Student - kapitola 9

„Zajdu si na oběd, nebude to vadit?“ vzhlédl k Tomovi Lucas od papírů, které pročítal.

„Vlastně vadilo. Rád bych si s tebou o něčem promluvil. Ale nemusíš se bát, že bys zůstal hlady, jídlo už jsem nám objednal,“ napřímil se Tom na své židli a pronikavě se na Lucase zadíval.

„O čem chcete mluvit?“ zeptal se Lucas.

„Proč jsi mi neřekl, co se ti stalo?“ položil Tom otázku.

„Já nevím, o čem to mluvíte,“ dostal ze sebe Lucas, přičemž zadoufal, že náčelník mlčel.

„Myslím, že víš. O tom znásilnění,“ zamračil se Tom.

„Takže náčelník vám to řekl,“ povzdechl si Lucas a sklopil hlavu.

„Ano, řekl. Tak, proč jsi mi o tom neřekl ty sám?“ pobídl Lucase Tom k odpovědi.

„Protože o tom nevykládám každému na potkání. Nechci aby to lidé věděli. A už vůbec, aby mě litovali,“ odpověděl Lucas.

„Tomu rozumím. A už i chápu, proč jsi mě tak vehementně odmítal a proč jsi mi utekl z toho hotelu. Jen jedno nechápu. Když jsem po tobě vyjížděl v poslední době, tak se mi zdálo, že ti to zas až tak nevadí. Takže opravdu ti to nevadí, nebo to byla nějaká taktika, jak mě odradit?“ pozvedl Tom obočí.

„No, tak nějak obojí. To byla rada od mého nejlepšího kamaráda. Že mám dělat jakoby povolného, že by vás to mohlo odradit. Ale časem se mi to začalo líbit. Zamiloval jsem si vaše objetí, polibky a doteky,“ přiznal Lucas.

„To je docela zvláštní, že sis je tak rychle zamiloval,“ poznamenal Tom.

„Vlastně ani ne. Mám strach ze sexu, protože vím, jak to může bolet a jak při tom dominantní partner může ublížit tomu druhému. Ale na polibky a objetí špatné vzpomínky nemám. On...on mě nelíbal. Do toho mě nenutil,“ otřásl se Lucas při vzpomínce na svého násilníka.

Tom se zvedl a došel k pohovce, na kterou se usadil vedle Lucase.

„Už ti nikdo neublíží. O to se postarám,“ vtáhl si Lucase do objetí.

Lucas vydechl a víc se k Tomovi přitulil.

„A ten tvůj kamarád je taky pěkně vykutálený. Si říkám, jestli bych si na něj neměl posvítit,“ pousmál se Tom.

„Ne, to ne. Hans mi chtěl jen pomoct, nemyslel to špatně,“ napřímil se Lucas a prosebně pohlédl Tomovi do očí.

Tom se zasmál a líbl Lucase na rty.

„Neboj, tvůj kamarád je přede mnou v bezpečí,“ usmál se Tom a políbil Lucase vášnivěji než předtím.

Lucas zavřel oči a pootevřel rty, aby mohl Tom polibek prohloubit. Ten toho okamžitě využil a ochutnal Lucasova ústa. Rukama sjel na Lucasovy boky a jednu položil na jeho stehno. Lucas se trošku odtáhl a pohlédl do Tomova obličeje. Tom ho políbil na čelo a jemně položil dlaň na jeho tvář.

„Odteď už na tebe nebudu tlačit. Budeme postupovat pomalu a pracovat na tvém strachu. A teprve až se ho zbavíš, pak si tě vezmu a udělám tě svým. Ale vždy si budeš moci být jistý jedním, nikdy ti neublížím,“ zašeptal Tom.

Lucas se zachvěl. Při představě jak leží pod Tomem a nechává se jím souložit, mu zacukalo v podbřišku vzrušením a náhle si velmi dobře dovedl představit, že by se to mohlo stát skutečností. Otevřel pusu, aby něco odpověděl, ale je přerušen firemním telefonem. Tom se s povzdechem zvedl a přijal hovor.

„Jdi to vyzvednout. A vezmi s sebou účtenku,“ řekl po chvilce poslouchání a položil sluchátko.

„Kdo to byl?“ zeptal se Lucas.

„Lina. Je tady poslíček s jídlem. Lina to vyzvedne a donese nám to,“ odpověděl Tom.

„Hm, a co jste vůbec objednal?“ neubránil se Lucas zvědavosti.

„Pro tebe grilované kuřecí prso s omáčkou z modrého sýra a k tomu krokety. Pro sebe vepřový stejk s brambory a kečupem. Jsi s výběrem spokojený?“ řekl Tom, zatímco hledal svou peněženku.

„Zní to velmi dobře,“ olízl si Lucas rty a v břiše mu zakručelo.

Tom se tomu jen pousmál.

„Máte to tady, šéfe,“ vstoupila do kanceláře Lina se dvěma talíři s jídlem a příbory.

„Účtenku máš?“ zeptal se jí Tom, když krabice položila na stůl.

„Tady,“ podala mu Lina účtenku.

Tom ji přelétl pohledem, vzal peněženku, vyndal z ní určený obnos a podal ho Lině. Ta si peníze s poděkováním převzala a odešla z kanceláře do své. Lucas vstal a došel si pro svou porci.

„Vypadá to hodně dobře,“ řekl, když si vzal taliř a jídlo si prohlédl.

„To ano. Tak dobrou chuť,“ popřál mu Tom a sám se chopil příboru a pustil se do jídla.

Lucas se usadil zpět na pohovce, nasál lákavou vůni a hladově se do toho pustil. Když dojedli, vzal Lucas použité nádobí a odnesl ho do malé kuchyňky u Lininy kanceláře, kde ho umyl a uklidil. Po návratu do kanceláře, uviděl Toma, který zběsile prohledával skříňku se složkami.

„Hledáte něco?“ zeptal se.

„Složku k našemu případu. A když jsme si vyjasnili náš vztah, tak co kdybys mi začal tykat?“ navrhl Tom.

„Ehm, dobře,“ souhlasil nejistě Lucas a zapojil se do hledání oné složky.

„Asi tady nebude. Musel jsem ji zapomenout doma,“ povzdechl si Tom.

„A nemáme tady někde kopii? Papírovou nebo elektronickou?“ zeptal se Lucas.

„Bohužel. Budu pro ni muset sjet,“ zakroutil Tom hlavou.

„Asi to do konce pracovní doby už nestihneš, co?“ poznamenal Lucas.

„Bohužel nestihnu. Takže složku přivezu a projdeme si ji zítra. Vlastně můžeš jít se mnou. Odvezu tě domů,“ řekl Tom.

„To není nutné. Pojedu autobusem,“ pokusil se Lucas odmítnout.

„Když už pojedu pryč, tak tě hodím,“ zamítl Tom Lucasův pokus o odmítnutí.

„Tak dobře. Děkuji!“ souhlasil tedy Lucas.

„Výborně. Tak pojď,“ usmál se na něj Tom a vyšel z kanceláře.

Lucas ho následoval.

***

„Páni!“ hvízdně obdivně Lucas, když uvidí Tomův malý, ale přesto luxusem dýchající domek s velkou zahradou.

„Líbí se ti?“ usmál se na něj Tom.

„Je hezký. Taky bych jednou takový chtěl mít,“ přiznal Lucas.

„A určitě ho jednou budeš mít. Pojď!“ vystoupil Tom z auta.

Lucas zaváhal a znervózněl. Ale nakonec si vzpomněl na Tomův slib, že na něj nebude tlačit a že mu neublíží. Zhluboka se nadechl a vystoupil z auta.

„Nelekni se!“ varoval ho Tom, než otevřel branku.

Lucas na něj nechápavě pohlédl, když za ním prošel brankou a nechal Toma branku zavřít. Varování pochopil až když se proti nim vyřítilo pět nadšeně štěkajících psů a začalo po nich radostně skákat.

„Nojo, taky vás rád vidím. Nojo,“ začal se Tom smát a přitom se se psi mazlil a drbal je za ušima.

„Ti všichni jsou tvoji?“ zeptal se udiveně Lucas a plaše pohladil nejzvědavějšího psa, který přišel prozkoumat, co to je za cizince.

„Ano, jsou moji. Před rokem a půl kousek odtud zkrachoval zverimex. No a majitelka toho zverimexu vyhlásila, že zvířata, která se jí nepodaří udat, nechá usmrtit. Většinu zvířat nakonec prodala a zbyli jí jen tihle krasavci. Už je nakládala v klecích do auta, aby je odvezla k veterináři kvůli uspání, když jsem šel kolem. No a nějak se mi těch štěnať zželelo, tak jsem je koupil. Ze začátku to byl jen soucit a sám jsem měl v plánu je udat, ale když se ke mně začali tulit, lísat a olizovat mi ruce a obličej, tak v tu chvíli jsem si je zamiloval a už bych je nedokázal dát pryč. A tak zůstali tady,“ odvyprávěl Tom příběh, jak ke psům přišel.

„Měli štěstí. Co jsou vůbec za rasy? Poznávám akorát zlatého retrívra a severního huskyho,“ ukázal Lucas hlavou ke dvěma psům, kteří se k Tomovi lísali a dožadovali se pohlazení.

„Ten retrívr se jmenuje Rex a ten husky Rox. Tohle je Lex, dlouhosrstá kolie, Lin, to je rasa Shiba-Inu, japonské plemeno, no a tady Len je kříženec severního huskyho a vlka,“ ukazoval Tom na jednotlivé psy.

„S vlkem? S opravdovým vlkem?“ vykulil Lucas nevěřícně oči.

„Ano. Také je ze všech nejméně důvěřivý a nejútočnější. Za to mohou nejspíše vlčí geny,“ přikývl Tom a Lena pohladil.

„Nezaútočí na mě?“ přejel Lucas psi pohledem a přitom bezmyšlenkovitě hladil Rexe, který k němu přišel a dožadoval se hlazení a drbání.

„Neboj, jsi se mnou, tak ne. Něco jiného by bylo, kdyby ses sem pokoušel dostat sám. To by pak nejspíš zaútočili. Bránili by svoje teritorium. Ale neboj, to teď vyřešíme. Podej mi ruku,“ řekl Tom a natáhl se pro Lucasovu ruku.

Lucas mu ruku nejistě podal. Tom ji jemně zachytil, nejdříve na její hřbet vtiskl polibek a poté ji přiložil k Lenovu čumáku.

„Čichej!“ vydal rozkaz.

Len se na cizince nedůvěřivě podíval, ale nakonec natáhl hlavu a nasál jeho pach. Ostatně páníček toho cizince přijal do smečky a on by měl udělat to samé. Nakonec ruku cizince i olízl, čímž dal najevo, že ho přijal a že ho nepovažuje za vetřelce. Ostatní psi ho napodobili a ihned potom se všichni začali dožadovat pohlazení. Lucas se rozesmál a začal je hladit, přičemž se snažil ani jednoho nevynechat. Spokojený Tom mezitím zmizel v útrobách domu, odkud se po chvíli vrátil se sáčkem psích pamlsků.

„Na, zkus každému dát pamlsek. Když ho přijmou, nebudeš se muset bát, že by zaútočili a budeš sem moct chodit i beze mě. Mám to už vyzkoušené,“ podal sáček Lucasovi.

Lucas si sáček převzal a postupně z něj vytahoval pamlsky, které dával psům. Všichni pamlsek z Lucasových rukou přijali.

„A jsi jejich,“ zasmál se Tom.

„Říkal jsi, že to máš vyzkoušené. Na kom jsi to zkoušel?“ podíval se na něj Lucas, zatímco se dál mazlil se psy.

„Na rodině mé sestry,“ pokrčil Tom rameny.

„Máš sestru?“ zamrkal překvapeně Lucas.

„Ano. Je o osm let mladší než já a má syna a dceru. Jsou to dvojčata,“ usmál se něžně Tom.

„Máš je rád,“ zkonstatoval Lucas.

„Ano, to mám. Vlastně sem jezdí dost často a velmi rádi. Ačkoliv u synovce a neteře nevím, jestli je to kvůli mně nebo kvůli psům,“ zasmál se Tom.

Lucas se také zasmál a společně zašli do Tomova domu, kde našli složku, kvůli které sem jeli. Tom poté odvezl Lucase domů, přesně jak slíbil.