Jiný svět - kapitola 10

Marun zaťukal na dveře od Ramonovy pracovny. Už to byl měsíc, co se stal Oblíbencem a co se přestěhoval z křídla pro Mazlíčky blíže Ramonovu pokoji a teď měl na Ramona žádost. Po vyzvání dveře otevřel a vstoupil do pracovny.

„Co potřebuješ?“ zeptal se ho Ramon, aniž by vzhlédl od papírů, na které se mračil.

Papíry, které držel před sebou nenesly dobré zprávy, naopak. Ari chtěl potrestat své ponížení a zmrzačení a zahájil vyšetřování, které má najít pět útočníků, kteří to mají na svědomí. Musel to vyšetřování zastavit dřív, než se na něco přijde. A pokud možno nenápadně, aby ho nikdo nemohl podezírat. To že byl jedním z Elity a k tomu člen Velké rady, neznamenalo, že byl nedotknutelný. Za zmrzačení jiného z Elity mohl být potrestán i on.

„Chtěl bych tě o něco požádat,“ přešel Marun ke stolu a shlédl na Ramona.

Ramon si povzdechl, promnul si kořen nosu a opřel se o opěradlo židle.

„Povídej,“ pobídl jemně Maruna.

Marun obešel stůl a usadil se rozkročmo Ramonovi na klíně.

„Chtěl bych navštívit svou rodinu. Dovolíš mi to?“ podíval se na něj prosebným pohledem.

„Dovolím. Ale půjdou s tebou dva muži z ochranky. A do deseti do večera budeš tady,“ položil Ramon ruce na Marunova stehna a jemně ho po nich hladil.

„Moc ti děkuji!“ objal ho Marun a zářivě se usmíval.

Ramon se zasmál a objal ho zpátky.

***

„Dobrý den!“ pozdravil Marun před svým bývalým domovem starou paní o holi, což byla jeho bývalá sousedka.

„Marune? No ne, jsi to ty?“ přešla k němu sousedka a udiveně na něj hleděla.

„Jsem to já,“ usmál se na ni Marun.

„Vítej zpátky! Tolik jsi tady chyběl. Kam jsi vůbec zmizel?“ objala ho stařenka a v očích se jí zaleskly slzy.

„Na tom už nezáleží. Hlavní je, že jsem živý a zdravý, ne?“ usmál se na ni Marun.

„Pravda, pravda. A máš se hodně dobře, že? Takové drahé oblečení. A máš s sebou i ochranku. To jsi jeden z Podnikatelů nebo co?“ usmála se na něj stařenka.

„Ne. Jen mám bohatého...ehm...milence,“ odpověděl Marun.

„Ach tak. No nedivím se. Ty jsi byl vždy hezký chlapec. Jen mi řekni, má ten muž v úmyslu si tě i vzít?“ pustila ho stařenka a pohladila ho po tváři.

„To nevím. A to rozhodnutí je na něm. Já ho do ničeho tlačit nemůžu,“ řekl Marun.

„Pak doufám, že ti brzy půjdu na svatbu. Ty si zasloužíš hezký a šťastný život,“ zasmála se stařenka, přešla ke vchodovým dveřím a otevřela je.

Marun s úsměvem vešel hned za ním a začal vybíhat schody nahoru. Když dorazil k bytu své rodiny, netrpělivě zazvonil na zvonek a čekal na otevření dveří. To se po chvilce stalo a mezi dveřmi stála jeho matka, která zůstala stát jako opařená a nevěřícně na něj zírala.

„Marune? Marune!“ vykřikla po chvíli a vrhla se mu kolem krku.

„Mami,“ zašeptal Marun a objal ji.

„Marune. Nemůžu tomu uvěřit, že jsi tady. Tolik jsme se o tebe strachovali. Obzvlášť potom, co nám řekl Ukito. Neměli jsme tě poslouchat a do té Akademie tě dávat. A...“ spustila.

„Mami, zadrž. Je tu i táta a Ukito? Chtěl bych je vidět,“ zastavil ji Marun.

„Ano, jsou tady. Pojď,“ vzala ho matka za ruku a vedla ho dovnitř.

Když ho jeho bodyguardi následovali, zastavila se a nervózně na ně pohlédla.

„Oni musí jít se mnou,“ řekl jí Marun.

„Musí?“ znejistěla matka.

„Musí. Je to podmínka toho, že jsem sem mohl jít,“ pohlédl na ni Marun.

„Ach tak,“ přikývla, ještě jednou se po nich ohlédla a všichni vešli do bytu.

„Marun je tady,“ zvolala z chodby, zatímco Maruna vedla do obýváku.

Její hlas ještě ani nedozněl a už se bytem rozlehly dvoje spěšné kroky. Marun se usmál a postavil se doprostřed obýváku, zatímco jeho ochranka se postavila ke dveřím. Po chvíli do obýváku vtrhl jeho bratr a otec a oba se k němu vrhli a objímali ho.

„Už jsi v pořádku? Ta zranění tenkrát nevypadala pěkně. Měl jsem strach, že ti zůstanou následky,“ začal drmolit Ukito, zatímco jeho otec ze sebe chrlil omluvy a výčitky, které měl.

„Jsem v pořádku. A mám se dobře. Víc než dobře,“ zarazil je všechny Marun.

„Posaď se a všechno nám řekni,“ řekla matka, zatímco na stůl v obýváku dala sušenky a Marunovi donesla hrnek jeho oblíbené horké čokolády.

„Díky mami!“ usmál se na ni Marun.

„Vy si taky něco dáte?“ otočila se matka nejistě na Marunovu ochranku.

Oba muži zavrtěli zamítavě hlavou. Jsou ve službě a v tom případě mají zakázáno si od jiných lidí něco brát.

„Tak povídej. Jak se máš? Jak s tebou tvůj pán zachází? A jak je možné, že jsi sem mohl přijít, Mazlíčci přeci bez svého pána nikam nesmí,“ spustil příval otázek otec.

„Mám se dobře. Dostal jsem se k panu Ramonovi Niouxovi. A ten se mnou zacházel velmi dobře. Je to hodný a laskavý pán. Svým Mazlíčkům neubližuje. Naopak hýčká si je,“ usmál se Marun při pomyšlení na Ramona.

„Ukito mluvil o nějakých zraněních,“ nadhodila matka.

„Ano, Ramon mi nikdy neublížil. Žádnému Mazlíčkovi by nikdy neublížil. Jenže šli jsme na jednu uměleckou výstavu a Ramon s ještě jedním mužem z Elity Arim si vyměnili Mazlíčky. A Ari byl hnusný sadista, který se vyžíval v bolesti, utrpení a ponižování Mazlíčků. A ten mi ublížil. Ramona to dost naštvalo. Ale zavolal mi doktora a nechal mě ošetřit. Díky tomu mi nezůstaly žádné následky,“ řekl Marun.

„A taky se mu pomstil. Spolu se mnou. Žádnému Mazlíčkovi už nikdy neublíží,“ usmál se ďábelsky Ukito.

„No o tom už bych nemluvil. A dál. Ramon mi dal možnost se řádně uzdravit, po dobu uzdravování po mě nic nechtěl. Toho využil Sol a pomlouval a očerňoval mě před Ramonem. Ramon po čase jeho lžím uvěřil a vynadal mi. Jenže s tím se Sol nespokojil a se svým Eunuchem na mě narafičili lest. Ten Eunuch mi nastrčil do pokoje nějaké Solovi šperky a pak mě obvinil z krádeže těch šperků,“ vyprávěl Marun.

„To nemyslíš vážně,“ „Ten hajzl, jak mohl něco takového udělat?“ „Doufám, že tomu tvůj pán neuvěřil,“ ozvali se všichni členové rodiny.

„Popravdě uvěřil. Až kamerové záznamy a Sérum pravdy dokázaly mou nevinu. Sol byl prodán do toho nejlevnějšího a nejhoršího erotického salonu, který Ramon našel a jeho Eunuch byl popraven. No a já jsem povýšil a místo Mazlíčka jsem se stal Oblíbencem. Tím pádem mám větší práva a nemůžu být ze sídla vyhnán. I kdyby Ramon zemřel, tak já bych tam dožil. No a díky tomu jsem tady,“ usmál se Marun.

„Tak to je výborné! Gratuluju!“ přešel k němu Ukito a objal ho.

„I já. Věděla jsem, že nezůstaneš obyčejným Mazlíčkem,“ připojila se i matka.

„Připojuji se s gratulací. Ty si zasloužíš to nejlepší,“ řekl otec.

„Můžeš tu zůstat i natrvalo?“ zeptala se matka.

„Ne, to nemůžu. Můžu vyjít ven s Ramonovým svolením, ale musím se vrátit do doby, kterou mi určil,“ zavrtěl Marun hlavou.

„To je škoda. Byla bych tak ráda, kdyby ses vrátil,“ posmutněla matka.

„Hele, mám na tebe dotaz. Když jsi tím Oblíbencem, můžeš s ním mít i děti?“ zeptal se Ukito.

„Můžu a byly by legitimní. Jenže to záleží na něm, jestli je se mnou bude chtít,“ odpověděl Marun.

***

„Jak ses měl u rodiny?“ zeptal se Ramon večer, když za ním Marun přišel, zatímco stál u okna a hleděl ven.

„Výborně. Hrozně rád jsem je zase viděl,“ usmál se Marun, který ležel v posteli opřený o polštáře.

Ramon se na něj ohlédl.

„Možná bych tě mohl pouštět častěji. Vypadáš šťastně,“ poznamenal Ramon.

„Jsem šťastný. A ještě šťastnější bych byl, kdybys šel teď ke mně a pomiloval mě,“ usmál se Marun svůdně a pohladil se po hrudi.

Ramon se zasmál a přešel k posteli. Vylezl na ni a zatlačil Maruna do polštářů.

„Víš, že si koleduješ?“ zeptal se tiše.

„Vím. A ty mě za to potrestáš. Krásně,“ objal ho Marun kolem krku.

„To ano,“ přikývl Ramon a sklonil se k jeho krku, který začal laskat.

Marun vydechl a zaklonil hlavu, aby dal Ramonovi větší prostor. Pak mu ale hlavou proběhla vzpomínka na Ukita a jeho dotaz.

„Ty...Ramone....chtěl bys mít někdy dítě?“ zeptal se.

Ramon se zarazil, pomalu zvedl hlavu a podíval se na něj.

„Ano, jednou bych dítě chtěl. Proč se na to ptáš?“ přimhouřil oči.

„Já...jenom...jestli...jestli...bys...“ nemohl se Marun vykoktat.

„Jestli bych ho nechtěl mít s tebou?“ doplnil Ramon místo Maruna.

Marun souhlasně přikývl.

„Víš, že tato otázka je mimo tvé postavení? Jsi můj Oblíbenec a ne můj choť, aby ses mohl na něco takového ptát. Je na mě, jestli budu dítě chtít a není moje povinnost ho mít s tebou. Klidně se mohu oženit a mít ho se svojí manželkou nebo chotěm,“ rozzlobil se Ramon.

„Omlouvám se! Odpusť...já byl jen zvědavý. Nechtěl jsem tím naznačit, že...“ sklopil Marun pohled.

„Pak už nikdy nic takového neříkej,“ řekl Ramon.

„Jistě. Omlouvám se,“ omluvil se znovu Marun.

Ramon na něj chvíli hleděl.

„Svlékni se,“ rozkázal, postavil se vedle postele a sám se začal svlékat.

Marun si povzdechl a podle rozkazu se svlékl.

„Lehni si na břicho,“ dal mu Ramon další rozkaz.

Marun poslechl a Ramon ho zalehl. Vzal z nočního stolku gel a rychle Maruna připravil. Hned poté nahradil prsty svým penisem a prudce do Maruna přirazil. Marun vyjekl a do očí se mu nahrnuly slzy. Ramon se k němu takhle ještě nikdy nechoval. Vždy byl jemný a snažil se, aby si to užil taky. Takhle nešetrného Ramona neznal. Ne, že by mu Ramon skutečně ublížil nebo ho zranil, ale i tak ho rozbolelo srdce z toho, že tentokrát na něj Ramon nebere ohled a vzal si ho takto. Je mu ovšem jasné, že tohle je trest za jeho opovážlivost.

„A teď běž,“ řekl Ramon, když skončil a svalil se na druhou stranu postele, než na jaké Marun ležel.

Marun přikývl, zvedl se z postele, oblékl a se sklopenou hlavou vyšel z Ramonova pokoje. Neměl se ptát, tou jedinou otázkou to celé zkazil. Došoural se do svého pokoje a v slzách padl do postele.

Ramon mezitím ležel v posteli a rukou si přejel přes obličej. Zvažoval, zda se k Marunovi nezachoval až příliš přísně. Zda jeho nešetrnost a trest nebyly příliš za jednu otázku. Povzdechl si, přetočil se na bok a pevně sevřel víčka v naději, že třeba usne.