Jiný svět - kapitola 14

„Zjistil jsem hodně špatnou zprávu,“ vešel do Marunova pokoje Ramonův osobní sluha.

„O co jde?“ zeptal se Marun stojící u okna a hledíc ven.

„Lidi z Elity začínají požadovat, aby někdo z nich zastoupil Ramonovo místo. Aby se ujal Ramonova majetku a také aby zaujal jeho místo ve Velké radě. A Velká rada se rozhodla těmto požadavkům vyhovět, takže na zítra svolala zasedání jak Malé tak Velké rady, aby vybrali někoho, kdo Ramona zastoupí,“ vychrlil ze sebe sluha.

„Co? To přeci nemohou. Ramon není mrtvý a ani nebyl za mrtvého prohlášen. Tak jak ho mohou nahradit?“ otočil se prudce Marun od okna.

„Jenže s tím my nic neuděláme. S největší pravděpodobností vyberou někoho z Ramonových příbuzných. Což by bylo špatné, protože Ramonovi příbuzní jsou všichni pěkní zmetci,“ protřel si sluha čelo.

„Netušil jsem, že Ramon má nějaké příbuzné,“ zamračil se Marun.

„On o nich moc nemluví. Hlavně proto, že je nemá moc rád a nevychází s nimi,“ pokrčil sluha rameny.

„A jak to, že ve Velké radě je jen on?“ zeptal se Marun.

„Ještě nechápeš jak rady fungují. V Malé i Velké radě je vždy jen jeden zástupce rodu. Hlava rodu. Ten nejstarší z hlavní rodiny. Z rodu Nioux toto místo zastává Ramonova rodina. Předtím byl hlavou rodu jeho otec a po něm Ramon. Ostatní z rodu nemají s radou nic společného. Navíc každou radu vede její nejstarší člen, ten funguje jako takový předseda. Tak to funguje,“ vysvětlil sluha.

„A co Ramonovy rodiče? Ani o nich nikdy nemluvil,“ poznamenal Marun.

„Nedivím se. Stal jsem se Ramonovým sluhou, když nám oběma bylo 15, takže jsem jeho rodiče poznal a musím říct, že mezi sebou měli velmi složitý vztah. A měli složitý vztah i s Ramonem. Oba ho milovali a nenáviděli zároveň. A on to měl stejné. Jeho otec byl despota a také byl velice krutý. Pamatuješ jak se k tobě choval Ari? Jak moc ti ublížil?“ pohlédl na Maruna.

Marun přikývl na souhlas.

„Tak Ramonův otec byl ještě horší. S oblibou své Mazlíčky týral až k smrti. Málokterý z jeho Mazlíčků přežil déle jak týden. A když se Ramonovy bylo třináct, koupil mu jeho prvního Mazlíčka. Tím Mazlíčkem nebyl nikdo jiný než Ramonův nejlepší kamarád. Nebyl z Elity, ale ze Svobodných a Mazlíčkem se stal kvůli finančním problémům své rodiny. Jako ty. Ale abych pokračoval, to by ani tak nevadilo, měli mezi sebou krásný vztah a ten kluk měl hodně svobody, protože Ramon ho v ničem neomezoval. Ale jeho otec chtěl, aby mu Ramon ubližoval. A rozhodl se, že ho naučí, jak správně ubližovat Mazlíčkům. Vzal ho do své ložnice i s tím chlapcem a dal mu do ruky bič a požadoval, aby mu ublížil,“ vyprávěl sluha.

„A Ramon odmítl,“ usmál se jemně Marun.

„Ano, zprvu odmítl. Nechtěl ublížit svému kamarádovi. A tak ho jeho otec začal bít jako první. Ramona to vyděsilo a zoufale svého otce prosil, aby jeho kamarádovi neubližoval. Jeho otec souhlasil, ale s tím, že mu ublíží Ramon. Ramon souhlasil a začal tedy v slzách svého kamaráda bít, ale nedával do toho žádnou sílu, aby ho to moc nebolelo. Ramonův otec to poznal a rozzlobilo ho to. A tak toho chlapce před Ramonovýma očima ubil k smrti. Ramon se ho snažil zachránit a povolal k němu ty nejlepší lékaře, ale tomu chlapci už nikdo pomoct nedokázal. Zemřel Ramonovi v náručí,“ dovyprávěl sluha.

„To je smutné. Jak to mohl Ramonův otec udělat? A bil také Ramona a jeho matku?“ zeptal se Marun.

„Ne, na Ramona a jeho matku ruku vztáhnout nesměl. Oni byli z Elity a kdyby na ně vztáhl ruku, tak by měl hodně velké problémy. Ramon od té doby svého otce nenáviděl a začal nesnášet násilí. Proto svým Mazlíčkům neubližuje. Tohle plus jeho povaha, kterou má po své matce. Ramonova matka je totiž laskavá a hodná. Vlastně je úplně stejná jako Ramon. Svého manžela nenáviděla a vzala si ho jen proto, že to tak dohodly jejich rodiny a svého syna nenáviděla, protože ho měla s nenáviděným mužem, ale zároveň ho milovala, protože byl i její součástí. Když Ramonovy bylo 17 let, jeho otec onemocněl a o pár měsíců později zemřel. Ramon nastoupil na jeho místo a zdárně se ujal majetku i svého právoplatného místa ve Velké radě. No a jeho matka odešla žít na jedno menší sídlo na venkově. Ramon se s ní na její přání vídá jen občas,“ domluvil sluha.

„Ramon to opravdu nemá jednoduché. Snad to zítra dobře dopadne a jeho místo zůstane volné až do jeho návratu. Anebo se ho ujme někdo rozumný a to jen dočasně,“ zadoufal Marun.

„Musíme doufat,“ zadoufal i sluha, ale ve skutečnosti měl pochyby.

***

„Dobrý den, dámy a pánové! Toto setkání bylo vyvoláno proto, že je zapotřebí rozhodnout, kdo momentálně zaujme místo Ramona Niouxe, podotýkám ovšem, že pouze dočasně. Pokud se Ramon Nioux najde živý, pak bude jeho zástupce povinen mu jeho místo uvolnit. Pokud se najde pouze jeho mrtvé tělo, pak jeho zástupce získá toto místo pouze do chvíle než syn Ramona Niouxe dospěje a bude schopen se ujmout místa svého otce,“ postavil se Mon za pult ve velké kruhové místnosti sloužící ke společným schůzkám Malé i Velké rady.

Ze stupňujících lavicích, kde sedí členové Malé rady se okamžitě ozvaly výkřiky protestů a nesouhlasu. Nesouhlasně se zamračilo několik mužů i žen sedících za stoly uprostřed místnosti, Ramonovy příbuzní. Členové Velké rady seděli za dlouhým masivním stolem za Monem a rozzlobeně se rozhlíželi po protestujících.

„Klid,“ zvolal Mon.

Všichni umlkli, ale stále se mračili. Nelíbí se jim, že by Ramonovo místo zastávali pouze dočasně.

„Velká rada již obdržela několik žádostí o zastoupení Ramona Niouxe. A to od jeho příbuzných a od členů Malé rady. Seznam žadatelů je zde,“ mávl Mon rukou k několika obrovským obrazovkám visících nad prostředkem místnosti, kde se zobrazili jména žadatelů.

Všichni k nim upřeli pohledy.

„Zástupce Ramona Niouxe bude vybrán hlasováním. Nejdříve budou hlasovat členové Malé rady. Žadatelé, kteří získají více jak 50 procent postoupí do dalšího kola, kde budou hlasovat členové Velké rady. Jediní komu je zapovězeno hlasovat jsou samotní žadatelé. Ty žádám, aby se nejen zdrželi hlasování, tak i o to aby nezasahovali do hlasování ostatních. Tímto končím a zahajuji...“ v tom ho přerušilo bouchnutí vysokých dvoukřídlých dveří.

Zraky všech se stočily k oněm dveřím a udiveně hleděly na půvabnou snědou ženu oblečenou v rozevlátých zlatých šatech s černými vlasy padajícími jí až k lýtkům, ve kterých se skvělo pár šedých pramínků a ve kterých měla rudozlaté ozdoby.

„Jsem Ravena Nioux, matka nezvěstného Ramona Niouxe. Žádám aby hlasování bylo zrušeno, neboť podle zvyklostí a zákonů mám přednostní právo žádat, abych byla zástupkyní svého syna, dokud se nenajde a pokud se najde mrtvý, tak i právo být regentkou jeho syna, mého vnuka,“ došla Ravena do středu místnosti a pevným pohledem se zahleděla na Mona.

Všichni byli tak šokováni, že na ni jen udiveně zírali a v místnosti bylo takové ticho, že by bylo slyšet i hrách padlý na zem.

„Jistěže, jako členka hlavní rodiny rodu Nioux a manželka bývalé hlavy rodu a matka současné hlavy na to právo máte. Ovšem mohu se otázat, proč jste se o své právo neucházela už dříve?“ vzpamatoval se jako první Mon.

„O tom, že místo mého syna má zaujmout někdo jiný, byť dočasně, jsem se dozvěděla teprve před pár hodinami a okamžitě jsem se vypravila sem, abych se ucházela o své právo. A abych hájila zájmy mého syna a vnuka. Pochybuji, že ostatním žadatelům by šlo o totéž,“ pohlédla ledovým pohledem na ostatní členy rodu Nioux, kteří na ni hleděli se zlobou a nenávistí v očích.

„Rozumím. Vaši žádost tudíž vezmeme přednostně, ovšem stále musí být schválen většinou Malé rady a poté většinou Velké rady,“ řekl Mon.

Místností se opět ozvali protesty.

„Klid. Podle našich zákonů má paní Nioux skutečně předností právo žádat pro sebe zaujmutí místa svého syna. Nechť hlasování započne,“ vyřkl Mon a všichni upřeli zrak k prostřední obrazovce, kde se objevili dva barevné sloupce přičemž pod jedním je napsáno PRO a pod druhým PROTI.

Velikost těchto sloupců se každou vteřinou měnila stejně jako procenta vedle nich. Po chvíli se čísla ustálila.

„Hlasování Malé rady je ukončeno,“ povstal uprostřed lavic po pravé straně starý muž a pohlédl na Mona, Mon kývl hlavou a muž se zase posadil.

„Děkuji! Hlasování dopadlo následovně. 49 procent Malé rady je proti, 51 procent Malé rady je pro. Tímto byl nárok paní Nioux Malou radou schválen. Tímto zahajuji hlasování Velké rady,“ prohlásil Mon a sám vzal do ruky tablet, který ležel na pultu před ním a klikl na tlačítko Pro.

Toto hlasování bylo rychlejší než hlasování Malé rady.

„Hlasování Velké rady je ukončeno. Pět hlasů je pro a jeden proti. Paní Nioux, vaše žádost byla schválena hlasováním obou rad. Nyní jste ustanovena zástupkyní svého syna Ramona Niouxe a to až do jeho nalezení. Pokud bude nalezen mrtvý, pak bylo schváleno, že budete regentkou syna Ramona Niouxe, vašeho vnuka a to až do jeho dospělosti, kdy převezme místo svého otce. Přeji mnoho štěstí a úspěchů. Tímto je toto zasedání ukončeno,“ prohlásil Mon a všichni se začali zvedat k odchodu.

Ravena se beze slova otočila a rázně vyšla z místnosti a následně i z budovy a nasedla do vznášedla zaparkovaného před budovou.

„Madam, kam poletíme?“ zeptal se jí řidič a podíval se na ni přes zpětné zrcátko.

„Do hlavního sídla,“ odpověděla Ravena a zahleděla se z okna.

Řidič na to nic neřekl, jen nastartoval, vzlétl a rozlétl se směrem k hlavnímu sídlu rodu Nioux, kde bydlel Ramon. Když před ním přistával, vyběhl z domu správce, který vznášedlo uviděl z okna své kanceláře a překvapeně na ně hleděl.

„Paní Nioux,“ hlesl nevěřícně, když Ravena vystoupila a zamířila si to ke vchodu.

Ravena na něj přísně pohlédla.

„Vítejte, paní! Jsem velmi potěšen, že vás zde mohu přivítat,“ vzpamatoval se správce, přešel k ní a lehce se uklonil na znamení svého respektu.

„Děkuji! Ale teď pojďte dovnitř a najděte všechny dokumenty, týkajících se změn majetku za dobu nepřítomnosti mého syna. A také chci vidět toho chlapce, ze kterého můj syn učinil svého Oblíbence,“ prošla Ravena kolem něj a zamířila do domu.

„Jistě, jistě,“ doběhl ji správce a odvedl ji do Ramonovy kanceláře.

Hned nato spěchal pro dokumenty, které si Ravena vyžádala a cestou požádal jednoho ze sloužících, aby přivedl Maruna do Ramonovy kanceláře a při cestě mu připomněl, jak se má před Ravenou chovat. Sluha přikývl a odešel pro Maruna. Správce dorazil do své kanceláře, posbíral všechny dokumenty, které Ravena chtěla a vzal i svůj pracovní tablet a spěchal zpět.

„Tady to je, paní! A Oblíbenec tu bude za chvíli,“ předal jí tablet i dokumenty.

„Děkuji! Prozatím můžeš jít,“ začetla se Ravena do dokumentů.

„Jistě. Kdybyste něco potřebovala, jsem vám kdykoliv k dispozici,“ vycouval správce z pracovny a vrátil se do své.

Ravena si pročítala dokumenty a v duchu se spokojeně usmívala. Ano, její syn vložil správu majetku do správných rukou, vše totiž bylo dobré a bez sebemenší chybičky. Krátce zdvihla zrak od dokumentů ke dveřím, když se ozvalo nesmělé zaťukání, ale hned se zase k dokumentům vrátila.

„Dále,“ zvolala.

Dveře se otevřely a do pracovny vstoupil Marun, který za sebou zase zavřel, přešel před stůl a lehce se poklonil.

„Prý jste mě chtěla vidět,“ řekl tiše.

Ravena k němu vzhlédla a pozorně si ho prohlížela.

„Narovnej se a podívej se na mě. Chci vidět tvůj obličej,“ rozkázala mu.

Marun uposlechl, narovnal se a podíval se na ni. Ravena ho chvíli pozorně studovala, než se jemně usmála.

„Chápu proč si tě můj syn koupil i proč z tebe udělal svého Oblíbence. Jsi krásný a máš vzácné barvy,“ řekla.

„Děkuji! Vy jste Ramonova matka, že? Ramon je vám hodně podobný,“ usmál se smutně Marun.

„Ano, to jsem. A jsem i babička jeho dítěte. Pokud se Ramon nenajde, pak bude na mě to dítě vychovat,“ sklonila se Ravena opět k dokumentům.

Marun na ni zůstal zírat jako by dostal ledovou sprchu.

„Promiňte, ale to dítě je i mé, takže pokud se Ramon nenajde, jeho výchova bude na mě,“ ozval se, když se vzpamatoval.

Ravena na něj prudce pohlédla se zlobou v očích.

„Něco si zapamatuj chlapče. Ty nejsi jeden z Elity, ale pouhopouhý Oblíbenec. Jen hračka do postele, kterou může můj syn kdykoliv použít a poté odhodit. To dítě na rozdíl od tebe je součástí rodu Nioux, co víc je to dítě hlavy rodu a člena Velké rady. Jednou bude spolu s ostatními členy Velké rady vládnout. Můžeš se o něj starat, dávat mu svou něhu a lásku, pokud ti to já nebo můj syn, až bude nalezen, dovolíme. Ale to je vše. Takže se chovej tak jak máš a nezapomínej na své místo, jinak usoudím, že jsi příliš nezralý na to, abys to dítě vůbec viděl nebo si ho jen pochoval. Protože i tohle ti mohu zakázat,“ zasyčela na něj.

„A-ale to...to přeci...nejde. Je to přece i mé dítě...vždyť...vždyť má i mé geny,“ hlesl Marun vyděšeně.

„Pak nezapomínej na své místo. Můžeš jít,“ sklonila se Ravena zpět k dokumentům.

Marun beze slova strnule vyšel na z pracovny a aniž by cokoliv vnímal, došel do svého pokoje, kde se svezl podél dveří na zem a strnule hleděl do země. Do očí mu vhrkly slzy. Pokud se Ramon neobjeví, co s ním bude? A s jeho dítětem? Pokud by přišel o Ramona a jeho matka mu pak zakázala vídat dítě, nezvládl by to. Vždyť jeho syn je to jediné, co ho drží nad vodou. Přitáhl si kolena k hrudi, objal je, zabořil do nich obličej a tiše ale usedavě se rozplakal. Dával tak průchod všem svým emocím. Svému stesku, strachu, nejistotě, bezmoci ale i naději. Naději, že se Ramon co nejdříve najde a vše bude zase jako dřív. Že pak budou rodina. On, Ramon a jejich syn.