Elfský princ - kapitola 2

„Všechno nejlepší, bráško!“ vtrhl do Aranelovy ložnice Theoden a nadšeně mu skočil do postele.

Aranel, kterého jeho výkřik probudil, na něj rozespale zamžoural a pak se usmál.

„Děkuju!“ zívl.

„Něco pro tebe mám,“ usmál se Theoden a vytáhl z kapsy svého kabátce malou zdobenou krabičku a podal ji Aranelovi.

Aranel se posadil a krabičku si převzal. Byla ze světlého dřeva s bohatými ozdobnými řezbami. Aranel se usmíval, už jen ta krabička se mu líbila. Podíval se na Theodena a ten mu s úsměvem pokynul, aby ji otevřel. Aranel tak učinil a překvapeně vydechl. Uvnitř krabičky na sametovém polstrování ležel zlatý zdobený prsten s bílou perlou.

„Kdes to sehnal?“ podíval se na Theodena.

„Na jihu, kde elfové žijí u moře,“ odpověděl Theoden.

Aranel přikývl, ač oni sami žijí ve středozemí, jejich říše byla rozsáhlá a patřilo k ní moře na jihu, hory na severu, údolí na západu a bažiny na východu. I cesty vedoucí z jedné strany jejich říše na druhou byly očarovány a skryty lidem. Elfové tak mohli cestovat bez obav z prozrazení či náhodném setkání s lidmi.

Aranel vytáhl prsten z krabičky a nasadil si ho na prst. Pak natáhl ruku a různě ji natáčel, aby světlo dopadalo na prsten z různých úhlů.

„Je nádherný. Děkuju ti!“ otočil se znovu na bratra s úsměvem.

„Jsem rád, že se ti líbí!“ řekl Theoden a objal bratra kolem ramen.

„Líbí. A moc,“ souhlasil Aranel a znovu se podíval na prsten navlečený na jeho prstu.

„A mimochodem, dneska budeme slavit dvojnásob,“ řekl Theoden.

„Nerozumím,“ otočil se na něj Aranel nechápavě.

„Enanora mi včera večer oznámila, že čeká dítě. Prý už je ve třetím měsíci,“ prozradil Theoden.

Aranel na svého bratra šokovaně zíral.

„No tedy. Gratuluju! Ani nevíš, jakou mám radost!“ vymrštil se ze sedu, skočil na svého bratra a povalil ho do peřin.

„Určitě ne větší než já!“ rozesmál se Theoden.

„Tak my budeme mít v rodině miminko. A já budu strýcem. To je vážně úžasné!“ radoval se Aranel.

„To je. A také je čas vstávat,“ rozcuchal mu Theoden vlasy a vstal z bratrovy postele.

„Theodene,“ zavolal na něj Aranel, když Theoden došel ke dveřím a vzal za kliku.

„Ano?“ otočil se Theoden čelem k němu.

„Pamatuješ, když jsem byl malý? Celé dny jsme trávili spolu a hráli si,“ hleděl na něj Aranel z postele.

„Ano. Byl jsi můj malý bráška a já tě měl hrozně rád. A to platí dodneška,“ usmál se Theoden, když zavzpomínal na časy, kdy byl Aranel malým dítětem.

„No, mohli bychom dnešek trávit čas jako kdysi? Spolu?“ zeptal se Aranel.

„Jistě mohli. Ale musíš nejdříve vstát,“ mrkl na něj Theoden a vyšel z bratrova pokoje.

Aranel s úsměvem vyskočil z postele. Dnes má narozeniny, je mu šestnáct, večer ho čeká oslava a celý den stráví se svým bratrem.

***

„Bavíš se?“ přišla za Aranelem jeho matka s číší v ruce a pohledem přejela hosty na synově večerní oslavě.

„Celkem ano,“ přikývl Aranel.

„Nemůžu tomu uvěřit. Mému chlapečkovi je již šestnáct let. Vzpomínám na dobu, kdy mě bylo šestnáct. Ach to byly sladké časy,“ zasnila se matka.

Aranel se s úsměvem napil ze své číše a stejně jako jeho matka předtím i on přejel hosty očima. Někteří tančili, jiní stáli ve dvojicích nebo hloučcích a bavili se. Pohledem zabrousil ke stolu s občerstvením, u kterého stál jeho bratr s rukou kolem pasu Enanor a s několika přáteli a něčemu se smáli. Najednou ho něco napadlo a pohlédl zpět na svou matku.

„Je tu osoba, kterou mi vyvolilo jezírko v chrámu Melda?“ zeptal se bez úsměvu.

Jeho matka se zarazila a překvapeně na svého syna pohlédla.

„Víš, že ti to nesmím říct. Proč se ptáš? Že by ses už se sňatkem smířil nebo se na něj začal těšit?“ ke konci se opět usmála a rozzářeně se na svého syna podívala.

„Ne, stále se nechci ženit. Jen jsem chtěl vědět, komu se mám vyhýbat,“ odpověděl Aranel.

Matčin úsměv povadl.

„Co kdybychom si šli promluvit někam do soukromí?“ navrhla po chvíli.

„Co do mých komnat. Pochybuju, že bychom v paláci našli soukromější místo,“ odpověděl Aranel.

Matka přikývla a oba se rozešli do paláce.

„Tak,“ začal Aranel, když zavřel dveře od svých komnat.

„Araneli, podívej, já vím, jak se cítíš. Když jsem se já měla vdávat, bála jsem se. Koho si vezmu, jaký bude, jak budu žít, budu šťastná? Bála jsem se a kvůli tomu jsem sňatek odmítala. Stejně jako ty. Ale nakonec to dopadlo jak nejlépe mohlo. Vzala jsem si úžasného muže, do kterého jsem se zamilovala a kterého miluju dodneška a vím, že on miluje mě. Snesl by mi modré z nebe jen abych byla šťastná a já bych udělala to samé. A nejenom to, dal mi to nejcennější, co mohl. Udělal mě matkou dvou úžasných dětí. Jsem šťastná a svůj život bych nevyměnila. Ačkoliv před svatbou jsem to viděla jinak,“ posadila se na postel a vážně na Aranela hleděla.

Aranel si k ní přisedl a hleděl do země.

„To že u tebe to tak dopadlo, neznamená, že u mě to bude stejné,“ poznamenal po chvíli tiše.

„To víš, že bude. Se svou spřízněnou duší budeš šťastný. Věř mi!“ vzala ho matka za ruce.

„Ale sňatek všechno změní,“ pohlédl na ni Aranel.

„Ano, to změní. K lepšímu,“ přikývla matka.

„Ne, k horšímu. Už takhle mám velmi omezenou svobodu a sňatek mi ji ještě víc omezí,“ do Aranelova pohledu se vloudilo zoufalství. Copak ho nikdo nechápe?

„Ale co to povídáš? Můžeš si přeci dělat co chceš a jít kam chceš,“ nechápala matka.

„Nemůžu. Volně se mohu pohybovat jen po paláci a v zahradách. Když vyjdu mimo, jdou se mnou stráže. Navíc, chcete mě oženit a já přitom nic neviděl a nezažil. Nebyl jsem u moře a neplavil se po něm. Nebyl jsem v horách. Nevím, jak se co dělá. Jak se vyrábí sklo? Nebo porcelán? Jaké to je plavit se na lodi nebo se potápět a hledat perly? Jak pracuje truhlář? Jak kuchař pozná, kdy má jídlo okořenit a čím a kdy je vařené a ne syrové? Jak žijí elfové v horách? Jak to vypadá v dolech, kde se těží zlato, stříbro a drahé kameny a jak se těží? A jak se baví? V horách, kde je neustále sníh a led? Nic z toho jsem neviděl, nezažil, nezkusil. A po sňatku už ani nezažiju,“ vysypal ze sebe Aranel.

„Ach, zlatíčko, proč jsi nám nic z toho neřekl? Nic z toho není nesplnitelné. A vlastně, proč myslíš, že po sňatku už nic nezažiješ? Můžeš cestovat se svou spřízněnou duší. Ta jistě bude také ráda za nové zážitky a zkušenosti,“ pohladila matka Aranela po tváři.

Aranel si povzdechl.

„Jistě, matko,“ řekl bezvýrazně.

„Nepřesvědčila jsem tě, že?“ usmála se smutně matka.

Aranel zatřásl hlavou.

„No, zkus nad tím ještě popřemýšlet, ano? Já si ovšem jsem jistá, že se svou spřízněnou duší budeš šťastný,“ poplácala ho matka po ruce a vstala.

„Mohu tu už zůstat? Nechce se mi tam vracet,“ postavil se i Aranel.

„Ovšem. Omluvím tě,“ usmála se na něj matka ode dveří a odešla.

Aranel si povzdechl a přešel k oknu, ze kterého vyhlédl ven. Měl pocit, že mu nikdo nerozumí. Zamračil se. On už přijde na způsob, jak se sňatku vyhnout!

***

O dva dny později

Aranel pobídl koně do ještě rychlejšího tempa. V paláci se už nudil, tak si vyjel na projížďku. Se svým koněm cválal rychle lesem až za ním vlál jeho plášť a vdechoval vzduch prosycený typickým pachem lesa. Po chvilce koně zpomalil do kroku a rychle se ohlédl. Jeho čtyři strážci, kteří jeli s ním, s ním dokázali držet krok a jeli kousek za ním. Aranel si povzdechl a zahleděl se před sebe.

Nechal koně volně jít, až došel na malou mýtinku. Zastavil koně a sesedl z něj.

„Princi, co to děláte? Měli bychom jet zpátky,“ ozval se nejstarší ze strážců.

Přesto on i jeho druzi sesedli ze svých koní a na zemi nervózně přešlapovali. Tady by neměli být.

„Proč?“ otočil se na něj Aranel podrážděně.

„Tady bychom neměli být. Jistě víte proč,“ odpověděl strážce.

„Vím. Jsme u hranice mezi naším a lidským světem,“ odpověděl Aranel a odvrátil se od strážců.

Zahleděl se před sebe. Jejich hranice nebyly označeny zídkami či ploty ani je nehlídali žádní hlídači. Byly tvořeny neviditelnou magickou stěnou, skrze kterou zároveň nebylo vidět. Elfové dokázali její magii vycítit. Zda to dokáží i lidé, to nevěděli.

„Přesně tak, princi. Prosím, nasedněte znovu na svého koně a vydejme se zpět. Nebo alespoň jinam, pokud se chcete ještě projet,“ požádal ho strážce.

„Jistě, jistě, pojedeme. Ale nyní musím něco udělat. Nutně,“ odvětil Aranel a přešel ke vzrostlému a statnému stromu rostoucímu téměř u hranic.

Strážci udělali krok k němu a poté zastavili. Ovšem nervózně přešlapovali a ošívali se. Aranel se na ně se zamračením otočil.

„To se jako chcete dívat?“ zavrčel.

Strážci se po sobě podívali, ale pak se jako jeden muž otočili, aby poskytli princi soukromí. Aranel se ušklíbl, udělal několik malých opatrných krůčků. Jakmile byl blízko magické zdi, pokrčil kolena, následně se vymrštil a proskočil jí. Jakmile byl na druhé straně, rozběhl se pryč.

Ovšem jeden ze strážců zaznamenal konec jeho pláště mizející za magickou zdí, když se ohlédl, protože neslyšel typický zvuk močení. Vykřikl a on i ostatní se okamžitě rozběhli za princem. Proběhli bariérou, zastavili a rozhlédli se. Prince ale nikde neviděli.

„Začněte hledat. Prohledejte každý keř, strom i houští. Musíme prince najít,“ rozkázal ten nejstarší a všichni okamžitě začali Aranela horečně hledat.

Aranel je sledoval, schovaný za shlukem stromů a pobaveně se usmíval. Dokázal to! Je v lidském světě! Začal opatrně couvat, dávajíc si pozor, aby byl neustále schován ve stínech. Pomalu ale jistě se vzdaloval od strážců, kteří ho stále hledali a navíc ho začali i zoufale volat a prosit ho, aby se vrátil. Jakmile je ztratil z dohledu, obrátil se a rozešel se normální chůzí. Jen doufal, že až vyjde z lesa, tak někam dojde. Zatím přemýšlel, co bude dělat. Neuměl lidskou řeč, ale to mu nevadilo, může se vydávat za cizince a díky svému honosnému oblečení i za šlechtice. A vlastně nebude ani lhát. Jen až narazí na lidská obydlí si bude muset nasadit kapuci, aby ho neprozradily jeho uši. Také si bude muset sehnat ubytování a možná koupit i koně. Zůstane v lidském světě tak dva tři dny a pak se vrátí domů. Peněz má dost, tak strádat nebude.

Jakmile si ujasnil, co a jak udělá, usmál se a natěšeně si poskočil. Zasmál se, právě se mu plní jeden z jeho snů. A i když ho po návratu bude čekat nepochybně přísný a tvrdý trest, tak radost z toho, že to dokázal mu to nezkazí a ani mu to nevezme jeho vzpomínky, o kterých si byl jistý, že budou pouze dobré.

Země pod ním sebou ale najednou trhla a on se ocitl ve vzduchu hlavou dolů. Úsměv mu zmizel z tváří a nechápavě sebou trhl, aby zjistil, co se stalo. Když pohlédl na své nohy, z nichž jedna volně visela ve vzduchu, ale druhá byla zaseklá v provazu, který visel ze stromu, došlo mu, že stoupl do pasti. Zaklel a začal sebou trhat, aby se uvolnil. Najednou uslyšel prasknutí větvičky, přestal sebou trhat a zahleděl se tím směrem. Zpoza křoví se vynořili dva muži.

Aranel se zašklebil, muži mu přišli značně odpudiví. Jeden byl tlustý holohlavý hromotluk s kulatým obličejem, malými prasečíma očkama a snad až příliš velkými rty. Druhý byl taktéž hromotluk, ale hubenější a vyšší než ten první, hnědé vlasy už od pohledu mastné a obličej měl plný uhrů a ďobanců od neštovic. Oba byli oblečeni ve špinavém a značně obnošeném oblečení. I tak ovšem bylo možné, že past měli nachystanou na nějaké zvíře a že ho pustí.

„Okamžitě mě pusťte!“ rozkázal jim Aranel a zamračil se na ně.

Oba muži se zastavili a prohlíželi si ho.

„No konečně. Už jsem myslel, že žádného elfa nechytíme. Tedy jestli to je elf, co myslíš?“ otočil se poďobaný na toho holohlavého.

„Myslím, že jo. Podívej, má špičaté uši. To je přeci nejhlavnější znak elfů,“ poznamenal druhý.

„No tak ho berem, ne?“ zašklebil se poďobaný.

„Jasně, že jo,“ zašklebil se i holohlavý.

„Okamžitě mě pusťte! Slyšíte? Pusťte mě nebo budete mít obrovský problém!“ zavrčel na ně Aranel, když se muži k ničemu neměli a jen spolu mluvili.

Sice nerozuměl, co říkali, protože lidskou řeč neuměl, ale bylo mu to celkem jedno. Hlavně když ho pustí.

„Ale to se podívejme. Si nějak vyskakuje na to, že je přivázanej ke stromu,“ poznamenal holohlavý.

Sice elfsky neuměl, ale výraz jeho tváře a také tón jeho hlasu nebyl zrovna přátelský. Spíše rozkazovačný.

„Tak nevím, neměli bychom ho pustit? Podívej na ty hadry, ty musely bejt hodně drahý. To bude nejspíš nějakej šlechtic,“ znejistěl poďobaný.

„Zbláznil ses? Tolik měsíců jsme čekali, než se chytil tendle. Nebudu tady tvrdnout dalších kdovíkolik měsíců, než by se chytil jinej. Pokud by se nějakej chytil. Berem ho,“ osopil se na něj holohlavý.

Poďobaný si nejistě skousl ret. Elf před ním je jistě šlechtického stavu a za jeho chycení by mohli mít hodně velké problémy.

„Víš co, doveď radši koně,“ řekl mu holohlavý.

Poďobaný přikývl a na chvilku se vzdálil. Poté se ovšem vrátil a za uzdy vedl dva koně. Holohlavý k jednomu z nich přistoupil a začal něco hledat v plátěném vaku, který měl uvázaný u sedla. Po chvilce zřejmě našel, co hledal, protože se ušklíbl a z vaku vytáhl stříbrný obojek, do kterého byly vyryty runy. Rychle ho schoval za zády, aby ho elf náhodou nespatřil a nezačal se bránit pomocí magie.

Aranel oba muže nervózně sledoval a snažil se odhadnout, o čem mluví. Prozatím nechtěl použít magii, aby se neprozradil, protože tu stále byla možnost, že ho mají za člověka. Když se k němu ale holohlavý muž začal přibližovat s rukou schovanou za zády, ve které měl kdovíco, dostal strach a pomalu mu začalo docházet, jak hloupý byl nápad utéct svým strážcům.

Jakmile byl holohlavý u elfa, rychle vymrštil ruku a obepnul mu obojek kolem krku, dříve než si elf uvědomil, co se děje a začal se bránit.

Jakmile Aranel zaregistroval pohyb, cuknul sebou a následně se chytil za krk, na kterém byl ale už uzamčený obojek. Přejížděl po něm prsty a s hrůzou rozpoznával runy i jejich umístění, tento obojek mu byl důvěrně známý, byl to obojek na potlačení magie. Elfové takové obojky používali u vězňů, aby zabránili jejich útěku z vězení či obraně při vykonání rozsudku, v určitých případech je používali i jejich léčitelé, pokud byl pacient v takovém stavu, že by mohl ublížit sobě nebo ostatním, jakmile se vyléčil, léčitelé obojek sundali. Aranel vyděšeně hleděl na muže před sebou. Proč mu ten obojek nasadil? A kde ho vůbec vzal?

„Sundej ho,“ rozkázal holohlavý poďobanému.

Ten přikývl a přešel ke kmeni stromu, kde byl do země zaražen dřevěný kolík a k němu druhý konec provazu. Ten teď rozvázal a pomalu elfa spouštěl na zem. Jakmile byl Aranel na zemi, na nic nečekal, rychle povolil uzel na noze, sundal provaz, vyskočil na nohy a rozeběhl se pryč. Chtěl doběhnout ke strážcům, kteří by ho jistě ochránili a vrátit se do své říše a domů. Otec už jistě najde způsob, jak ho toho obojku zbavit.

Než ale stačil nabrat rychlost, holohlavý muž po něm skočil a srazil ho k zemi. Aranel sebou začal škubat a snažil se zpoza něho dostat.

„Rychle, podej mi provazy. Musíme ho svázat,“ otočil se na poďobaného, který ho okamžitě uposlechl.

Aranel, když uviděl provazy, zintenzivnil svoji snahu dostat se pryč a navíc se i rozkřičel a začal volat o pomoc v naději, že ho strážci ještě pořád hledají a že ho uslyší a zachrání. Holohlavý muž zaklel, rychle křičícího elfa svázal a vytáhl zpoza haleny hadr, který nejdříve přetrhl na dva kusy. Jeden kus mu nacpal do úst a převázal ho pruhem druhého. Aranel tak mohl jen protestně huhňat.

„Rychle. Nalož ho na koně a jedem pryč. Pokud je to šlechtic, je možný, že tady není sám, ale že jsou tu i nějací strážní,“ řekl poďobanému.

Ten přikývl a společnými silami zvedli Aranela ze země, jako pytel ho přehodili přes hřbet koně, oba nasedli, kopli koně do slabin a tryskem se rozjeli pryč.

Strážci mezitím pořád pročesávali les a hledali uprchlého prince.

„Z tohohle bude kolosální problém,“ poznamenal jeden.

„Hlavně musíme prince najít,“ odpověděl druhý.

Všichni byli zoufalí.

„Počkejte. Slyšeli jste?“ zpozorněl jeden.

Ostatní zmlkli, zastavili se a pozorně poslouchali. A najednou to uslyšeli. Křik a volání o pomoc.

„To je princ!“ vykřikl nejstarší strážce a rozběhl se směrem, odkud křik přicházel.

Ostatní se rozběhli za ním. Po chvilce uslyšeli dusot kopyt a ještě zrychlili. Všichni čtyři v duchu zakleli, že oni své koně nechali na mýtině, když se vydali chytit uprchlého prince. Ale jak běželi jak rychle chtěli, dusot kopyt se vzdaloval až úplně utichl. Zastavili se. Všem bylo jasné, že nyní už sami prince nenajdou. Budou se muset vrátit bez něj a oznámit co se stalo.

„A je to v háji!“ poznamenal jeden strážce a ostatní jen chmurně přikývli, za ztrátu je jistě nemine tvrdý trest a budou rádi, když jim zůstane hlava na krku.