Jiný svět - kapitola 9

„Měl jsem v plánu udělat z tebe Oblíbence, Sole. Ale neudělám Oblíbence z někoho, kdo je ochoten takto lhát a podvádět. Sbalíš si věci a zítra odjedeš pryč,“ rozhodl Ramon, když pod vlivem Séra pravdy vyslechl Sola i Eunucha.

„Ne, pane, prosím. Pochybil jsem, ale jen z lásky k vám. Prosím, odpusťte, moc vás prosím! Nevracejte mě do Akademie, prosím!“ rozvzlykal se znovu Sol, padl před Ramonem na kolena a zoufale se chytil jeho kalhot.

„Co je tohle za lásku? Už jsem se rozhodl. Zítra odjedeš. Ale neboj, do Akademie tě nevrátím. Ne, prodám tě do toho nejubožejšího nevěstince, který najdu,“ vytrhl se Ramon ze Solova sevření.

Sol se zoufale rozvzlykal ještě víc a začal ještě víc naříkat a prosit.

„Odveďte ho,“ rozkázal Ramon.

Několik Eunuchů ho poslechlo, popadli Sola a vyvlekli ho ze salonku.

„A ty. I na tebe padá část viny a docela velká,“ otočil se Ramon k provinilému Eunuchovi.

„Jaký je můj trest?“ hlesl tiše Eunuch se sklopenou hlavou.

„Tvým trestem je smrt. Bude tak učiněno zítra při západu slunce. Odvést,“ rozkázal Ramon.

Eunuch si jen povzdechl a nechal se dalšími Eunuchy odvést, aniž by jakkoliv odporoval. Moc dobře si uvědomuje, že jakkýkoliv odpor je zbytečný. Na rozdíl od Sola nemůže být prodán, protože žádný z vlastníků Mazlíčků nebude chtít proradného Eunucha, který lhal a podváděl.

„Všichni odejděte. Představení již skončilo,“ vyhnal Ramon všechny z místnosti, zůstal tam jen jeho osobní sluha.

Ramon přistoupil k Marunovi a prsty mu jemně zvedl obličej. Marun se na něj podíval smutnýma očima.

„Omlouvám se! Neprávem jsem tě obvinil a chtěl tě potrestat a tím ti ublížil. Mrzí mě to,“ v jeho hlase byly slyšet výčitky i to, že toho opravdu lituje.

„Když jste řekl že jsem ty šperky ukradl a věřil jste tomu, bolelo mě srdce a nemohl jsem tomu uvěřit. Dal jsem vám někdy důvod o mě pochybovat pane? Lhal jsem vám někdy nebo jsem vás oklamal?“ bolest Marunova srdce se promítla do jeho očí.

„Ne, nic takového. Tohle je poprvé, co se zde něco takového stalo a já uvěřil důkazům a špatně jsem situaci vyhodnotil. Měl jsem ti věřit,“ přivinul si Ramon Maruna do náruče a konejšivě ho objal.

„Pane, smím se do toho vmísit?“ postoupil dopředu Ramonův osobní sluha.

„Mluv,“ vyzval ho Ramon.

„Pane, tomu chlapci jste hodně ukřivdil a ublížil a nebylo by tudíž od věci nabídnout mu nějakou kompenzaci,“ řekl sluha.

„Máš na mysli něco konkrétního?“ zeptal se Ramon a pohlédl na něj.

„Ano, pane. Pokud mohu radit, tak podle mého by bylo nejlepší, kdybyste z něj udělal Oblíbence. Bude tak mít větší práva a svobodu a bude moci beztrestně navštívit svou rodinu. Navíc Marun vám žádnou ostudu neudělá. Je krásný, ale milý, přátelský, skromný a také chytrý,“ navrhl sluha.

Ramon shlédl k Marunovi, který na sluhu překvapeně hleděl.

„Co říkáš? Chtěl by ses stát mým Oblíbencem?“ zeptal se ho jemně.

„Ano, pane. Moc rád pokud chcete,“ usmál se šťastně Marun.

„Chci. Myslím, že ty si to zasloužíš. Ale to se ani nezeptáš, co to pro tebe znamená? Nebo to snad víš?“ povytáhl Ramon obočí.

„No...vlastně...vím. Na Akademii byl mým učitelem Ashun a ten mi o Oblíbencích řekl, i když mě varoval, abych o tom nikde nemluvil, protože Mazlíčci by o této možnosti vědět neměli,“ přiznal se Marun.

„Ach tak. No alespoň ti to nemusíme vysvětlovat. Ještě dnes zruším tvou registraci jako Mazlíčka a zaregistruju tě jako Oblíbence. A zítra to pořádně oslavíme a sezveme i další lidi z Elity a taky Podnikatele, Umělce, Sportovce a Právnické,“ usmál se Ramon a pohlédl na svého osobního sluhu, který přikývl.

„A také Ochranné. Vždyť oni patří k těm nejdůležitějším. Vždyť to jsou oni, kdo chrání a zachraňují lidské životy,“ koukl na něj nesměle Marun.

„Dobrá. Tak i ty,“ zasmál se Ramon.

***

„Chci mluvit s pánem. Pusťte mě za ním,“ křičel Sol, když ho druhý den ráno táhli Eunuchové z Ramonova domu.

Všichni sloužící, Eunuchové a dokonce i Mazlíčci toto divadlo sledovali a v duchu se radovali. Všichni Solovi jeho následující osud přáli, protože v sídle nebyl nikdo, komu by neublížil nebo se nad něj Sol nepovyšoval.

U hlavního vchodu domu stál Ramon s Marunem. Ramon rozmlouval s vysokým mužem, což byl Eunuch z jednoho erotického salonu, kam Sola prodal. U toho držel Maruna kolem pasu a nechal ho k sobě tulit.

„Pane, prosím. Nedávejte mě do toho salonu, prosím. Věrně jsem vám sloužil, uspokojoval vás, kdykoliv jste dostal chuť. Nikdy jsem ve svých povinnostech nepochybil. Prosím, pane, odpusťte mi můj prohřešek. Prosím, moc vás prosím!“ trhal sebou a žadonil.

„Své rozhodnutí již zpět nevezmu. Sbohem Sole!“ řekl Ramon.

Sol se na něj podíval se zoufalstvím v očích. Marun se vymanil z Ramonova sevření a přešel ke Solovi.

„Mrzí mě to. Nikdy jsem nechtěl, aby to dopadlo takto,“ řekl tiše a soucitně se na něj podíval.

„Jenže za všechno můžeš ty. Všechno bylo v pořádku, dokud ses ty neobjevil. A kdyby ses nebránil a prostě bys odešel, tak jsem Oblíbencem byl já. Za všechno můžeš ty,“ rozkřikl se Sol, ale to už ho Eunuši strčili do vznášedla.

Eunuch ze salonu se s Ramonem a Marunem rozloučil, nasedl do vznášedla a to odlétlo. Ramon i Marun za ním chvíli hleděli.

„Pojď,“ vzal ho Ramon jemně kolem ramen a odváděl ho zpět do domu.

„Opravdu chcete po tomto slavit?“ vzhlédl k němu Marun.

„Ano, chci. A mimochodem, jako můj Oblíbenec mi můžeš tykat a oslovovat mě jménem,“ zastavil se Ramon a sehnul se k Marunovi.

„Ramone,“ zašeptal Marun.

Ramon se pod svým jménem, které vyplynulo z těch krásných rtů, zachvěl a přitiskl se na ně. Marun vydechl a pootevřel své rty, aby Ramon mohl polibek prohloubit. Ramon se po chvilce odtrhl a pohladil Maruna po tváři. Marun se do toho dotyku opřel a láskyplně na Ramona pohlédl.

„Půjdu za ostatními,“ řekl.

„Jen běž,“ usmál se Ramon.

Marun se vymanil z jeho objetí a rozběhl se pryč. Po pár krocích se ale zastavil, vrátil se, postavil se na špičky, vtiskl Ramonovi na rty rychlý polibek a poté odběhl pryč. Ramon se pobaveně usmál a rozešel se do své pracovny. Musel vyřídit ještě nějaké záležitosti.

***

„Vítejte dámy a pánové, jsem velmi potěšen, že jste se tu všichni sešli. Vím, že v pozvánce jsem byl strohý ohledně toho, co tu dnes vlastně slavíme. Také vím, že vás rozladila moje žádost, abyste své Mazlíčky zanechali doma. Slavíme zde, že jsem jednoho ze svým Mazlíčků povýšil a udělal z něj Oblíbence. Nyní prosím přivítejte mého nového Oblíbence Maruna,“ poslední slova Ramon téměř vykřikl a mávl rukou k balkonu, ze kterého vedou dvě schodiště.

Marun vešel doprostřed balkonu a plaše se na lidi pod sebou usmál. Byl oblečen do světle modrých kalhot, světle modré haleny s dlouhými těsnými rukávy, výstřihem do V, zdobené stříbrném vyšíváním, která mu vepředu a vzadu sahala po kolena s rozparky až téměř k pasu, kolem kterého měl stříbrný pás. Vlasy měl sčesané do volného culíku na stranu zdobené malými safíry tvarované do malých kvítků. K tomu všemu stříbrné kotníkové kozačky.

Všichni vydechli údivem. Marun se s jemným úsměvem otočil na stranu a začal scházet po schodech, pod jejichž konec přešel Ramon a s úsměvem k němu natáhl ruku, když scházel poslední schody. Marun vklouzl svou rukou do jeho a následně se zavěsil do jeho paže, když stanul po jeho boku.

„To nejhorší máš za sebou,“ zamumlal k němu Ramon.

Marun se na něj jen usmál a nechal se odvést mezi hosty. Snažil se ignorovat jejich pohledy a tiché rozhovory.

„Tedy Ramone, ty jsi samé překvapení,“ přišli k nim tři muži z Elity s úsměvy na tvářích.

„Rine, Lane, Selene. Rád vás zase vidím,“ oplatil jim úsměv Ramon.

„Nečekal bych, že zrovna ty z Mazlíčka uděláš Oblíbence,“ řekl Rin, vysoký svalnatý muž s jednou polovinou hlavy vyholenou a druhou s dlouhými vlasy.

„Přesně. Navíc, Oblíbenci tu nebyli už několik desetiletí. Myslím, že jsi první, kdo z Mazlíčka udělal Oblíbence po....po...pffff...“ zamyslel se Selen, který byl menší a hubenější než jeho společníci s krátkými vlasy.

„Skoro osmdesáti letech. Myslím, že všichni tě teď budou napodobovat. Kdo by ostatně nenapodoboval jednoho z nejvýše postaveného z Elity,“ zasmál Lan, který byl stejně vysoký jako Ramon, ale mohutnější, s dlouhými vlasy svázané do tzv. koňského ohonu.

Ramon ucítil, jak Marun vedle něj strnul a vrhl na něj krátký pohled, ale ihned se očima vrátil ke svým přátelům.

„Jistě,“ usmál se křečovitě.

„Pánové, prosím, omluvte mě. Dostal jsem žízeň, půjdu si pro něco k pití,“ řekl Marun, pustil se Ramonovi ruky a rozešel se ke stolu s pitím.

Nechal si od sluhy nalít nealkoholický punč a pak strnule hleděl do sklenice.

„Marune, jsi v pořádku?“ přešel za něj Ramon.

„Co mysleli tím, že jsi jeden z nejvýše postavených?“ zeptal se Marun.

„Není to moc známo, ale i Elita má svou hierarchii. Máme Malou radu a Velkou radu, ta je tvořena sedmi nejmocnějšími rody. Malá rada je tvořena těmi zbylými. Malá rada má v podstatě vše na starosti. Vymýšlí zákony, jmenuje soudce, vedoucí policie i armády. Svá rozhodnutí poté postupuje Velké radě, která toto musí schválit. Pokud to neschválí, pak to rozhodnutí vrací Malé radě, která ho musí nějakým způsobem pozměnit nebo zrušit. Moje rodina, a tím pádem i já, patříme už po staletí do Velké rady,“ vysvětlil Ramon.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptal se Marun.

„Mazlíčkům může být jedno, komu patří, musí hlavně poslouchat svého pána. A později jsem na to zapomněl,“ povzdechl si Ramon.

„A Ari?“ skousl si Marun spodní ret.

„Ten patří do Malé rady, i když jeho rodina se už velmi dlouho snaží dostat do Velké rady,“ odpověděl mu Ramon.

„Mohl jsi mi to říct, když jsi ze mě udělal Oblíbence. Alespoň bych teď nevypadal jako hlupák před tvými přáteli,“ vytkl mu jemně Marun a podíval se na něj.

„Nevypadáš jako hlupák, to se neboj. Tak už žádné chmury. Tento večer a noc jsou jen tvé, tak si je užij,“ usmál se na něj Ramon.

Marun mu úsměv oplatil a napil se punče.