Smečka - kapitola 9

Ray se probudil a chvíli mu trvalo, než mu došlo, kde je. Podíval se vedle sebe a uviděl drobného mladíka, který ležel vedle něj na boku a spal. Nadzvedl opatrně peřinu a zasykl. Jayden měl po celém těle rudé kousance a na rukách a bocích jasně viditelné modřiny, které způsobil svýma rukama. Odhrnul peřinu úplně a opatrně, aby Jaydena neprobudil, se jal zkontrolovat jeho zadní partie. Oddechl si, Jaydenův vstup byl sice zarudlý a nateklý, ale nebyl potrhaný. Znovu ho přikryl a vstal z postele. Sesbíral svoje oblečení a zapadl do menší koupelny, která byla součástí pokoje.

Umyl se a oblékl. Poté se vrátil do pokoje, kde na něj rozespale mžoural Jayden.

„Kolik je hodin?“ zeptal se nakřáplým hlasem.

„Je půl druhé odpoledne,“ odpověděl Ray, když z kapsy kalhot vytáhl mobil a podíval se na hodiny.

Jayden pouze přikývl a začal se hrabat z postele, hned poté zmizel v koupelně. Není divu, že spali tak dlouho, vzhledem k tomu, že celou noc promilovali a usnuli až za svítání. Ray přešel k malému stolku se židlema, na kterém se skvěl talíř s několika sendviči, dvě sklenice a džbán s čerstvou pomerančovou šťávou. Ray se ušklíbl, neměl upíry rád, ale jedno jim musel uznat, uměli být rychlí, tišší a celkově diskrétní. Sedl si na jednu ze židlí, vzal si jeden sendvič a zakousl se do něj. Stačil sníst pět sendvičů, když se otevřely dveře od koupelny.

„Pojď si sednout a najíst se,“ vyzval Jaydena, když ten, už oblečený, vylezl z koupelny.

Jayden se usmál a přešel k němu.

„Ještě jsem ti nepopřál dobré ráno!“ posadil se mu obkročmo na klín a nahnul se pro polibek.

„Tak tohle ne!“ odstrčil ho Ray a následně ho shodil ze svého klína.

„Ale já myslel....“ zadrhl se Jayden zmateně.

„Co? To že jsme se spolu při úplňku vyspali, nic neznamená, jasné? Nic to nemění,“ vyskočil Ray ze židle a zlostně na Jaydena zahlížel.

„Ale proč potom ta žárlivá scéna večer? Potom, co jsi tady předvedl, jsem myslel, že pro tebe něco znamenám, že mě máš rád,“ vychrlil ze sebe Jayden.

„Tak to se mýlíš. Ty pro mě neznamenáš vůbec nic. Rozumíš? Jsi pro mě nikdo,“ vypálil ze sebe Ray.

Jayden na něj chvíli zíral, než se otočil a se slzami v očích vyběhl z pokoje a následně z celého baru. Rozběhl se směrem ke svému současnému domovu. Ne že by tam chtěl jít a potkat se s alfou, ale chtěl být na území své smečky, aby se vyhnul problémům. Přes slzy téměř neviděl na cestu. Když se dostal na území smečky, zastavil a s pláčem se procházel lesem. Snažil se uklidnit a zapomenout na bolest, která vycházela z jeho srdce. Zároveň si ale nadával do pitomců. Jak mohl být tak hloupý a doufat, že by ho mohl chtít další alfa? Copak je opravdu tak arogantní?

Ray se mezitím snažil uklidnit svůj vztek a také svůj zmatek. Ano, přiznal si, už dávno, že ho ten kluk přitahuje. Jen nechápal sám sebe, předchozí večer, i když se od Jaydena oddělil, tak ho stále sledoval, přesto, že hned jak se posadil v boxu, měl kolem sebe tucet mladíků a žen, které ho lákaly, aby s nimi strávil noc a když Jaydena viděl, jak odchází v objetí toho muže, tak v něm vybuchl oheň, začal vidět rudě a vyrazil za nimi, protože cítil, že toho chlapce může mít jen on. Navíc byl zvyklý se ke svým úplňkovým milencům chovat hrubě a ráno je bez výčitky opustit, ale když viděl, kousanci a modřinami poznamenané, Jaydenovo tělo, tak cítil...vinu.

Povzdechl si. Tohle by neměl cítit, ten chlapec na něj má špatný vliv. Potřásl hlavou a sešel dolů, kde se potkal se svou matkou a spolu odjeli domů.

***

Jayden se vrátil až večer. A první na koho narazil, byla Rayova matka.

„No konečně. Já myslela, že už se nevrátíš,“ řekla, zatímco vytahovala z trouby plech s koláčem.

„To byste byli rádi, co?“ zamulal Jayden.

Rayova matka se na něj zlobně podívala.

„Ano, to bychom byli. Vloudil ses do naší smečky a myslíš si co? Že tě přijmeme s otevřenou náručí? Když ani neznáme důvod, proč jsi odešel ze své smečky? Tak to ses spletl chlapečku. Navíc ani nejsi užitečný,“ odfrkla si.

Jayden se otočil na patě a vystoupal po schodech do patra, kde zapadl do svého pokoje. Lehl si na postel, na které se stočil do klubíčka, zavřel oči, aby zadržel další slzy. Možná že neměl od své smečky odcházet. Sice by byl se starcem a poté sám, ale byl by u své smečky, kde byl vítaný a chtěný. Na okamžik si to představil, jak bydlí se svým předchozím alfem, jak mu posluhuje, stará se o něj i o dům a jak na něj v noci sahá, miluje se s ním. Otřásl se odporem, ne, to by nedokázal. Už jen ta představa je příšerná. S povzdechem vstal z postele, posadil se na okenní parapet, nohy si přitáhl k tělu, objal je a zahleděl se ven.

Začal uvažovat, že by měl odejít i z téhle smečky. Ale kam by šel? Vzpomněl si na milého alfu, se kterým měl trávit noc a který byl od něj odehnán. On by se k němu takto jistě nechoval. Znovu si povzdechl, moc dobře věděl, že odtud neodejde. Protože to co ho tu drželo, byla láska. Ano, zamiloval se a byl ochoten si to přiznat. A ten do koho se zamiloval, nebyl nikdo jiný než Ray. Ale smutné na tom bylo, že přesto, že on miloval, sám milován nebyl. On pro alfu nic neznamenal. Byl jen krátkodobé potěšení. Hračka, díky které mohl alfa ukojit svůj chtíč a poté ji použitou odhodit.

Vzlyknul. Díky svému depresivnímu rozložení přeslechl i zaklepání na dveře. Když nedostal odpověď, Ray potichu otevřel dveře a vstoupil dovnitř.

„Ale no tak. Nezranil jsem. Nebo alespoň ne tolik. Ty kousance a modřiny brzy zmizí,“ protočil oči, když Jaydena spatřil.

„Ano, já vím,“ odpověděl Jayden, aniž by se na Raye podíval.

„Tady jsem ti donesl hojivou mast. Je určená primárně na zadek, ale použij ji na co chceš,“ položil Ray mast před Jaydena a odešel.

Jayden na mast pohlédl a vzal ji do rukou. Poté pohlédl na dveře a zamračil se. Proč mu Ray dával hojivou mast, když se před tím choval tak hnusně?

Stejnou otázku si kladl i Ray. Proč tomu klukovi dával hojivou mast? Teď, když už ho neměl zajímat? Ráno ho odmítnul a tím to mělo skončit. Tak proč se dál stará?

„Rayi, ráda bych s tebou mluvila,“ zastavil ho matčin hlas, když chtěl zalézt do koupelny.

„Dobře. Dej mi chvilku,“ odvětil.

„Ne, chci s tebou mluvit hned,“ zamračila se matka mezi futry a založila si ruce na hrudi.

„Potřebuju na záchod, tak mi dáš chvilku,“ vyštěkl Ray a zapadl do koupelny.

Matka se zhluboka nadechla a zašla do své ložnice. Věděla, že za ní Ray přijde. A také že ano, jakmile byl hotový, přešel k její ložnici a vstoupil dovnitř.

„Tak co jsi potřebovala?“ zeptal se své matky.

„Chtěla bych vědět, co zamýšlíš s tím chlapcem dál? Co bude až vystuduje? Co bude dělat?“ vypálila ze sebe několik otázek za sebou.

„To záleží na něm. Buďto půjde studovat na vysokou nebo půjde pracovat. Možná si najde druha,“ pokrčil Ray rameny.

„Tak mu nějakého najdi. Pokud možno z jiné smečky, jen ať konečně odejde,“ založila si matka ruce na hrudi.

„Proč ho všichni tak nenávidíte? Vždyť nikomu nic neudělal,“ zamračil se Ray.

„Máme snad přijmout někoho, kdo svévolně opustil svou smečku? Když k tomu ještě neznáme důvod, proč utekl,“ zamračila se i matka.

„Utekl před zničeným životem. Vedlejší smečku znáš, ne? I jejich alfu,“ zahleděl se Ray na svou matku.

„Ovšemže ji znám. I jejich alfu, vlastně mě překvapuje, že svůj post už dávno nedal svému synovi. Je tak starý,“ řekla matka.

„Přesně. A tenhle stařec chtěl z kluka, který by mohl být jeho vnuk, co vnuk, pravnuk udělat svého druha. Víš, co by to pro toho kluka bylo?“ zeptal se jí Ray.

„To nemyslíš vážně?“ zděsila se matka při představě, že by tak starý muž mohl chtít tak mladého chlapce.

„Myslím. Proto Jayden utekl. S pomocí jednoho svého bratra. A málem při tom útěku zemřel,“ posadil se Ray na matčinu postel.

„Dobře. To chápu. Ale proč jsi ho přijímal? Mohl jít dál a najít si místo u jiné smečky,“ podotkla matka.

„Nemohl. Byl zraněný a jeho alfa se nechal slyšet, že se buď vrátí nebo ho ze smečky vyloučí. Tím by ho v podstatě zabil. Bylo mi ho líto a cítil jsem, že jednám správně, když jsem ho přijímal do smečky,“ vydechl Ray.

„A teď? Co cítíš teď?“ přisedla si k němu matka a položila mu ruku na rameno.

„Já nevím. Jsem z něho zmatený. Cítím se, jak bych se cítil neměl, vlastně ani nevím, co přesně cítím a mé reakce na něj jsou extrémní. Na nejmenší podněty reaguji tak, jak bych reagovat neměl. Nerozumím sám sobě,“ přiznal Ray.

„To nic chlapče můj, to nic. Takto se cítí každý, kdo miluje. A ty toho chlapce miluješ,“ pousmála se matka.

Už chápala, proč její syn přijal toho chlapce do smečky. Proč ho ubytoval ve svém domě a stará se o něj víc, než by bylo třeba. Cítil, že ten chlapec je jeho osud. Ten chlapec bude jednou jeho druh, o tom vůbec nepochybovala. I když se jí to nelíbilo. Pro svého syna si představovala někoho lepšího, ale s osudem nelze bojovat.

„Miluji? Takový nesmysl. Přitahuje mě, to ano, ale láska? Ne, nic takového,“ zamítl to Ray.

„Když myslíš, synku, když myslíš,“ poplácala ho matka po noze a vstala, aby se mohla připravit do postele.

Ray ji zpražil pohledem, ale beze slova vstal z postele a vyšel z matčiny ložnice. Přešel chodbou ke své a uvnitř padl na postel.

„Láska? K tomu klukovi, co je akorát přítěží? To určitě!“ odfrkl si.

Zavřel oči a snažil se co nejrychleji usnout. Dnešní den byl pro něj náročný. Nejdřív konfrontace s Jaydenem, pak hloupé dotazy členů smečky, hádka s bratrem a teď jeho matka. No, doufal, že druhý den bude lepší.

S touto myšlenkou usnul. Ovšem Jaydenovo poraněné tělo a jeho smutné oči ho pronásledovaly i ve snech a nedopřály mu klidný spánek.