Ledový princ - kapitola 6

Julien se v posteli slastně protáhl, otevřel oči a pohlédl na druhou polovinu postele. Zklamaně vydechl, když zjistil, že je prázdná. Vstal, popadl čisté oblečení a zmizel v koupelně, kde se umyl a převlékl. Poté vyšel ze svého pokoje a seběhl do kuchyně.

„Dobré ráno!“ pozdravil svou hospodyni, která už byla na nohou.

„Dobré! Co si dáte ke snídani?“ usmála se na něj.

„Medové kroužky a čokolupínky s mlékem a k tomu kakao,“ usmál se na ni.

„Dobrá. Hned to bude,“ přikývla hospodyně.

Julien se posadil u stolu a zamyšleně hleděl na desku stolu. Hospodyně před něj postavila misku s jeho snídaní a lžíci.

„Na kakao si budete muset ještě chvíli počkat,“ řekla omluvně.

Julien přikývl, chopil se lžíce a začal jíst. Přitom si na stole všiml novin, jejichž titulní stranu zdobila jeho tvář. Rozevřel je a během jídla se dal do čtení článku o své osobě.

„Je to moc dobrý článek,“ usmála se hospodyně, když před něj postavila hrnek s kakaem.

„To je,“ souhlasil Julien a spokojeně noviny odložil.

Hospodyně odsunula židli a s hrnkem čaje se usadila u stolu vedle Juliena.

„Tak kdy mi ho představíte?“ nadhodila a upila čaje.

„Koho?“ zeptal se Julien zaraženě.

„Ale no tak chlapče. Přede mnou si nemusíte hrát na schovávanou. Kdy mi představíte toho muže, který sem za vámi chodí a tráví s vámi noci?“ mrkla na něj hospodyně.

„Jak o něm víte?“ zeptal se Julien udiveně.

„Na polštáři jsem našla cizí vlas a povlečení vonělo po kolínské. A také jsem na prostěradle našla bílé skvrnky,“ pokrčila rameny.

Julien na ni zíral s očima navrch hlavy a jeho obličej nejdříve zbledl a pak zrudnul. Hospodyně to jen pobaveně sledovala a zadržovala smích.

„Jen si z vás utahuju chlapče. Včera jsem trochu protáhla úklid a tak jsem odcházela o něco déle a při odchodu jsem ho zahlédla. Měl klíče a znal kód od alarmu, takže jsem usoudila, že je to váš přítel,“ slitovala se nad ním po chvíli a řekla pravdu.

„Nedá se říct, že by to byl můj přítel,“ zamumlal Julien.

Hospodyně se zamračila.

„Není to doufám prostitut. Vy si totiž žádného chlapa najímat nemusíte,“ řekla varovně.

„Ne, prostitut to není. Já ani nevím, jak bych náš vztah popsal,“ povzdechl si Julien.

„Zkuste to,“ vybídla ho hospodyně.

„Začalo to v Anglii. Šel jsem si po uplynutí soutěže lehnout a probudilo mne, když vedle mě ulehl neznámý muž. V té chvíli jsem byl hrozně vyděšený, ale on mi odpřisáhl, že neudělá nic, co bych nechtěl a že mi neublíží. Své slovo splnil, nikdy mi skutečně neublížil. Naopak mě chránil. Nedivila jste se, proč jsem si tak najednou najal nového trenéra?“ pohlédl na ni.

„Ano, trochu jsem se tomu divila,“ přisvědčila hospodyně.

„Pierre se mě totiž pokusil znásilnit,“ svěřil se Julien.

„Panebože! Ublížil vám, jestli ano, tak si ho najdu a pak...“ tvář hospodyně se zkřivil hněvem.

„Ne, neublížil. On ho zastavil. Ochránil mě a postaral se o mě. Zmlátil Pierra, vyhodil ho na chodbu a pak mě utěšoval. Tehdy jsem mu začal opravdu důvěřovat. A poslední noc v Anglii jsem mu dal klíče a kód od alarmu. Ale nikdy mezi námi nebylo nic víc než pár polibků a objetí. Dokonce ani neznám jeho tvář,“ povzdechl si Julien.

„Vy nevíte jak vypadá?“ podivila se hospodyně

„Ne, nevím. Nikdy se mi neukázal. Chodí až když je tma a odchází dřív než se probudím. A nechce, abych rozsvěcel,“ sklopil Julien hlavu a hrál si s kakaem uvnitř hrnku.

„Proč? To nechápu,“ zakroutila hospodyně nechápavě hlavu.

„Prý nechce, abych se ho štítil. Nevím, co se mu stalo, ale prý za to může nějaká nehoda,“ řekl Julien.

„Stejně to nechápu. Víte o něm alespoň něco?“ zeptala se hospodyně.

„Vím. Jmenuje se Eric, vyrostl v Paříži ale přestěhoval se do Marseille. Jeho rodiče žijí na venkově a v jejich bývalém bytě žije jeho bratr Philippe s manželkou a mají spolu dvě holčičky. A je mu 21. a žije z peněz, které se mu vrací z investic. To je vše,“ pokrčil Julien rameny a napil se kakaa.

„To není moc. Bojím se, abyste neudělal něco čeho byste litoval nebo co by vám ublížilo. Nechci vás vidět trpět, chlapče drahý,“ chytila ho hospodyně za ruku.

„Toho se taky bojím. Ale nevím, co mám dělat,“ povzdechl si Julien tiše.

Hospodyně mu účastně stiskla ruku.

***

„No a sem bych dal trojitý axel, z toho bych pak přešel do otáčení na jedné noze v záklonu, přičemž tu druhou byste držel za špici za hlavou, no a z toho plynule přejít do spirály. Tím byste skončil, uklonil byste se divákům, počkal na rozhodnutí poroty a poté byste odjel z kluziště,“ držel před sebou Andre papíry s navrhnutou sestavou, kterou ukazoval Julienovi a zároveň ji vysvětloval.

„Boží! Myslím, že s touto sestavou mě nikdo neporazí,“ rozzářil se Julien.

„Taky si myslím. Ale je hodně složitá a náročná. Nejsem si jí tak docela jistý, nechtěl byste raději nějakou jednodušší?“ znejistěl Andre.

„Ne. Chci tuhle. Právě její náročnost mi zajistí na mistrovství vítězství,“ ušklíbl se Julien a popadl papíry, do kterých se zahleděl.

Nejdřív si musí vizuálně nastudovat sestavu z papírů a promítnout si ji v hlavě, aby ji dokázal převést do svých pohybů na ledě.

„Tak jo. Mám to. Jdu ji vyzkoušet. Ty mě naviguj,“ podal po chvíli papíry Andremu a vkročil na led.

Tam se rozpohyboval a spolu s občasnými instrukcemi od Andreho cvičil novou sestavu. Několikrát se mu zamotaly nohy a on tvrdě spadl na led, ale vždy se znovu postavil a zkoušel to pořád dokola, dokud nezvládl všechny části sestavy.

„Výborně. Teď už to musíme jen doladit,“ usmál se Andre, když si udělali přestávku.

„Tak jdeme na to,“ vyskočil Julien z lavičky, odložil lahev, ze které pil.

„Počkej! Nechceš si nejdříve trochu odpočinout? A taky bych tě měl ošetřit, některé pády vypadaly dost ošklivě,“ zamračil se Andre.

„Ani náhodou. Musíme trénovat. Vždyť mistrovství se kvapem blíží,“ odvětil Julien, zatímco kráčel znovu na kluziště.

Andre si povzdechl. Sice byl hrdý a neuvěřitelně nadšený, že může trénovat někoho tak slavného, kdo je navíc několikanásobným mistrem světa, ale to trénování se mu zdá přehnané.

„Juliene, poslyš, teď nebudu mluvit pouze jako tvůj trenér, ale také jako někdo komu na tobě záleží. Ty tréninky bys měl trošičku omezit. Nejen, že tak plýtváš svým volným časem, ale ani to nemůže být zdravé. Přetěžuješ se a jednou na to doplatíš. Trénuj, to ano ale ne tak moc,“ zastavil ho.

Julien se na něj otočil a rozzlobeně se na něj podíval.

„Já musím trénovat. Bez toho se neudržím na vrcholu,“ vyštěkl.

„Pokud zkolabuješ nebo se zmrzačíš, tak se tam také neudržíš. Nechci, abys s tréninky přestal. Jen je omez. Netrénuj od rána do večera. Trénuj dvě tři hodiny každý den. To bude bohatě stačit,“ radil mu Andre.

„To je hrozně málo,“ zamračil se Julien.

„Jsem tvůj trenér a jako takový tě musím udržovat nejen v kondici, ale i zdravého, tak mě prosím poslechni a dej na mé rady,“ přesvědčoval ho Andre.

„Čtyři hodiny denně. Míň ne. A až od zítřka,“ založil si Julien ruce na hrudi a vyzývavě na Andreho hleděl.

„Dobrá. Souhlasím,“ povzdechl si Andre, rád, že se mu podařilo přesvědčit Juliena alespoň k nějakému kompromisu.

Julien se ušklíbl, vědom si svého vítězství a vlezl na kluziště, kde se dal do tréninku.

***

„Pro dnešek končíme. Sestavu si pamatuješ a už jen doladíme detaily,“ usmál se Andre o několik hodin později a potlačil zívnutí.

Julien souhlasně přikývl a oči mu zářily radostí nad dobře vykonanou prací.

„A nezapomeň cos mi slíbil. Od zítřka jen čtyři hodiny tréninku denně,“ zvedl varovně prst a s úsměvem Julienovi pohrozil.

„Však já vím,“ protočil Julien oči a posadil se na lavičku u zdi, aby se přezul.

Andre se posadil vedle něj a s úsměvem mu podal lahev. Julien si ji vděčně převzal a žíznivě se napil.

„Andre? Co kdybys mi řekl něco o Ericovi?“ zeptal se Julien.

Andre strnul a podezíravě se na Juliena podíval.

„Záleží na tom, co chceš vědět,“ odpověděl opatrně.

„Co se mu stalo?“ zeptal se Julien.

„Tohle by ti měl říct on,“ odvětil Andre.

„Prosím, Andre, chci o něm něco vědět. Vím o něm jen pár informací a nevím jak vypadá. Jak dlouho to může takto pokračovat? Chci s ním plnohodnotný vztah. Chci si s ním zajít do kavárny, cukrárny nebo restaurace. Chci s ním zajít na pláž nebo na pouť nebo do kina. Chci s ním jít po ulici, lízat zmrzlinu, povídat si a přitom se držet za ruku. Nechci s ním jen ležet potmě v posteli a přemítat jak vypadá a nic o něm nevědět,“ vychrlil ze sebe Julien a zoufale na Andreho hleděl.

„Nic z tohohle ale nezáleží na mě. To záleží na Ericovi. To jeho se na toto musíš ptát,“ povzdechl si Andre.

„Já už se ho ptal,“ zašeptal Julien.

„Tak tedy víš, čeho se bojí. A navíc, nemám právo ti něco z toho vyzradit. A i kdybych měl, neudělal bych to. Eric mi věří a já bych jeho důvěru nikdy nezradil,“ do Andreho hlasu se vloudilo varování, aby Julien již nevyzvídal.

„Fajn. Tak mi nikdo nic neříkejte. Sice leze po nocích do mé postele, to mě objímá, ale na informace právo nemám. Tak jděte všichni do prdele!“ vykřikl Julien a uraženě utekl.

Andre za ním zamyšleně hleděl. Věděl, že by se měl na Juliena zlobit, ale zároveň si uvědomoval, že Julien má svým způsobem pravdu.

„Ericu, Ericu, do čeho ses to zapletl. Nakonec to budeš, kdo bude na konci téhle šarády zraněný a pochybuju, že tentokrát se z toho dostaneš,“ povzdechl si Andre a už teď je mu jeho kamaráda líto.

Andre totiž nepochyboval, že až se jednou Eric Julienovi ukáže, tak Julien odejde a Ericovi zlomí srdce. Ještě jednou si povzdechl, vzal si svoje věci a vydal se domů.