Jiný svět - kapitola 13

„Neměj strach Ramone. Všechno bude dobré, uvidíš,“ usadil se Marun Ramonovi, který seděl na posteli opřený o polštáře s nahým hrudníkem a přikrývkou přes nohy, na klíně.

„Jak si můžeš být tak jistý? Víš, co se stane, pokud tvůj bratr něco prozradí nebo pokud najdou nějaké důkazy?“ zeptal se Ramon.

„Vím. Ty přijdeš o všechno a já budu dán jako Mazlíček Arimu. A i když mi Ari sám nemůže ublížit, jeho lidé mohou. Jeho Eunuši, sluhové, ostatní Mazlíčci. Bylo by to peklo. Ale já věřím, že vše dobře dopadne. Že Ukito nic neprozradí a že nic nenajdou,“ ztišil Marun hlas, začal Ramona hladit po ramenou, hrudi a rty se přisál na jeho hrdlo.

„Tvoji jistotu bych chtěl mít,“ povzdychl si Ramon.

Marun se pousmál a dál Ramona laskal.

„Nemůžu to nechat jen tak být. Měl bych něco udělat,“ zamyslel se Ramon, aniž by jakkoliv reagoval na Marunovo laskání.

„Nic dělat nemůžeš, to přeci víš. Tak co kdyby ses pokusil uvolnit?“ zašeptal Marun a zajel rukou do Ramonových kalhot.

„Máš pravdu,“ vydechl Ramon, když Marun vytáhl jeho penis, který už stihl ztvrdnout a nasedl na něj.

Marun se usmál a nadzvedl se a znovu dosedl. Přitom zavzdychal rozkoší a slastně zaklonil hlavu, když cítil, jak do něj Ramon znovu a znovu pronikal a zrychlil své pohyby. Ramon potěšeně přivřel oči a nechal všechny starosti odplout a nahradit je rozkoší a slastí. Po několika minutách, které jim přišli nekonečné, oba hlasitě vykřikli a strnuli v orgasmu.

Jakmile orgastická křeč povolila, zhroutil se Marun vyčerpaně na Ramonovu hruď. Ramon se jemně usmál, nadzvedl ho, aby z něj vyklouzl a poté ho jemně položil na postel vedle sebe.

„Uvolnil jsi mě dokonale,“ naklonil se nad ním a políbil ho na rameno.

„To jsem rád. Navíc zbožňuju, když se mě dotýkáš a ještě víc, když tě cítím uvnitř sebe,“ usmál se Marun.

Ramon se také usmál, položil se vedle Maruna, přehodil přes něj ruku, přitáhl si ho do náruče a hladil ho po zádech a občas sjel i na obliny pozadí. Přitom sledoval jak se Marunovi zavřely oči a jak začal tiše a pravidelně oddechovat ze spánku. Po chvíli usnul i on.

***

Ramon vstoupil do zasedací místnosti Velké rady a postavil se před kulatý stůl, za kterým seděli ostatní členové Velké rady. Vedle něj stál Ari, který si neodpustil posměšný úšklebek.

„Předpokládám, že jsem byl povolán, protože vyšetřování již proběhlo a je ukončeno,“ přelétl Ramon všechny klidným pohledem ignorujíc Ariho vedle sebe.

Arimu se zlostně zablýsklo v očích a ruce zaťal v pěst. Nejenže je Ramon úplně klidný, ale ke všemu si dovoluje ho ignorovat. No, však on uvidí! Až dostane veškerý jeho majetek, včetně jeho milovaného oblíbence, pak se postará o to, aby se před ním plazil.

„Máš pravdu Ramone. Vyšetřování proběhlo a bylo ukončeno,“ postavil se Mon.

„A výsledek?“ pozvedl Ramon obočí a Ari se napřímil.

„Nic jsme nenašli. Neexistují žádné důkazy, že by se Ramon Nioux nějakým způsobem podílel na útoku. A ani výslech lékařova praktikanta nic neodhalil. Onen praktikant byl doma a učil se na zkoušky, což nám bylo potvrzeno jeho rodiči a škola nám potvrdila, že v té době skutečně probíhaly zkoušky a to dost složité zkoušky,“ odpověděl Mon.

Ostatní členové Velké rady se začali šťastně usmívat a vykřikovat, že to věděli a že Ramon musel být nevinný. I Ramon se potěšeně usmál. Jen Ari, když se vzpamatoval z překvapení, vzteky zbrunátněl.

„To není možné. Byl to on. Vím, že to byl on. Vyslechli jste toho praktikanta pořádně? Použili jste Sérum pravdy?“ začal křičet.

„Dost. Jak jsem řekl, neexistují žádné důkazy, že by na tom Ramon měl jakkýkoliv podíl. A co se týče Séra pravdy, sám moc dobře víš, že podle zákona je možné ho použít pouze na Mazlíčky či Eunuchy, ale na nikoho jiného. Ramon Nioux je nevinný a to je mé poslední slovo,“ zamračil se Mon na Ariho.

Ari chvíli šokovaně stál, sledován pobavenými pohledy Ramona i ostatních a poté se s nadávkami vyřítil ven.

„No, pokud již nikdo nic nemá, pak prohlašuju toto setkání za ukončené a můžete jít,“ usadil se Mon na židli.

Všichni vstali ze svých židlích a odcházeli. Při odchodu s úsměvy na tvářích plácali Ramona po zádech, jen Ramon sám se neměl k odchodu, namísto toho hned jak se zavřely dveře za posledním odcházejícím, vykročil k Monovi, který si sklízel věci.

„Celé vyšetřování bylo zbytečné. Věděl jsem, že se nic nenajde,“ prohlásil, naprosto zapomínajíc na svůj strach a nejistotu.

„Skutečně Ramone? I přes to, že oba víme, že vinný jsi?“ vstal Mon ze židle a zpříma na Ramona pohlédl.

„Nejsem. Sám jsi to řekl,“ zamračil se Ramon.

„Nehraj to na mě Ramone. Důkazy jsi sice zničil dokonale, ale Marunův bratr, Ukito, není moc dobrý lhář. Bylo na něm moc dobře poznat, že je nervózní a že si vymýšlí. Jediné dobré bylo, že ať se na něj vyvíjel jakkoliv velký tlak, tak se nepřiznal a vše popíral. Bez přímého přiznání a důkazů jsme nemohli obvinit ani jeho ani tebe. A pak, mám tě rád Ramone, jsi téměř jako můj syn, proto tě nechci vidět zničeného a na dně a navíc jsem tvému otci na smrtelné posteli slíbil, že se o tebe postarám a že tě budu chránit. Proto to zůstane naším tajemstvím, které si oba vezmeme do hrobu. Nehledě na to, že někdo jako Ari by dosazením do Velké rady dokázal zničit snad celý svět,“ nespustil Mon z Ramona pohled.

Ramon sklopil hlavu a začervenal se. Ale po chvilce vzhlédl a pohlédl na Mona.

„Nebudu říkat, že toho lituju, protože to bych lhal. Ari si to zasloužil za to, co udělal Marunovi,“ řekl pevným hlasem.

„Šlo o Mazlíčka, Ramone. O někoho, kdo není ani brán jako člověk. Dokonce i zvířata mají větší práva než Mazlíčci. Já sice také neholduji sadismu a Mazlíčkům neubližuji, ale nemůžeš bránit ostatním, aby si na nich ukájeli své choutky i kdyby to znamenalo pro Mazlíčka smrt. Takové jsou naše zákony. Pokud nechceš, aby bylo tvým Mazlíčkům ubližováno, pak je nepůjčuj. A pokud je půjčíš, pak toho dotyčného požádej, aby je nepoškodil. A ne že ho pak necháš zmrzačit. A varuji tě, Ramone, protentokrát jsem tě kryl a chránil, ale příště už to neudělám. Takže už nikdy nic podobného nedělej,“ vynadal Mon Ramonovi.

„Neudělám,“ šeptl Ramon tiše.

Mon souhlasně přikývl a dal se na odchod. U dveří se však ještě zastavil a otočil se na Ramona.

„Jen si dávej pozor na Ariho. Je možná slizký jako had a každému leze do zadku, ale to z něj nedělá krotkého beránka. Naopak může být pro tebe i nebezpečný, obzvlášť pokud se rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou,“ řekl, než otevřel dveře a odešel.

Ramon za ním jen hleděl a po dlouhé době i on odešel.

***

O 3 měsíce později

Marun stál ve spoře osvětlené laboratoři na Klinice asistované reprodukce a přes průhlednou vypouklou stěnu hleděl do umělé dělohy, kde rostlo malé dítě. Jemně a opatrně položil ruku na stěnu a se slzami v očích i na tvářích si dítě prohlížel.

„Kéž by tady byl i tvůj otec, synku,“ zašeptal a slzy na jeho tváři se znásobily.

Už to byl měsíc, co Ramon zmizel a nikdo o něm nic nevěděl. Přestože po něm pátraly všichni policisté, detektivové i armáda, nikdo nic nezjistil. Správy jeho majetku se prozatím ujal jeho správce, který stejně jako všichni ostatní doufal, že se Ramon co nejdříve najde, živý a zdravý.

Marun popotáhl a snažil se uklidnit. Musí zůstat silný kvůli svému synovi. Když ho sem Ramon vzal před dvěma měsíci poprvé, byl velmi překvapený a šokovaný, že si Ramon vyžádal jeho genetický kód a zaplatil lékařům a vědcům, aby jim vytvořili dítě. Jejich syna. Zamiloval se do něj hned, jak ho poprvé uviděl a radostí málem vzlétl. Ramon ho odtud musel vyvést málem násilím, jak se od svého syna nemohl odtrhnout. Měsíc nato se po Ramonovi slehla zem.

„Už bychom měli jít,“ vešel do místnosti Ramonův osobní sluha.

„Jistě,“ natočil Marun hlavu jeho směrem.

„Počkám na tebe,“ řekl sluha a zase z místnosti vyšel.

„Zase brzy přijdu synku. Možná i s tvým otcem,“ pohlédl Marun znovu na svého syna, poté pomalu odstoupil a otočil se k odchodu.

Vyšel ven a vydal se dlouhou chodbou směrem ven.

„Máš nějaké nové zprávy?“ zeptal se tiše sluhy, který ho došel a šel po jeho boku.

„Ne. Nikdo stále nic neví. A nikdo také nepřestane hledat, dokud se pán nenajde. Nebo alespoň jeho tělo,“ povzdychl si sluha.

„Tohle neříkej. Ramon žije,“ okřikl ho Marun.

„Ano? A jak to víš? Už klidně může být mrtvý a my se honíme za stínem. Musíme počítat i s touto možností. I když se nám to nelíbí,“ pohlédl na něj sluha se soucitem.

„Ne, není mrtvý. Ramon žije,“ zamračil se Marun.

„Jak to víš?“ zeptal se sluha na otázku, na kterou se už jednou ptal.

„Cítím to,“ odpověděl Marun tiše.

„Pak doufejme, že máš pravdu,“ odpověděl na to sluha.