Jiný svět - kapitola 15

„Jsem ráda, že se Ramon tak dobře stará o dům, finance a dokonce i o zahradu. Je radost sem jen nahlédnout,“ rozhlédla se Ravena spokojeně po zahradě, ve které se procházela se správcem a také svojí osobní služebnou.

„Ano, madam. Ostatně je celý po vás,“ řekl správce.

„Všimla jsem si. Těší mě, že nezdědil krutost svého otce,“ usmála se Ravena.

„To ano. Není krutý. Nezažil jsem, že by někdy někom ublížil. Dokonce i své Mazlíčky spíše rozmazluje,“ souhlasil správce.

„Ach, Mazlíčci. K nim se opravdu chová mnohem lépe než by měl. A co teprve k tomu chlapci, ze kterého udělal Oblíbence. To mě dost zarazilo. Tedy jsem ráda, že myslel na pokračování rodu, ale proč si pro to nenašel někoho vhodnějšího, někoho sobě rovného? Nějakou dívku nebo chlapce z Elity?“ zamračila se lehce Ravena.

„Myslím, že hlavní důvod je ten, že pán se do Maruna zamiloval. Ne, že bych se tomu divil. Maruna je těžké nemilovat. On má v sobě něco, co ostatní nutí mít ho rád a chránit ho,“ pokrčil správce rameny.

„Rozumím. Je pravda, že je velmi krásný a přitažlivý. Dokonce i poslušný, ale Ramon si mohl najít někoho lepšího,“ povzdechla si Ravena.

„To je další důvod. Pánovi dívky a mladíci z Elity připadají rozmazlení, vybíraví a arogantní. Proto si vybral Maruna, protože on takový není. Jak jste sama řekla, je poslušný a není arogantní,“ řekl správce.

„A my o vlku a vlk před námi,“ poznamenala Ravena, když spatřila Maruna, který přicházel z opačného směru a mířil k nim.

„Spíš sněžný zajíček,“ uchechtl se správce.

I Ravena se krátce zasmála.

„Dobrý den, paní Nioux!“ přešel k nim Marun a sklonil hlavu na znamení respektu a úcty.

Ravena mu jen kývla.

„Paní Nioux, chtěl bych vás požádat o laskavost,“ vzhlédl k ní Marun.

„O co jde?“ zeptala se Ravena.

„Chtěl bych se jet podívat na své dítě. Žádám vás o svolení,“ vyřkl svou žádost Marun.

„Jistě, můžeš jet. Ale bude tě muset odvést některý z Eunuchů. Všichni sluhové jsou zaneprázdnění,“ řekla Ravena.

„Děkuji! Vyrazím hned,“ usmál se Marun.

„Ještě počkej,“ zastavila ho Ravena.

Marun na ni tázavě pohlédl. Ravena natáhla ruku ke své služebné a ta jí do ruky vložila malou tmavě červenou krabičku.

„Ráda bych ti věnovala tohle,“ převzala si ji Ravena a poté krabičku předala Marunovi.

Marun si krabičku překvapeně převzal a otevřel ji.

„Já...já...děkuju! Tohle jsem vážně nečekal,“ vydechl, když uvnitř spatřil jednoduchý stříbrný řetízek s onyxovým kamínkem omotaným stříbrným drátkem jako přívěskem.

„Jsem ráda, že se ti líbí. A byla bych ještě radši, kdyby sis ho teď nasadil a nosil ho,“ usmála se Ravena.

Marun přikývl, vyňal řetízek z krabičky a zapnul si ho kolem krku.

„Ještě jednou vám děkuji!“ usmál se na Ravenu.

„Nemáš zač a teď už běž,“ řekla Ravena.

Marun se na ni naposledy usmál a odběhl do sídla. Našel prvního Eunucha a požádal ho odvoz. Ravena se mezitím se svojí služebnou a správcem vydala hlouběji do zahrady.

„To byl pěkný dar,“ poznamenal správce.

„Ten řetízek nás dovede k Ramonovy,“ řekla Ravena.

„Jak to myslíte?“ zarazil se správce.

„Jednoduše. V tom řetízku je navigační čip, který nám ukáže, kde se nachází. A ten kdo unesl Ramona, určitě půjde i po Marunovi,“ vysvětlila Ravena.

„Pak doufám, že máte pravdu a že stihneme zasáhnout, než se Marunovi něco stane,“ řekl zamyšleně správce.

***

„Jsi tak krásný. Už abych tě mohl držet v náručí,“ položil Marun jemně dlaň na stěnu umělé dělohy a láskyplně sledoval maličké miminko uvnitř.

Miminko, které jako by rozumělo, s sebou trošku cuklo. Marun se něžně usmál. Je rád, že se jeho dítě má čile k světu a že se vyvíjí tak, jak má.

„Promiňte, ale za chvíli otevírací doba kliniky bude končit a my ji budeme muset na noc zavřít,“ přišel do místnosti jeden z vědců.

„Rozumím. Už půjdu,“ souhlasil Marun.

„Dobře,“ usmál se vědec a zase odešel.

„Tak už musím jít, synku. Ale zase brzy přijdu. A možná že i s tvým otcem,“ rozloučil se Marun svým obvyklým pozdravem.

Poté vyšel z místnosti a vydal se k východu z budovy.

„Můžeme jet?“ zeptal se Eunuch, čekající před budovou u vznášedla.

„Ano, můžeme,“ usmál se Marun a vzhlédl k temné obloze.

Škoda, že nebylo vidět hvězdy, kvůli pouličnímu osvětlení.

„Nad čím uvažuješ?“ zeptal se Eunuch.

„Nad hvězdami. Je škoda, že tady nejsou vidět. Možná, až se Ramon najde, bychom mohli jet na chvíli někam na venkov. Pak bychom seděli někde v trávě a pozorovali hvězdy. Hvězdy, které by zářily tak jasně a oslnivě, až by z toho přecházel zrak. A pak bychom se pod nimi milovali,“ zasnil se Marun.

„To zní moc hezky. Snad to tak bude. Přál bych vám to,“ usmál se Eunuch a otevřel dveře od vznášedla.  

Marun se na něj usmál a užuž se chystal nastoupit, když se Eunuch najednou sesul k zemi a pod jeho tělem se začala tvořit kaluž krve.

„Co to? Ne, to ne,“ vrhl se k němu Marun a zděšeně hleděl na krvavé díry po kulkách na Eunuchově těle a začal volat o pomoc.

Jeho volání ovšem netrvalo dlouho, neboť téměř ihned mu svět potemněl díky látkovému pytli, který mu byl přetažen přes hlavu a jeho paže se ocitly v pevném sevření dvou párů rukou. Začal sebou trhat a zmítat se, ale nebylo mu to nic platné. Cítil, jak ho někdo táhl pryč a po chvíli se ocitl usazen na nějakém sedadle. Pocítil tlak a uslyšel tiché předení motoru a došlo mu, že byl usazen do nějakého vznášedla a teď je odvážen kdovíkam.

„Kdo jste? Co po mě chcete?“ vykřikl vyděšeně.

Nikdo mu ale neodpověděl. Marun se třásl a divoce otáčel hlavou, jako by se rozhlížel, ale kvůli pytli nic neviděl. Po chvíli zaznamenal klesnutí a následně byl z přenášedla vytažen a táhnut pryč. Snažil se sice vzdorovat, ale proti těm co ho táhli, neměl žádnou šanci. Najednou byl zastaven, uslyšel zaskřípání, pytel mu byl prudce stržen z hlavy a hned nato byl prudce vhozen do zšeřelé místnosti. Dříve než se stačil zvednout, otočit se a prohlédnout si své únosce, uslyšel zabouchnutí a bylo mu jasné, že je v pasti. Jakmile se zvednul, vrhl se k zavřeným dveřím.

„Pusťte mě! Slyšíte? Pusťte mě!“ bušil do nich a lomcoval klikou, ale dveře nepovolily.

Jeho marné snažení bylo přerušeno tichým zasténáním z protější strany místnosti. Marun se polekaně otočil a pohlédl tím směrem. Vydechl překvapením a nevěřícností, když poznal osobu, která tam visela za paže připoutanými silnými řetězy ke stropu.

„Ramone!“ vykřikl a vrhl se k němu.

Ovšem zděsil se, když uviděl, v jakém stavu se Ramon nacházel. Jeho obličej byl zarostlý a hrál všemi barvami, jeho odhalený hrudník také a navíc se na něm skvěly krvavé šrámy. Navíc na něm byly i stopy zaschlé krve a jeho vlasy byly zplihlé, mastné a špinavé. Do toho Marun zaznamenal odporný a štiplavý zápach nemytého těla, moči a výkalů. Ale na to nedbal. Byl to jeho milovaný Ramon a byl živý a to bylo pro Maruna nejdůležitější.

„Co se ti to stalo? Kdo ti to udělal?“ zašeptal tiše, natáhl ruku a jemně položil svou dlaň na Ramonovu tvář.

Ramon znovu zasténal a pokusil se otevřít oči. Podařilo se mu to jen částečně, protože víčka měl hrozně zarudlá a nateklá a pod očima měl tmavé monokly.

„Ma-ru-ne,“ dostal ze sebe obtížně.

„Ano, jsem to já,“ odpověděl Marun se slzama v očích.

„Jak...proč...jsi...tady?“ mluvení dělalo Ramonovi problémy, kvůli nateklému hrdlu, rozbitým rtům a pochroumaným hlasivkám.

„Pššš, nemluv. Unesli mě. Ale bude to dobré. Najdou nás. Jen vydrž, ano?“ pohladil ho Marun po tváři.

Jen to dořekl, ozval se místností pomalý ironický potlesk a kroky. Marun se otočil a podíval se na příchozího.

„Sole,“ zavrčel nevraživě.

„Rád tě zase vidím, Marune. Hlavně v této situaci,“ usmál se na něj Sol sladce.

„Ty hajzle, tak tohle všechno máš na svědomí ty!“ vyjel na něj Marun.

„Och, ne. Nejsem jediný Ramonův nepřítel,“ zasmál se Sol.

Poté přistoupil k Ramonovi a v posměšném náznaku mileneckého chování ho kloubky prstů pohladil po tváři.

„Víš, já tě opravdu miloval. Dělal jsem pro tebe všechno, co jsi chtěl. A za to jsem chtěl jediné, tvou lásku a tvé uznání, které bys mi dokázal tím, že bys ze mě udělal Oblíbence. Ale ty jsi mě místo toho prodal do erotického salonu,“ zavrčel ke konci.

„Mohl sis za to sám svým chováním a jednáním,“ vyprskl Marun.

„Ne, to ty jsi za to mohl. Kdyby nebylo tebe, tak by to vyšlo. Ale nakonec jsem se tím Oblíbencem stal,“ usmál se znovu Sol.

„Majitel erotického salonu z tebe udělal Oblíbence?“ zeptal se Marun.

„Ne, on ne. Ale Ari ano. Nenáviděl Ramona za své zmrzačení a tak pátral po tom, jak se mu pomstít. No a zjistil, co mi udělal. Tak mě odkoupil a učinil ze mě Oblíbence,“ řekl Sol.

„Přesně tak. A teď vás tu máme oba dva. A můžeme se pomstít. Za všechno,“ vešel do místnosti i Ari, přešel k nim a vzal Sola kolem pasu.

„Tohle vám neprojde,“ zablýsklo se Marunovi v očích.

„Já myslím, že už nám to prošlo. Ostatně Ramona hledali několik týdnů a nenašli ho. Ale neboj, až s vámi skončíme, tak vás najdou. Nebo spíš vaše nahá zmrzačená těla pohozená někde na skládce nebo v nějaké zablácené škarpě,“ zasmál se Ari.

„Nesmíš nikomu ublížit, ani to někomu nařídit,“ zaujal Marun bojový postoj.

„Máš pravdu. Ale Sol to udělat může,“ mrkl na něj Ari.

Jen to dořekl, vešlo do místnosti pět mužů. Chtivě se na Maruna dívali a chlípně se u toho usmívali.

„Máte volnou ruku hoši,“ usmál se na ně Sol a společně s Arim ustoupili do pozadí.

Muži se rozešli k Marunovi.

„Ne,“ zachraptěl Ramon a slabě trhl svými pouty.

„Jak dojemné,“ zasmál se Sol.

Mezitím dva muži popadli bránícího se Maruna a strhli ho na zem.

„Už se na tu jeho dírku těším. Určitě bude luxusní,“ zachechtal se jeden z nich.

Ostatní se zasmáli a začali z Maruna strhávat svršky. Marun se tomu samozřejmě bránil. Kopal, kousal, nadával, ale nebylo mu to nic platné.

„Co myslíte, má cenu ho připravovat?“ zeptal se jeden z mužů.

„Myslím, že ne. Určitě bude tu svoji řiťku stahovat, abychom se do ní nedostali, takže ho určitě natrhneme tak jako tak,“ pokrčil rameny jiný.

„No, počkejte. To nemyslíte vážně, že ne? Chci říct, užít si s ním, klidně, ale ublížit mu při tom? Ještě tak brutálně? To je trochu moc, ne?“ ozval se nejistě třetí.

„Co? Seš nějakej měkkej, ne?“ zavrčel na něj čtvrtý.

Marun sebou přestal v sevření dvou mužů škubat, což bylo beztak zbytečné a prosebně se zahleděl na nejistého muže. Ten jeho pohled zachytil a hned se odvrátil. Nebyl schopen hledět do těch fialových očí plných zoufalství a prosby o pomoc.

„Chlapi, do tohodle já nejdu. Kdyby šlo jen o to, užít si, navíc s někým tak nádherným se vzácnými barvami, nebyl bych proti. Ale ublížit mu? Ne, to je na mě moc. Do toho nejdu,“ potřásl muž hlavou a vyběhl z místnosti.

„Ubožák,“ počastoval ho jiný muž nadávkou a poté už všichni zaměřili svou pozornost na Maruna.

Ten sebou začal znovu zmítat a škubat sebou. Byla to ale marná snaha a jeden z mužů se napasoval mezi jeho nohy.

„Teď si spolu pořádně užijeme kotě,“ zachechtal se a rozepnul si kalhoty.

„STÁT! ANI HNOUT! VŠICHNI RUCE NAHORU! CHCI VIDĚT RUCE!“ vpadlo v té chvíli do místnosti ozbrojené komando a mířili na všechny zbraněmi.

V prvotní chvíli všichni strnuli v šoku, ale jakmile se vzpamatovali, začal chaos. Muži se postavili, zvedli ruce a křičeli, že se ničeho nedopustili, za nic nemůžou a zároveň svalovali vinu jeden na druhého. Ari a Sol se pokusili probojovat ven, ale byli zpacifikováni ozbrojenými muži. Jakmile byli všichni spoutáni a leželi na břiše na zemi, přešli tři ozbrojenci k Ramonovi, kterého odpoutali a opatrně ho položili na zem.

„Potřebujeme sanitku. Je tu těžce raněný,“ zahlásil jeden ozbrojenec do vysílačky, zatímco další poskytoval Ramonovi první pomoc.

Třetí přešel k Marunovi, který k sobě až dojemně tiskl své oblečení.

„Ty jsi v pořádku?“ zeptal se ho.

„A-ano. Nestihli mi nic udělat,“ odpověděl Marun.

„Dobře,“ oddechl si ozbrojenec, ale to už do místnosti vešli zdravotníci, kteří se okamžitě vrhli k Ramonovi.

Za nimi vešla i Ravena, která kontaktovala policii, když se Marunův signál přenesl mimo město do jedné staré rozpadlé budovy z dávných časů.

„Ramone,“ vydechla a vrhla se ke svému synovi.

„Madam, prosím. Dejte nám prostor, abychom ho mohli ošetřit,“ požádal ji jeden ze zdravotníků, když jim místo pomoci začala spíš překážet.

„Jistě, jistě,“ ustoupila a s obavami sledovala práci zdravotníků.

Zdravotníci Ramonovi ošetřili rány a daly mu infuzi. Ihned potom ho naložili na vozítka a odvezli do vznášedla, které s nimi odlétlo do nemocnice.

Ravena přistoupila k Marunovi a pohlédla na něj.

„Ty jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě.

„Ano, jsem,“ přikývl Marun.

„Dobrá. Tak pojď. Poletíme za Ramonem,“ usmála se na něj Ravena.

„Co bude s nimi?“ zastavil se Marun a přejel pohledem čtyři muže, kteří ho chtěli znásilnit a také Ariho se Solem.

„Budou zatčeni a odsouzeni,“ odpověděla Ravena.

Marun přikývl a společně se vydali pryč.