Pán démonů - kapitola 25

„Agramone, vstávej! Hned!“ vběhl Amaymon do Agramonových komnat a skočil mu do postele.

„Co se děje?“ zabručel Agramon a rozespale na Amaymona zamžoural.

Vůbec nebyl rád, že ho Amaymon vzbudil. Přeci jen šel spát až hodně dlouho po půlnoci a ani tak nespal vůbec dobře.

„Vím jak najít ty děti,“ řekl Amaymon.

Agramon byl v té chvíli plně probuzen, prudce se posadil a zíral na Amaymona.

„Co? Zopakuj to!“ chytil ho za ramena a zatřásl jím.

„Vím jak najít ty děti,“ zopakoval Amaymon.

„Jak?“ vyhrkl Agramon.

„Zeptám se mrtvých. Ale musí to být někdo z jejich rodin. A musí být po smrti krátce, protože čím kratší doba od jejich odchodu uplynulo, tím snazší bude je vyvolat. Existuje na to rituál,“ usmál se Amaymon.

„Jaký rituál? Jak jsi na něj přišel? Vůbec ti nerozumím,“ zatřásl Agramon hlavou.

„Večer za mnou přišla naše matka,“ sklopil Amaymon oči.

„Cože? Naše matka?“ vytřeštil Agramon oči.

Amaymon přikývl a oči se mu zalily slzami. Vzpomínka na předchozí večer ho stále bolela a zároveň i těšila. Agramon se natáhl a přitáhl si svého brášku do náruče. Amaymon se k němu přitulil, potřeboval cítit jeho přítomnost a vědět, že není sám, že tu jeho starší bratr je s ním. Zhluboka se nadechl a řekl Agramonovi, co se předchozí večer přihodilo.

„...a na závěr dodala, že bys měl přestat s těmi jednorázovými románky a najít si družku a založit rodinu. Jinak že budeš po zbytek života nešťastný,“ zakončil své vyprávění.

„Tohle mí říkávala i za svého života. Ještě dřív než poznala tvého otce. A potom kdykoliv jsme se sešli,“ odfrkl si Agramon.

„Myslím, že bys ji měl poslechnout,“ usmál se Amaymon.

„Ještě ty s tím začínej,“ protočil Agramon oči.

Amaymon se zasmál.

„Máš tady ten deník? Rád bych ho viděl,“ změnil Agramon téma.

Amaymon přikývl a podal Agramonovi deník.

„Vyrazíme?“ zeptal se po chvilce.

„Jistě. Jen mě nech převléct a umýt. A také bychom měli něco sníst,“ vstal Agramon z postele.

Amaymon přikývl a odběhl do svého pokoje, aby se také opláchl a převlékl a zbavil se tak ospalosti po probdělé noci. A také aby si nachystal potřebné věci, které vložil do vaku. Poté se vrátil do Agramonova pokoje, kde spolu posnídali.

„Přemýšlel jsem. Ke komu chceš jít?“ zeptal se po snídani Agramon.

Amaymon se zarazil, byl tak nadšený, že si neuvědomil, ke které rodině těch unesených má jít, aby vyvolal mrtvého příbuzného.

„Neříkal jsi, že otec toho uneseného chlapce zemřel?“ vzpomněl si, co mu Agramon prozradil.

„Ano, to je pravda. Ale ten muž zemřel už před sedmi lety, nevím, jestli to není příliš dlouhá doba,“ zamyslel se Agramon.

Amaymon si povzdechl. Sedm let by nejspíš bylo opravdu dlouho na to, aby zvládl toho muže vyvolat. Skousl si ret. Nevěděl, co teď, nechtěl chodit od jedné rodiny ke druhé a ptát se jich, jestli jim někdo v blízké době nezemřel. I Agramon byl zamyšlený, přemýšlel, co věděl o rodinách oněch unesených dětí.

„Možná bych věděl,“ ozval se po chvíli.

Amaymon na něj se zájmem kouknul.

„Ta nejmladší holčička. Před necelým půlrokem jí zemřel praděd. Možná že ten by byl ten pravý na vyvolání,“ pronesl zamyšleně.

„To by šlo. Tak jdeme!“ vyskočil Amaymon ze židle, popadl vak a oči mu zářily.

Agramon přikývl, také vstal, vzal Amaymona do náruče a nechal je zahalit stíny. Když je nechal rozplynout, stáli před dvoupatrovým domkem v menší vesničce, za kterým se rozléhalo prostorné pole. Agramon přešel ke dveřím a zabušil na ně. Chvíli to trvalo, ale nakonec se dveře otevřely a z nich vykoukl rusovlasý démon a vytřeštil své pláčem zarudlé a oteklé oči.

„To jste vy? Zjistil jste něco? Našel jste naši holčičku?“ v hlase mu zazněla naděje.

„Je mi líto. Ale našli jsme způsob, jak zjstit potřebné informace. Budeme ale potřebovat vaši pomoc,“ snažil se Agramon zmírnit zoufalství, které se objevilo ve tváři rusovlasého démona po první části jeho oznámení.

„Jistě. Pomůžeme, jak budeme moct. Pojďte dál,“ ustoupil ze dveří a nechal oba bratry projít.

Poté se omluvil a vyběhl z domu na pole, aby přivedl svého druha.

„Je mi jich líto,“ šeptl Amaymon.

„I mě. Ale snad jim už brzy přivedeme jejich dceru domů,“ odpověděl mu Agramon.

„Vítejte, pane!“ vstoupil do domu tmavovlasý démon, jeho rusovlasý druh šel hned za ním.

„Děkuji!“ pokývl mu Agramon.

„Jak vám můžeme pomoct?“ zeptal se tmavovlasý.

Agramon se otočil na Amaymona. Ten se zhluboka nadechl.

„Slyšel jsem, že vám nedávno zemřel děd, je to pravda?“ zeptal se.

Oba démoni si vyměnili nechápavý pohled.

„Ano, můj děděček. Je to něco přes čtyři měsíce,“ odpověděl rusovlasý.

„Jak to souvisí s naší dcerou?“ zeptal se tmavovlasý.

„Totiž, abych to ujasnil. Jsem nekromanter a chci vyvolat vašeho dědečka a zeptat se ho, kde vaši dceru najdeme,“ shrnul Amaymon a ignoroval škubnutí obou démonů při prozrazení, že je nekromanter a jejich vyděšené pohledy.

„Ale...ale to...“ zakoktal se rusovlasý a podíval se na svého druha.

„Je to jediná možnost, jak vaši dceru najít,“ promluvil Agramon.

„Tak dobře. Dělejte, co je třeba,“ povolil tmavovlasý a přitáhl si svého druha do náruče.

Amaymon přikývl a otevřel vak. Z něj vytáhl svazek sušených bylin, tvořených kopřivou, hřebíčkem, pelyňkem černobýlem, levandulí a oreganem, dále vyndal svíčku z včelího vosku. Tu zapálil a nechal plamen chvíli plápolat, přitom zavřel oči a soustředil svou magii, poté zapálil svazek, oheň na něm uhasil a začal chodit podél stěn, pomalu mával svazkem a rozháněl tak voňavý kouř po místnosti. Přitom potichu téměř neslyšně odříkával text ve staré démonštině, který se učil po většinu noci. Ostatní démoni ho jen tiše sledovali. Když Amaymon držel už jen zbytek svazku, vrátil se do středu místnosti a položil ho na zem. Vzduch nad zbytky bylin se zachvěl a objevil se tam povlávající závěs tmavé barvy.

„Nemám s vaším dědečkem žádné spojení. Zavolat ho musíte vy,“ otočil se k rusovlasému démonovi.

Ten se ohlédl na svého druha, který mu povzbudivě stiskl dlaň a poté přešel k Amaymonovi.

„Dědečku?“ zavolal nejistě.

Závoj se zachvěl a na pravém okraji ho uchopila ruka, která ho kousek odsunula stranou a poté zpoza něj vyšel impozantní muž s rusými vlasy, zelenýma očima a přísným výrazem ve tváři.

„Dědečku,“ vydechl překvapeně rusovlasý démon.

„Mrtvé byste měli nechat v klidu. Vyvolávání by se mohlo ošklivě zvrtnout,“ zavrčel děd.

„Já vím. A kdybychom nebyli v zoufalé situaci, tak bych o tom ani nepřemýšlel,“ řekl Amaymon.

Děd si ho chvíli měřil přísným pohledem, ale pak přikývl.

„Víte, proč jsme vás vyvolali?“ zeptal se Amaymon.

„Kvůli mojí pravnučce,“ odpověděl děd.

„Ano, pomůžete nám?“ položil Amaymon další otázku.

„Pomůžu,“ přikývl děd.

„Kde je? Je v pořádku?“ nevydržel to rusovlasý démon.

„Nauč se úctě! Ale abych odpověděl. Je zraněná, hladová a má žízeň a je jí zima. Je zavřená ve sklepě spolu s ostatními dětmi. Dejte mi mapu, označím vám místo, kde je,“ řekl děd, ignorujíc zoufalý výkřik svého vnuka, který se po jeho odpovědi v slzách zhroutil na zem.

Jeho druh k němu okamžitě přiskočil a vzal ho do náruče, ač sám byl otřesený a vyděšený.

Amaymon okamžitě sáhl do vaku a vytáhl z něj mapu, kterou rozložil na nedalekém stole. Poté se vrátil a do dlaně nabral trošku popela ze spálených bylin a vrátil se ke stolu. Děd přešel ke stolu a namočil do popela, který mu Amaymon nabídl a tím poté označil místo, kde byla jeho pravnučka držena.

„Děkujeme! Nyní můžete odejít,“ rozloučil se s ním Amaymon.

Děd jim pokývl, přešel k závoji, kousek ho odtáhl a vešel za něj. Jakmile ho pustil a závoj se navrátil na místo, zachvěl se a zmizel.

„A je to. Nyní víme, že vaše dcera žije a kde ji najdeme,“ usmál se Amaymon na oba démony a vzal mapu.

„Děkujeme! Půjdu s vámi. Musím zachránit svou holčičku,“ přešel k nim tmavovlasý démon.

„To ne. Zůstanete zde,“ zamítl okamžitě Agramon.

„Je to má dcera!“ vykřikl démon.

„Nevíme, co tam nebo spíše kdo tam na nás čeká. A vy nemáte zkušenosti s bojem,“ zamračil se na něj Agramon.

„Budou tam tři pánové démonů, léčitel a já. Zachráníme vaši dceru. Věřte nám, prosím!“ položil Amaymon démonovy ruku na rameno.

Tmavovlasý démon stiskl oční víčka, ale přikývl.

„Přiveďte nám ji,“ řekl tiše.

„Přivedeme,“ slíbil Agramon.

On i Amaymon poté opustili dům a Agramon je pomocí stínů přenesl do svého domova. Ocitli se v trůnním sále a Agramon okamžitě zavolal správce a přikázal mu, aby okamžitě zkontaktoval Leviathana a Silji a řekl jim, aby ihned přišli. Sám poté odešel, aby zkontaktoval Verrina. I když na něj byl naštvaný, věděl, že Verrin je jeden z nejlepších léčitelů.

„Verrine,“ vrhl se Amaymon Verrinovi kolem krku, sotva ho spatřil.

„Amaymone,“ vydechl Verrin, přitiskl ho k sobě a vášnivě ho políbil.

Amaymon spokojeně zavrněl, ukončil polibek a zabořil obličej do Verrinovi hrudi a nasál tu tolik milovanou vůni.

„Tak moc jsi mi chyběl,“ zamumlal.

„Ty mě také,“ opřel si Verrin bradu o Amaymonovo rameno a hladil ho po zádech.

Ani jeden netušil, že je ode dveří sledoval Agramon. Toho nikterak netěšilo vidět svého brášku ve Verrinově náručí, ale výjimečně nic nenamítal. Nyní viděl lásku mezi nimi a vzpomněl si, jak mu Amaymon prozradil, že jejich matka uznala Verrina za vhodného partnera pro jeho brášku a potvrdila, že spolu budou šťastní. Možná by měl do jejich vztahu přestat zasahovat. Ale on chtěl pro Amaymona jen to nejlepší. Potichu vycouval a zavřel dveře. Měl by počkat na Leviathana a Silji.

Jakmile zbylí páni démonů přišli a všichni se sešli v trůnním sále, tak jim Agramon s Amaymonem vyložili, co a jak zjistili. Amaymon jim také ukázal mapu a označené místo.

„To místo je mi povědomé,“ zamračil se Verrin.

„Měli bychom vyrazit, co nejdříve. Naše matka nás varovala, že nemáme mnoho času,“ ozval se Amaymon.

„To je pravda. Půjdeme. Ale ty zůstaneš zde,“ otočil se Agramon k Amaymonovi.

„Co? To teda nezůstanu. Když nic jiného, můžu pomoct s péčí o děti,“ oponoval mu Amaymon.

„Amaymone...“ začal Agramon, ale byl přerušen.

„Souhlasím. Měl by jít s námi. Ostatně nebýt tvého brášky, tak bychom nevěděli, kde ty děti najdeme,“ řekla Silje.

Agramon se k ní otočil a z očí mu sršely blesky.

„Silje má pravdu. Navíc Amaymon není tak bezbranný, jak si myslíš. A má schopnost, kterou my ne. Může se hodit,“ přiklonil se na její stranu i Leviathan a s úsměvem mrkl na Amaymona.

Ten mu úsměv oplatil a poté přešel k Agramonovi.

„Tentokrát mě nevynecháš,“ oznámil mu rozhodně.

„Dobře, jak chcete,“ vyštěkl Agramon vztekle a pomocí stínů se přenesl.

Ostatní se po sobě podívali a poté se chytili Amaymona, Verrin ho vzal zezadu kolem pasu a Leviathan a Silje ho vzali za ruce a Amaymon je následně přenesl.

„Ale....to je....“ zadrhl se Verrin, když se objevili na určeném místě.

I Amaymon ztuhl. Tohle místo znal. On a Verrin se na sebe šokovaně podívali.

„Dům Gressila,“ vydechl Amaymon a nevěřícně zíral na malý domek na mýtině uprostřed lesa.