Jiný svět - kapitola 1

Marun se probudil a protáhl se. Podíval se na druhou stranu malého pokoje, kde má postel jeho starší bratr.

„Dobré ráno, Ukito!“ usmál se na něj.

„Dobré!“ zívl Ukito.

Marun se usmál, odhodil peřinu a vstal. Přešel ke skříni a otevřel ji. Zahleděl se do zrcadla na vnitřní straně dveří a povzdechl si nad svým vzhledem. Podle něj je příliš malý, příliš hubený, má příliš jemný obličej a i jeho vlasy mu připadají hrozné. Jsou sice zdravé, husté a dlouhé, ale jemu by se líbila jiná barva než bílá. Jediné co mu na sobě líbí jsou jeho velké fialové oči.

„Copak bráško?“ přešel za něj Ukito a objal ho.

„Vypadám hrozně,“ postěžoval si Marun.

„To není pravda. Jsi nádherný. Jsi možná malý a hubený, ale to ti dodává dojem zranitelnosti a křehkosti. Máš nádherný souměrný obličej, který vypadá velmi roztomile. A tvé vlasy a oči. Víš, jak jsou bílé vlasy nebo fialové oči vzácné a žádané? A ty máš obojí. Zkombinuj své tělo, obličej, vlasy a oči, tak ti vyjde to nejkrásnější a nejroztomilejší stvoření na Zemi. A jestli mi nevěříš, tak vyjdi z domu na ulici. Věř mi bráško, chlapi po tobě šílí. Ostatně proč myslíš, že ti řezník Sur dává maso zdarma a při každé návštěvě tě žádá o číslo, profil nebo tě někam zve?“ povytáhl Ukito obočí.

„Toho prasáka mi vůbec nepřipomínej. Vždycky nade mnou slintá tak, že se kolikrát divím, že mu tam ty jeho výrobky neplavou ve vodní lázni. A to nemluvím o tom, jak mi neustále civí na zadek a ty jeho nechutný kecy,“ otřásl se Marun odporem.

„Máš to ale těžké, co, bráško?“ uchechtl se Ukito.

„Jo, mám. Kéž bych vypadal jako ty. Pak by mi všichni tihle odporní úchylové dali pokoj,“ podíval se Marun na odraz svého bratra.

Líbí se mu bratrovi modré vlasy a rudé oči. Líbí se mu jeho vysoká a osvalená postava. Navíc není tak bledý jako on.

„Jo a zase by tě otravovaly ženský. Obzvlášť jak by zjistily, že jednou budeš možná doktor a budeš tak patřit k Ochranným. Věř mi, to je snad ještě horší než když tě otravují chlapi,“ zašklebil se Ukito.

Marun se na něj zašklebil zpátky a natáhl se pro čisté oblečení.

„Jdu do koupelny,“ vymanil se Marun z Ukitova objetí a vyběhl z pokoje.

Vběhl do koupelny a urychleně za sebou zabouchl a zamkl dveře. Následná rána zpoza dveří potvrdila, že jeho bratr skutečně vyběhl za ním a pokusil se ho předběhnout. Zlomyslně se zašklebil.

„No počkej, jednou se mi to povede,“ ozvala se další rána na dveře, jak do nich Ukito bouchl pěstí.

Marun se uchechtl, svlékl se a vlezl do sprchy. Jakmile snímač zaznamenal něčí přítomnost, automaticky pustil vodu. Marun se umyl, vylezl ze sprchy, u umyvadla si vyčistil zuby, vyfoukal si vlasy a oblékl se.

„Můžeš,“ usmál se na Ukita, který stál na chodbě naproti koupelně.

„Jednou tě předběhnu a pak tady budeš čekat ty,“ zatvářil se naoko výhružně.

„Sni dál, brácho,“ zasmál se Marun a rozešel se do kuchyně, zatímco Ukito zaplul do koupelny.

Marun vešel do kuchyně, kde už byli jsou jeho a Ukitovy rodiče.

„Dobré ráno!“ pozdravil je a usadil se ke stolu.

„Kéž by bylo,“ povzdechl si jeho otec.

„Co se stalo?“ zeptal se Marun starostlivě a přejel pohledem mezi rodiči.

„Radši se ani neptej,“ povzdechne si otec, zatímco matce, kmitající u plotny a chystající věci na oběd, se z očí spustily slzy.

Po chvilce přišel i Ukito a při pohledu na rodiče a tázavý pohled svého mladšího bratra zvážněl.

„Co se děje?“ zeptal se.

Oba rodiče mlčeli, jen matka sem tam tiše vzlykla.

„Tak mluvte. Jestli je tady nějaký problém, tak máme právo o něm vědět a třeba vám i pomůžeme,“ usadil se Ukito u stolu.

Rodiče si spolu vyměnili pohled.

„No dobrá. Ostatně jste už dost velcí. Víte, že jsme si půjčili, abychom měli na Ukitova studia na Fakultě medicíny,“ začal otec.

Oba jeho synové přikývli.

„No a dneska nám poslala banka první upomínku, že bychom tu půjčku měli začít splácet. Jenže splátky jsou hrozně vysoké a my na to nemáme,“ vzlykla matka a schovala si obličej do rukou.

„No počkat. Vždyť jsem to měl začít splácet až dostuduju. Tak to přece bylo dohodnuto, dokonce to máme ve smlouvě. Tak jak to můžou chtít po vás už teď?“ zamračil se Ukito.

„Jo, to máme, ale taky tam máme dodatek, že v případě změny zákonů nebo pokud by se banka ocitla v problémech, tak mají právo vymáhat splacení vypůjčené částky okamžitě bez ohledu na smluvenou dobu a nějaký zákon týkající se bankovnictví se skutečně změnil,“ povzdechl si otec.

„Mám něco našetřeno z brigády, tak vám můžu vypomoct,“ nabídl Marun.

„A já si najdu práci,“ řekl Ukito.

„To ne. Marune, tolik kolik bychom potřebovali našetřeno nemáš. A ty Ukito, dokonči studia, staň se doktorem a žij si lépe než my. Jsme sice Svobodní, já jsem prodavačka v obchodě a váš otec údržbář, ale sami vidíte jak to je. Vystudovat a dostat se do jiného spolku je vaše jediná naděje,“ zakroutila matka hlavou.

„Tak co chcete dělat?“ zeptal se Ukito.

„Prodáme byt,“ povzdechl si otec.

„A kde budeme žít? Tohle taky není řešení. Nemůžeme jít na ulici,“ namítl Ukito.

Marun to se sklopenou hlavou poslouchal, nyní zvedl hlavu a přejel pohledem členy své rodiny. Ustaraný bratr, jeho drobná a křehká matka, jejíž rudé oči jsou utopené v slzách zoufalství a její bílé vlasy jsou rozcuchané, jeho statný otec, který se mračí a jeho fialové oči jsou plné starosti a jeho modré vlasy rozcuchané od toho, jak si do nich neustále vjíždí rukou.

„Možná bych věděl, jak z toho ven,“ řekl tiše.

Okamžitě na něm spočinuly tři páry očí.

„Povídej,“ pobídl ho otec.

„Je jasné, že nemůžete prodat byt, protože byste pak neměli kde žít. A nemáte nic, co by mělo takovou cenu, abyste půjčku mohli v klidu splatit. A mě napadlo, že po mladících jako jsem já, muži prahnou. Navíc bílé nebo fialové oči jsou hodně vzácné a jsou velmi žádané a já mám obojí. Tak mě prodejte do Akademie. Dostanete za mě peníze, splatíte dluh a bratr bude moct vystudovat,“ navrhl Marun.

„Co? Marune, doufám, že si děláš legraci! To nepřichází v úvahu!“ zamítla rázně matka jeho návrh.

„Souhlasím! Jsi padlý na hlavu? Stát se něčím tak podřadným jako je Mazlíček? To radši seknu se školou a půjdu někam do fabriky,“ zamítl i Ukito.

„Přesně tak. Jak nám tohle můžeš navrhnout? Myslíš, že bychom prodali vlastního syna? Nikdy. A už vůbec nikdy nedovolím, aby ses stal Mazlíčkem,“ zamítl i otec.

„Přemýšlejte, ano? Mé bílé vlasy a fialové oči ze mě dělají vzácný kousek. Tohle je jediná možnost. Já nejsem tak chytrý jako Ukito. Nemám žádné zvláštní nadání, abych se stal Umělcem nebo Sportovcem. A stejně tak víte, že na manuální práce jsem levý. Takhle se alespoň zachráníte. Splatíte dluh. Ukito vystuduje. A zůstane vám střecha nad hlavou,“ řekl Marun.

„Tohle vůbec nepřichází v úvahu. A už o tom nechci slyšet!“ zamítla matka.

Otec i Ukito souhlasně přikývli.

„Fajn. Řeknu vám to tedy tak, abyste to pochopili. Buď tam půjdete se mnou a prodáte mě vy nebo tam půjdu sám. Je to na vás. Jenže já neumím vyjednávat, tak je možné, že dostanete menší platbu než když půjdete se mnou,“ pokrčil Marun rameny.

Ostatní na něj udiveně zírají.

„Ale Marune, uvědomuješ si, co říkáš? To si chceš opravdu takhle zničit život? Stát se něčím, co už není an považováno za lidskou bytost a nechávat se použít každým, kdo bude mít dost kreditů na to, aby si mohl dovolit tě zaplatit?“ natáhla se matka a vzala ho za ruku.

„Matka má pravdu. Najdeme jiný způsob,“ připojil se i Ukito.

„Já svůj názor nezměním,“ zakroutil Marun hlavou.

„Ty to myslíš opravdu vážně, co?“ pohlédl na něj otec.

„Ano, myslím. Zítra jdu do Akademie. Ať se vám to líbí nebo ne,“ přikývl Marun.

„Dobrá. Je to tvé rozhodnutí. Takže tam zítra zajdu s tebou. Ale uvědom si, že jakmile překročíš práh Akademie, tak už nebude cesty zpět. Mazlíčci nemají téměř žádná práva. Nebudeš moct studovat, najít si práci, vzít si někoho, koho bys miloval a založit s ním rodinu,“ podíval se na něj otec.

„Já vím. Vím, čeho se vzdávám. Ale udělám to, protože vám to pomůže,“ zašeptal Marun.

***

„Jsi si jistý? Ještě pořád se můžeme vrátit,“ otočil se otec k Marunovi, když stanuli před budovou Akademií.

„Ne, jsem jistý,“ odpověděl Marun, ač ho uvnitř hlodala nervozita a strach.

Otec přikývl, vzal dva Marunovi kufry a vstoupil otevřenými dveřmi do Akademie. Marun pohlédl na Akademii, nasucho polkl, vzal poslední kufr a cestovní tašku a vydal se za svým otcem.

„Dobrý den! Přejete si?“ uvítal je statný černoch, sedící za pultem hlásajícím Recepce v obrovské hale.

„Dobrý den! Já...já...totiž...chci...“ zakoktal se otec, slova o prodeji syna mu nejdou přes rty.

„Chcete toho kluka prodat sem jakožto Mazlíčka,“ řekl za něj černoch znuděným hlasem.

„No ano. Víte, ocitli jsme se ve finanční nouzi a...“ začal otec vysvětlovat.

„Mě nemusíte nic vykládat. Chvilku počkejte, spojím se s panem ředitelem a ten s vámi všechno vyřídí,“ přerušil ho černoch.

„Jistě,“ přikývl otec.

Černoch se otočil k hologramu spojující recepci s celou budovou a spojil se s kanceláří ředitele. Chvilku s ním mluvil a pak hologram zase vypnul.

„Pan ředitel vás očekává. Vyjeďte výtahem do padesátého patra a jsou to dveře úplně na konci chodby,“ poslal je.

„Děkujeme!“ poděkoval mu otec a společně s Marunem přešli bezpečností přepážkou k výtahům.

Jeden si přivolali, nastoupili do něj a vyjeli do patra, kam je černoch poslal. Tam vystoupili a vydali se chodbou až na konec. U posledních dveří už čekal starší muž, který se jim vydal v ústrety.

„Dobrý den! Jsem ředitel Magnol. Vítám vás, prosím, pojďte do mé kanceláře,“ přivítal je a zavedl do své kanceláře.

Marun i jeho otec se po kanceláři nervózně rozhlíželi.

„Prosím, posaďte se! Dáte si něco k pití?“ zeptal se jich ředitel.

„Já ne děkuji!“ odmítl otec.

„Ani já ne, děkuji!“ odmítl i Marun.

„No dobrá, tak přejdeme k věci. Chcete prodat vašeho syna do Akademie, aby se z něj stal Mazlíček. Je to tak?“ přešel ředitel k tématu.

„No ano. Víte, nedělal bych to, vlastně se mi to příčí ale...“ začal otec.

„Mě nemusíte nic vysvětlovat ani se obhajovat. Jen budu potřebovat odpovědět na pár otázek a pak bude provedeno vyšetření. No a pokud vše bude dobré, tak už nebude zbývat nic jiného než se dohodnout na ceně,“ přerušil ho ředitel.

„Jaké vyšetření?“ zeptal se vystrašeně Marun.

„Ach, nic drastického. Jen lékařské vyšetření, abychom měli jistotu, že jsi zdravý. Nikdo nechce nemocného Mazlíčka a taky jeden z bývalých Mazlíčků zhodnotí tvůj vzhled,“ usmál se na něj ředitel.

Marun přikývl.

„Tak teď k mým otázkám. Kolik je vašemu synovi let a jak se jmenuje?“ zahleděl se ředitel na otce.

„Je mu patnáct. A jmenuje se Marun Feer,“ odpověděl otec.

„Má po těle nějaké jizvy nebo výrazná znaménka, či nějaké jiné defekty?“ pokračoval ředitel.

„Ne,“ zakroutil otec hlavou.

„Výborně. Je ještě panic nebo už má nějaké sexuální zkušenosti?“ pozvedl ředitel obočí.

„Je nutné na tohle odpovídat?“ zamračil se otec.

„Ano, nezkušení panicové mají vyšší cenu,“ odpověděl ředitel.

„Jsem ještě panic,“ vložil se do toho Marun.

„Ani ses nelíbal? Žádná ruční nebo ústní práce? Žádné mazlení? Všechno se počítá,“ pohlédl ředitel na Maruna.

„Ne, nic z toho. Neměl jsem žádného přítele a nejsem typ na jednu noc,“ odpověděl Marun.

„Dobrá, dobrá. No mě tohle stačí. Je čas na vyšetření. Jen malé upozornění. Pokud se dostaneš do erotického salonu nebo klubu, tak budeš typ na jednu noc. Pokud se totiž staneš Mazlíčkem, tak se připrav na to, že v posteli nebudeš mít žádná práva. Nebude záležet na tom, co se ti líbí a co si přeješ, ale na tom, co bude chtít ten, kdo si tě zaplatí. Bez ohledu na to, jak nepříjemné, bolestivé nebo nepříjemné to bude,“ natáhl se ředitel a stiskl tlačítko, které upozornilo lékaře a Mazlíčka, který má zhodnotit jeho vzhled.

Oba se během chvilky dostaví. Pozdraví se s Marunem i jeho otcem. Lékař položí na zem přístroj ve tvaru kruhu s několika světýlky.

„Tak chlapče. Svlékni se do spodního prádla a stoupni si doprostřed,“ pokyne lékař Marunovi.

Marun se nervózně ohlédne na otce a ředitele. Je jim trapné se před nimi svlékat.

„Zvykej si. Pokud se staneš Mazlíčkem, tak budeš vystavován nahý před desítkami mužů. Takže první co se budeš muset naučit je zbavit se studu,“ promluvil vysloužilý Mazlíček.

Marun se na něj podíval a pozorně si ho prohlédl. Drobný, hubený, se souměrným obličejem, s rudými vlasy a sytě zelenýma očima. Je nádherný.

„Tak šup,“ popohnal Maruna rudovlásek a usmál se na něj.

Marun se zhluboka nadechl a stáhl ze sebe oblečení až na spodní prádlo. Poté si stoupl do kruhu.

„Ruce podél těla,“ instruuoval ho lékař a když to Marun udělal spustil stroj.

Přístroj se rozdělil napůl. Jedna polovina zůstala na zemi a druhá se za pomocí tenkých železných tyček začal vysouvat pomalu nahoru a skenoval Marunovo tělo. Jakmile bylo hotovo, tak se přístroj zase stejně pomalu vrátil zpátky. Lékař celou dobu držel v rukou tablet a nespustil z něj oči. Přístroj vyhodnotil Marunův celkový tělesný a zdravotní stav.

„V pořádku. Chlapec je zcela zdráv. Navíc je to panic a nemá po těle žádné defekty. Akorát zde vidím zhojenou zlomeninu pravé ruky,“ řekl lékař.

„Ano, Marun si ji zlomil při hraní s bratrem, když mu bylo pět let,“ poznamenal otec.

„Byla zlomenina profesionálně ošetřena?“ zeptal se ředitel.

„Ano,“ přikývl otec.

„Dobrá. Pak by to nemělo vadit,“ přikývl spokojeně ředitel a pokynul rudovláskovi.

„Já zhodnotím tvůj vzhled, tak se mě neboj a nelekej se,“ přešel rudovlásek k Marunovi.

Marun přikývl. Rudovlásek se na něj usmál a pak vjel rukama do Marunových vlasů. Poté ho vzal za bradu a natáčel jeho obličej do různých úhlů. Pak ho donutil vycenit zuby. Na závěr prohlídky očima i rukama přejel po celém jeho těle od krku až po chodidla a nevynechal ani Marunův zadek a intimní místa.

„Vlasy jsou zdravé ale potřebovaly by lepší péči, aby byly hebké a lesklé. Pleť na obličeji by potřebovala vyčistit, ale jinak je velmi jemná. Zuby budeme muset vybělit, ale jinak jsou krásně rovné. Pokožka na těle potřebuje zjemnit a zvláčnět, aby byla krásně sametová. Také je nutno odstranit veškeré ochlupení, mužům se holá těla a hladké klíny líbí víc než zarostlé. Zadeček je krásně pevný. A jeho klín je průměrně vybaven. Což je velmi dobré,“ informoval o svých zjištěních.

„To je pozitivní hodnocení,“ usmál se ředitel.

„Ano. Už zbývá jen jedno. Ohni se přes stůl,“ řekl rudovlásek Marunovi.

Marun, stále ještě zrudlý studem, beze slova vyplnil rudovláskův pokyn. Rudovlásek si od doktora převzal latexovou rukavici, kterou si nasadil a pak rychlostí blesku stáhl Marunovi spodní prádlo a strčil mu do zadku ukazováček. Marun polekaně vyjekl a vyvalil překvapeně oči. Rudovlásek prstem zakroutil a trochu zahýbal a pak ho vytáhl.

„Rozhodně je stvořen k tomu, aby těšil muže. Je totiž úžasně úzký a těsný a ten stisk. No páni! Ten kdo si ho koupí, bude uspokojen jako nikdo,“ stáhl si rudovlásek rukavici.

„No výborně. Můžeš se obléknout chlapče,“ zajiskřili řediteli oči.

Marun se urychleně oblékl a třásl se. Takové ponižující zacházení ještě nezažil.

„Tak. Na kolik bys ho ohodnotil?“ zeptal se ředitel rudovláska.

„Řekl bych tak dvacet pět milionů kreditů,“ řekl zamyšleně rudovlásek.

„Jsi si jistý? Nezapomeň, že z něj také musíme mít zisk,“ zamračil se ředitel.

Marun a otec na ně nevěřícně zírají. Oba mysleli, že Marun bude ohodnocen tak na pět set ticís až milion kreditů, tahle částka dalece přesahuje jejich sny.

„Ano. Mít jinou barvu vlasů a očí, tak bych ho ohodnotil tak na třetinu. Ale fialové oči a bílé vlasy jsou velmi vzácné a velmi velmi žádané už samostatně. A tady jsou dohromady. Někoho s touto kombinací potkáte tak jednou za sto let. Takže mi můžete věřit, že i když ho ohodnotíte takhle vysokou cenou, tak škodný nebudete,“ přikývl rudovlásek.

„Tedy dobrá. Běž chlapce ubytovat. Já zatím jeho otci zaplatím a sepíšeme smlouvu. Ach a abych nezapomněl. Učit a cvičit toho chlapce budeš ty. Přeci jen svého času jsi byl ten nejlepší,“ rozkázal ředitel rudovláskovi.

Ten jen přikývl. Zato Marun se ještě vrhl svému otci do náruče a oba se pevně objali.

„Mám tě rád, synu,“ spustily se otci z očí slzy.

„Já tebe taky, tati,“ vzlykl Marun a i jemu začaly téct z očí slzy.

Oba ještě hodnou chvíli stáli v objetí než se rozloučili a Marun byl rudovláskem odveden pryč.