Smečka - kapitola 1

„Hele, nezajdeme na pizzu?“ otočil se před malou budovou školy Jayden na svého kamaráda Martina.

„Mohli bychom,“ přikývl mladík s bronzovou kůží, černými vlasy a žlutýma očima a z výšky pohlédl na svého kamaráda, ostatně neměl v tom na vybranou, vzhledem k tomu, že byl o hlavu vyšší než Jayden.

„Tak bezva,“ usmál se Jayden a poupravil si batoh na rameni a v očích barvě jantaru se mu zablýsklo.

Rozešli se po chodníku směrem k jediné restauraci ve vesnici, která sloužila i jako restaurace i jako pizzerie a bar. Po cestě žertovali, škádlili se, pošťuchovali a smáli se. Martin na Jaydena zrovna dorážel, snažíc se z jeho dlouhých šedých vlasů s černými proužky udělat vrabčí hnízdo, zatímco Jayden se ho se smíchem snažil odstrčit, když uviděli postaršího vysokého muže s tmavě hnědými vlasy, jak s malou kyticí šel pomalu proti nim. Jejich alfa. Martin Jaydena okamžitě pustil a oba se přestali smát.

„Pane,“ klesli oba na jedno koleno, sklonili hlavy a dali je na stranu, čímž tak odhalili krční tepnu.

„Dobrý den, chlapci! Vyučování už vám skončilo?“ zastavil se u nich alfa a rukou jim dal pokyn, že se mohou postavit.

„Ano, pane, skončilo,“ odpověděl Martin.

„Dobrá. Hlavně se učte chlapci. Vás dva bych rád viděl na vysoké škole a následně v práci na nějaké vedoucí pozici. Nerad bych vás viděl dělat nějakou podřadnou práci,“ pousmál se na ně alfa.

„Jistě, pane,“ odkýval mu to Martin.

„Jdu za Anne,“ řekl muž, když spatřil Jaydenův pohled zaměřen na kytici v jeho ruce.

„Omlouvám se! Nechtěl jsem...“ začal Jayden.

„To nic. Zvědavost k mládí patří,“ odmávl to alfa.

„Měli jsme ji rádi, byla velmi laskavá a hodná. Je nám líto, že odešla,“ řekl Jayden smutně.

„Děkuji! No, už jsem vás zdržoval až příliš. Jistě máte své plány,“ obešel je alfa.

Oba mladíci opět klesli na jedno koleno, sklonili hlavy a odhalili krční tepnu. Alfa pokračoval ve své cestě bez jediného ohlédnutí. Mladíci se po chvilce postavili a sledovali jeho vzdalující se postavu.

„Je mi ho líto,“ poznamenal Jayden.

„Mě taky. Ztráta družky, obzvlášť když s ní byl tolik let, musí být zdrcující. Nechtěl bych to zažít. Tedy nebudu chtít, až si nějakou družku najdu,“ povzdechl si Martin.

„Myslíš, že si nějakou někdy najdeš? No to chudák holka,“ popíchl ho Jayden.

„Co jsi to řekl? No počkej, tohle si vypiješ,“ vykřikl Martin a rozběhl se po něm.

Jayden se rozesmál a dal se na útěk. Po chvíli běhu zaběhl do restaurace, do které původně mířili a usadil se u nejbližšího volného stolu. Martin ho po chvíli doběhl a usadil se proti němu.

„Ty máš jediný štěstí, že jsi rychlejší než já,“ zakřenil se.

„Jsem rychlejší než kdokoliv tady,“ zakřenil se na něj Jayden na oplátku.

Martin se nadechl k odpovědi, ale přerušil ho číšník.

„Zdravím Martine, Jaydene! Jako obvykle?“ zeptal se jich.

„Já ano,“ přikývl Martin.

„Pokud se nezměnil jídelní lístek, tak já taky jako obvykle,“ odpověděl Jayden.

„Nezměnil. Takže oba jako vždy,“ zapsal si číšník objednávku a odešel.

Oba chlapci se na sebe zašklebili a pustili se do nevázaného rozhovoru. Ani jeden se nepodivil familiárnímu chování číšníka. Byli totiž v tomto podniku často a navíc žili na malé vesničce, kde se znal každý s každým. U vlkodlaků to ani jinak nešlo.

„Tady máte pití. Pizzy budou tak za dvacet minut,“ vrátil se číšník a postavil před ně skleničky s pitím, poté se opět vzdálil.

„Týjo, já asi z tý frániny zítra rupnu,“ povzdechl si Martin.

„Ale nerupneš. Stačí když si ještě dneska zopakuješ slovíčka a skladbu vět a uvidíš, že to dáš,“ povzbudil ho Jayden.

„Tobě se to řekne. Francouzsky brebentíš, jako kdyby ses tam narodil,“ oponoval Martin.

„Jo, ale zato plavu ve fyzice a matice,“ ušklíbl se Jayden.

„Když umíš jazyk, tak fyziku a matiku nepotřebuješ,“ zasmál se Martin.

„Aby ses nedivil,“ přidal se ke smíchu Jayden.

Ještě chvíli žertovali než jim číšník donesl pizzy. Během jídla se trochu zklidnili, po jídle zaplatili a vydali se na cestu domů.

***

„Jsem doma,“ zvolal Jayden do útrob třípatrového domu, který patřil jeho rodině, nebylo divu, byly velká rodina, ve třetím patře měl pokoj on a také jeho bratři, druhé patro patřilo jeho sestrám a rodičům a v přízemí byl prostorný obývák a kuchyně, na každém patře byla také jedna koupelna a rodiče navíc měli vlastní.

Z obýváku se vynořilo několik osob. Vešli do chodby a pozdravili ho. Jayden jim s úsměvem odpověděl a spokojeně po nich přejel pohledem. Jeho 10 sourozenců. 6 bratrů a 4 sestry, všichni starší než on. Mezi vlkodlaky není takový počet dětí nic výjimečného nebo vzácného, ale Jayden moc dobře věděl, že jeho matka už jedenácté dítě nechtěla. On byl nehoda a navíc se narodil dost pozdě. Jeho matce bylo už 45 let, když se narodil. Navíc jeho nejmladší sestra byla starší o pět let, jeho nejstarší bratr dokonce o 14 let.

„Jaktože jste všichni doma?“ podivil se Jayden.

„Vzali jsme si dovolenou,“ pokrčil rameny jeden z jeho bratrů.

„A já dneska měla vyučování jen dopoledne,“ pokrčila rameny jeho nejmladší sestra.

„Aha,“ vypadlo z něj.

„Rodiče přijdou za chvíli. Pak si uděláme rodinnou večeři. Už jsme se takto dlouho nesešli,“ usmál se na něj jeho nejstarší bratr.

„To bude fajn. Já jdu prozatím k sobě do pokoje. Musím si udělat úkoly,“ usmál se Jayden, ale před tím než odešel, každého ze svých sourozenců objal.

V pokoji se usadil u psacího stolu a vyndal si sešity a učebnice a pustil se do úkolů. Zabral se do nich tak, že přestal vnímat čas. Byl v polovině posledního domácího úkolu, když zaslechl zaklepání na dveře svého pokoje.

„Dále,“ zvolal a sledoval, jak se dveře do jeho pokoje otevřely.

„Ahoj zlatíčko! Ahoj synu!“ vstoupila dovnitř jeho matka, následovaná otcem.

„Ahoj!“ vyskočil Jayden ze židle a své rodiče objal.

„Jak bylo ve škole?“ zeptal se otec a uvolněně se usadil na synově posteli.

„Dobře,“ pokrčil Jayden rameny.

„Nemáš hlad, zlato? Večeře bude až za dvě hodiny, ale mohu ti něco udělat,“ nabídla mu matka.

„Ne, mami, děkuju! Zašel jsem s Martinem na pizzu, tak jsem najedený,“ usmál se na ni Jayden.

„Dobře. Och a k večeři budou karbanátky s brambory a zeleninou,“ oznámila mu matka.

„Tak to se těším,“ olízl se mlsně Jayden.

Matka se na něj usmála a otočila se k odchodu. Jeho otec se zvedl z postele a vydal se ke dveřím.

„Půjdeš za námi dolů nebo se zavřeš na celý večer tady?“ otočil se na Jaydena otec ode dveří.

„Nejdřív si dodělám úkol a pak přijdu,“ odpověděl Jayden.

„Dobře,“ přikývl otec a také odešel.

Jayden se posadil zpět ke stolu a znovu se pustil do úkolu.

„A je to,“ oddechl si po chvíli, když ho konečně dodělal.

Vstal a vzal do rukou školní batoh. Narovnal do něj učebnice, sešity a úkoly, které potřeboval na nadcházející den a postavil ho vedle psacího stolu. Protáhl se a vyběhl z pokoje. Seběhl ze schodů a vešel do obýváku propojeného s kuchyní, kde byla celá jeho rodina. Přelétl všechny pohledem. Jeho otec seděl v křesle a četl si, matka se otáčela v kuchyni, jedna z jeho sester jí pomáhala, další tři seděly v obýváku na podlaze a zkoušely nějaké kosmetické přípravky a různé druhy líčidel a smály se u toho, dva z jeho bratrů seděli u šachů, další seděl před televizí a hrál hru a poslední dva leželi na zemi a hráli jakousi společenskou hru. A k těm se Jayden rozhodl přidat.

„Můžu hrát s vámi?“ lehl si mezi ně.

„Jasně,“ usmál se na něj jeho nejstarší bratr.

„Máš štěstí, že jsme ještě nezačali,“ usmál se jeho nejmladší bratr a bratrsky mu pocuchal vlasy.

„Héj,“ ohradil se Jayden a ohnal se po něm.

Jeho bratr se jen zasmál a začal ho pošťuchovat.

„Ale no tak. Nech ho na pokoji!“ zastal se ho nakonec jeho nejstarší bratr.

Druhý bratr se jen ušklíbl, ale nechal Jaydena být. Ten ho propálil pohledem a pokusil se urovnat si vlasy i oblečení.

„Díky!“ zamumlal ke svému nejstaršímu bratru.

„Nemáš zač, prcku!“ odmávl to nejstarší bratr.

Jayden si jen povzdechl. Tuhle přezdívku nesnášel, ale nemohl se proti ní ohradit, protože byl skutečně prcek. Jak věkově, tak i výškově. Všichni jeho sourozenci byli vyšší než on. Navíc měl i velmi jemný obličej, kolikrát si říkal, že takový obličej by se hodil spíš k dívce než k chlapci. To jediné s čím byl na sobě spokojený byly vlasy a jeho veliké něžné oči.

„Tak hrajem. Začínáš prcku,“ zavýskl jeho bratr a podal mu kostku.

Jayden na něj zavrčel, ale kostku si převzal a rozehrál hru.