Elfský princ - kapitola 9

Aranel zívl a otevřel oči. Překvapeně zamrkal, když zjistil, že se škvírou v závěsech prodírá denní světlo. Nadzvedl se a zkoumavě hleděl na tu škvírku hleděl. Natáhl ruku a závěs poodtáhnul. Překvapeně vydechl, když zjistil, že zatímco závěsy kolem postele byly zatažené, závěsy u oken byly naopak roztažené.

„Dobré ráno, moje spřízněná duše,“ zašeptal mu do ucha hlas a poté ucítil, jak se k němu natisklo tělo jeho manžela, jeho paže ho objaly kolem pasu.

Dech se mu zadrhl a on strnul. Nevěděl, co má udělat. Nechtěl se otočit a pohlédnout na svého manžela a zjistit tak, kdo jím je a zároveň byl hrozně zvědavý.

„Nepodíváš se na mě?“ zeptal se jeho manžel tiše.

„Ne. Nechtěl...nechtěl bys odejít? Nechci vědět, kdo...kdo jsi,“ špitl Aranel.

„Proč ne?“ zeptal se jeho manžel a Aranel ucítil jemný polibek na rameni.

Aranel neodpověděl. Nevěděl jak. Nemohl vysvětlit, co všechno cítil.

„Podívej se na mě, prosím! Araneli,“ vydechl jeho manžel.

Aranel se zachvěl, když zaslechl své jméno vyslovené s takovou něhou a láskou. Sklopil oči a otočil se ke svému manželovi. Viděl tělo svého manžela a konečky jeho bílých vlasů spadajících mu na hruď. Jeho manžel mu vložil dva prsty pod bradu a jemným tlakem ho přinutil zvednout obličej a pohlédnout na něj.

„Haldire,“ vydechl Aranel překvapeně, když pohlédl do pohledné tváře nejlepšího přítele svého bratra.

„Ano,“ usmál se na něj Haldir a jeho pomněnkově modré oči na Aranela láskyplně hleděly.

„T-ty jsi má spřízněná duše?“ nemohl tomu Aranel uvěřit.

„Ano, jsem a ty jsi mou. A já jsem za to neuvěřitelně vděčný. Tak moc jsem si to přál,“ přiznal se Haldir.

„Ty sis to přál?“ zeptal se Aranel.

„Ano, přál. Víš Araneli, už dlouho tě miluju. Když jsi byl dítě, tak jsem tě bral jen jako mladšího bratra mého nejlepšího kamaráda, ale kdy jsi vyrostl, tak jsem se do tebe zamiloval. Ne tedy, že by to bylo tak, že bych se jednoho dne probudil a věděl, že tě miluju. Sám nevím, kdy to začalo, ale najednou jsem si začal všímat všech těch malých roztomilých detailů. Jak ti září oči, když jsi šťastný, jak nafukuješ tváře, když se zlobíš, jak vždycky svraštíš obočí a nad kořenem nosu ti vznikne taková milá vráska, když nad něčím přemýšlíš. Jak rozhazuješ rukama, když něco vyprávíš. Jak se dokážeš nadchnout i pro tu nejzanedbatelnější maličkost. A spousty a spousty dalších věcí až jsem si jednou uvědomil, že mé city k tobě se změnily, že už tě nevidím jako mladšího bratra mého přítele, ale jako nádhernou bytost, kterou chci chránit, držet v náručí, líbat, laskat a pečovat o ni,“ vyznal se Haldir, vzal Aranelovu ruku a vtiskl na její hřbet polibek.

Aranel na něj udiveně zíral.

„Takhle mě vidíš?“ zeptal se tiše.

„Ano, takto tě vidím. Jsi pro mě to nejcennější a nejvzácnější. Když jsem si tehdy uvědomil, co k tobě cítím, začal jsem doufat a přát si, aby, až mí rodiče půjdou do chrámu Melda, jezero zvolilo tebe jako mou spřízněnou duši. Nesčetněkrát jsem si představoval, že budu usínat a probouzet se vedle tebe. Že budu žít po tvém boku. Že se tě budu moct dotýkat, líbat tě, milovat se s tebou. V těch nejhorších představách jsem byl oženěn s někým jiným a ty také a já jen mohl sledovat, jak se tě ten druhý, muž bez tváře, dotýká, jak tě objímá a ty se na něj usmíváš. Tato představa mi trhala srdce. A teď, teď se všechny mé sny a přání vyplnily,“ usmál se na něj Haldir.

Aranel se zachmuřil, vytrhl svou ruku z Haldirovy a natáhl na sebe košili, kterou měl na sobě předchozí večer a která, jak zjistil, ležela na polštáři za jeho hlavou a vstal z postele.

„Měl sis přát něco jiného. Já nejsem tvého obdivu a lásky hoden,“ poznamenal smutně, když přešel k jednomu z oken a vyhlédl ven.

„Co to říkáš?“ zeptal se nechápavě Haldir, rychle našel svou košili, natáhl ji na sebe a přešel k Aranelovi a pokusil se Aranela obejmout.

„Jen pravdu,“ odvětil tiše Aranel a vyhnul se pokusu o objetí.

Haldir se zamračil, ale nechal ruce klesnout.

„Araneli, jak bys mohl nebýt hoden mého obdivu a lásky? Ty taková krásná a vzácná bytost. Jsi tak nádherný, čistý a nevinný. Dokonalý,“ zašeptal Haldir.

„Ne, to nejsem. Nejsem čistý a nevinný. Naopak jsem špinavý. Špinavější než cokoliv jiného,“ vrhkly Aranelovy slzy do očí.

„To neříkej. Jak bys mohl být takový?“ vyjekl Haldir a popadl Aranela za paže.

„Nevíš co se mi stalo?“ zeptal se Aranel.

„Vím, utekl jsi do lidského světa a byl jsi lidmi unesen. A lidský král tě pomohl najít. Něco takového se neutají,“ pokrčil Haldir rameny.

Aranel na něj vážně hleděl.

„Počkej, chceš říct, že si myslíš, že kvůli tomu jsi špinavý? Araneli, to přece není pravda. Jistě byla hloupost utíkat do lidského světa, ale nic tě nemohlo pošpinit, vůbec nic,“ pohladil ho Haldir po tváři.

„Ani znásilnění?“ vyhrkl bolestně Aranel.

Haldir strnul a vytřeštil oči. Dech se mu zadrhl, ne to nemůže být pravda, to se Aranelovi nemohlo stát.

„Z-znásilnění? Kdo...kdo by se opovážil....něčeho takového?“ vykoktal.

„Ten člověk, který mě nechal unést. A ten mi řekni, jak můžu být čistý? Nemůžu, pošpinilo mě to,“ odvrátil se Aranel.

„Ne, nepošpinilo. Ty jsi to přeci nechtěl. Jestli to někoho pošpinilo, tak jeho. To on ti ublížil, ublížil ti, vzal si něco, na co neměl právo. Ale tebe to nepošpinilo. Tebe ne,“ natáhl se Haldir a přitáhl si Aranela do objetí.

Aranel se zhluboka nadechl a snažil se zadržet slzy. Do nosu mu vnikla Haldirova vůně, vůně, kterou znal už od dětství. Protože ač byl Haldir přítel jeho bratra, tak s ním trávil hodně času, protože jako dítě Aranel na Theodonovi hodně visel. A Haldir proti tomu nic nenamítal a vždy se k němu choval hezky. Téměř jako jeho druhý bratr. Jeho vůně i objetí mu bylo proto stejně známé a důvěrné jako to Theodenovo.

„Kde je?“ zeptal se Haldir.

„Kdo?“ vzhlédl k němu nechápavě Aranel.

„Ten zmetek, který ti ublížil,“ upřesnil Haldir.

„Je mrtvý. Potom co mě zachránili, se ho lidský král i šlechticové zřekli a přenechali ho otci. No a ten ho potrestal. A ne sám. Vojáci a Theoden se přidali. Ten zmetek zemřel velmi krutou a velmi bolestivou smrtí. Jeho umírání trvalo hodiny,“ odpověděl Aranel.

„Má štěstí. Protože kdyby žil, došel bych si pro něj a pak...“ nedokončil Haldir, ale v očích se mu zablesklo.

Aranel se na něj překvapeně podíval.

„Netušil jsem, že jsi tak krvežíznivý,“ řekl.

„To nejsem. Ale každý, kdo ti ublížil, bude od teď mít, co dělat se mnou. Nikdo ti nebude ubližovat, nedovolím to a potrestám každého, kdo se o to pokusí. To ti slibuju,“ slíbil Haldir.

„Ty mě opravdu miluješ,“ poznamenal Arnel překvapeně.

„Miluju. Víc než kohokoliv jiného,“ přikývl Haldir.

Jejich chvilku přerušilo zaklepání na dveře. Oba se ohlédli a Haldir, po rychlém pohledu na Aranela, ho pustil a přešel ke dveřím, které otevřel. Za dveřmi stáli dva mladí kněží. Jeden držel tác s jídlem a pitím a druhý držel kupku šatstva a dva páry bot. Haldir ustoupil ze dveří a pokynul jim, aby prošli dovnitř.

„Tady máte oblečení. Dnes ráno ho nechali doručit vaše rodiny,“ obeznámil je první kněz a položil kupku šatstva na na jedno ze dvou křesel u okna, boty postavil na zem.

„A tady je vaše snídaně. Prosím, najezte se a oblékněte,“ řekl druhý a položil tác na stolek u křesel.

Poté oba kněží odešli a nechali manžele o samotě. Aranel přešel ke křeslu s oblečením a vzal ho do rukou a rozložil ho. Dvě košile, obě bílé, jedna ale zdobenější a dvoje kalhoty, jedny černé a druhé modré lemované stříbrem.

„Ehm,“ otočil se Aranel na Haldira, který kousek od něj a hleděl na něj.

Haldir povytáhl obočí.

„M-mohl by ses otočit? Chtěl bych se převléct,“ skousl si Aranel ret.

„Stydíš se přede mnou? Potom co jsme se v noci milovali?“ Haldir nedokázal skrýt své zklamání.

„V noci byla tma a neviděli jsme se. A ráno jsme byli zakrytí peřinou a pak oblečení do košil. Nazí jsme se neviděli,“ odvětil Aranel.

Haldir si zklamaně povzdechl, ale otočil se k Aranelovi zády, aby mu poskytl soukromí. Aranel se po něm ohlédl, aby se ujistil, že ho opravdu nevidí a začal se převlékat. Usmál se, oblečení mu určitě vybírala matka, protože vybrala jeho modré kalhoty, které byly jeho nejoblíbenější. Oblékl si je a potom si natáhl košili.

„Jsem hotový,“ oznámil Haldirovi.

Ten se otočil a přejel ho pohledem.

„Jsi nádherný,“ vydechl.

Aranel zrudl a přešel ke křeslu. Posadil se na do něj a začal si nazouvat boty. Haldir si vzal své oblečení a v rychlosti ho na sebe natáhl. Poté, stejně jako Aranel, se posadil do křesla a nazul si boty.

„No, ehm, tak dobrou chuť!“ natáhl se Aranel pro jeden talíř s jídlem na tácu a dal se do jídla.

„Dobrou chuť!“ popřál mu Haldir, vzal si druhý talíř a také se dal do jídla.

Oba se mlčky najedli. Sotva polkli poslední sousto, ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupil starý kněz, který na ně vlídně pohlédl.

„Přeji dobré ráno!“ usmál se na ně.

Oba mu odpověděli a zvědavě čekali, co po nich starý kněz bude chtít.

„Chutnalo vám?“ zeptal se kněz.

„Ano, snídaně byla výborná. Děkujeme!“ odpověděl Haldir a Aranel pouze souhlasně přikývl.

„To jsem rád. Ale proč jsem přišel. Mým úkolem je zjistit, zda vaše svatební noc proběhla tak, jak měla a zda došlo ke konzumaci manželství,“ osvětlil jim kněz.

Aranel po těch slovech zrudl a uhnul pohledem. Haldir si odkašlal, ani jemu nebylo příjemné toto slyšet.

„Není třeba se stydět. Nebudu vám prohlížet lůžkoviny ani se vyptávat na detaily. Pouze svojí magií prohlédnu ty vaše, abych zjistil, zda došlo k jejich propojení,“ vysvětlil kněz.

Aranel i Haldir na sebe pohlédli.

„Co máme udělat?“ zeptal se Aranel.

„Stačí, když mi podáte ruku,“ řekl kněz.

Oba natáhli ruce a kněz je za ně jemně uchopil. Poté zavřel oči a vyslal impulzy své magie do těl obou mladíků a prozkoumal jejich magie. Usmál se, když zjistil, že jejich magie se změnily a obě magie v sobě mají část té druhé. Stáhl svou magii, otevřel oči a pustil jejich ruce.

„Vše v pořádku. Vaše manželství bylo naplněno a nyní je oficiální,“ usmál se na ně kněz.

„Dobře, no. Můžeme už odejít?“ zeptal se Aranel, kterému zde začínalo být nepříjemně.

„Ale jistě. Vaše rodiny dorazily před chvílí, tak se s nimi můžete přivítat a poté jít domů,“ přikývl kněz.

Když to oba mladíci slyšeli, vyskočili na nohy a netrpělivě se na kněze podívali. Ten se jen zasmál a zakroutil hlavou nad jejich nedočkavostí.

„Ach to mládí, jak je jen netrpělivé a zbrklé. No, pojďte za mnou,“ vyzval oba mladíky a vyšel z věžního pokoje.

Sešli schody, poté šli dlouhou chodbou až je kněz dovedl do větší místnosti, plné křesel a pohovek, kde stálo několik dalších elfů a povídali si mezi sebou.

„Araneli,“ všiml si Aranela jako první Theoden a přiskočil k němu, aby ho mohl obejmout.

„Rád tě vidím,“ usmál se na něj Aranel a objetí mu opětoval.

„Jak se cítíš? Jsi v pořádku? Neublížil ti?“ vysypal ze sebe Theoden otázky a probodl Haldira pohledem, přítel nebo ne, pokud ublížil jeho bráškovi, tak něco uvidí.

„Jsem v pořádku. A Haldir mi neublížil, naopak jednal se mnou velmi jemně a něžně,“ klidnil Aranel svého bratra.

„To je jiná. Pak tedy vítej do rodiny, kamaráde. Jsem rád, že zrovna ty jsi mým švagrem,“ pustil Theoden Aranela a s úsměvem poplácal Haldira po rameni.

Haldir se na něj přátelsky zašklebil.

„Vítej do rodiny Araneli. Jsme poctěni, že našemu synovi jsi byl vybrán právě ty,“ přistoupili k Aranelovi rodiče Haldira.

Jeho matka byla malá brunetka s čokoládovýma očima a jeho otec vysoký muž s bílým vlasy a pomněnkovýma očima, kterému byl Haldir až neuvěřitelně podobný. Jejich zbylé děti, tři chlapci a dvě dívky, vě věku 9, 10, 11, 12 a 13 let na Aranela hleděli se s bázlivou zvědavostí a také radostí. Mladší princ se právě stal jejich švagrem a to pro ně bylo něco úžasného.

„Děkuji!“ usmál se na ně Aranel.

„No Haldire. Nyní jsi součástí naší rodiny, doufám, že jí budeš dělat čest a chovat se tak, jak se na prince, kterým ses právě stal, sluší a patří,“ pohlédl na Haldira Thorondor přísně.

„Budu dělat, co bude v mých silách a budu se snažit vás nezklamat,“ odpověděl Haldir.

„Dobrá,“ přikývl Thorondor spokojeně, zatímco Lumiel Haldira se širokým úsměvem pevně objala a přivítala ho do rodiny.

„No myslím, že je na čase jet domů, ne?“ nadhodil Aranel, kterému už začalo být trapně.

„Jistě. Ale abychom si to ujasnili. Už předem jsme se shodli, že budete bydlet v paláci. Tím pádem se ode dneška stává palác tvým novým domovem Haldire,“ oznámil Thorondor.

Haldir přikývl, tak nějak mu bylo jedno, kde bude žít, hlavně když tam bude s Aranelem. Poté všichni vyšli z chrámu a za hlasitého loučení a objímání posedali na koně a vydali se do svých domovů.