Smečka - kapitola 5

„Jo a můj tatínek žíkal, že...“ dva malí chlapci, jeden hnědovlasý, druhý černovlasý, běželi lesem, ovšem na dohled otce jednoho z nich a bavili se, ovšem při pohledu na postavu ležící na břehu řeky, polovinou těla ještě pořád ve vodě, se zarazili.

„Myslíš, že je mltvej?“ zeptal se hnědovlasý.

„Já nevím,“ odpověděl černovlasý a odvážně udělal k bezvládné postavě, ležící na břiše s hlavou do strany a tvář zakrytou vlasy, krok.

Klekl si vedle ní a natáhl k ní krk. Začuchal a překvapeně se na svého kamaráda otočil.

„Je to vlkodlak,“ oznámil.

„Asi bych měl jít plo tatínka,“ přešlápl hnědovlasý nejistě.

„Asi jo,“ skousl si černovlasý dolní ret.

Hnědovlasý se otočil na podpatku a rozběhl se do lesa.

„Tatí, tatí,“ volal a běžel ke svému otci, který se nacházel nedaleko.

„Co se děje?“ zeptal se klidně muž v myslivecké uniformě a poupravil si pušku na rameni.

„Tati, tam leží nějaký pán a spinká. Pojď!“ chytil ho syn za rukáv a táhl ho směrem ke svému kamarádovi a bezvládnému tělu.

„Cože? Jaký pán?“ zamrkal překvapeně myslivec.

„No tamten pán. Pojď honem!“ tahal ho dál jeho syn.

Myslivec se zamračil, ale zrychlil krok. Jestli je u řeky opravdu nějaký muž, tak by mláďata mohla být v nebezpečí. Během chvilky dorazili k řece, kde už je černovlasý chlapec vyhlížel.

„Postavte se támhle a ani se nehněte!“ rozkázal jim myslivec a ukázal prstem za sebe.

Oba chlapci poslechli a myslivec se ostražitě přiblížil k ležící postavě. Opatrně se k ní naklonil a odhrnul z tváře vlasy. Překvapeně vydechl, když spatřil jemnou tvář mladíka, byť poněkud otlučenou a poškrábanou.

„Vždyť je to ještě mládě,“ zašeptal sám pro sebe.

Přelétl mladíka pohledem a zamračil se, když si všiml rituální tuniky, místy potrhané a na několika místech od krve. Také si všiml batohu, zabaleného do vodotěsného obalu a připevněného k chlapcově těle. Opatrně ho sundal a otočil se na oba chlapce, poslušně stojící o kousek dál a sledující ho napjatým a zároveň zvědavým pohledem. Trhnul hlavou a oba chlapci k němu okamžitě přeběhli.

„Vezměte ten batoh,“ řekl jim.

Oba chlapci batoh vzali a společnými silami ho zvedli. Zafuněli při tom námahou, protože pro jejich dětská tělíčka byl velmi těžký.

„Snad ti neublížím, chlapče,“ zabručel si myslivec pod vousy a opatrně mladíka přetočil na záda.

Poté ho podebral a zvedl do náruče. Otočil se na dva chlapce.

„Musíme s ním rychle do nemocnice. Jdeme!“ rozkázal a rozběhl se lesem.

Chlapci se také rozběhli a následovali ho, mezi sebou držíc batoh, pořád ještě zabalený v obalu, občas jím drkli o zem, po které ho chvilkama táhli. Naštěstí nebyla nemocnice moc daleko. Vyběhli z lesa a po pár metrech byli u ní. Okamžitě zaběhli dovnitř.

„Potřebuju pomoc! Mám tady raněného!“ vykřikl myslivec.

Okamžitě se kolem něj nahrnulo několik sestřiček i doktorů. Odněkud se objevilo pojízdné lůžko a několik párů rukou mu vzalo mladíka z náručí a položili ho na naň. Poté s ním odjeli a u myslivce zůstal pouze jeden doktor, který na něj tázavě hleděl.

„Nevím, kdo to je, ani kolik mu je. Našli jsme ho na břehu řeky v bezvědomí a zraněného. A tohle jsme našli u něj,“ odpověděl myslivec na nevyřčené otázky a převzal si od svého syna a jeho kamaráda batoh a podal ho doktorovi.

„Rozumím. Musím ovšem informovat alfu, tak tu i s chlapci zůstaň. Určitě na tebe bude mít nějaké otázky,“ řekl doktor.

Myslivec pouze přikývl a posadil se na jednu z židlí. Oba chlapci si sedli vedle něj a vzrušenými pohledy se rozhlíželi kolem. Jistě v nemocnici už byli, ale to co tu teď dělo, bylo velmi vzrušující a pro ně velmi fascinující. Doktor mezitím zmizel i s batohem.

„Tatí, já se nudím,“ ozval se po chvilce myslivcův syn a zatahal otce za rukáv.

Myslivec si povzdechl a rozhlédl se. Oči mu zasvítili, když si všiml dětského koutku.

„Tak si běžte támhle hrát. Ale potichu,“ upozornil je.

Oba chlapci přikývli, sklouzli ze židlí a usadili se v dětském koutku, kde začali hrát. Myslivec je zamyšleně sledoval, ačkoliv jeho myšlenky se točili kolem neznámého mladíka. Kdo to byl? Co se mu stalo? Odkud je?

„Tak co se to tu děje?“ rozlehl se po asi 20 minutách halou hluboký dunivý hlas.

Všichni se poplašeně otočili a následně padli na kolena s hlavou skloněnou a natočenou do strany, aby odhalili krční tepnu. Následně bylo slyšet jen rázné kroky. Myslivec očima zašvidral do strany a zahlédl alfovy nohy, které se zastavili u jedné sestřičky, klečící před recepcí.

„Vstaň!“ rozkázal alfa a sestřička ho uposlechla.

Vstala a zvedla k němu zrak. Hned nato se otřásla a dech se jí zrychlil, ovšem nikoliv strachem nýbrž zalíbením. Na zdejšího alfu bylo radost pohledět. Mladý dvacetiletý muž vysoké a statné postavy, na jehož těle se skvěly vyrýsované svaly, svědčící o skvělé fyzické kondici a obrovské síle. Obličej hranatého tvaru, s výraznou bradou a lícními kostmi, úzkými rty a jasně žlutýma očima, u kterých měl jeden dojem, že dokáží vidět až na dno duše. Tomu všemu vévodily černé na krátko ostříhané vlasy a do bronzova opálená pokožka.

„Tak co se děje?“ zeptal se netrpělivě alfa.

„Byl jsem donesen zraněný mladík. Je to vlkodlak ale ne z naší smečky. Víc nevím. Ale mohu vám zavolat doktora, který si ho vzal na starosti,“ pousmála se sestřička.

„To udělej. A řekni mi, kdo ho donesl?“ pozvedl alfa tmavé obočí.

„Myslivec. Sedí támhle,“ trhla sestřička hlavou k myslivci.

Alfa se od ní odvrátil a rozešel se k myslivci. Sestřička na něj hodila poslední toužebný pohled a vklouzla za recepci, aby mohla zavolat slíbeného doktora. Alfa mezitím přešel k myslivci.

„Vstaň!“ rozkázal mu stejně jako předtím sestřičce.

Myslivec vstal a podíval se na alfu.

„Tak? Řekni mi všechno od začátku,“ přimhouřil alfa oči.

„Jistě, pane. Šel jsem do lesa na obvyklou obchůzku a vzal jsem s sebou svého syna a jeho kamaráda, který u nás přespával. Chtěl jsem, aby se kluci trochu proběhli a vydováděli se. A tak se stalo. Běhali a hráli si a najednou ke mně syn přiběhl s tím, že našli jakéhosi pána, který spinká. Šel jsem to zkontrolovat a na břehu řeky jsem našel mladého vlkodlaka, téměř ještě mládě. Byl v bezvědomí a evidentně raněný. Tak jsem ho vzal a donesl sem. No a tady si ho převzali doktoři. To je vše,“ vypověděl myslivec.

„Možná se jen zatoulal nebo nešťastnou náhodou upadl do řeky,“ zamyslel se alfa.

„Jo a měl u sebe batoh zabalený ve voděodolném obalu a rituální tuniku,“ rozvzpomněl se ještě myslivec.

„Rituální tuniku. Pak měl být s někým svázán a v tom případě již o mládě nejde. Nezapomněl jsi ještě na něco?“ pohlédl na myslivce alfa přísně.

„Ne, pane. To je vše. Na nic jiného už si nevzpomínám,“ otřásl se myslivec pod tím pohledem.

„Dobrá. Pak můžeš jít, pokud tu nic nepotřebuješ,“ řekl alfa a přistoupil ke starší doktorce, která zrovna přišla.

„Pane,“ padl myslivec krátce na kolena, ale téměř okamžitě se zvedl, popadl oba chlapce a odešel z nemocnice.

„Neklekej si,“ zarazil alfa doktorku, která se chystala pokleknout.

Doktorka se zarazila, ale ihned se narovnala a vyčkávavě se na něj zadívala.

„Ten chlapec,“ řekl alfa.

„Ach. Pojďte za mnou,“ pochopila okamžitě doktorka, otočila se a zamířila spletencem chodeb pryč.

Alfa ji následoval. Po chvíli došli k jednomu pokoji. Doktorka otevřela dveře a společně s alfou vešla dovnitř. Alfa se rozhlédl, pokoj byl vymalován ve světle zelené barvě, s velkými okny naproti dveřím, pouze se dvěma postelemi, z nichž byla obsazena pouze jedna a to ta blíže ke dveřím. K ní oba přistoupili a alfa shlédnul na mladíka ležícího na ní. Mladíkův obličej byl poškrábaný a hrál všem barvami a kolem čela měl omotaný obvaz.

„Je velmi krásný. A vypadá velmi mladě,“ poznamenal alfa.

„Ano. Je mladý. Podle dokladů mu je patnáct let. A jmenuje se Jayden Low. To je všechno, co jsme o něm zjistili. Co se týče jeho zdravotního stavu, tak měl velké štěstí. Má po celém těle modřiny tržné rány, ale nic hlubokého, takže jsme nemuseli šít, ztráta krve také není nijak velká a pohmožděniny. Nejhorší jsou naražená žebra, což je samo o sobě velmi bolestivé a bolest ho může omezovat v pohybu a také středně silný otřes mozku. Můžeme jen doufat, že nenastanou komplikace a že chlapec nebude mít následky,“ doktorka si samozřejmě byla vědoma lékařského tajemství, ale v případě alfy to neplatilo, alfa prostě musel být informován o všem, bez ohledu o jak choulostivé nebo důvěrné informace se jedná.

„Chápu. Ty doklady jste našli kde?“ odtrhl alfa oči od mladíka na posteli a pohlédl na doktorku.

„Měl je v batohu. Společně s několika kousky oblečení, notebookem, mobilem, hygienickými potřebami, jídlem a pitím. A také s docela velkým finančním obnosem,“ ukázala doktorka na batoh, který byl položen na židli vedle postele.

„To je docela zvláštní. Vypadá to, že o nehodu nešlo,“ zamračil se alfa při pohledu na batoh.

„Ne, to zřejmě nešlo. Moje domněnka je taková, že měl být s někým svázán, ale ten chlapec nechtěl, aby k tomu svazku došlo, tak si připravil věci na útěk a během rituálu prostě utekl. A zřejmě neviděl jinou možnost, než riskovat život skokem do řeky. Jak říkám, má neuvěřitelné štěstí. Ne jen že žije, ale že nemá žádné závažnější zranění,“ zakroutila doktorka hlavou.

„Pravda. Myslím, že pochází ze sousední smečky, ale počkáme až se probudí. Dejte mi vědět, až se tak stane. Promluvím si s ním a pak se rozhodnu co s ním,“ rozhodl alfa a odešel.

Doktorka za ním hleděla a pak pohledem sjela na bezvědomého mladíka.

„Snad budeš mít štěstí i nadále a všechno dobře dopadne,“ povzdechla si a poupravila mu peřinu.

***

Jayden zasténal a otevřel oči, do kterých ho uhodilo ostré světlo a tak je zase hned zavřel. Po chvilce je znovu otevřel a rozhlédl se. Netušil co se děje, ani kde je ani kolikátého je. Pouze vybavení pokoje a všudypřítomný pach dezinfekce mu napověděli, že se nachází v nemocnici. Stejně tak i kapačka vedoucí od dvou plastových pytlíků do žíly na jeho předloktí. Pohnul rukama, zapřel se o ně a pokusil se posadit. Jenže jakmile se pohnul, projela jím ostrá bolest, která ho donutila znovu si lehnout a hlasitě zasténat.

„Hej, jsi v pohodě?“ ze dveří vedoucí do koupelny se vynořil další chlapec, vysoký a štíhlý brunet s nakrátko ostříhanými vlasy, oblečený do pyžama a s kapačkou zavedenou do paže, pytlík s léky visím na držáku a jantarovýma očima, které na Jaydena starostlivě zahlíželi.

„B-bolí,“ dostal ze sebe Jayden mezi krátkými mělkými nádechy, jak se kvůli bolesti nemohl pořádně nadechnout.

„Do háje,“ zaklel druhý chlapec, popadl držák a šinul si to ke své posteli, kde okamžitě začal mačkat zvonek, který měl za úkol přivolat sestru.

Ta po chvíli skutečně přiběhla.

„Co se děje?“ vyhrkla.

„Má bolesti,“ oznámil jí brunet a ukázal na Jaydena.

Sestra přikývla a vyběhla z pokoje. Po chvilce se ovšem vrátila v doprovodu doktorky.

„Co tě bolí?“ přešla doktorka okamžitě k Jaydenovi.

„H-hruď,“ dostal ze sebe Jayden.

„Takže žebra. Kromě těch bolí tě ještě něco?“ ptala se dál.

„Ne,“ odpověděl Jayden.

„Jak moc to bolí? Na stupnici od jedné do deseti,“ sklonila se k němu doktorka a rozhrnula mu pyžamo, aby pohledem a dotekem provedla vyšetření.

„Osm,“ vydechl Jayden a zasyčel, když doktorka zkušenými hmaty projížděla po bolavých místech.

Doktorka přikývla a otočila se k sestřičce, která znovu odběhla a po chvilce se vrátila s plastovým pytlíkem s průhlednou kapalinou uvnitř. Podala ho doktorce, která ho pověsila na držák, vedle druhého pytlíku a napojila ho na kapačku.

„Tohle je analgetikum. Za chvíli by se ti mělo ulevit,“ usmála se na Jaydena.

„Děkuju!“ vydechl Jayden vděčně.

„Nemáš zač. Ale ráda bych ti teď položila pár otázek, ano?“ posadila se doktorka na židli u postele.

Jayden souhlasně přikývl.

„Dobrá. Jak se jmenuješ?“ položila doktorka první otázku.

„Jayden Low,“ odpověděl Jayden.

„Kolik ti je let?“ hleděla na něj doktorka.

„Patnáct,“ Jayden se podivoval, proč se ho ptá na tak triviální věci.

Doktorka mu položila pár dalších otázek týkající se jeho zdravotní i rodinné anamnézy, na místo, kde se nachází, kde je pravá a levá strana, a nakonec vyzkoušela jeho zrak, sluch i čich a také hrubou i jemnou motoriku u paží, rukou i nohou.

„Výborně. Smysly jsou v naprostém pořádku, dlouhodobá paměť nezasažena. Hrubá i jemná motorika v pořádku,“ doktorka byla s odpověďmi i výsledky více než spokojená.

„Paní doktorko, co mi vlastně je?“ zeptal se Jayden.

„Středně těžký otřes mozku, naražená žebra, to bylo to nejhorší, jinak jen nějaké pohmožděniny, modřiny a lehké tržné rány,“ vyjmenovala doktorka .

„Aha. A co se vlastně stalo?“ zeptal se Jayden.

„Doufali jsme, že to nám řekneš ty. My víme jen to, že tě zdejší myslivec včera ráno našel na břehu řeky v bezvědomí. Na sobě jsi měl pouze rituální tuniku a u sebe batoh, kde jsi měl peníze, doklady, oblečení, jídlo, hygienické potřeby a nějaké peníze. Víc nevíme,“ řekla doktorka.

Jayden se zamyslel a svraštil čelo soustředěním. Bohužel si ale nemohl vzpomenout.

„Nevím co se stalo. Nepamatuju si to,“ zakroutil hlavou.

„Dobře. Co si pamatuješ naposled?“ zeptala se doktorka.

„Um, oslavu velikonoc. Asi. Pamatuju si, že jsem hledal po domě a zahradě čokoládová vajíčka a zajíčky. A také peníze. Pak jsem se toho přejedl a v noci mi bylo špatně. Ale dál nic. Ztratil jsem paměť? Co teď budu dělat?“ začal Jayden na konci trochu panikařit.

„Klid. Tvá dlouhodobá paměť je v pořádku a ty nejzásadnější informace si pamatuješ. Je zasažena jen tvá krátkodobá paměť a i to může být jen dočasné. S největší pravděpodobností se do pár dnů nejdéle do týdnů vrátí,“ uklidnila ho doktorka.

„Určitě?“ zvedl k ní Jayden oči plné naděje.

„Určitě,“ přikývla doktorka s úsměvem a vstala ze židle.

Zkontrolovala přístroje, na které byl Jayden napojen i kapačky, jestli je vše v pořádku a pak se otočila k sestře, která stála celou dobu za ní.

„Sestři, až ta analgetika dojdou, dejte mu nová. Co se týče prevence infekce, tu také prozatím doplňujte, pacient ještě není mimo nebezpečí, co se týče poslední kapačky, tu nechte dokapat a pak ji odeberte. Zavodňování a umělá výživa již nejsou potřeba, když je pacient vzhůru. Pokud byste při kontrolách nebo podávání léků zaznamenala jakoukoliv změnu zdravotního stavu pacienta, dejte mi okamžitě vědět,“ instruovala doktorka sestřičku.

„Zajisté paní doktorko,“ přikývla sestra, která si pro jistotu vše zapsala.

Doktorka přikývla a odešla z pokoje, sestřička přistoupila k Jaydenově posteli a poznamenala si názvy léků, které měla doplňovat.

„Potřebuješ něco? Máš žízeň nebo hlad? Nebo je ti zima?“ otočila se k Jaydenovi.

„Ne, to ne. Akorát bych se chtěl posadit,“ odpověděl jí Jayden.

„Jistě, to není problém,“ usmála se sestřička, jemně přesto pevně vzala Jaydena pod pažemi a opatrně ho posadila.

Jayden přitom syčel bolestí, ale nestěžoval si. Sestřička vzala do rukou ovládání postele a horní část zvedla tak, aby bylo Jaydenovi bezbolestně umožněn polosed. Poté ho opatrně položila zpět.

„Je to lepší?“ zeptala se s úsměvem.

„Mnohem. Děkuju!“ usmál se na ni Jayden.

Sestřička mu úsměv oplatila a odešla z pokoje. Jayden se zahleděl do zdi před sebou a úporně si snažil vzpomenout, co se stalo a proč se ocitl v nemocnici.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Elfský princ - kapitola 9

Student - kapitola 15

Noční květ - kapitola 1