Student - kapitola 4

„Pane svědku, vy jste třídním učitelem syna mé mandantky, že ano?“ započal Tom u soudu výslech jejich předposledního svědka.

„Ano, to jsem,“ přikývl mladý černovlasý pohledný muž s brýlemi u svědeckého pultu.

„Můžete nám něco říct o nezletilém Richardovi? Chodí připravený? Jak se učí? Jsou s ním problémy?“ nadzvedl Tom obočí.

„Och, žádné problémy. Richard je jeden z nejvzornějších žáků z mé třídy. Poslouchá, mezi spolužáky je dá se říct oblíbený, je velmi přátelský a když jeho spolužáci potřebují, tak pomůže. Na vyučování chodí připravený, při hodinách je pozorný a dobře se učí. Navíc kolikrát sám vyvine aktivitu a přinese i nějakou práci navíc, což ocením pochvalou nebo dobrou známkou. Když jsme třeba probírali pravěk, tak z vlastní iniciativy donesl knihu, kde byly obrázky pravěkých lovců a zvířat a připravil si i referát. Nemohu o chlapci říct nic špatného,“ pousmál se učitel.

„To je dobré. A nestalo se někdy, že by váš žák přišel hladový, špinavý nebo v nevhodném, špinavém či roztrhaném oblečení?“ pokračoval Tom.

„To v žádném případě. Vždy chodí čistý, upravený, v dobře padnoucím a vždy čistém oblečení. Co se hladu týče, je to dítě a navíc kluk. A jako takový má hlad často. Ale že by někdy přišel tak hladový, aby nevydržel do svačiny nebo že by ostatním dětem kradl svačiny, aby se najedl, to se ještě nestalo. Jistě občas si s ostatními kluky měnili svačinu nebo si sesedli a udělali si jakýsi bufet, kdy každý jedl od každého. Ale jsou to děti a ty takové věci často dělávají,“ odpověděl učitel.

„Dobrá. Říkáte, že mezi dětmi je oblíbený, takže není vyloučen z kolektivu nebo nemá s nějakým spolužákem problémy kvůli novému vztahu své matky?“ zeptal se Tom.

„Ne, to ne. Jak říkám, je mezi spolužáky oblíbený a s nikým neměl žádný spor. Nevím o žádné hádce nebo bitce,“ zavrtěl učitel hlavou.

„Děkuji! Nemám další otázky,“ oznámil Tom soudci a posadil se.

Právník protistrany se zamračeně postavil a začal svůj výslech. Snažil se mladého učitele zmást, překroutit jeho slova a nachytat ho. Ale učitel se nenechal a právník se po chvíli vzdal a výslech ukončil. Soudce nechal předvolat dalšího svědka, což je ředitel výchovného ústavu. Právník protistrany se se samolibým úsměvem postavil a vyslechl ho. Pak přišla řada na Toma.

„Pane svědku, protistrana vás prezentuje jako dětského odborníka, takže pro vás určitě nebude problém mi zodpovědět jednu otázku. Nezletilé dceři mé mandantky je pět let. Co si podle vás taková pětiletá holčička nejvíc přeje?“ podívala se Tom na svědka přimhouřenýma očima.

„No co by si mohla přát? Asi aby byla v životě úspěšná,“ pokrčil ředitel rameny.

„Aby byla v životě úspěšná. V pěti letech?“ povytáhl Tom obočí.

„No a proč by ne? To si přejeme přece všichni,“ zamračil se na něj ředitel.

„Víte, já se nesetkal s nějakým extrémně velkým počtem dětí, ale jedno vím určitě. Že největším přáním pětileté holčičky určitě není být v životě úspěšná,“ ušklíbl se Tom.

Poté oznámil soudci, že nemá další otázky a posadil se. Soud jako posledního svědka předvolal sociální pracovnici, která se o matce vyjádřila velice kladně a doporučila, aby u ní děti i nadále zůstaly, protože s matkou mají pevný vztah a nic jim neschází ani nijak nestrádají.

„Máte další návrhy na dokazování?“ zeptal se soudce a přejel oba právníky pohledem.

„Ne, nemám,“ odmítl právník protistrany.

„Ano, vaše ctihodnosti. Navrhuji pozvat jako svědky děti mé mandantky,“ prohlásil Tom.

„Cože? To ne. Protestuji,“ vykřikl okamžitě právník protistrany.

„Pánové. Oba dva ke mně,“ zavolal si je k sobě soudce.

„Pojď,“ sykl Tom k Lucasovi a společně s právníkem protistrany přešli k soudci.

Ten při pohledu na Lucase jen pozvedl obočí, ale nic neřekl.

„Ctihodnosti, nesouhlasím s tím aby byly vyslýchány ty děti. Vždyť jsou ještě malé a pochybuji, že by dokázaly pochopit vážnost soudu a situace,“ začal právník protistrany.

„Nesouhlasím, ctihodnosti. Ty děti jsou chytré a já i jejich matka jsme je poučili, co se od nich očekává a vážnost situace jsme jim vysvětlili. Navíc podle dětského psychologa nezletilá Irma dokáže rozeznat pravdu od lži a je tudíž schopná výslechu. Že je toho schopen nezletilý Richard snad pochybovat nemusíme, když je mu už osm let,“ přel se Tom.

Soudce je přejel pohledem a chvilku poslouchal jejich dohadování, než to utnul.

„Matka s tím souhlasí?“ zeptal se Toma.

„Ano, mám tady i písemný souhlas s matčiným podpisem,“ přikývl Tom a předal papír, který převzal od Lucase, soudci.

„Kde jsou ty děti teď?“ zeptal se soudce.

„Na chodbě před soudní síní. Hlídá je můj řidič. Je to důvěryhodný muž,“ řekl Tom.

Soudce papír se souhlasem přejel pohledem a poté pohlédl na Toma.

„Dobrá. Povoluji!“ řekl.

„Děkuji ctihodnosti! Jen vás chci ještě požádat, aby mohl oba nezletilé vyslýchat můj praktikant. Moje postava a vzezření děti děsí, jak už jsem zjistil,“ požádal ještě Tom soudce.

„Jen pokud jste ochoten se za něj zaručit,“ pozvedl soudce na Toma.

„Jistě. To jsem,“ souhlasil ihned Tom.

„Máte proti tomu nějaké námitky?“ zeptal se soudce druhého právníka.

Ten si Lucase prohlédl a krátce zapřemýšlel. Poté s úšklebkem pohlédl na soudce.

„Ne, ctihodnosti, nemám námitky,“ řekl.

„Pak povoluji!“ odklepl soudce své rozhodnutí kladívkem.

Všichni tři se vrátili na svá místa.

„Co se stalo?“ naklonila se stará žena ke svému právníkovi.

Vypadá velice upraveně. Decentně nalíčená, navoněná, ve vkusném tmavě bordó kostýmku, s perlama kolem krku, jemnými zlatými náušnicemi a několika zlatými prsteny. Svou bývalou snachu a její právníky častuje nenávistnými a opovržlivými pohledy.

„Budou vyslýchat vaše vnoučata. A bude je vyslýchat ten kluk,“ oznámil jí právník.

„Ten ďáblův zplozenec? On bude vyslýchat má vnoučata? Vždyť se na něj podívejte, někoho takového nemohl stvořit bůh,“ zasyčela a hodila po Lucasovi znechuceným pohledem.

„Pravda, pravda. Ale pro nás je to výhoda. Je to totiž pouhý student, takže bude dělat chyby a bude snadné ho zmást,“ ušklíbl se právník.

„Když myslíte. Hlavně se postarejte, ať se moje vnoučata dostanou od té hříšnice. Já jim ukážu správnou cestu. Dovedu je k bohu a k životu bez hříchu,“ rozvášnila se žena.

„Jistě, jistě. Ale teď už buďte potichu,“ poplácal ji právník po předloktí a oba se začali soustředit na soudce.

„Soud předvolává Richarda Kreuze,“ zvolal soudce a soudní zřízenec otevřel dveře a malý osmiletý chlapec nejistě vstoupil do soudní síně.

Nejdřív se nervózně rozhlédl a poté se na pokyn zřízence postavil k svědeckému pultu. Zdvořile pozdravil a vystrašeně se zahleděl na soudce. Soudce chlapce s úsměvem pozdravil a pokynul Tomovi, aby se začalo s výslechem. Lucas se postavil a přešel k pultu.

„Ahoj Ríšo! Mohu ti tak říkat?“ zeptal se s úsměvem.

„Ano,“ přikývl chlapec a prohlížel si podivného mladíka před sebou.

„Dobře. Tak Ríšo, řekneš nám jak probíhá tvůj den? Třeba pondělí?“ zeptal se Lucas.

„To ráno vstávám do školy. Maminka mě a sestřičce udělá snídani a mě svačinu do školy. A když maminka nemůže, tak teta. Po snídani si vyčistím zoubky, aby na ně nemohl kaz. Obleču se a maminka nebo teta mě odvezou do školy. Ve škole se učím a hraju si s kamarády. Hlavně s Ottem, to je můj nejlepší kamarád, víš,“ pochlubil se Ríša.

„To je moc hezké. A co po škole? Jdeš hned domů?“ usmíval se na chlapečka Lucas.

„Ne, maminka i teta pracují, tak po škole jdu na oběd a potom do družiny. Tam si hrajeme a plníme různé úkoly od paních učitelek. A pak přijde maminka nebo teta a odvezou mě a sestřičku domů,“ odpověděl Ríša.

„A co potom děláte doma?“ položil Lucas další otázku.

„Když je pěkně, tak jdeme na procházku, když ne, tak si spolu hrajeme nebo se díváme na televiz, pak se se mnou maminka nebo teta učí a sestřička si mezitím hraje nebo se dívá na televizi. Pak máme večeři, vykoupeme se a můžeme se ještě dívat chvíli na pohádku. Potom jdeme spinkat,“ dokončil Ríša.

„A co třeba sobota?“ nadhodil Lucas.

„No to do školy nejdu. Tak mě a sestřičku maminka a teta nechají spát, jak dlouho chceme. Po probuzení se najíme a pak si hraju se sestřičkou a s tetou a maminka vaří oběd. Pak se naobědváme a jdeme ven nebo si hrajeme, díváme se na filmy a je sranda. Taky uklízíme. A já už jsem velký kluk, tak mamince a tetě hodně pomáhám. Když totiž pomůžu, tak na nás potom mají víc času a mohou si s námi déle hrát,“ vypověděl Ríša.

„Jsi hodný, že mamince a tetě pomáháš. Řekneš nám jak pomáháš?“ pochválil Lucas chlapce.

„Utírám prach, uklízím si hračky, taky utírám nádobí, ale nesmím utírat nože, abych se nepořezal, taky pomáhám zametat. I sestřička pomáhá. Uklízí si hračky a utírá prach ve svém pokoji,“ odpověděl Lucas.

„To jste moc šikovní. Řekni, máš maminku a tetu rád?“ usmíval se Lucas.

„Mám je moc rád. Maminka i teta je moc hodná. A mám moc rád i sestřičku. Jsem její velký brácha a musím jí pomáhat a chránit. A mám moc rád i tatínka, ale z tatínka je teď anděl a je v nebíčku,“ posmutněl Ríša.

„Ano, to je mi moc líto, ale pořád vás vidí a má vás taky moc rád,“ měl Lucas potřebu chlapečka ukonejšit.

„Maminka to říká taky,“ podíval se Ríša na Lucase přemítavě.

„Pak to musí být pravda,“ prohlásil Lucas a chlapec s úsměvem přikývl.

Lucas se otočil k soudci a oznámil, že nemá další otázky. Právník protistrany se zvedl a přešel k chlapci.

„Řekni mi Ríšo, máš rád babičku?“ zeptal se.

Chlapec se otřásl a kousek od toho muže poodstoupil. Nelíbí se mu.

„Měl bych mít babičku rád, všichni to říkají, ale babička nemá ráda maminku a říká o ní ošklivé věci,“ zamračil se.

I právník se zamračil stejně jako jeho klientka. Položil chlapci další otázky a začal na něj tlačit, aby ho dohnal k tomu, aby odpověděl tak, jak se líbilo jemu a ignoroval námitky, kterými se Tom snažil Ríšův výslech ukončit.

„Já už nechci. Chci k mamince,“ vykřikl nakonec Ríša, když se tlak stal příliš silný a rozběhl se ke své mamince, které se okamžitě schoval do náruče.

„Ctihodnosti, žádám o ukončení výslechu toho chlapce,“ postavil se Tom.

„Mám ještě otázky a nechci svůj výslech ukončit,“ protestoval okamžitě druhý právník.

„Ctihodnosti, chlapec už výslech nezvládá. Prosím, ukončete ho a nechte chlapce u matky,“ apeloval Tom na soudce.

Ten pohlédl na chlapce chvějícího se v náručí matky, která ho konejšivými slovy tiše uklidňovala.

„Výslech ukončuji a chlapec může zůstat u matky!“ rozhodl nakonec soudce a nechal povolat malou Irmu.

Holčička ustrašeně stanula u svědeckého pultu a vyděšeně pohlédla na svou matku a bratra. Lucas se postavil a přešel před holčičku.

„Ahoj Irmo!“ usmál se na ni.

Holčička si ho chvilku prohlížela.

„Jsi divný,“ prohlásila nakonec.

„Divný?“ podivil se Lucas.

„Jo, máš divný očička,“ řekla Irma.

„Mám tohle očičko nemocné, proto je divné,“ poklepal si Lucas na spánek u fialového oka.

„A bolí tě to?“ zamrkala překvapeně holčička.

„Ne, nebolí,“ zavrtěl Lucas hlavou.

„Hmm, ale asi budeš hodný, když se s tebou maminka kamaládí,“ zapřemítala Irma nahlas.

Lucas se zasmál a položil dívence stejnou sérii otázek jako jejímu bratrovi a dostal téměř totožné odpovědi, které se lišily jen odlišností vnímání. Nakonec Lucas výslech ukončí a právník protistrany zaujme jeho místo.

„Řekni, máš babičku ráda?“ usměje se pokřiveně na holčičku.

„Ne, babička je zlá. Nemá láda maminku a tetu,“ dívenka není tak zdrženlivá jako její bratr.

Její babička zalapala překvapeně po dechu. Nečekala, že od své vlastní vnučky uslyší, že ji nemá ráda. Nenávistně pohlédla na bývalou snachu. To všechno je její vina! Ale ona svá vnoučata dostane do péče a pak je naučí co a jak a dovede je na správnou cestu!

I právník je překvapen, ale rychle se vzpamatoval a začal další serii otázek, kterou ale dívenka nevydržela, rozplakala se a rozběhla se ke své mamince. Soudce výslech ukončil a rozhodl se vyhlásit rozsudek.

Všichni napětím ani nedýchali a když uslyšeli radostnou zprávu, že děti zůstávají v péči matky, neskutečně se jim ulevilo. Matka se úlevou zhroutila na židli a rozplakala se. Zato žalobkyně se neudržela a nadávala a div nedštila síru.

„Děkuju! Moc vám děkuju!“ začala paní Kreuzová horečně děkovat Tomovi i Lucasovi.

„My nepůjdeme k babičce, že ne?“ pověsí se na ni Irma.

„Ne, nepůjdete. Zůstaneme spolu. A víte co, zajdeme si do cukrárny a já vám koupím ten největší zmrzlinový pohár, co tam budou mít, co vy na to?“ přidřepne si paní Kreuzová ke svým dětem a rozzářeně na ně hledí a široce se usmívá.

Obě děti začnou jásat a plánovat, jakou si nechají dát do poháru zmrzlinu. Její partnerka k ní přejde, hluboce ji políbí a s úsměvem odkývala všechny nápady dětí.

„I my půjdeme slavit. Další vyhraný případ,“ otočil se Tom na Lucase.

Ten přikývl. Má radost, že se jim podařilo zachránit rodinu a to si zaslouží oslavu. Tom mu řekne název klubu, kam dnes půjdou a všichni se rozešli domů.