Jiný svět - kapitola 11

„Vstupte,“ zvolal Ramon, když někdo zaklepal na dveře jeho pracovny.

Dveře se otevřely a do pracovny vstoupil Marun.

„Co potřebuješ?“ zeptal se Ramon chladně a vzal do rukou papíry, do kterých se zahleděl.

„Chtěl bych se usmířit,“ špitl Marun.

„Usmířit se můžeme, až si uvědomíš, kde je tvé místo. Takže pokud to je vše, můžeš jít,“ řekl Ramon.

„Já si uvědomuju, kde je mé místo. Prosím Ramone, nezlob se na mě. Ano, přehnal jsem to, zapomněl jsem své místo, ale byla to jen otázka. Jen jediná otázka. To přece není zas tak moc,“ do Marunova hlasu i očí se vloudilo zoufalství.

Ramon se opřel o opěradlo židle a vážně na Maruna pohlédl.

„Možná že není. Ale co když to příště bude moc?“ pozvedl Ramon obočí.

„Nebude. Vím, kde je mé místo a už z něj nevybočím,“ přešel k němu Marun a usadil se mu na klíně.

„Hmmm. Proč ses mě vůbec ptal na dítě?“ zeptal se Ramon.

„Pravdu?“ zeptal se Marun.

„Ano. Zajímá mě to a proto se nerozzlobím,“ přikývl Marun.

„Já...vždy jsem toužil po tom mít jednoho dne děti s mužem, kterého bych miloval a který by miloval mě. Když jsem se stal Mazlíčkem, tak jsem se tohoto snu vzdal, ale když jsem se stal Oblíbencem, tak mé staré sny a naděje ožily. Nechal jsem se unést,“ odpověděl Marun.

„Chápu. Ale nezapomínej, že i když jsi Oblíbenec, tak nejsi svobodný člověk. Stále jsi pode mnou a jsi mi povinen poslušností a loajalitou,“ Ramonův pohled ztvrdl.

„Já vím,“ přikývl Marun.

„Tak už na to nezapomínej,“ pohladil ho Ramon po tváři klouby na ruce.

Marun se na Ramona usmál a položil si mu hlavu na rameno. Rukou ho pohladil po hrudi a sjel jí až do Ramonova rozkroku.

„Nezapomenu. Tak co kdybys mi dovolil tě potěšit,“ usmál se, rozepnul mu kalhoty a zajel do nich.

Ramon slastně přivřel oči a přitiskl se svými rty k Marunovu krku, který začal laskat. Marun krk natáhl a stejně jako Ramon přivřel slastně oči, zatímco ho uspokojoval rukou.

Ramon to po chvilce nevydržel, popadl Maruna kolem pasu, postavil se, vysadil ho na svůj stůl a vsoukal se mezi jeho roztáhlé nohy. Marun vydechl a znovu rukou zajel do Ramonových kalhot, zatímco Ramon svýma rukama zajel pod jeho oblečení a hladil ho.

„Ramone,“ vzdychl Marun roztouženě.

Ramon se zhluboka nadechl, vytáhl své ruce a sundal Marunovy kalhoty, které měl dneska na sobě.

„V kapse těch kalhot mám gel,“ upozornil ho Marun, když chtěl Ramon ty kalhoty zahodit.

Ramon na něj překvapeně pohlédl, ale kalhoty prošacoval, našel gel a vyndal ho ven.

„Plánoval jsi to?“ zeptal se.

„Ne, ale radši jsem byl připraven,“ pokrčil Marun rameny.

Ramon se usmál.

„Alespoň se nemusím držet zpátky a můžu tě pořádně vyšukat,“ řekl tichým hlasem zhrublým vzrušením.

„Ano, přesně to udělej,“ souhlasil Marun.

Ramon se vtěsnal znovu mezi jeho nohy. Zatlačil na Marunovu hruď a přinutil ho tak lehnout si na stůl, jeho nohy si dal na ramena. Otevřel gel, vytlačil si trošku na prsty a zajel jimi k Marunovu zadečku. Marun se zhluboka nadechl a slastně vydechl, když Ramon zajel svými prsty do jeho těla a začal ho připravovat na něco většího. Po chvíli je vytáhl, stáhl si kalhoty a prudce do Maruna vstoupil.

„Ramone,“ vydechl Marun, když si Ramon prorazil cestu do jeho nitra a celého ho naplnil.

Ramon na nic nečekal a začal prudce přirážet. Marun zavřel oči, zaklonil hlavu a začal slastně sténat. Ruce zaťal v pěst a vůbec mu nevadilo, že přitom zmačkal několik dokumentů.

„Pane, je nejvyšší čas, abyste...“ vstoupil do Ramonovy pracovny jeho osobní sluha, ale při pohledu na scénu, která se mu naskytla se zarazil.

Ramon překvapeně strnul s penisem uvnitř Maruna. Marun zaklonil hlavu a oba na sluhu překvapeně hleděli.

„Děje se něco?“ zeptal se Ramon, když se trochu vzpamatoval.

„N-ne, nic. Jen jsem vám chtěl připomenout, že byste měl skončit a připravit se na tu dnešní večeři. Přeci jen členové Velké rady se moc často nescházejí. Netušil jsem, že se již práci nevěnujete, ale něčemu jinému,“ sjel je sluha pohledem.

„Rozumím. Půjdu se připravit, až to tady dodělám,“ odmávl ho Ramon.

„Jistě, pane,“ přikývl sluha a urychleně odešel.

„Večeře?“ vrátil se Marun pohledem k Ramonovi.

„Teď ne,“ zavrčel Ramon a znovu se začal pohybovat.

Marun zasténal a znovu se ponořil do hlubin rozkoše. Po chvíli to už ani jeden nevydržel a oba vyvrcholili. Když se přes ně převalily vlny slasti, Ramon vyklouzl z Marunova těla a zmoženě dosedl na židli. Marun se namáhavě posadil, sesunul se ze stolu a posadil se Ramonovi na klín.

„Večeře?“ zeptal se Marun.

Ramon se rozesmál.

„Ty zvědavče. Ale dobrá. Přijde na večeři Mon Ilis, také člen Velké rady. Nebudeme nic probírat, je to jen přátelská večeře, nic víc,“ pokrčil Ramon rameny.

„Ach tak,“ sklouzl mu Marun z klína a sehnul se pro své kalhoty, do kterých se oblékl.

„Víš, Mon si nedávno také pořídil Mazlíčka a stejně jako já z tebe, i on z něj udělal Oblíbence. Tak co kdybys na tu večeři šel taky a dělal mu tam společnost, aby se necítil špatně,“ navrhl Ramon, zatímco vstal a upravil se.

„Rád. Znáš jméno toho Oblíbence?“ objal Marun Ramona kolem krku.

„Neznám. Ale nepochybuji, že nám ho řeknou,“ usmál se Ramon.

***

„Mone, vítej! Rád tě zase vidím,“ usmál se Ramon, když jeho osobní sluha dovedl Mona do společenského salonku a vstal, aby ho přivítal.

„I já tebe Ramone. Doufám, že se ti daří dobře,“ usmál se Mon, který byl stejně jako většina mužů z Elity snědý, černooký a černovlasý, i když už měl ve vlasech pár šedých pramínků a v dobráckém obličeji několik vrásek, značících, že již není mladíček, ale padesátník i když v dobré kondici.

„Daří. Och, slyšel jsi o mém Oblíbenci?“ ohlédl se Ramon na Maruna.

„Slyšel, slyšel. Dokonce jsem ho i viděl a musím říct, že je opravdu rozkošný. Jak se máš Marune? Škoda, že jsem s tebou na večírku nemluvil, ale byl jsi v jednom kole,“ usmál se Mon na Maruna

„Mám se dobře. Děkuji za optání pane Ilisi. A co váš Oblíbenec?“ opětoval mu Marun úsměv.

„Zvědavý, že? Ale už vás nebudu napínat. Tak tohle je on. Můj Oblíbenec,“ otočil se Mon a vzal svého Oblíbence kolem pasu a přitáhl ho na světlo.

Marunovi i Ramonovi spadla čelist téměř až na zem.

„A-Ashune?“ vydechl Marun.

„Ahoj Marune! Rád tě vidím,“ usmál se Ashun, který je oblečen ve zlatých kalhotách, krátké plizované tunice smetanové barvy s rozevlátými rukávy, přes rameno pověšený velký bílý šátek, který je vyboulený.

„Vy se znáte?“ zamrkal překvapeně Mon.

„Vlastně známe. Byl jsem Marunův učitel v Akademii. A znám se i s panem Ramonem. Kdysi jsem byl jeho Mazlíčkem,“ vysvětlil Monovi Ashun a usmál se.

„No tedy. Tak to je tedy překvapení,“ zasmál se Mon.

„To tedy ano,“ přikývl i Ramon, který má problém se vzpamatovat ze skutečnosti, že před ním stojí jeho bývalý Mazlíček.

„Překvapení to je, ale jestli si někdo zaslouží být Oblíbencem, tak ty, Ashune. Přeju ti to!“ usmál se Marun a nadšeně Ashuna objal.

„Dávej pozor a buď opatrný! Ale děkuji ti! A také jsem rád, že moje učení přineslo nějaké ovoce a ty ses stal také Oblíbencem,“ řekl Ashun.

„No alespoň si chlapci budou moci popovídat s někým, koho znají,“ usmál se na Ramona Mon.

„Co to vlastně máš v tom šátku?“ zeptal se Marun Ashuna.

„Tak se podívej. Jen buď, prosím, opatrný,“ poodhrnul Ashun okraj šátku.

Marun do něj zvědavě nakoukl a srdce se mu málem zastavilo, když v šátku spatřil ležet dvě miminka.

„To jsou...tvé děti?“ vzhlédl k Ashunovi.

„Ano. Můj syn a dcera. Mě a Mona. Dvojčata,“ podíval se Ashun na své děti něžným pohledem a poté láskyplně pohlédl na Mona.

„Jsou krásní. Mohl bych si je pochovat?“ rozzářily se Marunovi oči.

„Jistě. Pozor na hlavičku,“ vyndal Ashun ze šátku obě děti a vložil je Marunovi do náruče, zatímco Ramon a Mon je zpovzdálí sledovali.

„No, co tomu říkáš? Není to dokonalý obraz?“ zeptal se Mon Ramona, který nemůže odtrhnout oči od Maruna chovajícího děti a štěbětajícího s Ashunem.

„Ano. Gratuluji ti k dětem. Ale řekni mi, proč sis nevzal nějakou ženu nebo mladíka z Elity? A jak ses dostal k Ashunovi? Vždyť byl v Akademii jako vysloužilý Mazlíček,“ pohlédl na něj Ramon, zatímco jim sluhové donesli skleničky s alkoholem.

„No to máš tak. Ženy nebo mladíci z Elity jsou rozmazlení. A tím pádem i nafoukaní a arogantní a do všeho ti chtějí mluvit. Tak jsem hledal někoho jiného. A když jsi přišel s tím, že jsi ze svého Mazlíčka udělal Oblíbence, tak mě napadlo, proč bych to nemohl udělat také a pak s tím Oblíbencem mít dítě? Ale nechtěl jsem nějakého mladíčka, protože sám mám již svůj věk. Vždyť za chvíli mi bude šedesát, tak by byl nesmysl, abych si pořizoval někoho náctiletého. Chtěl jsem někoho staršího. Někoho kdo by byl poslušný, laskavý, starostlivý, pečlivý a pečující. Dokonce jsem kvůli tomu volal i do Akademie a ředitel mi vyšel vstříc a nabídl mi Ashuna a to za rozumnou cenu. Tak jsem to udělal. Vzal jsem si Ashuna k sobě, udělal z něj Oblíbence, vyžádal si jeho genetický kód a nechal doktory, aby nám vytvořili dítě. Vlastně děti, Ashun mě přemluvil na dvě a dobře udělal,“ řekl Mon svůj příběh.

„A jsi šťastný?“ zeptal Ramon.

„Jistě. Tak moc, že si to ani nedovedeš představit. Mám syna a dceru. Mé dědice. A získal jsem i lásku. Miluji a jsem milován. Co je víc?“ ohlédl se Mon na Ashuna, který si vzal děti zpět k sobě a setkali se pohledem, přičemž se na něj Ashun usmál.

Ramon jen zamručel a napil se ze své sklenky. Přitom pohlédl na Maruna, který s Ashunem mluvil a oba se u toho evidetně dost bavili.

„I ty už bys měl začít přemýšlet o dětech, dokud jsi mladý a plný sil. Ať nedopadneš jako já a nehledáš a neděláš vše až na poslední chvíli jako stařec,“ poklepal mu Mon na rameno.

Ramon otevřel pusu, aby něco odpověděl, ale vyrušil ho sluha, který přišel oznámit, že večeře je připravena. Všichni se rozešli do jídelny, kde se usadili u stolu a za živé konverzace jedli. Přesto, že Ramon s ostatními čile komunikoval a vychutnával si i dobré jídlo, tak mu Monova slova stále vrtala hlavou.

Možná by opravdu měl začít myslet na budoucnost.