Student - kapitola 1

Bělovlasý mladík nervózně přešlápl před vysokou prosklenou budovou, ve které se nacházela prvávnická firma, kde si dojednal praxi. Vlastně měl štěstí, do téhle firmy se dostane jen nejlepší z nejlepších. Zhluboka se nadechl, poupravil si koženou brašnu a malý klobouček, který má nasazený ze strany na hlavě. Poté vykročil a vkročil do velkých skleněných dveří, které se automaticky otevřely a ocitl se ve velké hale, kde je několik pohovek, křesílek, stolečků, dokonce i velký mramorový sloup, po kterém stékala voda do fontány, ve které plavaly barevné rybky. V zadní části byly turnikety, skrz které se dalo dostat ke schodišti a také k několika výtahům, které vedly do vyšších pater, kde se nacházely kanceláře.

Mladík zamířil přímo k recepci, která se nacházela přímo naproti dveřím, kde seděla mladá recepční a zaraženě na něj hleděla.

„Dobrý den!“ pozdravil nervózně mladík a jemně se na recepční pousmál.

„Dobrý den! Co si přejete?“ vzpamatovala se recepční a nasadila profesionální výraz.

„Jsem Lucas Fitz a mám tu sjednanou praxi,“ odpověděl Lucas.

„Jistě. U koho?“ usmála se na něj recepční a natáhla se po sluchátku od telefonu.

„U pana Toma Puschbauera,“ odpověděl Lucas.

Recepční se na něj překvapeně zadívala, ale po chvilce se vzpamatovala a vytočila číslo na majitele firmy a zároveň nejdůležitějšího právníka zde.

„Dobrý den pane! Je tu pan Fitz,“ oznámí a chvilku poslouchá.

Lucas mezitím zaměřil pozornost na své nehty. Černý mramorový lak na nich začíná být oprýskaný a potřeboval by upravit.

„Můžete jít nahoru. Poslední patro kancelář úplně vzadu,“ nasměrovala ho recepční a tlačítkem uvolnila jeden z turniketů, který začal blikat.

Lucas poděkoval, prošel turniketem a přivolal si jeden z výtahů. Stiskl tlačítko do nejvyššího patra a sledoval, jak se na displayi mění čísla jednotlivých pater. Po chvilce výtah zastavil v nejvyšším patře a Lucas vystoupíl. Rozhlédl se. Napravo od výtahů jsou schody vedoucí do nižších pater a nalevo se nachází prosklená stěna skrze kterou je vidět do kanceláří. Rozešel se chodbou až k poslední kanceláři a po cestě se snažil nevnímat zvědavé a zárověň podezřívavé pohledy právníků, asistentů a dvou mužů z ostrahy, kteří zde hlídkují.

Konečně stanul před dveřmi do poslední kanceláře. Viděl ovšem jen do kanceláře asistentky, skleněná stěna kanceláře právníka je zatažená žaluziemi a není vidět dovnitř. Lucas zaklepal na skleněné dveře a po asistenčině pokynu vstoupil dovnitř.

„Dobrý den!“ pozdravil a zavřel za sebou dveře.

„Dobrý den! Vy jste ten praktikant, že ano?“ usměje se na něj asistentka, což je mladá solidně vyvinutá blondýna, se silným make-upem a rudými několikacentrimentrovými nehty.

Lucasovi je značně nesympatická a jediné, co na ní shledává dobré, je její okamžité a dovedně zamaskované překvapení z jeho vzhledu.

„Ano, to jsem já. Jmenuji se Lucas Fitz,“ řekne Lucas.

„Jistě. Pan Puscbauer má teď u sebe klienta, takže vás poprosím o chvíli strpení. Zatím se, prosím, posaďte,“ ukázala asistentka na menší pohovku a dvě křesílka s malým konferenčním stolkem.

„Děkuji!“ poděkoval Lucas a posadil se na pohovku.

„Dáte si něco k pití? Čaj, kávu?“ nabídne asistentka.

„Jen trochu vody, prosím!“ požádá Lucas.

Asistentka přikývne a zmizí za úzkými dveřmi, kde se nachází menší kuchyňka. Z malé ledničky vyndala vychlazenou vodu, nalila ji do skleničky, kterou poté donesla Lucasovi. Ten poděkoval a trochu upil.

„Tak vy studujete práva, ano?“ asistentka je zvědavá.

„Ano, studuji,“ přikývl Lucas.

„To je zajímavé. A musíte být opravdu dobrý, když vás pan Puschbauer přijal. To se stane jen těm nejlepším z nejlepších. A popravdě, všichni, co tu byli na praxi jsou velmi úspěšní. Vlastně většina z nich pracuje zde. Jen asi dva nebo tři si otevřeli kancelář v jiných městech,“ rozpovídala se asistentka.

„To je zajímavé,“ odvětil Lucas a podíval se na dveře od právníkovi kanceláře.

„Že ano? Och mimochodem jsem Lina. A vlastně, co kdybychom si tykali? Ostatně nejsem o tolik starší než ty,“ Lina se široce usmála.

„Proč ne? Můžeme,“ pokrčil rameny Lucas a v duchu zadoufal, že upovídaná Lina dá už konečně pokoj.

„To je bezva. Třeba se z nás stanou i kamarádi,“ Linin úsměv se ještě rozšířil.

„Uvidíme,“ Lucas měl co dělat, aby neprotočil oči.

„Určitě si budeme bezvadně rozumět. Och a mohl bys mi prozradit tajemství? Tvůj vzhled a styl je velice zajímavý a extravagantní. Proč ses pro rozhodl vypadat právě takhle?“ podložila si hlavu rukama a zvědavě se na Lucase zahleděla.

Lucas otevřel pusu, aby jí něco odsekl, ale v té chvíli se otevřely dveře a z nich vyšel postarší muž, kterého vyprovázel jiný mladší muž, což je zřejmě Tom Puschbauer. Lucas na něj zůstal překvapeně zírat. Čekal cokoliv, ale ne muže s tmavě hnědými vlasy spletenými do rasta copánků, s opálenou kůží a ostrými rysy ve tváři, který je téměř dva metry vysoký a vypadá jako by v posilovně i spal.

Tom se rozloučil s postarším mužem, který odešel a poté se otočil na Lucase, který se mezitím postavil. Přejel ho pohledem a podíval se na svou asistentku.

„To je Lucas Fitz, náš nový praktikant,“ vysvětlila Lina.

„Ach ano. Pojďte prosím za mnou!“ vyzval Lucase a zmizel ve své kanceláři.

Lucas vešel za ním a zavřel za sebou dveře.

„Posaď se! Vzhledem k našemu věku a postavení ti budu tykat. Nevadí ti to?“ řekl Tom a jeho tón nepřipouštěl jinou odpověď než souhlas.

„Ne, nevadí,“ odpověděl Lucas.

„Výborně. Takže si ujasníme pár věcí. Za prvé, jsem tvůj mentor a na mém hodnocení záleží, zda projdeš do dalšího ročníku či tě ze školy vyloučí. To znamená dodržovat pár pravidel. Začínáme přesně v devět hodin dopoledne, takže přesně v devět tě tu chci mít. Dám ti kartičku, se kterou se dostaneš skrz turnikety, abys nemusel obtěžovat recepční a také bude sloužit k tvé identifikaci. Také vyžaduji, abys tu byl celou pracovní dobu. Budeš mi pomáhat s administrativou, budeš u schůzek s klienty, pokud klient nebude rázně proti, pak bys byl buď u asistentky anebo bych ti zadal práci mimo kancelář. Také se mnou budeš jezdit k soudům. S tím souvisí další pravidlo. Podepíšeš prohlášení o mlčenlivosti a jestli se dozvím, že sis někde nedal pozor na pusu a prozradil něco o některém klientovi, tak nejen, že tě nechám vyloučit, ale ještě tě zažaluju. Rozumíš všemu?“ pozvedl Tom obočí.

„Ano, rozumím,“ polknul naprázdno Lucas nervozitou.

„Výborně. A teď mám dotaz. Takto oblečený a nalíčený chodíš vždy?“ zeptal se Tom.

„Ano, vím, že je to zvláštní a hodně extravagantní styl, ale tohle jsem prostě já,“ odpověděl Lucas.

„Hmmm, tady v kanceláři mi to nebude tolik vadit. Ostatně jak vidíš i já mám na sobě džíny a tričko, v lidech to vzbuzuje pocit, jak to jen říct, no zkrátka jim tak připadám lidštější a přístupnější a snáz se mi svěří se svými problémy, ale k soudu budu vyžadovat poněkud formálnější oblečení. Oblek, sako,“ řekl Tom.

„Ehm, to bude trochu problém. Totiž mohu si vzít oblek nebo sako, vlasy si stáhnu do culíku a zůstanu nenalíčený, ale s barvou vlasů a očí nic neudělám,“ podíval se Lucas nejistě na Toma.

„Neuděláš? Vlasy, no dejme tomu, ale u očí snad stačí přestat nosit čočky, ne?“ zamračil se Tom.

„Já čočky nenosím. Trpím poruchou pigmentu. Proto mám bílé vlasy, oči rozdílné barvy a bledou pleť. Čočky nosit nesmím, tím bych si mohl poničit oči a na vlasy mohu používat jen speciálně vyrobenou barvu a navíc se nesmí dostat ke konečkům nebo k pokožce hlavy. Stejně tak se nesmím opálit, protože bych se hodně rychle spálil. I stíny, řasenku a linky si nechávám vyrábět na zakázku, tak aby mi neškodili a zároveň odkláněli sluneční světlo, aby mi nevnikalo do očí v takové míře,“ vysvětlil Lucas.

„Ach tak. No v tom případě, můžeš chodit nalíčený i k soudu. Soudcům to vždycky nějak vysvětlím. Dobré by bylo, kdybys měl i zprávy od doktora, abychom to měli čím podložit,“ zamyslel se Tom.

„Děkuji! Zprávy nebudou takový problém,“ usmál se Lucas.

„To jsem rád. Tady máš tu kartičku a zítra v devět. Pro dnešek můžeš jít,“ sáhl Tom do šuplíku u svého pracovního stolu a vyndal kartičku, kterou Lucasovi podal.

„Děkuji!“ poděkoval Lucas a začal se zvedat.

„Och, je tu ještě něco na co bych málem zapomněl. Když se mnou pojedeš k soudu, budu chtít, abys měl nastudovaný celý případ a byl připravený. Podceň přípravu a víš co tě čeká,“ pohrozil Tom Lucasovi.

„Ano, pane,“ odpověděl Lucas, vstal ze židle a s Tomem za zády se vydal z kanceláře.

Před kanceláří se rozloučil jak s Tomem tak s Linou a pak se spěšně rozešel k výtahům.

„Zajímavý chlapec,“ zabručel si pro sebe Tom, když sledoval Lucasova vzdalující se záda.

„To tedy ano. Ale musí být opravdu dobrý, když jste ho přijal na praxi,“ spustila Lina a předklonila se, aby svému nadřízenému nabídla výhled do svého výstřihu.

Už několik měsíců se ho snaží svést, ale její nadřízený doteď nereagoval, ale Lina se nevzdává naděje, že se jí to jednou podaří. Tom ji přejel ostrým pohledem.

„Nemáš co na práci?“ vyštěkl a zmizel zpátky ve své kanceláři.

Lina se zklamaně opřela o opěradlo židle a otráveně se zahledí na obrazovku počítače. Povzdechla si a pustila se do třídění složek.