Ledový princ - kapitola 3

„Dobrý den! Chtěl bych se zeptat, kdo všechno má klíč od mého pokoje?“ vletěl Julien ráno na recepci a nebohou recepční probodával pohledem.

„Dobrý den, pane Delacoure! Klíč od vašeho pokoje máte jen vy, pokojské a zbylé dva jsou tady. Bezpečně uzamčené v trezoru. Je snad něco v nepořádku, pane Delacoure?“ zírala na něj recepční jako na přízrak.

„Ne, vlastně ne. Všechno je v pořádku,“ zakroutil Julien hlavou.

„Dobrá. No kdybyste něco potřeboval, tak stačí říct. Rádi vám pomůžeme,“ usmála se recepční.

„Ano, jistě,“ otočil se Julien k odchodu.

Vrátil se do svého pokoje a usadil se do jednoho z křesel, které tu byly. Jestliže klíče mají pouze pokojské a zbylé jsou pod zámkem, jak se k němu sakra ten chlap dostal?

„Třeba se už neukáže,“ zašeptal si pro sebe.

Pak ale hodil starosti za hlavu. Je v Anglii a bude tu celý týden, tak by si to měl trochu užít. Vstal, vyšel z pokoje a vyrazil na snídani do hotelové restaurace.

„Juliene, konečně. Už jsem myslel, že snídani zaspíš,“ přitočil se k němu Pierre.

„Nezaspal,“ odvětil Julien a vzal do rukou talíř.

Přešel ke švédskému stolu a prohlédl si ho.

„Měl bys zkusit slaninu. Je výborná,“ následoval ho Pierre a sám si začal nakládat.

„A taky šíleně tučná. Se divím, že Angličani nevypadají jako koule s tou jejich mastnou a těžkou kuchyní,“ otřásl se Julien.

„Proč musíš být pořád tak negativní?“ povzdechl si Pierre.

„Protože jsem prostě takový. Myslel jsem, že už sis zvykl,“ odpověděl Julien a naložil si na talíř celozrnnou housku, několik plátků libové šunky a zeleninu, hlavně cherry rajčátka, okurky a k tomu pár lístků salátu.

„To jako vážně? Proč si nedáš něco sytějšího? Jsme v Anglii, měl bys ochutnat zdejší tradiční pokrmy,“ zakroutil nad ním Pierre, zatímco si k hoře slaniny přidával volská oka.

„Abych za chvíli vypadal jako ty. Díky ale ne,“ sjel ho Julien pohledem, odložil talíř a vzal si skleničku, do které si z nádoby na nápoje natočil čerstvou pomerančovou šťávu.

Pierre si jen povzdechl. Už znal Julienovy manýry a tak mlčel.

„Kde sedíš?“ zeptal se Julien.

„Přímo támhle,“ ukázal Pierre na jeden stůl, který stál přímo u zdi.

Julien přikývl, vzal svůj talíř a vydal se tam. Usadil se a počkal na Pierra. Ten po chvíli přišel ne s jedním ale hned dvěma plnými talíři a spokojeně se usadil. Julien to sjel znechuceným pohledem.

„Nic neříkej,“ poznamenal Pierre, když ten pohled zachytil.

Julien ho probodl pohledem ale nic neřekl. Místo toho si utrhl kus housky a k tomu kus šunky a vložil si ho do úst.

„Dobrý den, pánové! Smím vám nabídnout kávu nebo čaj?“ zjevil se u jejich stolu číšník, který se usmíval profesionálním úsměvem.

„Kávu, prosím. Černou,“ poručil si Pierre, když spolk obrovské sousto vajec se slaninou.

„Jistě pane. A vy?“ otočil se číšník na Juliena.

„Nic. Děkuji!“ odpověděl Julien a strčil si do úst rajčátko.

„Dobrá. Hned to bude,“ s těmi slovy číšník odešel, aby se po chvilce vrátil s konvičkou, ze které do připraveného hrnečku nalil kávu.

„Děkuji!“ usmál se na něj Pierre.

Číšník jen pokynul hlavou a odešel. Julien i Pierre zbytek snídaně v tichosti jedli.

„Co chceš dnes dělat?“ zeptal se Pierre, když oba dojedli a už jen dopíjeli své nápoje.

„No, když už jsme tady a já mám volno, tak jsem si to tu chtěl projít. Podívat se po zdejších zajímavostech, památkách a tak,“ pokrčil rameny Julien.

„Že se ti chce někde lítat,“ zakroutil hlavou Pierre.

„A co budeš dělat ty?“ zeptal se Julien s pozvzvednutým obočím.

„No co by. Teď budu na pokoji odpočívat a po obědě mám v plánu naložit se do vířivky a potom si zaplavat ve zdejším bazénu. No a na večer mám objednané nějaké masážní procedury. A tak to budu mít celý týden,“ usmál se blaženě Pierre při té představě.

„Jinými slovy chceš celý týden proválet,“ poznamenal Julien.

„Vlastně ano,“ přisvědčil Pierre.

„Ale vlastně s těma masážema jsme měli stejný nápad. Ostatně nebudu pryč přeci celý den. K večeru se vrátím a buď si zaplavu nebo se naložím do vířivky a pak hurá na masáže,“ pousmál se Julien.

„A na jaké? Já si objednal klasické a thajské,“ neubránil se Pierre zvědavosti.

„Na každý den jiné. Dnes klasické, zítra lávové kameny, pozítří thajské, popozítří regenerační a reiki a pak už mě čeká jen zábal z mořských řas a čokoládový zábal. Jo a na zítřek jsem si ještě koupil lístek do hotelového kina. A na pozítří jsem si ještě objednal na dopoledne estetičku,“ odpověděl Julien.

„No tedy. Máš toho docela dost,“ podivil se Pierre.

„Ano, chci vytěžit maximum,“ přikývl Julien.

„Maximum. Pak by sis měl najít někoho, kdo by tě pořádně protáhl. I když bys hledat ani nemusel. Já bych udělal ochotně a rád,“ olízl si Pierre rty.

„Jsi odporný,“ zkřivil Julien obličej, vstal a odešel.

Pierre si povzdechl. Důvod, proč se stal Julienovým trenérem, nebyly peníze nebo sláva, ale to, že se mu chtěl dostat do kalhot a přivlastnit si ten jistě uzounký zadeček. Ostatně Julien ho hodně přitahoval.

„Jednou tě přefíknu. A ty mě pak budeš prosit o víc,“ zabručel si pro sebe.

Julien se mezitím vrátil do svého pokoje, kde si vzal peněženku, mobil, do kapsy strčil klíč od pokoje a vydal se ven. Procházel se, fotil si, co ho zaujalo, na oběd si zašel do restaurace, dokonce navštívil i botanickou zahradu a muzeum. Teprve k večeru se vrátil příjemně znaven do hotelu. Ve svém pokoji vklouzl do plavek, županu a pantoflí a vydal se k vířivce.

Vstoupil do místnosti s několika vířivkami, kde skrz tři prosklené stěny bylo vidět ven. Pověsil si župan na věšák u jedné z nich, vyklouzl z pantoflí a slastně se ponořil do horké bublající vody. Zavřel oči a nechal vodu, aby ho uvolnila a poslouchal tichou relaxační hudbu.

„Dobrý den, pane! Je všechno v pořádku?“ přišla k němu mladá dívka v uniformě personálu.

„Naprosto,“ pootevřel Julien oči.

„Mohu vám nabídnout něco k pití nebo k občerstvení?“ zeptala se dívka.

„Co máte v nabídce?“ zeptal se Julien.

„K občerstvení vám mohu nabídnout čokoládu, ovoce, meloun, nebo ovoce v čokoládě, chipsy. K pití zase ovocné šťávy, vodu perlivou i neperlivou, horkou i studenou čokoládu, ledový čaj, víno, šampaňské. Samozřejmě pokud vám naše nabídka nevyhovuje, pak mohu zařídit i něco jiného dle vašeho přání,“ usmála se dívka.

„To není třeba. Dal bych si ledový čaj a meloun,“ řekl Julien.

„Jistě. A jaký druh melounu byste si přál? Vodní, zelený nebo žlutý?“ zeptala se dívka.

„Od každého trochu,“ odpověděl Julien.

„Jak si přejete pane,“ přikývla dívka, otočila se na podpatku a odešla.

Julien opět zavřel oči a užíval si bublající vodu, se kterou si nevědomky hrál.

„Prosím, pane. Zde je vaše objednávka,“ vyrušila ho opět dívka, která s úsměvem držela stříbrný tác, na kterém stála vysoká úzká sklenička s ledovým čajem, s ledem a brčkem a vedle ní talíř s trojúhelníčky melounů.

„Děkuji!“ poděkoval Julien.

Dívka ho obdarovala ještě jedním úsměvem než odešla. Julien si vzal trojúhelníček vodního melounu a zakousl se do něj.

„To je dobrota,“ poznamenal sám pro sebe.

Miloval meloun, jakýkoliv. Pohodlně se opřel a vychutnával si sladkou chuť melounu. Poté si vypil i čaj a prázdnou skleničku vrátil na tác.

„Vše v pořádku, pane?“ přišla k němu dívka z personálu.

„Ano, v naprostém,“ přikývl Julien.

„To jsem ráda. Budete si přát ještě něco?“ usmála se.

„Ne, už nic. Chci jen odpočívat,“ odpověděl Julien.

„Jistě. Pak už nebudu rušit. Ale kdybyste si to rozmyslel, tak stačí zavolat,“ řekla dívka.

Julien přikývl a dívka odešla i s tácem. Znovu zavřel oči a vychutnával si vířivku. Po asi hodině a půl vylezl, vzal na sebe župan a zamířil do šaten. Zde vyklouzl z mokrých plavek a rozešel se do svého pokoje. Vysušil si mokré vlasy a oblékl si čisté spodní prádlo. Zkontroloval hodiny a vyrazil na masáže.  

„Pan Delacour?“ zeptala se ho baculatá žena v bílém, když přišel na maličkou recepci spojenou s čekárnou u masážních salonů.

„Ano,“ přikývl Julien.

„Pak vás požádám o podpis,“ strčila před něj žena jakýsi papír.

Julien se na něj podíval.

„Jde jen o formulář, že jste si objednal masážní služby našeho salonu a že jsme vám je poskytli. O nic jiného,“ řekla žena.

Julien přikývl a v rychlosti se podepsal.

„Prosím, támhle do těch dveří,“ ukázala mu žena jedny dveře.

Julien k nim přešel, otevřel je, vstoupil do místnosti za nimi a zase za sebou zavřel. Rozhlédl se, šlo o nevelkou místnost s dekorativními motivy po stěnách v přírodních barvách, tmavě hnědou zateplenou podlahou, s různými poličkami plnými vonných tyčinek a vonnými svíčkami od nichž se místností linula slabá ale příjemná vůně a na dvou poličkách byly po jednom umístěny dva repráky, ze který se linula tichá uklidňující hudba. Uprostřed místnosti se nacházelo masážní lůžko a vedle něj světle žlutá plenta, na které byla vyobrazena krajina s řekou.

„Prosím, pane, za plentou si můžete odložit,“ ozval se za ním příjemný mužský hlas.

Julien se polekaně otočil a za sebou spatřil hnědovlasého muže střední postavy s příjemným obličejem.

„Omlouvám se, pane. Nechtěl jsem vás polekat. Jsem Ryan a jsem váš masér,“ usmál se na něj omluvně muž.

„To nic. Co jste předtím říkal?“ zeptal se Julien.

„Že si můžete za plentou odložit. A potom se položte na lůžko. Na břicho, prosím,“ usmál se na něj masér a k malé skříňce s několika nahřívacími hrnci u zdi naproti plentě a cosi tam kutil.

Julien poslechl a za plentou ze sebe sundal župan a shodil pantofle. Poté přešel k lůžku, vyhoupl se na něj a pohodlně se uvelebil, ruce dal podél těla a obličej strčil do otvoru v lůžku. Pak už jen slyšel masérovy kroky, který přišel k lůžku a přikryl ho do půl těla plátnem. Pak se pustil do práce. Julien jen slastně vrněl, když masérovy zkušené ruce hnětly jeho svaly a uvolňovaly a prokrvovaly je.

„Prosím pane, otočte se. Namasíruju vás zepředu,“ řekl masér, když Julienovi promasíroval hlavu, krk, šíji, záda, hýždě a zadní část nohou.

Julien ho poslechl a přetočil se. Masér se usmál a začal mu masírovat nohy. Po nohou přešel na břicho, hruď, paže a skončil masáží obličeje.

„Masáž je u konce. Ještě si chvilku poležte. Doufám, že jste byl spokojen. Nashledanou!“ rozloučil se s Julienem a odešel.

Julien ještě chvíli ležel a nechal doznívat příjemné pocity tepla, které způsobovalo prokrvení kůže a svalů. Poté se opatrně posadil a když se ujistil, že se mu nezatočí hlava, tak sklouzl z lůžka. Z věšáku za plentou si vzal župan, do kterého se oblékl a vklouzl do pantoflí. Vyšel z místnosti.

„Byl jste s masáží spokojen?“ zeptala se ho žena za pultem.

„Naprosto,“ vydechl Julien.

„Pak doufám, že přijdete zas. Nashledanou!“ usmála se na něj žena.

„Nashledanou!“ vydechl Julien a vyšel ze salonu.

Vydal se na zpáteční cestu do svého pokoje.

„Miluju svůj život!“ usmál se, když ve svém pokoji padl na postel.

Z jeho příjemného přemítání ho vyrušilo zaklepání na dveře. Julien se nechápavě posadil na posteli a zahleděl se ke dveřím. Nezdálo se mu to? Z nejistoty ho ovšem vyvedlo další zaklepání. Julien se zachvěl. Že by to byl onen neznámý, který mu v noci vlezl do postele? Zhluboka se nadechl a roztřeseně vstal. Přešel ke dveřím a pootevřel je na malou škvírku.

„Pierre,“ vydechl úlevně, když za dveřmi uviděl svého trenéra.

„Ale. To jsi tak rád, že mě vidíš?“ usmál se Pierre.

„Ani ne. Ale pojď dál,“ otevřel Julien dveře dokořán, otočil se a vešel do pokoje.

Posadil se do křesla a vzal do rukou mobil. Pierre vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Za chvíli přijede hotelová služba. Nechal jsem sem objednat šampaňské a jahody,“ usmál se a usadil se do křesla naproti Julienovi.

„Z jakého důvodu?“ zeptal se Julien a vzhlédl k Pierrovi od mobilu.

„Musí být nějaký důvod?“ zasmál se Pierre.

„Měl by být. Takže?“ povytáhl Julien obočí.

„No dobře. Víš, už tě trénuju docela dlouhou dobu a tak jsem myslel, že bychom se mohli sblížit. Myslím, intimně sblížit. A věř mi, že tě dokážu uspokojit. Žádný z mých milenců si nikdy nestěžoval,“ olízl si Pierre rty.

„Tak na to zapomeň. Nebudu s tebou spát. Takže se sbal a vypadni než ti dám padáka,“ vylítnul rozlíceně Julien.

„Tak to ne, holenku. Tuhle zatracenou práci jsem vzal jen proto, že ses mi líbil a že jsem po tobě toužil a ty mi teď moji touhu vyplníš. Ostatně nedělal jsem ti kašpara jen tak pro nic za nic. Je na čase, aby ses revanšoval za všechen ten čas, kdy jsi mě ponižoval, zesměšňoval a kdy jsem ti dělal pohůnka,“ vylítnul i Pierre, chytil Juliena za zápěstí a přitáhl si ho k sobě.

„Nech mě. Slyšíš? Okamžitě mě pustť,“ trhal Julien zápěstími a snažil se od Pierra odtáhnout.

„Přestaň se cukat. Bude se ti to líbit, uvidíš,“ řekl Pierre a snažil se Juliena políbit.

„Ne, nech mě být,“ zacloumal sebou znovu Julien.

V tom se ozvalo zaklepání na dveře a Pierre strnul. To je hotelová služba. Urychleně dotáhl vzdorujícího Juliena do koupelny a strčil ho dovnitř.

„A buď zticha, jinak uvidíš,“ pohrozil mu, vytáhl ze dveří klíč, zavřel je a zamkl zvenku.

Poté přešel ke dveřím, nevšímajíc si Julienova křiku a bouchání na dveře. Pootevřel dveře a pohlédl na chodbu.

„Hotelová služba, pane. Vezeme vaši objednávku,“ řekl pikolík.

„Ach ano, to šampaňské a jahody, že?“ usmál se Pierre.

„Ano, přesně to. Co je to za hluk?“ zbystřil pikolík, když uslyšel tlumený křik a bouchání.

„Díváme se na jeden horor v televizi,“ odvětil s úsměvem Pierre.

„Rozumím. Pustíte mne dál, pane?“ zeptal se pikolík.

„Uhm, převezmu si to tady. Díky!“ přešlápl Pierre.

„Dobrá, pane. Jak si přejete,“ podal mu pikolík kyblík s ledem, ve kterém leželo šampaňské a tác na kterém byly skleničky a skleněná miska plná jahod.

„Děkuji! A tady máte,“ vytáhl Pierre z kapsy peněženku a vytáhl z ní peníze a zastrčil je pikolíkovi do náprsní kapsy.

„Děkuji pane!“ usmál se pikolík, Pierre si převzal tác i kyblík s ledem a zmizel v pokoji.

Zavřel za sebou dveře a tác i kyblík postavil na konferenční stolek. Přešel ke koupelně a odemkl její dveře.

„Ty hnusnej bastarde!“ vrhl se na něj okamžitě rozvzteklený Julien.

Pierre ho popadl, dotáhl ho k posteli a hodil ho na ni. Ihned ho zalehl, chytil jeho ruce, které do něj bouchaly nebo ho škrábaly nehty a svýma nohama znehybnil ty Julienovy.

„Uklidni se a poslouchej mě!“ zavrčel na Juliena.

Ten se zklidnil, zrychleně dýchal a hleděl na něj vražedným pohledem.

„Dám ti na výběr. Buď budeš dál vyvádět a mě tak nezbyde nic jiného než si tě vzít násilím nebo se uklidníš, spolu si vypijeme šampaňské, sníme jahody a pak se spolu pomilujeme. Jemně a něžně a bude se to líbit nám oběma. Co si vybereš?“ řekl Julienovi do obličeje.

„Nikdy s tebou nebudu dobrovolně. S tebou, takovým ubožákem. Se na sebe podívej. Nejsi nic než tlusté plešaté prase. A teď mě pustť,“ zasyčel Julien.

Pierre po jeho slovech uvěznil jeho zápěstí ve svých a pak se volnou rukou rozmáchl a prudce Juliena uhodil do tváře.

„Za tohle si můžeš sám. I za to ostatní. Já ti dal na výběr a ty sis vybral,“ zavrčel Pierre.

„Okamžitě. Mě. Pustť,“ odsekal Julien a zacloumal rukama.

Pierre se uchechtl a sklonil se k Julienovu odhalenému hrdlu. Julien zavřískl odporem, když ucítil Pierrovy rty a jazyk na své kůži a zasypal Pierra všemožnými nadávkami. Ty ovšem přešly v zoufalé prosby a naříkání, když Pierre vyhrnul jeho župan, nohama roztáhl ty jeho a rukou, kterou ho nedržel si rozepnul kalhoty. Když Pierre přiložil své ztvrdlé ztopoření k jeho vstupu, odvrátil hlavu a nechal ze svých očí tiše stékat slzy. Tak se to přeci jen stane. Znásilní ho jeho vlastní trenér!

„Co to kurva?“ vykřikl Pierre, když v pokoji zhasla světla a rozhostila se tam tma.

I Julien překvapeně zamrkal a pak překvapením vyjekl, když se z něj váha Pierrova těla zmizela. Posadil se na posteli a přitáhl k sobě okraje županu, aby se zakryl. Pierre vykřikl, když byl násilím zvednut a na jeho tváři dopadla cizí pěst. A poté přišla další rána a pak další. Nakonec ho dotyčný popadl, vyhodil ho na chodbu a zabouchl za ním dveře.

Chvějící se Julien seděl na posteli stále v šoku z toho, že byl málem znásilněn a že byl na poslední chvíli zachráněn. Jeho zachránce k němu přešel a jemně vzal jeho tvář do dlaní.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše.

„Ericu?“ zašeptal Julien, když poznal hlas.

„Ano, jsem to já. Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“ šeptal Eric.

„N-ne, nestihl to. J-jsem v pořádku,“ vykoktal Julien i když se stále třásl.

Eric nic neřekl, jen si sedl vedle něj a přitáhl si ho do náruče.

„Nemusíš se bát. Jsem tady. Ochráním tě. Vždycky tě ochráním,“ vískal ho Eric ve vlasech.

Julien mlčel, třásl se v Ericově náručí a snažil se vzpamatovat z toho, co se stalo.

„Proč jsi mě zachránil?“ pípnul po chvíli tiše.

„Slyšel jsem tvůj křik a nářek. A musel jsem jednat. Představa, že by ti někdo ublížil, kdokoliv, mě drásá. Bylo by to pro mě, jako by ublížil mě. A musel jsem tě chránit,“ Julien pocítil, jak Eric pokrčil rameny.

„Já to nechápu,“ zakroutil Julien hlavou.

„Pak ti to zjednoduším. Miluju tě!“ zašeptal Eric.

„Miluješ?“ zeptal se Julien nejistě.

„Ano, miluju,“ potvrdil mu Eric.

„A co kdybych tu byl s někým dobrovolně?“ odtáhl se od něj Julien a pohlédl na něj, i když neviděl nic jiného než siluetu.

„Pak bych nezasahoval. Opravdu milovat znamená chtít, aby byl ten druhý šťastný i kdyby to znamenalo přenechat ho někomu jinému,“ řekl Eric.

„A dáš mi čas? Musím tě nejdříve poznat,“ sklopil Julien hlavu.

„Tolik kolik budeš chtít, můj Ledový princi,“ usmál se Eric.

Pak natáhl ruku a jemně pohladil Juliena po tváři. Julien ale bolestně zasykl.

„Co se stalo?“ zeptal se poplašeně a stáhl ruku.

„Uhodil mě. A bolí mě teď tvář,“ odpověděl Julien.

Eric stiskl rty a vstal z postele. Došel do obýváku, vytáhl z kapsy čistý kapesník a poslepu do něj dal trochu ledu z kbelíku se šampaňským. Poté se vrátil za Julienem do postele a opatrně přiložil kapesník s ledem na jeho bolavou tvář.

„Lepší?“ zeptal se.

„Lepší. Děkuju!“ usmál se na něj Julien.

„Budeš potřebovat nového trenéra,“ poznamenal Eric.

„Ano. Ale bude těžké nějakého sehnat,“ povzdechl si Julien.

„Já bych o jednom věděl. Sice nikdy netrénoval nikoho slavného, vlastně trénuje spíš dorost a děti, ale je velmi dobrý. A je to dobrý chlap. On by ti nikdy takto neublížil,“ řekl Eric.

„Budu si ho muset vyzkoušet,“ poznamenal Julien.

„Nemám obavy, že by neprošel,“ zasmál se Eric.