpět do skříně. Jakmile měl hotovo, vyndal ze skříně rudé šaty, které předchozí večer Roxon dostal a pověsil je na paraván, který stál u skříně.

„Připravil jsi mi ty nové?“ vyšel z koupelny Roxon a podíval se na šaty, které mu sluha připravil.

„Ano, myslel jsem, že si je budeš chtít obléct,“ usmál se na sluha a přešel k posteli, aby uklidil tác se zbytky snídaně a ustlal ji.

Roxon se smutně usmál a vešel za paraván. Svlékl si noční košili a sáhl po oblečení. Natáhl si spodní prádlo a poté si navlékl rudou tuniku zdobenou zlatem, která mu sahala téměř až k zemi a měla dlouhé prostřižené rukávy, jejichž průstřih začínal na ramenou a končil u zápěstí, které obepínal pruh látky, ještě si obul lehké boty s uzavřenou špicí a vyšel zpoza paravánu.

„Tak co? Jak vypadám?“ zeptal se.

„Krásně. Ne nadarmo se o tobě říká, že jsi nejkrásnější mladík v celém Mahasu,“ usmál se sluha.

„Nelichoť mi tolik,“ odvětil mu Roxon a posadil se před toaletní stolek, který byl kousek od paravánu.

Sluha se zasmál a přešel k Roxonovi. Vzal do ruky kartáč a jal se rozčesávat Roxonovy vlasy.

„Spleteš mi je?“ zeptal se Roxon.

„Ano, dosud nejsi ženatý, takže stále musíš mít vlasy spletené. I pod závojem,“ odpověděl sluha.

Roxon si jen povzdechl.