Smečka - kapitola 12

Ray seděl v ochranném obleku v pokoji na jednotce JIP a sledoval Jaydena, který bez hnutí ležel na nemocničním lůžku. Lehce ho držel za ruku a snažil se ignorovat veškeré pípání různých přístrojů. Povzdechl si a zavřel oči.

„Budeš v pořádku,“ řekl tiše, ačkoliv věděl, že Jayden, kterého doktoři udržovali v umělém spánku, ho neslyší.

Otevřel oči a znovu na něj pohlédl. Pořád viděl toho krásného mladíka, kterým byl Jayden ještě před pár dny. Teď jeho obličej i tělo zdobily modřiny, podlitiny a ošklivé šrámy. Mnoho kostí měl naprasklých a měl také mnoho zhmožděnin. Nejvíc to ovšem schytal jeho obličej. Navíc mu doktoři museli oholit jeho krásné dlouhé vlasy, kvůli operaci lebky a mozku. Teď mu holou lebku zdobila dlouhá rána po operaci. Také mu z lebky vedlo ICP čidlo, které měřilo nitrolební tlak, aby mohli doktoři včas zasáhnout, kdyby došlo k otoku mozku. V ústech měl upevněnou trubičku, která vedla k dýchacímu přístroji, na hrudi přilepené elektrody, které měřily srdeční činnost, v ruce hadičku od kapaček a také polštářek, kterým mu pravidelně byl měřen tlak, pomocí tomu určenému přístroje. Zpod peřiny navíc vedla hadička od močového katetru.

„Budeš v pořádku,“ zopakoval znovu Ray.

Otočil se, když zaslechl otevření dveří. Zahlédl sestřičku ve stejném ochranném obleku, jaký měl on sám.

„Je mi lito, ale musíte odejít. Musím mu vyměnit sběrný sáček, zkontrolovat rány a kapačky, udělat převazy, umýt ho a také s ním cvičit, aby mu úplně nezakrněly svaly,“ řekla sestřička tiše.

„Jistě. Mohu se pak vrátit?“ zeptal se Ray.

„Návštěvní hodiny jsou již u konce. Pokud zde chcete zůstat, pak se musíte domluvit s panem primářem,“ informuje ho sestřička.

Ray přikývl, stiskl Jaydenovi ruku a vstal, aby mohl odejít. Když za sebou zavíral dveře, ještě jednou se nešťastně zahleděl na postel s Jayden, kolem kterého se nyní motala sestřička. Odvrátil se a dveře zavřel. Pak se rozešel bílou chodbou osvětlenou zářivkami. Vyjde ze dveří, které odděluje pokoje JIP od zbytku nemocnice a zamířil ke kanceláři primáře. Zaklepal a vešel dovnitř.

„Pane,“ sklouzl primář ze židle, na které seděl a poklekl před svým alfou.

„Vstaň,“ pokynul mu Ray a posadil se na židli před pracovním stolem, na kterém byl počítač, nějaké papíry a psací potřeby.

Primář vstal a usadil se naproti Rayovi.

„Co potřebujete pane?“ zeptal se Raye.

„Jde o Jaydena. Bude v pořádku?“ zahleděl se na něj Ray.

Primář si povzdechl.

„Pane, ten chlapec je jen několik hodin po operaci. Takže to, zda bude v pořádku, nemohu prozatím s jistotou říct. Zranění hlavy byla velmi závažná a operace náročná. Následujících 48 hodin pak bývá kritických a mohou se objevit komplikace. Ovšem pokud se během této doby neobjeví, pak má velkou naději, alespoň po fyzické stránce. I tak ale může mít následky či otřesenou psychiku, ale to zjistíme, až ho probudíme. Víc vám prozatím říct nemohu,“ vypověděl primář a soucitně se na Raye zahleděl.

„Jaké mohou být ty následky?“ dostal ze sebe Ray přiškrceným hlasem, který se jen tak tak prodral staženým hrdlem.

„Mohou se objevit problémy se zrakem, sluchem, koordinací pohybů či řečí. Také může ztratit cit v některé části těla a mít problémy s motorikou. Jemnou i hrubou. Může dojít i k narušení paměti. Dlouhodobé i krátkodobé. Může zůstat postižený, fyzicky, mentálně, či kombinovaně. Také může dojít k úplné změně osobnosti. Ale jak říkám, tohle zjistíme až po jeho probuzení,“ vyjmenoval primář možné následky a sledoval Raye.

Tomu se stáhlo hrdlo ještě víc, položil si na něj ruku a začal si ho mnout, aby ho uvolnil.

„Tady, napijte se,“ nalil primář do plastového kelímku, který vytáhl zpod stolu, z pet lahve vodu a kelímek podal Rayovi.

Ten si ho roztřesenou rukou převzal a napil se. Trošičku mu to pomohlo.

„Díky!“ zaskřehotal.

„Nemáte zač. Jen musíte být trpělivý a hlavně v klidu. Chlapec vás bude potřebovat až se probudí,“ řekl klidně primář.

„Musím jít,“ vyhrkl Ray, vyskočil ze židle a vyběhl z kanceláře, aniž by si vzpomněl, že si chtěl domluvit návštěvy navíc.

Primář za ním hleděl a povzdechl si.

„Snad ten chlapec bude v pořádku,“ zamumlal si sám pro sebe.

Ray zatím vyběhl z nemocnice, jako kdyby mu za patama hořelo a rozběhl se směrem do lesa. Běžel a běžel a běžel, aniž by vnímal prudký déšť, který se spustil, až se ocitl hluboko v lese. Zastavil se, zhluboka dýchal a sám nevěděl, jestli to co mu stékalo po tvářích byl pouze déšť nebo slzy smíchané s deštěm. Otevřel pusu a rozkřičel se. Snažil se ze sebe vykřičet veškerou bolest, bezmoc a frustraci. Když mu došel dech, přestal křičet a padl na kolena do rozmáčené půdy. Ruce zabořil do hlíny a zatnul je v pěst. Sklonil hlavu, zavřel oči a zhluboka oddechoval.

„U všeho co je mi svaté, prosím, buď v pořádku,“ zašeptal zlomeně a tentokrát si byl jistý, že po tvářích mu mimo deště tekly i slzy.

Ray zavřel oči a pak se svalil na zem. Upadl do bezvědomí.

Ray se rozhlédl, byl v tmavé kruhové místnosti a před ním stála nějaká osoba. Přiblížil se k ní. Osoba se otočila a Ray úlekem udělal několik kroků zpět. Díval se sám na sebe.

„Copak? Bojíš se?“ ušklíblo se na něj jeho druhé já.

„Ne,“ zavrčel Ray a odvážně se přiblížil.

„Ale ano, bojíš se. Mě se nesnaž lhát, já jsem totiž ty,“ ušklíblo se jeho druhé já.

Chvíli si navzájem zírali do očí, než to Ray vzdal.

„No dobrá. Ano, bojím se,“ přiznal poraženecky.

„Čeho?“ zeptalo se jeho druhé já.

Ray se odvrátil a mlčel.

„Čeho?“ zopakovalo jeho druhé já.

„Vždyť víš. Když jsi já,“ zavrčel Ray.

„Vím. Ale řekni to. Čeho se bojíš?“ přistoupilo k němu jeho druhé já.

Ray mlčel a hleděl do nikam.

„Řekni to! Čeho se bojíš? Čeho? Řekni to! Hned!“ začalo na něj jeho druhé já dorážet.

„Že o Jaydena přijdu. Že zemře nebo že mu zůstanou následky a už to nebude on. Že bude nešťastný. Bojím se o něj,“ vyhrkl Ray.

„Ano, bojíš se o něj. O jeho život, jeho zdraví. Proč? Proč se o něj bojíš? Tobě na něm přece nezáleží. Jen je dobrý v posteli a úplňku tě dokáže plně uspokojit. Je to pro tebe jen taková šukací panenka, kterou můžeš o úplňku využívat. Nic víc v tom přece není,“ šklebilo se na něj jeho druhé já.

Rayem projely jako nůž výčitky. Ano, tímhle se přesvědčoval každý den a nejvíce po úplňku, když s Jaydenem trávil noc.

„To je lež,“ zamumlal Ray.

„Opravdu? Takže se tím neobhajuješ? Nenamlouváš si to sám sobě? Neřekl jsi to i jemu?“ šklebilo se na něj jeho druhé já.

Ray sevřel rty. Jeho druhé já ťalo do živého. Výčitky v něm rostly enormní rychlostí.

„Tak proč se o něj bojíš?“ povytáhlo jeho druhé já obočí.

„Protože ho miluju!“ zašeptal Ray.

„No, konečně sis to přiznal,“ uchechtlo se jeho druhé já

„Co mám dělat?“ zeptal se Ray a nadějně na své druhé já koukal.

„S tím ti neporadím. To si musíš rozmyslet sám. Já ti jen pomohl přiznat si to, co jsi v sobě tak dlouho zapíral. Dál už je to na tobě,“ usmálo se na něj jeho druhé já a pomalu se začalo vytrácet stejně jako tmavá místnost.

Ray zprudka otevřel oči a první co viděl, byl kořen stromu. Do uší mu bušil zvuk kapek dopadající na zem a do nosu mu vnikla vůně lesa. Vzepřel se na rukách a pomalu se posadil. Rozhlédl se, stále byl v lese a pořád pršelo, i když už ne tak vydatně jako předtím.

„Byl to jen sen?“ zeptal se zmateně.

Vstal a pomalu se vydal domů.

***

„Panebože Rayi, co jsi dělal?“ zděsila se jeho matka, když vyběhla svému synovi v ústrety, jen co zaslechla zvuk otevírání a následně zavření dveří.

Ray se na ni unaveně podíval.

„Nic,“ odpověděl tiše.

„Nic? Nic? Vždyť jsi celý mokrý a špinavý,“ přejela ho matka pohledem.

„A promrzlý. Chci se jen naložit do horké vany, zahřát se a jít si lehnout,“ povzdechl si Ray.

„Tak běž. A oblečení tam nech. Pak se ho pokusím vyprat,“ povzdechla si matka.

Ray přikývl a začal ztěžka stoupat do schodů. Došel do koupelny, napustil si vanu a zatím co se vana plnila vodou shodil ze sebe oblečení umazané od hlíny, bláta a hlíny. Jakmile byla vana plná, s povzdechem se do ní usadil a se zavřenýma očima nechal horkou vodu, aby ho prohřála. Teprve když začala voda chladnout se umyl a vylezl z vany. Osušil se a pouze v ručníku přešel do své ložnice, kde na sebe natáhl pyžamové kalhoty a padl do postele. Z psychického vypětí během chvilky usnul.

***

Po týdnu

Jayden proplouval temnotou ani by si pamatoval jak se sem dostal. Ale bylo mu tu dobře. Nic ho nebolelo, neměl hlad ani žízeň a bylo mu příjemné teplo. Nevěděl, jak dlouho tu byl a ani ho to nezajímalo. Natáhl ruce a udělal salto vzad, pohyb vypadal stejně, jako kdyby ho udělal pod vodou. Najednou zpozorněl. V dálce se objevila světlá tečka a ta se pomalu rozšiřovala. Dřív než Jayden stačil zapřemýšlet nad tím, co to je, ucítil jak ho ta tečka táhne k sobě. Vyděsil se a pokusil se vzepřít, ale to už ho tečka přitáhla k sobě a on zjistil, že se dívá na světelný útvar vypadající jako vjezd do tunelu. Znovu se vzepřel a chtěl od toho pryč, ale síla, která ho držela, ho nepustila. Naopak vtáhla ho do onoho světelného útvaru.

Jayden otevřel oči a do těch ho uhodilo ostré světlo, takže je radši znovu zavřel.

„Jaydene, Jaydene! Pokud mě slyšíš, tak otevři oči! Pomalu!“ promluvil na něj mužský hlas.

Něco v tom hlase přišlo Jaydenovi uklidňující a příjemné, tak poslechl a pomalu oči otevřel. Tentokrát už to bylo lepší.

„Výborně. Jaydene, vidíš mě?“ naklonil se nad něj nějaký muž.

Jayden chtěl odpovědět, ale nemohl. Měl něco v puse. Začal panikařit.

„Klid, chlapče, klid. V puse máš takovou trubičku, která ti pomáhala dýchat. Tak se nesnaž mluvit. Pokud mi rozumíš, tak mrkni. Dvakrát znamená ano, jednou ne. Chápeš mě?“ hleděl na něj muž.

Jayden dvakrát mrknul.

„Dobře. Jsi v nemocnici a já jsem doktor Munreo. Vidíš mě?“ zeptal se muž.

Jayden dvakrát mrknul.

„Teď ti ještě do očí posvítím baterkou, abych si ověřil reakce, ano?“ řekl doktor, počkal až Jayden dvakrát mrknul a poté mu posvítil do očí baterkou.

Doktor se usmál.

„Sluch i zrak vypadá v pořádku. Teď ještě vyzkoušíme citlivost,“ usmíval se doktor a postupně přejel propiskou Jaydenovi po pažích a nohou, přičemž se ho dotazoval, zda to cítí.

Jayden vždy odpověděl souhlasně a doktorův úsměv se pomalu rozšiřoval.

„Výborně. Smysly i citlivost se zdají být zachovány,“ usmíval se doktor.

Najednou Jaydena popadl pocit, že se nemůže nadechnout. Zoufale sebou začal zmítat a snažil se nadechnout, ale nešlo mu to. Začal panikařit.

„Klid, Jaydene, klid. To je v pořádku. Vyndám ti tu trubičku a ty budeš moci dýchat,“ promluvil na něj doktor a začal rozpínat masku, která trubici držela v Jaydenových ústech.

Jayden jen zoufale poulil oči. Měl pocit, že se každou chvíli udusí. I Ray, který vše do této doby jen tiše sledoval, přistoupil blíž a vystrašeně hleděl na doktora.

„Dobře. Jaydene, až ta trubice bude opouštět tvůj krk, tak si musíš odkašlat, ano?“ instruoval ho doktor.

Poté začal vytahovat trubici a Jayden, který ho dokázal vnímat i přes pocit dušení, když cítil, jak trubice opouští jeho krk, si odkašlal.

„Tak je to dobře,“ pochválil ho doktor a podal mu kelímek s vodou.

Jaydenovi očima probleskl vděk a roztřesenou rukou slabě uchopil kelímek. Doktor mu ho pomohl přidržet, trošku Jaydena nadzvedl a pomohl mu se napít.

„D...d...děku-ji!“ zaskřehotal Jayden.

Doktor se na něj usmál a znovu ho položil. Následně vyzkoušel Jaydenovu paměť a také orientaci v čase a prostoru. Jayden na vše odpověděl, jak nejlépe dovedl a doktor byl spokojený. Chlapec si sice nevzpomněl jaký je den nebo kolik je hodin, ale to bylo pochopitelné, když byl takovou dobu mimo, ale dokázal si vzpomenout na své jméno, kolik je mu let, kde se nachází a v jaké poloze, jaký je měsíc, dokonce poznal i Raye a vzpomněl si na události, které ho dovedly do nemocnice.

„Tak a teď jak to bude dál. Ještě pořád na tom nejsi dobře. Možná si myslíš, že ano, ale to jen proto, že necítíš bolest ze zranění a to pouze díky kapačkám, kde máš léky proti bolesti. Máš vážná zranění, takže si tu ještě pár dní poležíš, ačkoliv to vypadá, že tě můžeme přemístit na normální pokoj. Ale máš štěstí, tvá zranění se pomalu hojí, tak budeš moct začít brzy s rehabilitacemi, aby ses mohl sám pohybovat. Tomu nejhoršímu jsme sice zabránili pomocí cvičení, které ti bylo prováděno, zatímco jsi byl v bezvědomí, ale i tak tvé svaly ztratily nějakou sílu a teď bude potřeba ji obnovit. Také ještě postoupíš několik vyšetření, abychom měli jistotu, že je vše tak jak má být. A také tě čeká konzultace s psychologem, abychom se ujistili, že netrpíš nějakým traumatem. Ale zcela jistě budeš v pořádku!“ mrknul na něj doktor.

Jayden přikývl a olízl si rty. Měl znovu žízeň.

„J-já mám....já....vodu,“ vykoktal ze sebe.

Sám nad sebou se zamračil. Chtěl říct, že má žízeň, ale to slovo jakoby se cestou na jazyk ztratilo. Věděl, co chce říct, ale nedokázal to. I doktorovi zmizel úsměv. Měl svá léta a v nemocnici dělal už dlouho a nyní mu jeho lékařský instinkt říkal, že něco není v pořádku. Ovšem podal Jaydenovi vodu a pomohl mu se napít stejně jako předtím.

„Jaydene, ještě uděláme jeden test. Dokázal bys mi pojmenovat tuto věc?“ zvedl doktor propisku, kterou si zapisoval poznámky.

Jayden na propisku chvíli zíral, ale pak zklamaně zavrtěl hlavou. Ano, on věděl, že je to propiska, ale nedokázal to slovo říct, ať se snažil sebevíc.

„Nevadí. A dokázal bys mi říct, k čemu slouží?“ zeptal se doktor.

„N-na p-psa-ní,“ zaskřehotal.

„Správně. Jaydene, je mi líto, že ti to musím říct, ale ta žena zřejmě nějak poranila tvé řečové centrum a proto teď nedokážeš některá slova vyslovit. Říká se tomu verbální afázie. Zpravím o tom zdejší logopedku a ta se na tebe podívá a pak se uvidí, co s tím dá dělat,“ usmál se na něj znovu doktor.

„Dá se to vyléčit?“ zeptal se Ray, který celou dobu mlčel.

„Možná. Jsou dočasné afázie, které se dají vyléčit, ale jsou i takové, které se vyléčit nedají. To musí určit ona logopedka. Ale neztrácejte naději, musíme myslet pozitivně,“ snažil se je doktor povzbudit.

Ray i Jayden přikývli chmurně přikývli, zatímco jejich mysli zaplavovaly melancholické myšlenky.