Ledový princ - kapitola 1

„Výborně! Tahle sestava je úžasná a ty jsi dokonalý. Ostatní nemají žádnou šanci, všechny je naprosto rozdrtíš,“ vykřikoval nadšeně buclatý holohlavý muž, trenér nejlepšího a nejžádanějšího krasobrulaře tohoto desetiletí, Juliena Delacoura.

„Já bych spíš řekl, že potřebuju ještě trénovat,“ řekl tichým jemným hlasem Julien, drobný a štíhlý chlapec s dívčí tváří, šedýma očima a dlouhými vlnitými černými vlasy, který slezl ze svého soukromého kluziště, které měl připojené ke svému luxusnímu domu na předměstí Marseille a natáhl se po lahvi s vodou.

Ano, byl moc mladý, ale krasobruslení se začal věnovat už jako malý a v 17-ti letech měl na kontě tolik peněz, že si k 18tinám mohl dovolit postavit luxusní dvoupatrový dům s velkou zahradou s bazénem, vířivkou a vlastním kluzištěm.

„Techniku máš dokonalou. Výbornou sestavu. Ty už trénovat nepotřebuješ. Nebo vlastně potřebuješ, ale v jiné oblasti,“ uchechtl se trenér, postavil se za Juliena, položil mu ruce na boky a rozkrokem se otřel o ten smyslný malý zadeček.

Julien se prudce otočil a vychrstl na svého trenéra vodu z lahve.

„Tohle si nech od cesty. Jsi placený za to, abys mě trénoval a nebereš zrovna málo. Takže dělej svou práci a nech si ty kecy. A jestli ještě jednou vypustíš z tý svý tlustý huby něco podobného, tak okamžitě letíš a věř mi, že už by sis ani neškrtl,“ zasyčel na něj Julien.

„No jo no jo, tak pardon, Ledový princi. Ale můžeš se divit mému zájmu o tebe? Podívej se někdy do zrcadla, ty jsi mokrým snem každého chlapa,“ odstoupil mokrý trenér a zvedl ruce, jako kdyby na něj Julien mířil zbraní a ne lahví s vodou.

„Možná jsem. Ale ty laskavě drž svýho ptáka v kalhotách. Nebo tě o něj připravím, Pierre,“ zavrčel Julien.

„Fajn, fajn, snad se zas tak moc nestalo,“ zabručel Pierre.

„Stalo. Dělej svou práci, za kterou tě platím a nic jiného. A mimochodem dnes už trénink skončil,“ zul si Julien brusle, vklouzl do tenisek a odkráčel.

Vešel do svého pokoje, na své tréninkové brusle dal chrániče, aby se nepoškodili a zabalil je do cestovní tašky. Ještě jednou přelétl její obsah, stejně jako obsah další cestovky a jednoho kufru. Snad nic nezapomněl. Měl tam pár osobních věcí, věci na trénink, hygienické potřeby i své kostýmy a brusle, které používal pouze při soutěžích.

Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Je to týden, co vyhrál celostátní francouzskou soutěž v krasobruslení. Zítra ráno odlétal do Anglie, aby se zúčastnil další soutěže, tentokrát celoevropské. Její vítěz se dostane do mezinárodní soutěže a vítěz této soutěže dostane šanci účastnit se mistrovství světa v krasobruslení.

Otevřel oči, otočil se a vešel do koupelny. Svlékl se a zalezl do sprchového koutu. Pustil vodu, zaklonil hlavu a se zavřenýma očima nechával provazce vody, aby masírovaly jeho napjaté a ztuhlé svaly. Když se uvolnil, sáhl po houbičce a sprchovém gelu s vůní růží a šeříku a začal se umývat. Spokojeně se usmál, když se dostal k nohám a rukou zálibně přejel po hladké kůži bez chloupků. Nenáviděl když mu oblečení nebo jeho soutěžní kostýmy tahaly za chloupky. Kvůli pocitu pohodlí si nechával odstraňovat i chloupky v podpaží, v tříslech a zadku. Sice neměl žádného milence a láskám na jednu noc nefandil, ale to neznamenalo, že se o sebe nebude starat.

S těmito myšlenkami sjel do svého rozkroku a začal se dráždit. Při tom myslel na jednoho striptéra, kterého mu objednali pořadatelé jeho oslavy k 18. narozeninám. Myslel na jeho opálené svalnaté tělo, na jeho silná stehna, velký a silný úd mezi nimi, pevné bochánky na břiše, vypracovanou hruď s tmavými hroty bradavek, na jeho mužné paže a velké ruce. Jeho obličej s ostrými rysy a úzkými rty. Představoval si, že jeho ruce hladí jeho tělo, že jeho jazyk přejíždí po citlivých místech a nakonec před ním kleká a bere ho do úst. S těmito představami dosáhl svého vrcholu. Ještě chvíli si přejížděl po ochabujícím penisu, aby prodloužil svoji slast a zhluboka dýchal opřený o stěnu sprchového koutu. Po chvíli se pustil a s přivřenýma očima nechával vodu, aby smyla stopy předchozí činnosti. Když pobral dech otevřel oči a odlepil se od sprchového koutu.

„Ty idiote, copak máš na takovéto věci čas? Věnuj se tréninku a soutěžím a ne tužbám svého těla,“ zavrčel sám sobě.

Vztekle popadl houbičku, kterou pustil, když se uspokojoval a mrskl jí na poličku k ostatním věcem. Místo ní popadl lahvičku se šamponem, nalil si trochu do dlaně, vrátil lahvičku zpět a zuřivě si začal mýt vlasy. Když je měl pořádně napěněné, propláchl jednotlivé prameny pod vodou a když byly od šamponu, vypnul vodu, otevřel dveře, vyšel ze sprchového koutu a natáhl se pro ručník. Zamotal do něj vlasy a natáhl se pro župan, do kterého se zahalil. Poté sešel do přízemí, kde se nacházela kuchyně, jídelna a obývák. Usadil se na pohovku a natáhl se pro ovládání k televizi. Najel do nahrávek a vybíral si film. Nakonec si vybral film Králova přízeň a pustil ho.

„Tady jsem si dovolila připravit vám něco menšího ke svačině,“ přišla do obýváku starší žena s prošedivělými vlasy, hnědýma laskavýma očima a kyprou postavou, s tácem v rukou, který položila na stůl.

Julien se na ni zamračeně podíval. Věděl moc dobře, že ho jeho hospodyně považovala za příliš hubeného a snažila se ho tudíž vykrmit, kdykoliv měla možnost a že to dělala s dobrým úmyslem, ale on si musí udržovat váhu!

„Nekoukejte na mě tak! Musíte něco jíst. Jste hubený jak lunt a to vaše neustálé nasazení. I kdybyste snědl jídla celou horu, tak to zase vytrénujete,“ založila si hospodyně ruce vbok a přísně na Juliana hleděla.

„Vím, co potřebuji. A přibrat to není,“ odsekl Julien.

„Panebože, vy jste horší než má pubertální vnučka. Když tolik sportujete a vyděláváte si tím, tak taky na to sportování musíte mít energii a tu ze vzduchu nevezmete. Takže to koukejte sníst, nebo vám zařídím kapačku a bude,“ domluvila mu hospodyně a s nespokojeným brmláním odešla do kuchyně.

I když se choval tak chladně a povýšeně, stejně měla Juliena ráda. Brala ho tak trochu jako svého vnuka a mrzelo ji, že se tak straní ostatních lidí. Tolik by mu přála, aby si našel nějakého hodného muže, který by ho učinil šťastným, aby už nebyl tak sám. Ale to ho musí nejdřív pořádně vykrmit. Vždyť kdo by měl zájem o takové vychrtlé nic, které není ani pořádně za co chytit? Nehledě na to, že to snad ani nemůže být zdravé. Julien je tak vychrtlý, že mu málem lezou kosti ven a bleďounký, jeden aby se bál, že se mu jednoho dne vytratí před očima a to jak se neustále zatěžuje trénováním. Hospodyně zakroutila hlavou, vždyť takto se Julien co nevidět sesype a pak ho budou pohřbívat. Mladé poupě sotva v rozpuku. Otřela si oči. Ne to ona nedovolí, udělá mu výživnou večeři a ráno zase vydatnou snídani než pojede. Vždyť kdoví co za hrůzu mu budou dávat v Anglii.

Julien si v obýváku povzdechl a natáhl se pro talíř se sýrovými tousty. K tomu měl ve dvou miskách nakrájenou okurku a přepůlená a osolená cherry rajčátka. Zakousl se do jednoho toustu. Věděl, že jeho hospodyně to myslí dobře, i když mu její starostlivost občas lezla krkem. V takových chvílích přemýšlel, jestli by si neměl najít nějakou jinou, takovou která by tolik nestarala o jeho záležitosti, ale nakonec to vždycky zavrhl. Měl svoji hospodyni rád a zároveň mu jí bylo líto. Celý život dřela, aby uživila svou rodinu a důchod měla malý, sotva by z něj vyžila. Proto ji taky zaměstnal.

„No vidíte, že to jde. A ani to nebolelo, co?“ usmála se hospodyně, když po půl hodině nakoukla do obýváku a seznala, že Julien všechno snědl a vypil.

„Doufám, že k večeři budu mít maximálně zeleninový salát,“ poznamenal Julien.

„No to ne, holečku. Budete mít míchaná vajíčka se slaninou a petrželkou. A k tomu alespoň dva krajíce chleba. Abyste taky získal nějaké to maso a nebyl jen kost a kůže. Vždyť vás není za co chytit a chlap by si nemohl ani plácnout. Vždyť byste se mu rozsypal pod rukama,“ spustila opět hospodyně.

„Jaký chlap? Žádného nemám,“ založil si Julien ruce na hrudi.

„Prozatím. Jste mladý a brzy si jistě nějakého najdete. Ostatně jste krásný a jen málo mužů by vás odmítlo. A ještě méně mužů si nerado plácne. Tak trochu naberte. Vždyť dvě nebo tři kila vás neohrozí. Naopak vypadal byste zdravěji a byl byste snad ještě krásnější,“ domlouvala mu hospodyně.

„Vyvedli by mě z rovnováhy a to by mě ohrozilo,“ oponoval Julien.

„To jsou řečičky. Máte talent a při vašem tréninkovém vytížení byste s tím srovnal raz dva. Takže už konečně přestaňte odmlouvat a začněte pořádně jíst. A nemyslete si, že až budete v Anglii, takže budete držet hladovku a vrátíte se ještě vychrtlejší než už jste,“ pohrozila mu hospodyně a tác s použitým nádobím odnesla do kuchyně, kde to nastrkala do myčky.

Julien se mezitím natáhl na pohovce a dál sledoval film. Musel uznat, že osvěžený sprchou a s plným žaludkem se opravdu cítil lépe. Povzdechl si, jeho hospodyni se to mluví. Ona si nemusí udržovat figuru a být v kondici. Po skončení filmu nechal televizi zapnutou a vyšel do patra, kde zamířil do svého pokoje a z něj do koupelny, kde našel fén a s jeho pomocí si vysušil vlasy. A protože už neměl nic v plánu, tak se rovnou oblékl do pyžama, vklouzl do pantoflí a vrátil se do obýváku. Opět se usadil na pohovce a znovu najel do nahrávek a tentokrát si pustil film Simpsonovi ve filmu, který ho vždy rozveselil a přivedl na jiné myšlenky. Po Simpsonových následovala Chůva k pohledání, během které za velkého hudrování a hopodyňčina hubování snědl večeři a krátce nato si šel lehnout.

***

„Máme štěstí, stihli jsme to. Letadlo nám letí za 10 minut,“ oddechl si Pierre, když vběhl do letištní haly a zkontroloval čas odletů.

„Pak máme co dělat,“ odvětil Julien, který měl přes obě ramena navěšené cestovní tašky a také příruční tašku, kde měl peněženku, mobil a pár dalších věcí, které ho během letu zabaví a za sebou táhl kufr.

„To je fakt,“ souhlasil Pierre a oba se rozeběhli k pultu, kde stáli letušky a usmívali se na cestující.

„Dobrý den! Jak vám můžeme pomoci?“ usmála se profesionálně jedna z nich, když k ní Pierre s Julienem doběhli.

„Máme tady letenky na let do Anglie. První třída,“ vychrlil ze sebe Julien a otočil se na Pierra, který zběsile prohledával kapsy.

„Můžete mi ukázat letenky, pane?“ zeptala se letuška.

„Jistě. Jen chvilku vydržte,“ zafuněl Pierre.

„Doufám, že je máš. Nezapomněl jsi je snad?“ sykl na něj Julien.

„Nene, určitě je mám,“ odpověděl Pierre a dál prohledával kapsy.

„Můžeme si zatím odbavit zavazadla?“ zeptal se Julien.

„Až mi ukážete letenky, pane,“ zakroutila letuška hlavou.

„Co blázníš? Víš, kdo to je? To je přeci Julien Delacour, ten krasobruslař,“ naklonila se k ní druhá letuška a hleděla na Juliena jako na svatý obrázek.

„Ale ani tak ho přeci nemůžu pustit bez letenky,“ odpověděla jí první.

„Mám je,“ vykřikl v té chvíli vítězoslavně Pierre a zamával bílou obálkou, ve které měl schované letenky.

„No sláva,“ vydechl úlevně Julien a nervózně hleděl na hodiny.

Už jim zbývali poslední poslední 4 minuty. Pierre předal letušce letenky, ta je v rychlosti zkontrolovala.  

„V pořádku. Vchod číslo 3,“ pokynula jim a vrátila jim jejich letenky.

Julien si je v rychlosti převzal a už s Pierrem pádili ke vchodu číslo 3.

„Máte letenky, pane?“ zeptal se muž z ochranky, který má na starosti prohlížení a odbavování zavazadel a propouštění cestujících.

„Tady,“ podal mu je Julien.

„V pořádku, pane. Prosím, dejte svá zavazadla na pás a projděte detektorem,“ nakázal jim muž.

Julien i Pierre ho poslechli a dali svá zavazadla na pás a prošli detektorem kovu u kterého stáli další dva muži z ochranky. Oba naštěstí prošli na první pokus.

„Budete chtít něco odbavit?“ zeptal se jich pracovník na druhé straně.

„Všechny ty cestovní tašky a kufry. Ty dvě menší tašky bychom si vzali rádi s sebou,“ řekl Julien a Pierre jen přikývl.

Pracovník se podíval na muže z ochranky, který kontroloval bezpečnost zavazadel. Ten přikývl.

„V pořádku. Máte je oštítkované a podepsané?“ zeptal se pracovník.

„Ano,“ odpověděl Pierre.

„Dobrá. Běžte do letadla, o vaše zavazadla se postaráme,“ poslal je pracovník pryč.

Oba se rozeběhli chodbou pryč.

„Pospěš. Máme poslední minutu,“ křikl na Pierra Julien.

Pierre ještě zrychlil. Julien si oddechl, ke dveřím letadla doběhli právě ve chvíli, kdy už se je chystali zavřít.

„Vy jste cestující?“ zeptal se jich stevard, který už dveře zavíral.

„Ano, jsme. Tady jsou naše letenky,“ podal mu Julien letenky.

„V pořádku. Pojďte. Máte nějaká zavazadla, která se budou odbavovat do zavazadlového prostoru?“ zeptal se stevard.

„Ano, ten pracovník vepředu říkal, že se o to postarají,“ přikývl Julien, protože Pierre měl dost napilno s tím, aby popadl dech.

„O svá zavazadla se bát nemusíte. Počkáme, dokud nebudou naložena,“ usmál se na ně stevard.

„To je u vás obvyklé? Že čekáte s odletem až budou všechna zavazadla naložena?“ zeptal se Julien s pozvednutým obočím.

„No ne. Obvykle bychom je poslali až dalším letem. Ale vy jste Julien Delacour. U vás jsme ochotní udělat výjimku,“ usmál se na něj nervózně stevard.

„Bezva. Díky,“ oddechl si Julien.

„Nemáte zač. Och, do první třídy se jde tudy,“ ukázal stevard na točité schody vedoucí do první třídy.

Julien přikývl a zamířil k nim.

„Och, počkejte. Nedal byste mi autogram?“ požádal ho stevard a zpoza své uniformy vytáhl Julienovu fotografii, která byla k dostání na různých autogramiádách nebo v e-shopech a fix.

Julien se užuž nadechoval k příkré odpovědi, když do něj Pierre drcnul loktem.

„Mysli na naše zavazadla,“ šeptnul.

„Dobrá. Dejte to sem,“ povzdechnul si Julien, vytrhl stevardovi z ruky fotografii i fix a v rychlosti se podepsal.

„Děkuji pane!“ rozzářily se stevardovi oči, když si fotografii i fix přebíral zpátky.

„Nemáte zač!“ odmávl to Julien a začal stoupat po schodech vedoucích do první třídy.

Stevard vytáhl služební vysílačku a spojil se s pracovníky, co odbavovali zavazadla.

„Máte naloženy zavazadla pana Delacoura a jeho doprovodu?“ zeptal se.

„Ano, máme,“ ozvalo se do vysílačky.

„Výborně,“ usmál se stevard.

Vypnul vysílačku a dal letuškám signál, aby začaly s bezpečnostním školením před odletem. Anglie čeká!