Jiný svět - epilog

O 30 let později

Marun se slzama koulícíma se mu po tváři sledoval, jak pohůnci spouštějí rakev do vyhloubeného hrobu. Rakev v níž odpočíval jeho milovaný Ramon. Hned vedle něj stál Temlin, kterému taktéž stékaly po tváři slzy. Vedle Temlina stála jeho žena Amina a mezi nimi jejich desetiletý syn Zarin. I oni usedavě plakali. Za nimi stáli Nom, Vln, Erup a Nolus. Dál stáli Ramonovi přátelé s rodinami, jeho vzdálení příbuzní a jeho personál. Všichni truchlili nad Ramonovou smrtí.

„To je tak nespravedlivé. Ještě neměl zemřít,“ vzlykl Marun.

„Otec byl moc nemocný. Nedalo se nic dělat. Byl to osud,“ odpověděl s pláčem Temlin a přitáhl si Maruna do náruče.

Marun vděčně přijal teplo synovi náruče a zabořil svůj obličej do jeho hrudi. Když bylo vše řečeno a rakev zasypána, rozešli se smuteční hosté do restaurace, kde je čekala smuteční hostina na počest zemřelého.

Marun seděl na židli vedle svého syna a jeho rodiny a hleděl do talíře na jídlo, které mu přinesli. Nedokázal tomu ještě pořád uvěřit. Jak by mohl jíst a pít, když tu Ramon není? Jak může dýchat, když právě sledoval, jak jeho milovaného pohřbili několik metrů do země? Proč musí žít, když smysl jeho života již neexistuje?

„Ty nebudeš jíst dědečku?“ zeptal se ho plačtivě Zarin.

„Nemám hlad,“ odpověděl Marun a pokusil se na svého vnuka usmát.

„To kvůli dědovi, že? Taky mi chybí,“ řekl Zarin.

„Tvůj děd byl smyslem mého života. Žil jsem jen pro něj. Teď už nemám pro koho žít,“ složil Marun hlavu do dlaní a znovu se rozvzlykal.

„Máš ještě nás, dědečku. Mě a tátu a mámu. A my tě máme moc moc moc rádi,“ položil mu Zarin ruku na rameno.

Marun k němu vzhlédl uslzenýma očima.

„Máš pravdu, chlapče můj. Mám ještě vás,“ pousmál se.

„Máma říkala, že děda bude pořád s námi. Tady,“ položil si Zarin ruku na levou část hrudi, kde se pod kůží a svalstvem nacházelo srdce.

„To měla máma pravdu. Děda s námi bude žít v našich srdcích a my na něj nikdy nezapomeneme,“ přikývl Marun

„Nezapomeneme,“ ujistil ho Zarin a také se usmál.

Marun mu úsměv oplatil a poté vzal do ruky příbor a začal jíst. Během hostiny poslouchal různé historky o Ramonovy, ať už veselé a vtipné, či smutné a sám kolikrát také přidal nějakou k dobru.

A později v noci, když dorazili domů a všichni se odebrali ke spánku, Marun stál na balkoně, hleděl na hvězdy a věděl že jedna z těch hvězd patří Ramonovi. A že jednou, až přijde jeho čas, to bude Ramon, kdo si pro něj přijde a pak už budou spolu po celou věčnost. Do té doby tu bude pro svoji rodinu. Pro svého syna a vnuka.