Student - kapitola 15

„Máma je tady,“ vešel do kuchyně s úsměvem Tom.

Obě děti zavýskly, vyskočily od stolu a hnaly se ke dveřím. Tom šel s nimi a otevřel domovní dveře a na dálku i branku.

„Nazdar brácha!“ zavolala Marie, otevřela branku a přitancovala ke dveřím.

„Ahoj! Prosímtě, co to táhneš?“ pokynul Tom ke krabici, kterou Marie drží v rukou.

„Schwarzwaldský dort,“ mrkla na něj Marie.

„Mamí,“ protlačily se kolem Toma Anna a Wilhelm a vrhly se ke své matce.

„Zlatíčka moje! Měly jste se se strejdou dobře?“ dřepla si Marie a své děti objala.

„Ano,“ pokýval hlavou Wilhelm.

„A ten druhý strejda nám udělal tousty a ke snídani nám namazal chleba takovou dobrou marmeládou a udělal nám kakao,“ pochlubila se Anna.

„Jo a taky si s námi hrál,“ přidal se svou troškou do mlýna Wilhelm.

„No to je druhý strejda moc hodný,“ usmála se Marie a zvedla se.

Obě děti s ní souhlasily a zatímco šli všichni 4 do domu, jí nadšeně vykládaly, co všechno předchozí den a večer dělaly.

„Ahoj Lucasi!“ pozdravila ho, když vešli do kuchyně, kde Lucas sklízel nádobí od snídaně.

„Ahoj!“ usmál se na ni Lucas.

„Doufám, že máš rád dorty a třešně,“ usmála se na něj Marie, zatímco vyndala několik talířků, dezertních vidliček a pustila se do rozbalování dortu.

„Mám a moc. A hlavně Schwarzwaldský dort,“ zazářily Lucasovy oči, když dort uviděl.

„Ach, konečně někdo, kdo má se mnou společné chutě. Tom totiž dorty absolutně nesnáší,“ střelila Marie po Tomovi pohledem.

„Protože jsou hrozně přeslazený a plný chemie a různých náhražek,“ zamračil se Tom.

„Kecy, kecy, kecy. Prostě nevíš, co je dobrého,“ otočila se k němu Marie s rukama vbok.

„To teda vím,“ odporoval Tom a zaujal stejný postoj jako Marie.

Oba se navzájem probodávali a přeměřovali pohledem a oba se snažili tento oční souboj vyhrát a dokázat tak svoji pravdu. Lucas mezi nimi těkal pohledem a netušil zda má nebo nemá zasáhnout. Nakonec prodlužující ticho a houstnoucí atmosféru přerušil Tomův mobil. Ten ještě jednou probodl svoji sestru pohledem než se k ní otočil zády, vyndal z kapsy mobil a odešel do obýváku, aby vyřídil hovor.

Marie se opět s úsměvem otočila k lince, vyndala nůž a začala dort krájet a dávat jednotlivé kousky na talířky.

„Ehm, co to bylo?“ zeptal se Lucas.

„Hm? Co myslíš?“ podívala se na něj Marie a podala mu talíř s jeho kouskem.

„To před chvílí. Vypadalo to, že se snažíte zabít jeden druhého pohledem,“ nabral Lucas kousek dortu na vidličku a ochutnal.

„Aha. To nic. Tohle děláme vždy, když máme na něco jiný názor. Už od dětství. Časem si na to zvykneš,“ odmávla to Marie a odnesla dva talířky do obýváku, kde se Tom díval na nějakou komedii a její děti si hrály se psy.

Lucas za ní chvíli překvapeně zíral než popadl talíř s jejím kouskem a následoval ji.

„Děkuji!“ poděkovala mu Marie, když došel do obýváku, převzala si od něj talířek a spokojeně se usadila do křesla, kde si začala na dortu pochutnávat.

„Kdo ti volal?“ posadil se Lucas vedle Toma a zvědavě se na něj podíval.

„Tvoje matka,“ povzdechl si Tom.

Lucas strnul.

„C-co chtěla?“ zeptal se roztřeseně.

„Chtěla s tebou mluvit. Nejspíš měla v úmyslu tě přemlouvat, aby ses vrátil. Zněla docela zoufale,“ odpověděl Tom.

„A ty...“ nedokončil Lucas otázku.

„Řekl jsem jí, že jsi jí ještě neodpustil a že s ní nechceš mluvit. Pak jsem to vypnul,“ pokrčil Tom rameny.

„Děkuji!“ řekl tiše Lucas, odložil talíř s dortem a schoulil se do Tomovy náruče.

Ten ho k sobě přitiskl a jemně ho hladil po zádech. Přes temeno Lucasovy hlavy se podíval na svoji sestru, která je zvědavě pozorovala. Tom zakroutil hlavou a ústy naznačil ,Neptej se´. Marie kývla hlavou a svou pozornost upřela na své děti.

„Jen tě obtěžuji,“ povzdechl si Lucas.

„To není pravda. Každý z nás má nějaké problémy. I já mám problémy. A pak jak by mě tvé problémy mohly obtěžovat, když jsem tvůj partner a tak moc tě miluju!“ poslední slova zašeptal Tom Lucasovy do ucha.

Ten k němu zvedl pohled a usmál se.

„Myslím, že teď si ten dort opravdu vychutnám,“ řekl s úsměvem a natáhl se pro talíř.

Tom se zasmál a políbil ho do vlasů.

***

„Tvá sestra se mi o něčem zmínila, když odpoledne odcházela,“ poznamenal Lucas, když ležel v posteli zády k Tomovi a pohrával si s prsty Tomovy ruky, kterou měl přes něj položenou.

„O čem?“ zabručel Tom.

„Říkala, že tví rodiče ji s rodinou a také tebe pozvali o víkendu na grilovací večer o víkendu,“ odpověděl Lucas.

„To je pravda. Ale já nikam nepojedu, zůstanu s tebou,“ políbil ho Tom do vlasů.

„Neměl bys kvůli mně odmítat své rodiče,“ natočil k němu Lucas hlavu.

„Nechci tě tady nechat samotného. Leda že bys jel se mnou,“ nadhodil Tom.

Lucas si zkousne spodní ret a zamyslí se. Neví, jestli se cítí být připravený na setkání s Tomovými rodiči. Ale Tom se s jeho rodinou již setkal. Bylo by spravedlivé, aby se on setkal s jeho.

„Pojedu. Chci se s nimi setkat,“ řekl po chvilce.

„Dobře. Ale teď už spi,“ řekl Tom a zpevnil své objetí.

Lucas se usmál a zavřel oči. Během chvíle usnul.

***

„Lino! Lino!“ zakřičel Tom na svoji asistentku.

„Ano,“ strčila Lina hlavu do dveří.

„Pojď sem,“ řekl jí Tom.

Lina vešla dovnitř a tázavě na Toma hleděla.

„Kde jsou ty složky, které jsem chtěl, abys je uložila tady do skříně? Takové světle modré s nápisem Karaskova,“ pohlédl na ni Tom.

Lina si nervózně skousla ret a sklopila oči. To už Lucas zvedl hlavu od dokumentů, které studoval a zvědavě se na ni podíval.

„No?“ pobídl ji Tom k řeči.

„T-totiž já...“ zakoktala se Lina.

„Ty co?“ přimhouřil Tom oči.

„Totiž já jsem si ji spletla s jinou složkou a strčila jsem si ji do kabelky,“ vylezlo z Liny.

„Tak mi je dones,“ povzdechl si Tom a v duchu nadával nad hloupostí své asistentky.

„Když já...já jsem tu kabelku pak ztratila,“ přikrčila se Lina v očekávání vzteklého výbuchu.

„Jak ztratila? Jak jsi mohla tu kabelku ztratit? Ta složka byla velmi důležitá a důvěrná. Vždyť v ní byly citlivé údaje o naší klientce a její rodině. Nehledě na to, že příští měsíc mám tuto klientku zastupovat u soudu a nebudu mít k dispozici dost důležité informace. Jak můžeš být tak pitomá?“ rozkřičel se Tom.

„Já...já se omlouvám....já,“ rozplakala se Lina.

„Tvoje omluvy ani slzy nám nepomůžou,“ štěkl na ni Tom a začal přecházet sem tam, zatímco přemýšlel co budou dělat.

Lina stála uprostřed kanceláře, tiše vzlykala a po tvářích se jí koulely slzy.

„Víš alespoň, kde jsi tu kabelku ztratila?“ zeptal se jí klidně Lucas a podal jí krabici s papírovými kapesníky.

„V-v parku. Na chvilku jsem si tam sedla, kabelku jsem si dala vedle sebe a pak jsem ji tam zapomněla. Když jsem si uvědomila, že ji nemám, tak jsem se pro ni vrátila, ale už tam nebyla,“ vzlykla a převzala si od Lucase kapesníky.

„No tak to je výborné. Doufám, že jsi to alespoň nahlásila na policii,“ otočil se k ní Tom.

„Nahlásila. Musela jsem. Měla jsem tam peníze a doklady, tak jsem musela,“ přikývla Lina.

„No tak doufám, že se kabelka najde i s tou složkou a ta že se nedostane do špatných rukou,“ zavrčel Tom.

„Ano, i já doufám,“ přitakala Lina.

„Ty doufej o hodně víc než já. Protože jestli se nenajde nebo někdo použije tu složku, tak jsi bez práce,“ probodl ji Tom pohledem a mávnutím ruky ji vykázal ze své kanceláře.

Lina s pláčem odešla a ve své kanceláři se zhroutila do své židle a schovala obličej do dlaní.

„Jak může být někdo tak pitomý?“ udeřil Tom pěstí do stolu.

„Že někdo něco zapomene se stává i to že se splete,“ zastala se Lucas Liny.

„Jenže s něčím tak důležitým by se to stát nemělo,“ odsekl Tom.

Lucas otevřel ústa, aby něco řekl, ale byl přerušen zvoněním telefonu.

„Puschbauer,“ zvedl Tom hovor.

Chvíli poslouchal a potom zavěsil.

„To byl můj známý na policii. Našli Lininu kabelku,“ oznámil Lucasovi.

„Tak pro ni jedeme?“ zeptal se Lucas.

„Ano, jedeme,“ odpověděl Tom.

Lucas se zvedl a spolu s Tomem vyšli z kanceláře.

„Přestaň brečet a zvedej se. Tvoje kabelka se našla, jedeme pro ni. Jen se modli, aby tam ta složka byla a aby informace z ní nebyly použity proti nám,“ štěkl Tom na Linu.

Ta se roztřeseně zvedla a následovala svého nadřízeného a jeho praktikanta do garáží, kde nasedli do Tomova auta a rozjeli se k policejní stanici.