Elfský princ - kapitola 1

Mladý hnědovlasý elf v úboru sluhy šel chodbou, v rukou držel stříbrný tác na kterém byla křišťálová karafa se sladkým červeným vínem a křišťálový zdobený pohár. Zastavil se před obrovskými klenutými dveřmi, otevřel je a vstoupil do rozsáhlé knihovny. Procházel uličkou mezi regály až došel do zadní části, kde bylo několik křesílek, pohovek a také menších stolků u velkého krbu, který byl začarován tak, aby se z něj nemohlo dostat nic, co by mohlo poškodit knihy či staré svitky uložené v knihovně. V jednom z křesílek seděl mladík, který si rukou podpíral hlavu a jeho výraz byl otrávený.

„Můj princi, přinesl jsem víno, které jste si přál,“ promluvil sluha tiše.

„Polož to na stůl,“ řekl princ aniž by zvedl oči od knihy.

Sluha ho poslechl, položil tác na stůl a do poháru nalil víno. Poté odstoupil a zahleděl se na prince.

„Budete si přát ještě něco?“ otázal se.

Princ na něj pohlédl a sluhu jako už nesčetněkrát napadlo, jak je princ krásný. Dlouhé rudé vlasy, z nichž vykukovaly zašpičatělé uši, rámovaly bledý obdélníkový obličej jemných rysů, do něhož byly nasazeny oči barvy smaragdu, které svou velikostí a něžností připomínaly oči laně.

„Ne, nic. Ale buď nablízku, kdybych si to rozmyslel,“ pronesla plná a přitom jemná perleťově růžová ústa pod rovným drobným nosem.

„Jak si přejete princi,“ poklonil se lehce sluha a stáhl se do stínů, aby byl princi po ruce, pokud by něco potřeboval.

Princ si povzdechl a vrátil se ke knize. Její obsah ho nijak zvlášť nezajímal, ale byla jednou z mála, kterou ještě nečetl.

„Araneli, tak tady jsi,“ objevil se v knihovně další rudovlasý mladík, ač o několik let starší a velmi podobný i zároveň rozdílný než mladík sedící v křesle. Jeho vlasy nebyly tak dlouhé a jeho rysy byly tvrdší.

„Co chceš, Theodene?“ zeptal se Aranel.

„Mám pro tebe novinky,“ usadil se Theoden do křesla vedle svého mladšího bratra.

„Jaké?“ probleskl Aranelovýma očima zájem.

„Také bych si dal víno,“ poznamenal Theoden jen tak mimochodem.

„Donesu pohár, princi,“ řekl sluha a s lehkou úklonou se rozešel pryč.

„Můžeš klidně použít tento pohár. Ještě jsem z něj nepil,“ řekl Aranel.

„Děkuji!“ usmál se na něj Theoden a natáhl se pro pohár, ze kterého se napil.

„Jaké novinky pro mě máš?“ zeptal se Aranel.

„Jistě víš, že ti za několik dní bude šestnáct. No a rodiče se v ten den rozhodli jít do chrámu Melda,“ usmál se na Aranela Theoden.

„Cože? Oni mě chtějí oženit?“ vykřikl Aranel a šokem mu vypadla kniha z rukou.

„Ano. Není to skvělé?“ zajásal nadšeně Theoden.

V chrámu Melda se totiž nacházelo jezírko svaté všem elfům, které bylo opředeno starodávnou magií a jež dokázalo určit spřízněnou duši pro toho, koho jméno bylo před ním vysloveno. Elfští rodiče ho již po staletí využívali k nalezení spřízněné duše pro své děti. Poté se tajně zkontaktovali s rodinou oné spřízněné duše a tajně dohodli sňatek. Snoubenci, jež si byli určeni o ničem nevěděli a poprvé se spatřili až po svatební noci, kterou strávili v pokoji, kde panovala tma aby se neviděli a nesměli na sebe ani promluvit, aby se nepoznali. Teprve ráno po svatební mohli spatřit jeden druhého a promluvit na sebe. Taková byla jejich tradice.

„Skvělé. To není skvělé. Nechci se ženit,“ vyskočil Aranel na nohy a rukama si vjel do vlasů, zatímco vytřeštěnýma očima zíral do neurčita.

„Pak se začni modlit za to, aby tvá spřízněná duše byla ještě malým dítětem nebo nebyla ještě narozena. Pak by ses musel oženit až za několik let,“ pokrčil Theoden rameny.

„Víš, že to je stejně pravděpodobné jako to, že mou spřízněnou duší bude stařec těsně nad hrobem,“ odsekl Aranel.

Ani jeden z bratrů si nevšiml sluhy, který se vrátil a na stolek postavil další pohár a opět se stáhl do stínů.

„Víš, v tomhle tě chápu. I já byl nervózní, když jsem zjistil, že rodiče plánují mou svatbu. Ale nakonec to dobře dopadlo a já jsem se svojí Enanor velmi šťastný,“ uklidňoval ho Theoden.

„Ale já se ženit ještě nechci. Chci si užívat života. Už takto mám na světě tak málo potěšení a teď mi rodiče chtějí sebrat i to málo, co mám,“ vztekal se Aranel.

„Vzpamatuj se, bratře. Co to říkáš? Máš vše, co si ostatní mohou jen přát. Jsi princ. Celé dny nemusíš nic dělat, jen to co chceš. Můžeš si číst, věnovat se umění nebo hudbě a zpěvu, cvičit s mečem, lukem či oštěpem, procházet se v zahradách, jezdit na koni a můžeš si koupit co se ti zamane. Ne všichni mají takové štěstí a tobě se to nelíbí? Jak můžeš něco takového říct a mimo to, co jsi myslel tím potěšením? Nechceš mi doufám říct, že jsi poskvrnil své tělo a s někým jsi ležel, že ne?“ zamračil se Theoden.

Do manželství elfové mohli vstoupit pouze pokud byli panici či pannami, došlo-li k poskvrnění jejich nevinnosti, pak se nemohli oženit či vdát a byli odsouzeni k doživotní hanbě a ostatní se jim vyhýbali a dívali se na ně skrz prsty. Rodiny se takových členů dokonce i zříkaly a nezřídka byli i vyhnáni z domova. Jediná výjimka byla, pokud by byla dotyčná elfka či elf znásilněn. V takovém případě s nimi ostatní soucítili a sňatek byl možný, pouze viník byl tvrdě potrestán. Naštěstí všichni elfové toto respektovali a tak ke znásilnění elfa docházelo jednou za několik set let.

„Samozřejmě že ne. Stále jsem panic,“ odsekl Aranel svému bratrovi.

Theoden si oddechl. Takže jeho bratr sám sebe nezneuctil.

„Pak zde nevidím žádný problém,“ pokrčil rameny a znovu se napil vína.

Aranel si odfrkl. Na rozdíl od jeho bratra jemu jejich tradice přišly padlé na hlavu. Proč by si svého druha či družku nemohl vybrat sám, nebo alespoň vědět, koho si bude muset vzít.

„Není pravda, že si můžu dělat co chci. Když si vyjdu mimo palác, tak se mnou jdou stráže, kteří mě hlídají,“ padl Aranel zpět do křesla.

„Jsou tam pro tvoji bezpečnost,“ připomněl mu Theoden.

„A kdo by na mě zaútočil, hm? Kdo by ohrozil moje bezpečí? Náš lid naši rodinu miluje a všichni by mě spíše chránili,“ řekl Aranel.

„To je sice nejpravděpodobnější, ale i tak se může objevit někdo, kdo by ti mohl chtít z nějakého důvodu ublížit. Proto s tebou chodí stráž,“ zopakoval Theoden to, co oba slýchávali od nejranějšího dětství.

„Jo tomu tak uvěřím. A je tu další věc, kterou nesmím udělat,“ povzdechl si Aranel.

„Ano? Jaká?“ zeptal se zvědavě Theoden.

„Chtěl bych navštívit svět lidí a nesmím,“ odpověděl Aranel.

„To nikdo nesmí. Je zakázáno překročit hranice našeho a lidského světa. Lidé nejsou jako my. Jsou mnohem krutější a bezcitnější. A jsou nevyzpytatelní, je lepší do jejich světa nevnikat. Navíc, myslel jsem, že lidmi pohrdáš?“ mračil se Theoden.

„To ano. Ale jsem i zvědavý. Jak moc se liší jejich zbraně, oblečení, jídlo? Jak zní jejich řeč? Jaké jsou jejich zvyky, tradice, kultura? Chci to vědět a nejenom z knih. Chci to vidět na vlastní oči,“ rozvášnil se Aranel.

„Na tohle zapomeň, bráško! Lidský svět nám je zapovězen a je to dobře. Ukoj svoji zvědavost v knihách a legendách, ve vyprávění našich předků a pak zapomeň. To bude nejlepší!“ poradil Theoden svému bratrovi to nejlepší co mohl, vstal a odešel z knihovny.

Aranel si povzdechl, také vstal a odešel z knihovny do svého pokoje. Tam se převlékl do noční košile a ulehl ke spánku. Sice ještě nebylo pozdě, ale nudil se a nechtělo se mu nic dělat.

***

Aranel si vložil do úst kousek chleba. On a jeho rodina právě snídali a Aranel už teď přemýšlel jak rodiče odradit od jejich záměru oženit ho. Pozvedl svoji číši a sluha mu do ní okamžitě nalil šťávu z ovoce. Zvláštní ale bylo, že uhýbal očima a odmítal se na Aranela podívat.

„Aranele, včera večer jsem se doslechl velmi znepokojivou informaci,“ promluvil jeho otec.

„Co to bylo za informaci, otče?“ zeptal se Aranel a pohlédl na svého otce.

„Slyšel jsem, že prý bys rád navštívil svět lidí,“ řekl otec.

Aranel se ohlédl na sluhu, který měl podle něj alespoň tolik slušnosti, že se tvářil zahanbeně.

„Ano, otče. Rád bych ho navštívil,“ přikývl na souhlas a vrátil se pohledem ke svému otci.

„Víš, že to není možné. Naše zákony mluví jasně,“ zamračil se na něj otec.

„Ale, otče, ty jako král bys mi mohl udělit výjimku. Prosím, otče, bylo by to jen na den! A jeli by se mnou stráže, byl bych v bezpečí,“ zaprosil Aranel.

„Na to zapomeň! Nikomu žádnou výjimku udělovat nebudu. Nehodlám riskovat život našeho lidu a už vůbec ne život svého syna,“ zamítl otec Aranelovu prosbu.

„Ale otče...“ začal Aranel.

„Už jsem řekl. Do lidského světa nevkročíš, o to se postarám. A pokud se o to pokusíš, pak už v životě neuděláš z paláce ani krok, rozumíš? Zapomeň na lidský svět a upni svou pozornost na něco jiného,“ přerušil Aranela otec a zlobně na něj zíral.

„Na něco jiného? Tím myslíš co? Třeba sňatek o který nestojím?“ vylítnul Aranel, prudce se postavil a vyběhl z jídelny.

„Araneli!“ vykřikl otec a stejně jako jeho syn se prudce postavil.

Jeho žena ho ale popadla za paži.

„Drahý, prosím, uklidni se!“ promluvila tiše.

„Uklidni se? Uklidni se? Slyšela jsi, co mi řekl? Jak se opovažuje se mnou takto mluvit?“ rozlítil se otec.

„Já vím, vím. Ale hádkou teď nic nevyřešíš. Já si s ním později promluvím, hm?“ řekla matka.

Otec jen něco zabručel a posadil se zpět na židli. Theoden i Enanor ho tiše pozorovali a raději se neodvažovali promluvit.

Aranel naštvaně vyšel z paláce do zahrady a za chůze vztekle kopal do kamínků. Jeho rodiče mu akorát ničí život. Nesmí do lidského světa, proti své vůli se musí oženit. Proč se nikdo neohlíží na jeho touhy a přání? Po chvíli z něj vztek vyprchal a nahradila ho frustrace a zklamání. Přešel k altánku, k jednomu z mnoha, které se nacházely v královských zahradách, a usadil se v něm. Zahleděl se na oblohu, na které pluly bílé mraky a na stromy, jejich větve se jemně pohupovaly v mírném vánku. Frustrovaně si povzdechl. Chvíli tak dokázal sedět, ale poté vstal a zamířil do stájí. Koně ho vždy uklidňovaly a vnášely do jeho duše mír.