Student - kapitola 3

Lucas seděl na menší pohovce v Tomově kanceláři a před sebou měl několik komínků složek. Tom seděl za svým stolem a i on měl před sebou komínky složek. Museli je roztřídit a staré složky nechat zkartovat.

„Stejně je zvláštní, že si Lina tak najednou vzala dovolenou,“ nadhodil Lucas zamyšleně.

„Ani ne. Už dlouho si stěžovala, že je přepracovaná a že si potřebuje odpočinout,“ pokrčil Tom rameny.

Lucas na to nic neřekl a dál třídil složky. Tom se opřel o opěradlo židle a zahleděl se na něj.

„Co kdybychom toho nechali a zašli si na oběd?“ navrhl.

„Ne, děkuji! Nemám hlad a kdyby náhodou, tak tu mám jogurt,“ odvětil Lucas.

„Jogurt. Ten tě tak zasytí,“ odfrkl si Tom.

„Mě to stačí,“ řekl Lucas, aniž by k Tomovi zvedl pohled.

„A co kdybychom si objednali pizzu? Nemusíme nikam chodit, když nechceš a rozhodně by to bylo lepší než jogurt,“ měl Tom další návrh.

Lucas zaváhal. Pizzu by si dal radši než jogurt, ale nechce Tomovi nic dlužit.

„Tak tedy pizza. Jakou si dáš?“ vyložil si Tom správně Lucasovo zaváhání.

„Já ale neřekl, že nějakou chci,“ vzhlédl k němu zamračeně Lucas.

„Slovně ne. Tak jakou si dáš? Nebo ti mám vybrat sám?“ pozvedl Tom obočí a pohrával si s mobilem, který vytáhl z kapsy u kalhot.

„Šunkovou s tomatovým základem a se žampiony,“ povzdechl si Lucas.

Tom přikývl a vytočil číslo své oblíbené pizzerie. Lucas sklopil hlavu a dál se věnoval složkám před sebou.

„Za chvíli to tady máme,“ oznámil Tom po zavěšení hovoru.

Lucas přikývl, ale jinak Tomovi nevěnoval pozornost. Tom se nejdřív zamračil, ale pak se ušklíbl, tiše vstal a přesunul se na pohovku vedle Lucase.

„Copak se mnou nemluvíš?“ zaroukal mu do ucha, položil mu ruku na koleno, hladil ho a postupně se přesunoval až na stehno.

Lucas zaskřípal zuby a rozhořčeně shodil jeho ruku.

„Mohl byste mě laskavě nechat? Tohle už přesahuje všechny meze. Ostatně mohl bych vás obvinit ze sexuálního obtěžování. To by ve škole zírali a pro veřejnost by to byl ohromný skandál. Něco takového by vás mohlo i zničit,“ neudržel se už, vyskočil na nohy a naštvaně na Toma zahlíží.

Tom se zamračil a pomalu se postavil.

„A teď mě poslouchej, chlapečku. Klidně mě můžeš obvinit, ale jediný komu tím uškodíš, budeš ty. Nemáš žádné důkazy a pak, můžu říct, že ses mě pokusil svést za účelem získat dobré hodnocení. Komu myslíš, že veřejnost a tví profesoři uvěří. Bezvýznamnému studentíkovi, i když nejlepšímu na škole, nebo věhlasnému a úspěšnému právníkovi, který nikomu nedá nic zadarmo a na studenty, které k sobě vezme na praxi je přísný a tvrdý? Co myslíš?“zavrčel Lucasovi do obličeje.

Lucas na něj zůstal zírat. Sám si moc dobře uvědomoval, že Tom měl pravdu.

„Máte pravdu. Ale přesto vás žádám, abyste mě přestal osahávat a mít na mě ty dvojsmyslné narážky,“ mračil se dál Lucas.

„Žádat můžeš,“ ušklíbl se Tom.

Lucas si povzdechl.

***

„Máme další případ,“ podal o pět dní později Tom Lucasovi složku s nejnovějším případem.

Lucas si ji převzal, posadil se na pohovku, aby byl co nejdál od Toma a začetl se do ní. Postupně zkrabatil čelo. Babička žádá, aby jí byla její vnoučata svěřena do výhradní péče a jako důvod uvádí, že jejich po smrti manžela matka jim dává špatný vzor svým chováním a nestará se o ně tak jak by měla.

„Kde ta žena bere důvod myslet si, že matka se o své děti nestará jak by měla?“ pohlédl na Toma.

„Je silně věřící a její snacha po smrti manžela zjistila, že je lesbička a začala žít v partnerství se ženou. S čímž se její tchyně nemůže smířit. Ale podle matky, sociální pracovnice i dětí se o ně jejich matka stará a nedá se jí nic vytknout. Takže musíme zajistit, aby jí děti nesebrali,“ vysvětlil Tom.

„Nesnáším takové lidi,“ zavrčel Lucas.

„To jsme dva. Mimochodem, paní Kreuzová přijde za chvíli. Musíme s ní probrat, jak bude soud probíhat a připravit ji na výslech protistrany,“ řekl Tom.

Lucas přikývl a to už se rozezvonil Tomův telefon, kde se po přijetí hovoru ozval hlas recepční, která oznámila příchod paní Kreuzové a Tom jí přikázal, aby jí propustila. O pár minut později se ozvalo zaklepání na dveře. Tom přešel skrz otevřené dveře do kanceláře asistentky, otevřel dveře a pustil paní Kreuzovou dál. Dovedl jí do své kanceláře, kde za stolem stojí Lucas.

„Paní Kreuzová, tohle je student práv, který je zde na praxi Lucas Flitz. Nevadí vám, že bude přítomen při našich jednáních a také při soudu?“ představil Tom Lucase a tázavě se otočil na paní Kreuzovou.

Paní Kreuzová je mladá žena, která nedosáhla ještě ani třiceti let. Má hnědé vlasy po lopatky, modré oči a vysokou a hubenou postavu.

„Ne, nebude. Hlavně když zachráníte mé děti před mou tchýní,“ upřela na Toma zoufalý pohled.

„Nebojte se, zachráníme,“ usmál se na ni Tom.

„Prosím, posaďte se. Dáte si něco? Kávu, čaj, vodu?“ nabídl jí Lucas.

„Trochu vody, prosím!“ usmála se na něj paní Kreuzová.

Lucas přikývne a přejde skrz Lininu kancelář do menší kuchyňky, kde vezme z ledničky vychlazenou vodu ve skleněné lahvi, kterou otevřel, dal na tácek společně se skleničkou, do které dal plátek citronu a donesl to paní Kreuzové. Poté se usadil vedle Toma.

Paní Kreuzová mu pokývnutím hlavy poděkovala a upřela svou pozornost na právníka.

„Paní Kreuzová, na dnešní schůzce vám řeknu, jak to bude u soudu probíhat a také vám položím několik otázek. Ty vám nejspíš nebudou příjemné, ale já na ně musím znát odpověď, protože je možné, že to co bude jejich předmětem na nás může vytáhnout protistrana a snížit tak naše naděje na záchranu vašich dětí. Předem se za ně omlouvám a prosím vás, abyste mi odpověděla popravdě!“ začal Tom.

Paní Kreuzová přikývla a napila se vody, protože má pocit, že se jí v krku utvořil knedlík, který jí brání v mluvení i dýchání.

„Dobrá. Takže. U soudu budete vyslýchána jak mnou, tak právním zástupcem vaší tchýně. Připravte se na to, že hodně vašich slov bude překrucovat, bude na vás útočit a pokládat vám otázky, které budou hrát proti vám. Nečekejte, že na vás bude brát jakkýkoliv ohled a že na vás budou milí,“ řekl Tom.

„S tím počítám, ale za své děti budu bojovat,“ v očích paní Kreuzové se rozhořel oheň, který může znát jen matka.

„Jistě. Ostatně všechno nám nahrává. Nikdy jste nebyla udaná na sociálce ani na policii, rejstřík máte čistý, pracujete a máte stálý příjem. A podle šetření sociální pracovnice je i váš byt v naprostém pořádku. Takže myslím, že se nemusíme ničeho obávat. Navíc máme mnoho svědků, kteří jsou ochotni svědčit ve váš prospěch,“ usmál se Tom.

Paní Kreuzová si malinko oddechla. Sice si na soudní a právní výdaje bude muset vzít půjčku, ale i tak si potvrdila, že udělala dobře, když kontaktovala tohoto muže.

„Kdo jsou ti svědci?“ zeptala se zvědavě.

„V první řadě vaše partnerka, pak učitelka z mateřské školy, kam chodí vaše dcera a také třídní učitel vašeho syna, sociální pracovnice, několik vašich sousedů, kolegů a také ženy, které vás znají z dětského hřiště, kam s dětmi chodíte,“ odpověděl Tom.

„Tolik lidí. To jsem nečekala,“ vydechla překvapeně paní Kreuzová.

„Ano, i mě překvapilo, když se přihlásili, ale je to pro nás jedině dobře. A vlastně by bylo dobré, kdybychom měli svědectví jistého odborníka,“ Tom nasadil neutrální výraz, je mu jasné, že tenhle návrh se jeho klientce líbit nebude.

„Jakého odborníka?“ přimhouřila paní Kreuzová podezřívavě oči.

„Dětského psychologa. Není to nezbytně nutné, ale bylo by to pro nás výhodou,“ snažil se Tom udržet klidný výraz.

„Moje děti nejsou blázni a ani nijak narušené. Nepotřebují psychologa,“ vyjela paní Kreuzová.

„Nic z toho netvrdím. Ale svědectví někoho takového by nám mohlo pomoct. Alespoň to prosím zvažte,“ uklidňoval ji Tom.

Paní Kreuzová se pobouřeně nadechla, ale přerušil ji Lucas, který se rozhodl do rozhovoru vložit.

„Vaše děti jsou normální. Ale vaše tchýně a její právník mohou tvrdit, že vztah vás a vaší partnerky mohou děti psychicky narušit. A pokud tam budeme mít odborníka, který tyto řeči vyvrátí, tak jim to vezme vítr z plachet. Navíc jim nebude dělat nic hrozného. Jen si s nimi přátelsky popovídá a nechá je pohrát si s nějakými hračkami. Jim to neublíží a nám to možná pomůže,“ řekl tiše.

Paní Kreuzová se na něj zamyšleně zahleděla. Mladík je sice zvláštní, ale milý a ona na něm vidí, že jí chce opravdu pomoci. Možná, že s tím psychologem mají pravdu. Zatěkala očima mezi ním a svým právníkem.

„Tak dobrá. Udělám to,“ promluvila po chvíli.

„Výborně. A teď k otázkám. Víte, rád bych udělal něco, s čím protistrana nejspíš nebude počítat. Rád bych k soudu jako svědky pozval i vaše děti. Souhlasila byste s něčím takovým?“ upřel na ni Tom pohled.

„Nevím. Něco takového pro ně bude velmi stresující a traumatické,“ zamračila se paní Kreuzová.

„To chápu. Ale jde tu přeci o ně. Měli by mít právo říct co a jak. Navíc nebudu po nich chtít žádné složité odpovědi. Jen aby řekli jak se cítí a jak se mají. A pokud by protistrana zaútočila, pak bych se to snažil utnout,“ snažil se ji Tom zviklat.

„No dobrá, souhlasím,“ povzdychla si paní Kreuzová.

„To jsem rád! Děkuji! A teď potřebuju vědět, jestli je zde něco, co by proti nám mohla protistrana využít? Cokoliv. Třeba škůdci v bytě, plíseň v bytě, přišli někdy do školky či školy špinavé, nedostatečně oblečené, hladové, nepřipravené, špatné známky, poznámky či něco podobného,“ nadzvedl Tom obočí.

„Ne, nic takového. Škůdce ani plíseň jsme v bytě nikdy neměli. A do školky a školy chodí děti jako ze škatulky. Čisté, najezené. A kluk ještě nikdy špatnou známku nebo poznámku nepřinesl. Učím se s ním a když ne já, tak přítelkyně a do školy chodí připravený a chová se tam slušně. Nejsou s ním žádné problémy a ani s dcerou. A co se oblečení týče, tak jednou, ale to už je déle,“ odpověděla paní Kreuzová.

„I kdyby jen jednou, potřebuji vědět o co šlo, abych to kdyžtak mohl obhájit,“ zamračil se Tom.

„To byl manžel ještě naživu. Děti už chodili do školky a já byla jednou nemocná, tak je tam vzal on. Jenže zaspal a aby je tam dovezl včas a nepřišel pozdě do práce, tak holce zapomněl dát rifličky a odvezl ji do školy jen v punčocháčcích. Ale bylo to opravdu omylem a nic se nestalo. Byla sice zima, ale vezl je ve vytopeném autě, takže dcera nebyla ani nachlazená,“ paní Kreuzová se musela usmát, když si na to vzpomněla.

„Vtipná příhoda, která se dá snadno obhájit,“ usmál se Tom.

„Vyhrajeme, že ano?“ zvedla k němu paní Kreuzová pohled a úsměv jí zmizel z tváře.

„Vyhrajeme. O tom vůbec nepochybujte. Ale musím vás upozornit, abyste se u soudu chovala slušně a snažila se zůstat za každou cenu v klidu. Nejenom my, ale i protistrana bude mít svoje svědky, kteří půjdou proti vám. Je dost pravděpodobné, že uslyšíte věci, které se vám nebudou líbit a které možná ani nebudou pravda, ale i v takové situaci musíte zůstat takříkajíc nad věcí, abyste soudce nerozzlobila a nepoštvala ho proti sobě. Nechte na nás, abychom z toho nějak vybruslili a odhalili pravdu,“ upozornil Tom paní Kreuzovou.

Ta přikývla. Je pevně rozhodnutá dát na rady svého právníka, protože vidí, že je to muž na svém místě a zřejmě ví co dělá.

„To by bylo asi vše. Och, jen taková malá rada. Pokud by to bylo možné, tak by bylo dobré, kdybyste přišla v nějakém kostýmku nebo v nějakých společenských šatech. Dobrý dojem dělá hodně,“ poradil jí.

„To nebude problém. Něco seženu,“ přikývla paní Kreuzová a zvedla se k odchodu.

„No, to je opravdu už vše. Jinak, kdybych měl ještě nějaké otázky, tak bych se ozval. A stejně tak neváhejte a ozvěte se i vy, pokud byste měla nějaké otázky nebo vás napadlo něco, co by pro nás mohlo být důležité,“ doprovodil Tom paní Kreuzovou ke dveřím z kanceláře a podal jí ruku.

„Jistě!“ usmála se na něj paní Kreuzová a ruku mu stiskla.

Poté si potřásla rukou i s Lucasem, který je následoval, rozloučila se a odešla.

„Doufám, že to opravdu vyhrajeme,“ řekl Lucas, když se za jejich klientkou zavřely dveře.

„Vyhrajeme,“ usmál se sebevědomě Tom.