Smečka - kapitola 4

„To snad není možné. Šla jsem si vybrat peníze z bankomatu a zjistila jsem, že mi z účtu zmizely všechny mé úspory,“ vletěla Jenna rozvztekleně do obýváku.

„Cože?“ reakce ostatních byla více než překvapená a všichni se okamžitě natáhli pro své mobily nebo tablety a přes internetové bankovnictví okamžitě zkontrolovali účty, načež vznikla velká vřava, protože zjistili, že i jim z účtů zmizely jejich úspory.

„Tak dost! Ticho!“ zakřičel po chvíli Aden a stoupl si doprostřed obýváku.

Všichni na něj upřeli své zraky a zmlkli.

„Výborně. Nesmíme hned panikařit. Ano, vím, že jde o naše úspory a tím i o docela dost peněz, ale třeba se stala jen chyba v systému. Roberte, mohl bys to jako vedoucí zdejší banky ověřit?“ otočil se Aden k druhému nejstaršímu.

„Můžu. Ale musím tam dojít,“ zvedl se Robert.

„Počkáme,“ řekl Aden a ostatní okamžitě souhlasili.

Robert přikývl a vyrazil z obýváku a následně ven z domu.

„Co se děje?“ přišel do obýváku Jayden, který byl do té doby ve svém pokoji a byl zvědavý, co má znamenat ten hluk.

„Ztratily se nám naše úspory. Robert to šel přezkoumat,“ odpověděl mu Aden.

„Není to divné? Nejdřív se mi ztratí mé věci a vám teď peníze,“ nadhodil Jayden.

„Je to zvláštní. To má Jayden pravdu,“ souhlasil William a stáhl si Jaydena k sobě.

Jayden se v bratrově objetí uvolnil a přitulil se k němu. Všichni seděli v zamyšleném tichu a v hlavách jim všem běžela jedna otázka a to: Co se to děje? Takto seděli až do chvíle než se vrátil Robert.

„Tak co?“ vyskočila July na nohy a přešla k němu.

„Žádná chyba v systému. A účty ani nebyly napadeny někým zvenčí. Prověřil jsem všechno a jediné, co jsem zjistil bylo, že v pozdních nočních hodinách ze včerejška na dnešek byly tyto peníze vybrány svými vlastníky. Tak jsem pro jistotu omrknul i kamerové záznamy a našel jsem tam někoho, kdo měl u sebe všechny naše karty a ty peníze vybral. Dokonce znal i piny,“ vychrlil ze sebe Robert.

„Poznal jsi toho člověka? Nebo máš ty záznamy s sebou?“ zeptal se Ethan, který pracoval jako policista.

„Nepoznal. A ano mám. Stáhl jsem je,“ přikývl Robert a vyštrachal z kapsy flashku.

Ethan přikývl a vzal si flashku, poté přešel k televizi, kterou zapnul a flashku do ní zapojil. Dálkovým ovládáním najel na videa se záznamy z kamer a pustil je. Přetočil čas do nočních hodin a pak to nechal jet.

„Tady. To je on,“ vykřikl Robert, když na obrazovce přistoupila k bankomatu nějaká osoba.

Ta byla oblečena do tmavého oblečení na hlavě černou kšiltovku, na očích široké sluneční brýle a tmavý šátek přes polovinu obličeje. Zvláštní bylo, že na rukách měla latexové rukavice. Na videu bylo vidět, jak z kapsy vytáhla několik karet, které postupně vkládala do bankomatu a vybírala na ně peníze. Poté si peníze i karty strčila do zpět do kapsy a odešel.

„Zkontrolujte si, jestli máte ty karty u sebe,“ rozkázal Ethan a sám se rozběhl do svého pokoje, aby si zkontroloval tu svou.

„Já nemusím. Já ji mám tady,“ vyndala Jenna peněženku ze své kabelky, kterou si ještě neodnesla a z peněženky vytáhla kartu.

Ostatní se na ni podívali, ale potom odešli do svých pokojů, aby zkontrolovali svoje karty. Po chvilce se všichni znovu sešli v obýváku.

„No?“ pobídl je Ethan.

Všichni mu potvrdili, že své karty měli na svých obvyklých místech.

„Tak to je opravdu hodně divný. Někdo nám vezme karty, vybere na ně peníze, přičemž zná i pin a pak nám je zase vrátí? To je praštěný,“ zakroutila hlavou Joanne.

„To je. A vede to bohužel jen k jednomu závěru. A to, že je to někdo z nás. To někdo z nás ty ostatní okradl,“ prohlásil Ethan.

Nastala chvíle ticha, kdy se všichni snažili zpracovat a pochopit, že jejich sestra nebo bratr je okradl, což pro ně bylo nepochopitelné a velmi bolestivé.

„Budeš kvůli tomu vyvolávat oficiální vyšetřování?“ přerušila ticho Jane.

„To je to, co nechci,“ povzdechl si Ethan.

„Máš na někoho podezření? Tedy větší než na ostatní?“ zeptala se July.

„Podezřelí jsme všichni. Každý z nás mohl mít důvod. Ať už proto, že se dostal do nějakých problémů nebo proto, že si chtěl koupit nějakou dražší věc,“ řekl Ethan.

„Nesmysl. Kdyby se někdo dostal do finančních problémů, věděli bychom to. I kdyby nám to ten dotyčný neřekl, pak by se nám to doneslo od ostatních. A kdyby si někdo chtěl něco koupit, pak všichni vyděláváme a jsme schopni si na to ušetřit. Nebo bychom ostatní požádali o půjčku nebo o pomoc. Ne, v tomhle musí být něco vážnějšího,“ nesouhlasil Aden.

„Říkám to velice nerad, ale jeden z nás nepracuje,“ poznamenal Ethan a podíval se výmluvně na Jaydena.

„Co? Snad si nemyslíš, že snad já...?“ napřímil se Jayden, čímž se vymanil z Jenniny náruče, do které se stulil, když Jenna jako jediná zůstala v obýváku, když ostatní šli zkontrolovat své karty.

„Omlouvám se, bráško, ale musím vzít v potaz všechny možnosti,“ Ethanův pohled se změnil na omluvný.

„Já bych vám to nikdy neudělal. Za prvé dostávám od rodičů dost štědré kapesné. A za druhé kdyby mi to kapesné nestačilo a já na něco potřeboval peníze, pak bych o ně požádal. Rozhodně bych je neukradl,“ v Jaydenově hlase byla slyšet ublíženost a do jeho očí i tváře prokmitlo vnitřní zranění, které mu bratr svými slovy způsobil.

„Pak mě napadá, že to byl někdo jiný z nás. A ten dotyčný si vybral své úspory a pak úspory ostatních,“ spekuloval dál Ethan.

V té chvíli se Aden postavil a otočil se k ostatním čelem.

„Nemá cenu tady spekulovat a obviňovat jeden druhého. Viník se evidentně nechce z nějakého důvodu přiznat. Ať už z trapnosti nebo ze zahanbení. Takže to uděláme následovně. Přestaneme to řešit a půjdeme si každý po svém. A ten dotyčný nebo dotyčná za mnou může během dneška nebo v noci přijít a přiznat se mi. Jenom mě. A stejně tak mi přizná i důvod proč. Nikdo jiný kromě mě to vědět nebude. Ostatním pak řeknu jen to, že vím kdo to udělal a proč. Bude-li to závažný důvod, pak mu ty peníze nechám, pokud to bude nějaká blbost, pak mi to ten dotyčný splatí. Jak to uděláte vy ostatní, je mi jedno. Jestli mu je necháte v jakémkoliv případě nebo jestli je budete chtít nechat splatit, to si rozhodněte vy. Souhlasíte s tímhle řešením všichni?“ přejel všechny pohledem.

Všichni přikývli.

„Výborně,“ usmál se Aden, posadil se zpět do křesla a vzal do rukou knihu, kterou měl rozečtenou.

Ostatní se začali věnovat svým činnostem, někteří zůstali, někteří odešli.

„Já to opravdu nebyl,“ ozval se Jayden, který poté co Jenna odešla, zůstal sedět na gauči jako hromádka neštěstí.

„Pojď sem,“ vyzval ho Aden a odložil knihu.

Jayden k němu zvedl zraněné oči, ale netrvalo mu moc dlouho a vmáčkl se do křesla vedle Adena. Aden ho vzal kolem ramen a položil si bradu na jeho temeno.

„Nikdo si to opravdu nemyslí. Ale pochop, že Ethan je policista a musí prověřovat všechny, i ty nejméně pravděpodobné, možnosti. A z toho že se na tebe podíval, si nic nedělej. Jen zkoumal tvoje reakce a hodnotil je. To je deformace z povolání. To je běžné. I já to mám. Víš, jak blbnu, když se někdo trošičku zraní. A stačí je blbé píchnutí o špendlík nebo říznutí o papír a já už v tom vidím život ohrožující stav a mám tendenci to hned ošetřovat. A kolikrát jsi viděl Jamese nebo tátu, jak vyváděli, když spatřili oheň?“ promlouval k němu klidně.

„Hodněkrát,“ na Jaydenově tváři se objevil malý úsměv a zcela se uvolnil.

„Tak vidíš,“ pohladil ho Aden po paži a do druhé ruky si vzal knihu.

Jayden zavřel oči, naslouchal uklidňujícímu tlukotu bratrova srdce a po chvilce usnul. Aden na něj s úsměvem shlédl a v očích se mu zračil něžný a hluboký cit, který cítil ke svému nejmladšímu bratrovi.

„I když už jsi považován za dospělého, tak jsi stále mládětem,“ povzdechl si a zachvěl se při pomyšlení, co v budoucnosti jeho brášku čeká. Obzvzlášť, když Krvavý měsíc měl nastat už následující noc.

***

„Zlatíčko, sněz alespoň trochu,“ přesvědčovala Jaydena matka druhý den u snídaně a starostlivě na něj hleděla.

„Nemám hlad,“ odpověděl Jayden tiše.

Dnes bylo u snídaně ticho. Nikdo moc nejedl a všichni se ve snídani spíš jen nimrali než aby opravdu jedli a házeli po Jaydenovi střídavě starostlivé a soucitné pohledy. Když už to Jayden nemohl vydržet, vstal a s tichou omluvou odešel do svého pokoje. Tam si lehl na postel a stočil se do klubíčka. Při pomyšlení na dnešní noc se roztřásl. Dnes v noci se stane druhem starého alfy. A nejen formálně, Jayden nepochyboval, že alfa bude chtít okamžitě využít svého práva vzít si ho do postele a zbavit ho nevinnosti. Vnitřnosti se mu při té představě kroutily odporem. Z očí mu začaly stékat slzy.

„Jaydene?“ ozvalo se zaklepání a hned nato strčil hlavu dovnitř James.

„Co?“ nadzvedl se Jayden a snažil se nenápadně setřít slzy.

„Můžu dál?“ zeptal se James.

Jayden přikývl, James vstoupil dovnitř, lehl si na postel a vtáhl si Jaydena do náruče.

„Nebuď nešťastný, prcku,“ zašeptal a pohladil ho po vlasech.

„Jak nemám být nešťastný? Dnes se budu muset svázat a odevzdat své tělo někomu, kdo by klidně mohl být mým dědečkem a až umře, tak si ani nebudu moci najít jiného druha,“ rozvzlykal se Jayden.

James si povzdechl. Ano, Jayden mluvil pravdu, druh alfy si po alfově smrti nesměl najít jiného druha a musel zůstat věrný jeho památce. U vlkodlačic nebo beta vlkodlaků tohle neplatilo.

„Věř mi, prcku, všechno dobře dopadne, ano?“ setřel mu slzy a usmál se na něj.

Jayden odmítavě zavrtěl hlavou. Ne, on tomuhle nemohl věřit. Nechtěl si dělat zbytečné naděje, že by nechtěnému svazku unikl, aby pak nebyl o to zklamanější. James si povzdechl, ale už Jaydena nepřesvědčoval, jen kolem něj zpevnil své ruce a objímal ho.

„Já chci být i s ostatními,“ řekl Jayden po asi půl hodině.

„Dobře. Půjdeme za nimi,“ vstal James a společně vyšli z pokoje a zamířili do obýváku.

Ostatní sourozenci i rodiče se na ně úlevně podívali. Věděli, že je Jayden ve svém pokoji a že James je s ním a nechtěli je rušit. Místo toho seděli v obýváku a čekali až se objeví. Všichni k Jaydenovi přistoupili a objali ho. Takže to nakonec dopadlo tak, že tvořili obrovský chumel, kdy nikdo nevěděl, kde začíná jeden a kde končí druhý. Takto zamotaní se nakonec usadili na podlaze a trávili tak celý den.

***

Jayden, oblečený v bílé tunice sahající mu až po kotníky s dlouhými rukávy a bos, šel celý roztřesený lesem, míříc na mýtinku, po jejíž okrajích už byla shromážděna celá vesnice. Muži, ženy i děti tak tvořili kruh, uprostřed něhož se nacházel alfa, taktéž v bílé tunice po kotníky s dlouhými rukávy a také bosý a jeho syn, který měl svázání provést. Třicetiletý muž na svého otce házel rozhořčené a nevrlé pohledy, vůbec se mu totiž nelíbilo, že se jeho otec chystá znesvětit matčinu památku svazkem s patnáctiletým chlapcem. Jayden se ohlédl na svou rodinu, která ho doprovázela. Jeho rodiče i sourozenci se na něj nuceně usmáli, aby mu dodali odvahu a uklidnili ho. James se k němu naklonil.

„Pamatuj, co jsem ti říkal. Všechno dobře dopadne,“ zašeptal mu do ucha.

Jayden se na něj podíval rezignovaným pohledem. James se na něj ještě jednou usmál a pak se spolu s ostatními postavil k okraji mýtiny. Jayden se zhluboka nadechl a vydal se doprostřed mýtiny k alfovi. Provázeli ho nadšené i závistivé pohledy ostatních vlkodlaků. Jistě, stát se druhem alfy byla neuvěřitelná čest, ale Jayden se spíš cítil jakoby kráčel k šibenici.

„Tak už jsme všichni tady. Nic nám nebrání, abychom začali. Nebo ano?“ pohlédl alfa se zdviženým obočím na svého syna. Moc dobře věděl, že jeho syn s tímto svazkem nesouhlasí.

„Jistě, otče,“ procedil muž skrze zuby a v jantarových očích se mu vztekle zablesklo.

„Výborně. Tak začněme,“ usmál se alfa a otočil se k Jaydenovi, který stál naproti němu.

Natáhl k němu ruce dlaněmi vzhůru. Jayden se roztřeseně nadechl a vložil své ruce do alfových. Alfův syn k nim přistoupil, položil jim na spojené ruce svazek bylin, měsíční kameny a rubíny, posvátné kameny všech vlkodlaků a pohlédl na měsíc. Ten se začínal zbarvovat do ruda, ačkoliv toto zbarvení viděli pouze vlkodlaci a také upíři, pro obyčejné lidi vypadal obyčejně jako kdykoliv jindy. Alfův syn se zhluboka nadechl a začal odříkávat dlouhou pečetící formuli, která měla dva vlkodlaky před ním spojit. Z kamenů se začala linout bílá a rudá záře, které se nad svazkem bylin spojily v jednu a začala se omotávat kolem paží obou mužů a pak měla pokračovat po celých jejich tělech a pak by ti dva byli spojeni. Jayden tu záři vyděšeně a nervózně sledoval. Zato alfa sledoval jeho s nadšeným očekáváním v očích a chtivým úsměvem na rtech. Najednou se v Jaydenovi něco zlomilo.

„Ne,“ vykřikl, vytrhl své ruce z alfova sevření a dal se na útěk.

Proklouzl mezi skupinou vlkodlaků dřív než stačili vzpamatovat a běžel hlouběji do lesa, ignorujíc kamínky a jehličí zabodávající se mu do bosých nohou. V hlavě jen jednu jedinou myšlenku, dostat se pryč, do bezpečí, daleko od alfy.

„CO STOJÍTE? CHYŤTE HO!“ zařval alfa, když se vzpamatoval a nadšení, které v něm klokotalo celý den a na počátku rituálu ještě zesílilo, se změnilo v zuřivou bouři.

Teprve po jeho výkřiku se ostatní vzpamatovali a rozběhli se za Jaydenem. Nikdo si nevšiml, že ve chvíli, kdy Jayden utekl, se James stáhl do stínu a rozběhl se současně s Jaydenem.

Jayden utíkal, co mu jen nohy stačily. Věděl, že má slušný náskok i že je rychlejší než všichni ostatní, ale nemohl utíkat věčně. A děsil se toho, co se stane, až zastaví. Najednou se po jeho levé straně vymrštily dvě paže a stáhly ho k osobě ukryté ve stínech, která mu okamžitě jednou rukou zacpala pusu a druhou mu omotal kolem hrudníku.

„Neřvi. Jen bys jim ukázal správný směr,“ zasyčel mu do ucha známý hlas.

Jayden přikývl a okamžitě byl propuštěn.

„Jamesi, co to děláš? Chceš mě vrátit zpátky?“ Jaydenovi se pořád třásl hlas strachem.

„Ne, chci ti pomoct. Poběž,“ popadl ho James za zápěstí a táhl ho za sebou.

Jayden nasucho polkl, ale věřil svému bratrovi, a tak se rozběhl a nechal se vést.

„Zjistí to,“ vyhrkl.

„Nezjistí. Jen ucítí můj pach smísený s tvým. Řeknu, že jsem tě našel a pronásledoval tě, ale tys mi pláchnul,“ odpověděl během běhu James.

Jayden se na svého bratra zmateně podíval, ale už nic neřekl a jen dál běžel. Po chvíli doběhli k prudkému srázu, pod kterým tekla řeka s velmi silným proudem a o kousek dál byly dokonce peřeje.

„Za chvíli nás doženou. Měli jsme běžet jinam,“ ohlédl se Jayden, strach v hlase i očích.

„Ne, běželi jsme dobře. A ano, za chvíli nás doženou a proto nesmíme ztrácet čas,“ odpověděl James a lovil něco v dutině stromu rostoucímu na okraji srázu.

Jayden vyděšeně těkal pohledem od Jamese do tmy a zpět.

„Mám to,“ zajásal James a vytáhl z dutiny velký batoh.

„To je můj batoh, který mi zmizel,“ vydechl překvapeně Jayden.

„Jo,“ odsouhlasil mu to James a vytáhl z kapsy smotaný vodotěsný plastový obal, který rozmotal a zabalil do něj batoh.

„Já to nechápu. Co...?“ Jayden byl čím dál zmatenější.

„Poslouchej Jaydene. Ten batoh, tvé oblečení, tvůj mobil a notebook jsem vzal já a spolu s tím batohem jsem je schoval tady. To oblečení, mobil, notebook máš v tom batohu spolu s pitím, jídlem, hygienickými potřebami a penězi. A než se zeptáš, ano, to já jsem ostatním vybral účty,“ vysvětloval rychle James a upevňoval obal s batohem kolem Jaydenova těla.

„Ukradls to pro mě? Abys mi pomohl? Ale nemohl jsi vědět, že uteču,“ Jaydena bratrovo riskování udivilo a dojalo.

„Ano, abych ti pomohl. A ne, nevěděl jsem to, ale tušil jsem to. Znám tě Jaydene, i když se tváříš, kdovíjak nejsi poslušný a přizpůsobivý, tak máš svoji hlavu a nenecháš se sebou zametat. Plus vím, jak velká byla tvá nechuť k tomuto svazku. Navíc, i když už jsi považován za dospělého, tak jsi sotva odrostlé mládě a co udělají mláďata, když se cítí ohrožená a v nebezpečí? Utíkají. Takže sečteno, podtrženo, tušil jsem, že se dáš na útěk a tak jsem všechno připravil. A neboj, jakmile budeš pryč, tak se přiznám i ostatním,“ pohladil James Jaydena po tváři.

„Ale tady nemám kam utéct,“ namítl Jayden.

„Máš. A mohu jen doufat, že mi časem odpustíš. Mám tě rád, prcku!“ objal ho James a následně, dřív než Jayden pochopil, co mu má odpustit, ho od sebe odstrčil a shodil ho ze srázu.

Jayden stačil jen vykřiknout než ho pohltila studená náruč vody a silný proud jím začal smýkat sem tam. Máchal rukama a kopal nohama, aby se dostal nad hladinu a neutopil se. Po chvilce se mu to povedlo, ale dělalo mu velké problémy se tam udržet. Tak byl chvilku pod vodou a chvilku nad hladinou lapající po dechu.

Díky svému boji s vodním živlem a také tmě si nevšiml nízko visící silné větvě, která ho praštila do hlavy. Po této ráně Jayden ztratil vědomí a vodní proud tak unášel už jen jeho bezvládné tělo.