Student - kapitola 8

„Tvoje taktika nezabrala, Hansi. Nejenže zájem neztratil, naopak teď se na mě lepí ještě víc než předtím a myslí si, že s tím souhlasím,“ povzdechl si Lucas a padnul na kamarádovu postel.

„Páni, tak toho nebude lehké se zbavit,“ skousl si Hans ret, zatímco se obkročmo usadil na kancelářské židli a hrudí se opřel o jejíí opěradlo.

„Jenže co mám teď dělat? Když budu pokračovat, tak to povede k tomu, že bude vyžadovat sex. A když místo toho hodím zpátečku, tak mu to bude divné a bude dorážet o to víc,“ zamračil se Lucas.

„Kdybys byl někdo jiný, tak bych ti řekl, ať se mu podvolíš a vyspíš se s ním. Jenže v tvém případě je to stejně možné jako chtít po tobě, abys doletěl na Slunce a donést mi odtamtud vybuchující plyn,“ povzdechl si Hans.

„Tu praxi ukončím. Řeknu vedoucímu katedry, že mi praxe u pana Puschbauera nevyhovovala. Třeba se mi podaří přesvědčit ho, aby mi dal náhradní termín a najdu jiného právníka, který bude ochoten vzít mě k sobě na praxi,“ posadil se Lucas rezignovaně na posteli.

„Počkej, neblbni. To přece nejde,“ začal ho od toho Hans zrazovat.

„Tak co mám dělat?“ zeptal se Lucas.

„Možná bys mu to měl říct. Co se ti stalo. Třeba by pak hodil zpátečku on,“ pokrčil rameny Hans.

„Ty ses zbláznil! To nepřichází v úvahu. O tom se nedozví živá duše,“ vyletěl Lucas.

„Hele, neřvi na mě. Já se ti jen snažím pomoct,“ ohradil se Hans.

„Já vím. Promiň!“ povzdechl si Lucas.

„No, ono se to nějak vyvrbí. Hlavně neudělej žádnou kravinu,“ řekl Hans.

„Neboj, neudělám. Můžu tu dneska přespat? Venku je už tma a já nechci jít domů po tmě,“ podíval se Lucas z okna.

„Jasně. Není problém,“ pokrčil Hans rameny.

„Výhoda toho mít vlastní byt,“ poznamenal Lucas a malinko se pousmál.

„Štěstí, že ho na mě nechal děda přepsat a odešel do domu s pečovatelskou službou, protože už to tady sám nezvládal,“ usmál se Hans.

„A kdo ti platí účty?“ pozvedl Lucas obočí.

„Já sám. Říkal jsem ti, že mezi studiem pracuju v IT firmě. A tam mě platí dost slušně, abych si poplatil účty a ještě mi něco zbylo. No a sem tam mi i vypomohou rodiče,“ odpověděl Hans.

Lucas jen zakroutíl hlavou a vytáhl z kapsy mobil, aby zavolal rodičům, že bude přes noc u Hanse, aby se o něj nestrachovali.

„Jo, tady máš pyžamo a na dolní poličce v támhleté skříni máš i náhradní oblečení na zítřek,“ ukázal Hans na skříň a podal Lucasovi pyžamo.

„Díky! A kde se tady vzalo moje oblečení?“ podivil se Lucas.

„Přece jsme ho sem nanosili, když jsem se sem přestěhoval. A některé své oblečení mám zase já u vás. Udělali jsme to tak přece pro takovéto případy,“ připomněl Lucasovi Hans.

„No jo vlastně. Nějak se mi to vykouřilo z hlavy,“ plácl se Lucas do čela.

„V poho. Máš toho teď prostě moc,“ zasmál se Hans.

„To ano. Kde tady máš koupelnu?“ vstal Lucas z postele.

***

„Proč jdeme na kriminálku?“ zeptal se Lucas.

„Protože si musíme promluvit s vyšetřovatelem té vraždy. Potřebujeme vědět, zda už našli vražednou zbraň a jak pokračuje vyšetřování. Fotografie a kamerové záznamy jsem si vyžádal já a předal je soudnímu znalci, aby potvrdil jejich pravost,“ osvětlil Tom a oba vešli do budovy.

„Aha,“ odvětil Lucas a pak už pro jistotu mlčel.

„Máte u sebe něco kovového?“ přistoupil k nim hned u vstupu policista.

„Ano,“ přikývl Tom.

„Pak to prosím odložte do této misky a projděte detektorem. Pokud máte u sebe zbraň, tak ji dejte prosím do tohoto koše. Při odchodu z budovy ji dostanete zpět,“ odrecitoval policista naučeně.

Tom přikývl a začal vyndávat kovové věci. Sundal si řetízek z krku, vyndal z kapsy peněženku, klíče a pro jistotu i mobil a všechno odložil do misky a prošel detektorem kovu.

„V pořádku, pane. Můžete si své věci vzít zpět,“ přikývl policista.

„Děkuji!“ poděkoval Tom a vzal si své věci zpět.

Policista se od něj odvrátil a kývl na Lucase. Lucas si sundal prsteny a řetízek na krku, poté si sundal vrchní kabátec a z kalhot vytáhl pásek. Pásek a šperky dal do misky a kabátec podal policistovi, načež prošel detektorem kovu.

„V pořádku, pane. Můžete si své věci vzít zpět,“ přikývl znovu policista.

Lucas stejně jako Tom poděkuje a vše na sebe navleče zpátky.

„Ty u sebe nemáš peněženku, klíče a mobil?“ naklonil se k němu Tom.

„Mám je v kapse kabátce,“ odpověděl tiše Lucas.

Tom přikývl.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se jich policista.

„Jsem právník Tom Puschbauer a tohle je můj praktikant. Chtěli bychom mluvit s vaším náčelníkem. Je to ohledně jednoho případu, který vyšetřuje a jehož podezřelý je můj mandant,“ odpověděl Tom.

„Jistě. Zavedu vás,“ řekl policista.

„To není třeba. Cestu znám. Děkuji!“ odmítl Tom a rozešel se ke kanceláři náčelníka.

Lucas se na policistu usmál a rozešel se za Tomem. Držel se těsně u něj, zatímco Tom sebejistě procházel služebnou a každou chvíli někoho zdravil. Po chvilce došli ke kanceláři náčelníka a Tom zaklepal na dveře a po vyzvání vešel i s Lucasem dovnitř.

„Tome! Rád tě vidím,“ vstal vstal světlovlasý asi čtyřicetiletý muž s jemnými vráskami kolem očí a úst, což je náčelník, od stolu a s úsměvem Toma vřele přivítal.

„I já tebe Otto,“ usmál se Tom na náčelníka.

Náčelník zvědavě pohlédl za Toma, aby se podíval, kdo to s ním přišel a strnul.

„Och, to je můj praktikant. Lucas Fitz,“ představil ho Tom.

„Jistě,“ řekl náčelník stále trochu zaraženě aniž by z Lucase spustil zrak.

Lucas při pohledu na náčelníka zbledl a roztřásl se.

„Děje se něco? Lucasi, tobě je špatně?“ všiml si Tom jeho zblednutí a také toho, jak se na sebe s náčelníkem dívali.

„Ne, to nic,“ vzpamatoval se Lucas.

„No tak se posaďte,“ pokynul náčelník k židlím před svým stolem.

Tom mezi nimi ještě jednou přejel pohledem, než se posadil. Lucas se posadil na židli vedle. Náčelník se posadil naproti nim.

„Tak proč tu jste?“ zeptal se jich.

***

„No, to je všechno, co jsem chtěl vědět,“ řekl o dvě hodiny později Tom.

„Ještě počkej. Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit,“ zastavil ho náčelník.

Tom se na něj překvapeně podíval, ale souhlasně přikývl.

„Já se omlouvám, ale už půjdu. Není mi nějak dobře,“ zvedl se Lucas.

„Jistě. Opravdu nevypadáš dobře,“ odsouhlasil mu Tom odchod.

„Nashledanou!“ rozloučil se a rychle vyšel z kanceláře, následně i z budovy a namířil na nejbližší autobusovou zastávku.

„Tak o čem jsi chtěl mluvit?“ zeptal se Tom náčelníka, když Lucas odešel.

„Ten kluk je tvůj praktikant? Takže on se dal na práva?“ zeptal se náčelník.

„Ano. Ty ho snad znáš?“ zamračil se Tom zmateně.

„Znám. Před lety jsem vyšetřoval jeho případ a na někoho jako je on se nedá jen tak zapomenout,“ odpověděl náčelník.

„Vyšetřoval jsi jeho případ. Co provedl? Bylo to něco vážného? Jestli má záznam v rejstříku tak mi to řekni. Nechci mít v kanceláři kriminálníka,“ Tomovo zamračení se prohloubilo.

„Ne, to ne. On nic neprovedl. Byl oběť,“ zakroutil hlavou náčelník.

„Co se mu stalo?“ zeptal se Tom.

„Před pěti lety jsem byl přivolán k případu brutálního znásilnění. Zavolali mi z nemocnice a když jsem tam dojel, zjistil jsem, že obětí je patnáctiletý chlapec. Navíc jeho znásilnění bylo velmi brutální. Měl šrámy, modřeniny, otlaky od provazu, kterým byl svázaný, ale nejhorší zranění byl natržený konečník. Doktoři mu ho sice sešili, ale i tak mu museli udělat dočasně vývod střeva skrz dutinu břišní, aby nedošlo k otravě krve. A navíc ztratil hodně krve, takže musel dostat i krevní transfúzy. A navíc byl zraněný i psychicky. Pokud vím, tak po fyzickém vyléčení musel začít navštěvovat psychiatra, aby se s tím, co se mu stalo vyrovnal. Bylo to opravdu hodně ošklivé. Nikdy na ten výjev nezapomenu,“ otřásl se náčelník při vzpomínce na bledého, roztřeseného chlapce na nemocniční posteli, který se děsil každého hlasitějšího zvuku.

„To myslíš vážně?“ zíral na něj Tom nevěřícně a jeho mysl odmítala přijmout, co mu právě náčelník prozradil.

„Naprosto vážně,“ ujistil ho náčelník.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ zašeptal Tom šokovaně.

„Tome, známe se už nějakou dobu. Doufám, že jsi na toho kluka nic nezkoušel,“ zahleděl se na něj náčelník vážně.

Tom pevně stiskl víčka a zhluboka si povzdechl. On je takový idiot! Ale vlastně za to nemohl.

„Proč mi to neřekl? Choval bych se k němu úplně jinak,“ zašeptal provinile.