Všední den

Slastně jsem se protáhl a zívl. Rozlepil jsem oční víčka a podíval se vedle sebe. Ano, ležel tam a láskyplně se na mě usmíval.

„Dobré ráno!“ řekl tiše svým hlubokým sametovým hlasem.

Jen jsem se na něj usmál, ale jemu to stačilo. Vstal jsem z postele a zívající jsem došel do kuchyně, kde jsem si nasypal do misky čokoládové lupínky a zalil je mlékem. Spokojen jsem se usadil v obýváku a pustil si televizi. On mě s úsměvem sledoval svýma šedomodrýma očima, spokojen, že jsem já spokojen. Najedl jsem se, vypnul jsem televizi, zamířil do koupelny, kde jsem se umyl a vrátil se do svého pokoje, kde jsem se převlékl, popadl jsem peněženku, mobil a sluchátka. Pobrukujíc jsem přešel do chodby, kde jsem se obul, vzal si klíče a vyšel z domu.

Po chvíli jsem došel na autobusovou zastávku. Z peněženky jsem vytáhnul lístek a trpělivě čekal na autobus. On stál vedle mě a znuděně se rozhlížel. Nejradši bych mu prohrábl jeho krátké černé vlasy, ale asi by to vypadalo divně.

„Už to jede,“ oznámil mi po chvíli.

Ohlédl jsem se a skutečně jsem uviděl přijíždějící autobus. Když zastavil, nastoupil jsem, cvakl si jízdenku a usadil se na sedadle. On se samozřejmě usadil vedle mě.

„Miluju tě!“ naklonil se ke mně a zašeptal mi tato slova do ucha.

Usmál jsem se. Zahlédl můj úsměv v odrazu v okénku a opětoval mi ho. Nemusím mu odpovídat, jemu můj šťastný úsměv stačí. Autobus zastavil na zastávce a já sledoval, jak lidé vystupovali a nastupovali. K sedadlu, na kterém sedím, přistoupila žena a zamračeně na mě pohlédla. No co, tak mám nadváhu a zabírám trochu víc místa. Ostatně sednout si může kamkoliv, v autobuse je volných sedadel víc než dost. Znovu jsem vyhlédl z okénka a ženu stojící nade mnou jsem ignoroval.

„Kráva jedna. To nad tebou musí stát? Nemůže si jít sednout jinam?“ zamumlal on a zamračeně na ženu hleděl.

Nic jsem neřekl, jen jsem se dál díval z okna, až do doby, než autobus začal příjíždět k zastávce, na které mám vystoupit. Vstal jsem a přešel jsem ke dveřím. Hned jak autobus zastavil, vystoupil jsem. Hlavou jsem lehce pokyvoval do rytmu hudby, zatímco jsem mířil k soukromé ordinaci chirurga. Vstoupil jsem dovnitř a usmál jsem se, měl jsem štěstí a nikdo kromě mě tu není. Hned jak za mnou zaklaply dveře, vykoukla z ordinace sestřička.

„Pojďte dál,“ usmála se na mě.

Vstoupil jsem do ordinace a na sestřičku jsem se nejistě usmál.

„Vy jdete na tu kontrolu, že? Tak si odložte a položte se,“ dala mi pokyny.

„Jistě. Ale sestři? Víte já jsem byl u svého praktického lékaře pro neschopenku a on má teď dovolenou. Myslíte, že by si pan doktor mohl tu neschopenku převzít a až bude potřeba, tak ji ukončit?“ zeptal jsem se a vyndal jsem z peněženky neschopenku.

„Vy jste si nechal dát neschopenku? Nezdá se vám to zbytečné?“ pozvedla sestřička udiveně obočí.

„No, možná. Ale víte, já v práci tahám dost těžké palety a bál jsem se, aby mi nepopraskaly stehy,“ skousl jsem si nervozně spodní ret.

„Aha, chápul. No to je ostatně vaše věc. Já to panu doktorovi předám,“ pousmála se setřička.

„Děkuji!“ podal jsem jí neschopenku a poté, co si ji převzala, jsem si vysvlékl tričko a položil se na lehátko.

Sestřička odešla, po chvilce se vrátila a opatrně mi sundala gázu z prsního svalu.

„Hojí se vám to pěkně, ale ještě na vás koukne pan doktor,“ oznámila mi.

Znovu jí poděkuju. To už ale do ordinace přišel doktor a zpražil mě naštvaným pohledem. Podíval se mi na ránu, kterou mám sešitou.

„Na tohle jste si nechal dát neschopenku? Máte to v pořádku. Sestra vás objedná na další kontrolu,“ zavrčel na mě nepříjemně a s kroucením hlavy odešel.

„Debil. A to si říká profesionál a odborník,“ odfrkl si tiše on a naklonil se, aby si ránu prohlédl.

Ztěžka jsem polknul, zatímco mi sestřička beze slov ránu vydenzifikovala a znovu zalepila. Pak mi dala instrukce, jak se o ránu starat a poslala mě do čekárny s tím, že druhá sestřička mi donese papíry. Oblékl jsem se a vyšel do čekárny, kde už sedělo několik dalších lidí. On stál vedle mě a rukou mě držel kolem pasu. Po chvíli se konečně objevila druhá sestra, která v ruce držela lékařskou zprávu a neschopenku.

„Tak tady to máte. Ale brát si na takovou blbost neschopenku bylo opravdu zbytečné,“ vrazila mi s nepříjemným pohledem papíry do ruky a vrátila se do ordinace.

Ostatní pacienti na mě začali zírat nepříjemnými pohledy, ve kterých zcela jasně čtu, jak mnou opovrhují a že jsem podle nich nějaký ubožák, který si nechal na nějakou banalitu dát neschopenku, aby nemusel pracovat. Zhluboka jsem se nadechl a co nejrychleji vypadl ven. Do očí se mi tlačily slzy, ale nechtěl jsem brečet před ostatními.

„Měli bychom si na ně stěžovat. Jak si vůbec můžou dovolit takhle se chovat? Pracuješ už kolik let a tohle je poprvé, co sis vzal neschopenku a oni tě kvůli tomu budou takhle ponižovat? Jako o co jim jde? O to, že museli pohnout rukou a dát ti na papír razítko? To je opravdu strašně těžké,“ vztekal se on.

„Už nikdy si neschopenku nevezmu i kdybych měl chcípnout,“ zašeptal jsem a rozešel se na zastávku.

„Neblázni. Máš na to právo a že jim se to nelíbí, to přece není tvůj problém!“ pohladil mě on po zádech.

To už jsem došel na zastávku a se sklopenou hlavou jsem čekal na autobus. Opět jsem měl štěstí, autobus přijel sotva pár minut po mém příchodu na zastávku. Nastoupil jsem, opět si cvakl lístek a posadil se. On se znovu posadil vedle mě a přehodil svou ruku tak, aby mě objímal kolem ramen.

„Nic si z toho nedělej. Jsou to idioti. A navíc je uvidíš, tak maximálně jednou nebo dvakrát a pak už je v životě nebudeš muset vidět a pokud se ti něco stane, tak prostě půjdeš k jinému doktorovi nebo na pohotovost,“ utěšoval mě.

Zhluboka jsem si oddechnul a zahleděl jsem se z okénka a sledoval ubíhající krajinu za oknem. Po nějaké době jsem vystoupil a šel domů. Tam jsem se usadil v obýváku a pustil si televizi. V té chvíli přišli do obýváku i rodiče.

„Jé, ty už jsi tady?“ zamrkala překvapeně máma a usadila tátu do jeho invalidního křesla.

„No jo,“ odpověděl jsem.

„Co u doktora?“ zeptala se máma, zatímco otevírala dveře od balkonu a zapalovala sobě i tátovi cigaretu.

Zhluboka jsem se nadechl a přeříkal jsem vše, co se u doktora stalo a řeklo.

„To snad ne!“ otočil se na mě táta.

„Jo,“ snažil jsem se znovu zamrkat slzy, abych neukázal, jak moc mě to zranilo.

„Nic si z toho nedělej,“ usmálala se na mě máma, zatímco táta si něco brblal pod vousy.

„Hm,“ zamručel jsem.

Máma se na mě ještě jednou usmála, pak zvedla tátu a odvedla ho zpět do ložnice, kde ho položila do postele, aby se ještě trochu prospal.

„A taky bys mohl něco dělat,“ zavrčela na mě máma, když se vrátila.

Překvapeně jsem na ni pohlédl.

„No, nekoukej. Vždycky přijdeš a jediný, co uděláš, je, že si hačneš na gauč a nehneš,“ spustila na mě.

„Ale vždyť chodím do práce,“ pokusil jsem se o chabou obranu.

„A co že chodíš do práce? Jdeš do práce na osm hodin a co ten zbytek? Prostě nehneš,“ zavrčela na mě máma.

„Hnu. Ale chci si taky odpočinout. Jako já v tý práci nesedím na prdeli. Buď stojím u pásu nebo tahám těžký palety,“ řekl jsem.

„Jo a pak pán musí odpočívat. Já jsem ztahaná, potřebuju pomoct ale ty musíš odpočívat,“ odsekla máma.

„Vždyť ti pomáhám. Co řekneš, to udělám,“ odpověděl jsem, zatímco přemýšlím z čeho může být máma tak moc ztahaná.

Je to žena v domácnosti, do práce nechodí, tak z čeho je ztahaná? Z toho, že jednou za dva nebo tři dny uvaří? Z toho, že jednou za den zamete a umyje nádobí, které sama zašpinila a zbytek dne sedí na gauči, popíjí kafíčko a kouří jednu cigaretu za druhou? Jo, to je hrozná dřina.

„Jestli chceš, tak si to klidně můžeme prohodit,“ vypěnil jsem po další salvě toho, jak jsem k ničemu.

„Jo, klidně,“ odsekla máma.

Zhluboka jsem se nadechl a odešel jsem do svého pokoje. Tohle nemám zapotřebí. Shodil jsem ze sebe oblečení a jen ve spodním prádle jsem si lehl do postele a přikryl se peřinou. Už snad po milionté uvažuju, k čemu tu vlastně jsem? Nejsem hezký, chytrý, pracuji jako dělník. Není na mě nic, co by mohl mít někdo rád nebo se mohlo někomu líbit. Ani pro svoji mámu nejsem dost dobrý. Neustále od ní poslouchám, jak jsem špatný, jak nic nedělám, jak jsem ošklivý, jak hrozně chodím a jak příšerně se oblékám.

Do očí se mi znovu nahrnuly slzy a tentokrát jim nechám průchod. Začal jsem uvažovat, jak nejlépe se zabít. Ostatně nad sebevraždou uvažuju skoro každý den. Vlastně nechápu, proč jsem se ještě nezabil.

„Neposlouchej ji. Děláš toho dost. Jsi úžasný, že to všechno vlastně zvládáš. Miluju tě!“ přilehl si ke mně on a objal mě.

„Danieli,“ vydechl jsem tiše a schoulil jsem se do embriální polohy.

„Jsem tu. A vždycky budu. Nikdy tě neopustím. Jsi pro mě to nejdůležitější na světě,“ pošeptal mi do ucha.

Zavřel jsem oči. Ano, on je ten důvod proč ještě žiju.

Jen je obrovská škoda, že není živý a že existuje jen v mých představách!!!!