Smečka - kapitola 6

Jayden seděl na posteli a píchal vidličkou do jídla na talíři, kteří byl na malém stolku před ním. Tvářil se pochmurně a bloudil ve svých myšlenkách.

„Hele, víš, že to jídlo ti nic nedělalo a že ho můžeš sníst?“ ozval se brunet z vedlejší postele, který Jaydena už notnou chvíli sledoval.

„Já vím. Jen mě štve, že si nemůžu vzpomenout,“ povzdechl si Jayden.

„Jo, to chápu. Ale měl by ses najíst,“ řekne brunet.

Jayden si znovu povzdechl, ale napíchl jídlo na vidličku a strčil si ho do úst.

„Ty taky nevíš, co se mi stalo, že jsem se ocitl tady?“ zeptal se Jayden, když polkl, aniž by měl nějakou naději, že chlapec bude něco vědět.

„To bohužel nevím. Už jsi tu ležel, když mě přivezli,“ odpověděl brunet.

„A s čím tu jsi? A jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se Jayden a dál jedl.

„Marc. A jsem tu, protože jsem omylem vypil žíravinu. Nebo to byla kyselina? Já sám nevím. No, prostě, přišel jsem domů ze školy a dostal žízeň, tak jsem šel do kuchyně pro pití a na dřezu stála petka. Já myslel, že je v ní minerálka nebo něco podobného, tak jsem ji otevřel a napil se. Ale hned potom mi bylo jasné, že to byla chyba. Nejen že to chutnalo jinak, ale hlavně to pálilo. Byla v tom nějaká agresivní chemikálie. Táta totiž dělá ve zdejší čističce a protože nám doma špatně odtýkali odpady, tak se domluvil s chlapama, co měli na starosti chemii, aby mu dali něco na pročištění. No a voni mu to natočili do petky. Táta to honem odnesl domů a spěchal zpátky. No a já se toho napil. Měl jsem štěstí, že doma byla moje ségra, která studuje zdrávku a dělá tady praktikantku. Když zjistila, co se stalo, okamžitě zavolala sanitku, posadila mě do křesla a zakázala mi cokoliv jíst, pít také zvracet,“ vypověděl Marc svůj příběh.

„To muselo strašně bolet,“ otřásl se Jayden při té představě.

„To si piš. Bylo to fakt šílený, jak kdybych spolknul oheň. Tady mě prohlédli, pak mi vypumpovali žaludek a dali na kapačky. Podle doktorů jsem měl štěstí v tom, že jsem vypil jen malé množství a také v tom, že mi ségra zabránila ve zvracení. Kdybych to prý zkoušel vyzvracet, tak by došlo ještě ke zpětnému poleptání a byl bych na tom mnohem hůř,“ ušklíbl se Marc.

„Takže popálení a poleptání. Dostaneš se z toho?“ odsune Jayden stolek s prázdným nádobím.

„Jo. Prý se hojím dobře. Ale nesmím nic jíst a pít, abych nedráždil jícen a žaludek. Proto mám ty kapačky. Ale za pár dní už bych prý mohl začít jíst. Těším se na to, i když to bude jen tekutá a polotekutá strava, bez jakéhokoliv koření, nic mastného, nic slaného, nic sladkého. Ale bude to jídlo,“ olízne si Marc rty.

Jayden se zasmál.

„Jsme to ale případi, co?“ zasmál se i Marc.

„To teda. Hele říkal jsi, že tvoje sestra tady dělá?“ pohlédl na něj Jayden zamyšleně.

„Jo, sice jen praktikantku, ale jo,“ přikývl Marc.

„Víš, když jsem se vzbudil, řekli mi, že u mě našli batoh s nějakými věcmi a na sobě jsem měl rituální tuniku. Batoh i se všemi věcmi v něm mám tady, ale tuniku odnesli. Myslíš, že by tvoje sestra měla možnost se k ní dostat a donést mi ji?“ nadhodil Jayden.

„Možná jo. Ale proč ji chceš zpátky?“ nechápal Marc.

„Víš, kdysi jsem slyšel, že když máš amnestii a uvidíš něco známého, tak to pro tebe může být takový šok, že veškerý psychický blok vymizí a vzpomínky se vrátí. Třeba mi ta tunika pomůže vzpomenout si,“ vysvětlil Jayden.

„Hm, snad máš pravdu. Až ségra přijde, zeptám se a uvidíme, co se dá dělat,“ slíbil Marc.

„Díky!“ Jaydenovi v očích zazářila vděčnost, ale i naděje.

***

„Nepomohlo to. Jak to, že to nefunguje?“ seděl Jayden nešťastně na posteli, před sebou potrhanou a místy zakrvácenou rituální tuniku.

„Je mi to líto. I já si myslel, že to zabere,“ přesedl si k němu Marc a soucitně ho sledoval.

Jayden si povzdechl, tak moc chtěl vědět, co se stalo. Je u jiné smečky a jeho rodina za ním nepřišla. Ani neposlali vzkaz. Jaydenovi se spustily slzy, tak moc se mu po jeho rodině stýská a nemůže pochopit, proč za ním nepřišli a nezajímali se, co se mu stalo a jestli bude v pořádku.

„Opravdu je mi to líto. Zkusíme vymyslet něco jiného, co říkáš?“ pokusil se Marc o povzbuzení.

„To už nevím co,“ setřel si Jayden slzy.

„Nechtěl bys mi říct něco o své rodině? Ukázat mi ji, pokud máš fotky?“ zeptal se Marc ve snaze zlepšit Jaydenovi náladu a přivést ho na jiné myšlenky.

„To bych mohl,“ přikývl Jayden a natáhl se pro svůj mobil.

Odemkl ho, najel do galerie a ukazoval Marcovi fotky své rodiny. Otce, matku, bratry i sestry a o každém z nich mu vyprávěl.

„A tohle je James, je to...“ Jayden se zarazil, když mu hlavou prokmitla vzpomínka.

James stojící s ním na srázu nad řekou, objímající ho a prosícího ho o odpuštění, pak do něj strčil a on spadl do vody.

„Jaydene? Jaydene?“ Jayden zaostřil na ruku mávající mu před obličejem a podíval se na Marca, který ho starostlivě sledoval.

„Myslím, že jsem si vzpomněl. To James mě shodil do té řeky. Ale proč?“ v Jaydenově hlase byl slyšet šok a nevěřícnost.

„Co? Proč by to dělal? Vždyť je to tvůj bratr,“ zamrkal překvapeně Marc, který něčemu takovému odmítal uvěřit.

„Já nevím,“ řekl Jayden zamyšleně a sledoval fotografii svého bratra ve svém mobilu.

Po chvíli se zamračil, vyjel z galerie, najel do kontaktů a vytočil Jamesovo číslo. Nervózně a současně i naštvaně si přiložil mobil k uchu.

„Jaydene? Díkybohu, já už myslel, že jsi mrtvý,“ zvedl James po chvíli hovor.

„Ty zmetku, shodil jsi mě do řeky!“ vykřikl Jayden.

„Ano, shodil. Sám víš, že jiná možnost nebyla. Řekni, jsi v pořádku?“ v Jamesově hlase zněla starost o mladšího bratra.

„Nebyla? Chtěl jsi mě zabít a toto byla jediná možnost, která tě napadla?“ procedil Jayden skrz zuby.

„Co to povídáš, bráško? Jak bych tě mohl chtít zabít, vždyť jsi můj mladší bratr,“ podivil se James.

„Tak proč jsi mě shodil do řeky?“ zeptal se Jayden.

Na druhém konci bylo chvíli ticho.

„Jaydene, ty...máš amnestii?“ zeptal se opatrně James.

„Jo. Nepamatuju si nic od posledních Velikonoc. Řekni mi, co se stalo. Prosím!“ do Jaydenova hlasu znovu prosáklo zoufalství.

„Náš alfa rozhodl, že se staneš jeho druhem. Byl jsi z toho velmi nešťastný. No a tak jsem připravil všechno k útěku. Vzal jsem ti batoh, oblečení, mobil, notebook. Ostatním i sobě jsem vybral úspory z účtů. Mimochodem přiznal jsem se jim, až když jsi utekl a sami mi řekli, že kdyby o mém plánu pomoct ti věděli, pak by nám ty peníze sami dali, takže jim je nemusím splácet. No ale dál. Nastal Krvavý měsíc a ty ses měl svázat s alfou. Nevěděl jsem, jestli najdeš tolik odvahy, abys skutečně utekl, ale stalo se tak. Zatímco tě ostatní pronásledovali, já tě doběhl a odvedl k řece. Připevnil jsem k tobě batoh, ve kterém jsi měl vše nezbytné a pak jsem tě shodil do řeky. Byl tam sice silný proud a já věděl, že existuje i možnost, že nepřežiješ, ale z celého srdce jsem doufal, že ano. Když ses neozval, tak jsem myslel, že jsi mrtvý. Oplakal jsem tě a nejen já, ale i ostatní. Dokonce už jsme uvažovali, že bychom ti uspořádali alespoň symbolický pohřeb. Nenapadlo mě, že se neozýváš kvůli ztrátě paměti. Ale ty žiješ a to je nejdůležitější,“ i po telefonu bylo slyšet, jak se usmál.

„Takže jsi mi chtěl vlastně pomoci,“ vydechl Jayden.

„Ano. A kromě té amnestie jsi v pořádku?“ zeptal se James.

„No, moc ne. Ale podle mé ošetřující doktorky jsem měl hodně velké štěstí. To nejhorší co mi bylo, byl středně silný otřes mozku, ale to se dalo už do pořádku, až na tu paměť. Dále jsem měl naražená žebra, pohmožděniny a pár modřin a škrábanců. Víc už nic,“ vyjmenoval Jayden svá zranění.

„Opravdu jsi měl štěstí. Z tohoto se dostaneš a paměť se po čase vrátí. Ale dám ti dobrou radu. Nevracej se. Alfa zuří, že jsi mu pláchnul a pokud by ses vrátil, pak by tě donutil podvolit se mu, aby dostal to, na co měl mít podle něho nárok a pak by se s tebou svázal. Tak se nevracej. Kde vůbec jsi?“ došlo Jamesovi, že vůbec neví, kde se Jayden momentálně nachází.

„U sousední smečky. Našli mě na břehu řeky v bezvědomí a vzali do nemocnice. Postarali se o mě. Ale co mám teď dělat? Vždyť mě alfa může ze smečky vyloučit,“ Jaydenovi se zachvěl hlas strachem.

A nebylo se čemu divit. Pokud byl vlkodlak alfou vyloučen ze smečky, pak to vždy znamenalo jistou smrt. Nikdo nevěděl, jak je to možné, ale všichni vlkodlaci u toho dotyčného vycítili, že byl vyloučen ze své smečky a nechtěli s ním nic mít, protože vyloučení ze smečky byl téměř vždy trest za velmi vážný zločin. Nemohl se připojit k jiné smečce, nesměl o úplňku do klubů, aby ukojil sexuální chtíč. Což znamenalo, že se z něj stala krvelačná bestie, která vraždila vše, co jí přišlo do cesty. Takového vlkodlaka zabila buď nejbližší smečka nebo lidé, kteří se domnívali, že se jedná pouze o agresivní či nemocné zvíře.

„To má vlastně v plánu. Prohlásil, že pokud se do týdne nevrátíš, pak tě vyloučí ze smečky,“ prozradil mu James.

„Ale tím mě odsoudí k smrti. Musím se vrátit,“ vyhrkl Jayden, vyděšeně se roztřásl, začal zrychleně dýchat a jeho srdce se rozbušilo tak, že mu málem vyletělo hrudníkem.

„Jayden, klid. Uklidni se, bráško. Je tu ještě jedna možnost,“ řekl James.

„J-jaká?“ vykoktal Jayden.

„Říkal jsi, že jsi u vedlejší smečky. Požádej tamního alfu, aby tě přijal do své smečky. Pokud se staneš členem jiné smečky, náš alfa na tebe ztratí jakékoliv právo a právo rozhodovat o tobě. Takže tě nebude moct ani vyloučit a ani tě přinutit, abys s ním cokoliv měl. Navíc tamní alfa tím získá povinnost se o tebe postarat, takže budeš i zabezpečený,“ řekl James.

Jayden se zamyslel. Žádat alfu o přijetí do smečky není nijak neobvyklé, vlastně je to časté, ale vždy šlo o případy, kdy se chtěli svázat vlkodlaci z jiných smeček. Domluvili se, ve které smečce budou žít a pak požádali alfu o přijetí.

„To po něm nemůžu chtít,“ zašeptal Jayden.

„Musíš. Buď to nebo se vrať, svaž se s naším alfou a buď do konce života nešťastný. Nebo zemři. Co si vybereš?“ shrnul James jeho možnosti.

Jayden se zamyslel a po chvilce si povzdechl.

„Zkusím to,“ špitl.

„Dobře. Dej mi pak vědět, jak to dopadlo. A ostatním vyřídím tvoje pozdravy a řeknu jim, že jsi živý, jen trochu potlučený,“ řekl James.

„Díky! Určitě se ozvu! Ahoj!“ pousmál se Jayden.

I James se rozloučil a Jayden hovor ukončil. Zvedl oči a podíval se na Marca, který celou dobu seděl vedle něj a teď na něj hleděl vážným pohledem.

„Slyšels to, co?“ zkonstatoval Jayden.

„Jo. Víš, myslím, že tvůj bratr má pravdu. Jestli je to tak, jak říkal, pak požádej našeho alfu, aby tě přijal do smečky. Je sice arogantní, protivný a velmi přísný, ale ještě nikomu neodmítl pomoc. Určitě tě přijme, nedovolí, aby mladý vlkodlak zemřel nebo si zničil život jen kvůli rozmaru někoho jiného. To vím,“ řekl Marc.

Jayden přikývl a zhluboka se nadechl. Teď už věděl, co se stalo, i když si ještě sám nevzpomněl. A toto je jeho jediná možnost na relativně normální život. Navíc i když ho zdejší alfa přijme do smečky, tak stále bude moct navštěvovat svou rodinu a ona jeho. Bezmyšlenkově otevřel galerii a vyhledal fotku alfy. Zvětšil ji a podíval se na ni.

V té chvíli vykřikl bolestí, která zaplavila jeho hlavu, chytil se za ni, zavřel oči a stočil se do klubíčka. Před očima se mu začali míhat zapomenuté vzpomínky. Díky nim a bolesti nevnímal panikařícího Marca, který se ho ptal, co se děje a když mu neodpovídal, tak přivolal sestru a doktorku. Dokonce nevnímal ani je. Teprve po chvíli vzpomínky pomalu vymizely a s nimi ustoupila i bolest.

Zhluboka oddechující Jayden otevřel oči a pomalu se posadil.

„Jaydene? Co se stalo? Co tě bolí?“ vzala doktorka jeho hlavu do rukou a prohlížela ho.

„Vzpomněl jsem si,“ zašeptal Jayden.

„Proto ta bolest?“ povytáhla doktorka obočí.

Jayden přikývl. Doktorka si se sestřičkou vyměnila pohled.

„Musím informovat alfu,“ řekla a odešla.

Jayden za ní hleděl a snažil se psychicky připravit na setkání se zdejším alfou a na svou žádost.

***

„Takže takhle to bylo,“ poznamenal alfa, který před Jaydenovou postelí přecházel sem tam, když mu Jayden vše řekl.

„Ano,“ přikývl Jayden.

„No, pak je to jednoduché. Zkontaktuju tvého alfu a vrátím tě tvé smečce,“ rozhodl alfa a otočil se, aby odešel.

„Počkejte, prosím!“ zvolal Jayden.

Alfa se zastavil a pohlédl na něj.

„Ano?“ zavrčel.

„Nemůžu se vrátit,“ špitl Jayden.

„Ano? A proč ne? Alfa ti není dost dobrý?“ přešel alfa k jeho posteli a se založenýma rukama na něj hleděl.

„Ne, to ne. Ale je už starý a až by zemřel, tak já bych si nesměl najít nikoho jiného. Do konce života bych byl sám a nešťastný. Proto se nemůžu vrátit,“ zakroutil Jayden hlavou.

„Takže raději zemřeš?“ povytáhl alfa obočí.

„Nechci zemřít. Ale je tu ještě jedna možnost. Oficiálně vás žádám, abyste mě přijal do své smečky a souhlasil, abych byl jejím právoplatným členem,“ vyslovil Jayden svou žádost.

„Proč bych tě měl přijmout?“ zeptal se alfa.

„Pane, prosím. Já se za Jaydena přimlouvám. Měl jsem tu možnost ho poznat a je to laskavý a chytrý vlkodlak. Určitě bude naší smečce ku prospěchu. Prosím, přijměte ho!“ vylezl na Jaydenovu postel Marc a posadil se na paty.

Alfa po nich přejel pohledem.