Elfský princ - kapitola 3

Aranel bolestně přivíral oči, protože každý pohyb koně byl pro něj bolestivý a nepohodlný. Navíc netušil, kam ho jeho únosci vezou a tak měl strach. Pomalu získával i pocit, že jedou snad celou věčnost, když najednou zastavili. A to před velkým honosným sídlem. Oba muži sesedli z koní a sundali ho. Poďobaný si ho přehodil přes rameno, zatímco holohlavý zabušil na dveře. Ty se záhy otevřely a ven vykoukl starý muž.

„Vezeme zásilku pro tvého pána,“ ušklíbl se holohlavý a hlavou kývl k poďobanému, který s úšklebkem poplácal bezmocného elfa po noze.

„Jistě. Pojďte dál,“ ustoupil muž ode dveří.

Ničemu se nedivil, vzhledem k tomu, že mu jeho pán už dávno prozradil, o co jde a rozkázal mu, aby oba muže, až přijedou s úlovkem, neprodleně zavedl k němu. Oba hromotluci i s Aranelem vstoupili do domu a následovali sluhu až do komnat pána tohoto sídla. Poďobaný přistoupil k prostornému loži a nešetrně na něj Aranela hodil.

„A co bude s našima penězma?“ zeptal se holohlavý.

„Pan hrabě vás vyplatí osobně. Tak prosím, chviličku setrvejte, já pro něj dojdu,“ řekl jim starý sluha a po jejich přikývnutí vyšel z pánových komnat.

„Ale tohle bych si nechal líbit,“ pronesl poďobaný a závistivě se rozhlédl kolem.

„Za peníze, co dostanem si určitě budeš moct něco takovýho pořídit a žít si jako pán,“ uchechtl se holohlavý.

„A co s nima uděláš ty?“ zeptal se ho poďobaný.

„Utratím je za chlast a děvky. Život je krátkej, tak si musím pořádně užít, ne?“ zašklebil se holohlavý.

Ani jeden z nich si nevšímal Aranela, který se vrtěl na posteli a něco huhňal do roubíku. Netušil, kde to je a ani proč tam je. A ač komnaty byly honosné, tak z nich neměl dobrý pocit. A ten ještě zesílil, když se otevřely dveře a do komnat se dovalil zavalitý muž, jehož zrudlý obličej byl celý zpocený. Celý zadýchaný prošel kolem obou mužů až k lůžku a se supěním se naklonil nad Aranela. V prasečích očkách, která se v jeho odulém obličeji téměř ztrácela mu zajiskřilo.

„Konečně pravý elf,“ zasmál se a odhalil tak zažloutlé místy až černé zuby.

Aranel se znechuceně pokusil odtáhnout. Muž nad ním neuvěřitelně páchl potem a špínou a tento puch nedokázala zakrýt ani vůně parfému, který na sebe nejspíš nastříkal a k tomu se přidal odporný zápach z úst svědčící o tom, že si muž nejspíš nikdy nečistil zuby. Dokonce i jeho řídnoucí vlasy neurčité barvy jakoby páchly.

„Hej a naše odměna?“ ozval se holohlavý muž a zadíval se muže netrpělivým pohledem.

„Jistě, jistě. Dostanete zaplaceno přesně, jak jsem slíbil,“ otočil se k nim tlusťoch a mávl na sluhu, ten otevřel dveře a dovnitř vešli dva mladíci, oba nesouc větší truhlu, pod jejíž váhou se jejich svaly těžce napínaly.

Položili truhly před tlusťocha a poté s úklonou odešli pryč.

„Vaše odměna,“ mávl rukou tlusťoch.

Oba muži se k truhlám vrhli a nedočkavě je otevřeli. Poté se spokojeně usmáli. Obě truhly byly až po okraj naplněné zlaťáky. Oba se spokojeně usmáli a truhly zavřeli.

„S váma je čest obchodovat,“ řekl holohlavý tlusťochovi.

Jenže tlusťoch se již znovu skláněl na Aranelem, kterého si hladově prohlížel. Dokonce i vztáhl ruku a dotkl se jeho uší. Aranel prudce ucuknul hlavou a znovu něco zahuhňal, tato situace se mu vůbec nelíbila. Tlusťoch nad ním div neslintal a dotek jeho zpocených dlaní mu byl extrémně nepříjemný. Tlusťoch se spokojeně usmál a mávl na sluhu, aby oba muže vyvedl. Což sluha okamžitě učinil.

„Tak mám konečně pravého elfa. Tak dlouho už po nějakém toužím,“ řekl muž a pohladil Aranela po tváři.

Aranel znovu znechuceně ucukl. Muž mu byl opravdu odporný. Tlusťoch ovšem Aranelovu reakci ignoroval, místo toho sáhl dozadu a rozvázal a následně odstranil roubík.

„Okamžitě mě pusťte! Co si o sobě myslíte? Já jsem princ!“ rozkřičel se na tlusťocha Aranel.

Tlusťoch se zamračil. Ač nerozuměl, tak mu bylo jasné, že mu elf spílá a to se mu nelíbilo. Myslel si, že elf bude krásně pokorný a povolný a místo toho tu na něj křičel. Narovnal se a zlostně se na Aranela podíval.

„Být tebou, tak se moc nerozkřikuju. Jsem totiž hrabě Saul,“ oznámil důležitě.

Aranel ho probodával očima, nevěděl, co ten člověk říkal, ale došlo mu, že ani on nemá v úmyslu ho pustit. Jediné pozitivum viděl v tom, že se konečně zbavil toho nechutného hadru.

Hrabě Saul si Aranela zkoumavě prohlédl. Měl sto chutí si ho okamžitě vzít, ale bylo mu jasné, že elf se bude bránit a vzhledem k tomu, že byl mladší a nejspíš i v lepší kondici.

„Anute,“ zavolal na svého osobního sluhu.

„Ano, pane?“ vstoupil dovnitř starý sluha.

„Pošli mi sem tři silné chlapi. A ať si vezmou provazy,“ rozkázal hrabě Saul.

„Ano, pane,“ přikývl sluha bez změny výrazu a odešel.

Hrabě Saul se opět otočil k Aranelovi a rozepnul ozdobnou přezku, která držela plášť a ten následně stáhl. Následně mu ze spoutaných nohou sundal i boty. Aranel se počínání toho muže mračil a v obraně sebou cukal a škubal, ale nebylo mu to nic platné stejně jako jeho výhružky a nadávky, kterými muže častoval.

Hrabě Saul se s každým Aranelovým slovem mračil čím dál víc. Bylo mu jasné, že elf neříká nic příjemného a to ho zlobilo. Ale on ho zkrotí a nakonec elf bude líbat zem, po které on chodí. A bude velmi ochotný klečet na kolenou a nastavovat zadek nebo ústa, podle jeho přání.

Otočil se ke dveřím, když uslyšel, jak se otevřely.

„Pane,“ poklonili se tři statní muži, kteří v rukou drželi provazy.

„Svlékněte ho a přivažte k posteli,“ rozkázal hrabě Saul.

Muži beze slov přistoupili k loži a soucitně na mladíka na ní pohlédli. Další oběť úchylných choutek jejich pána. A i když byl mladík elf, tak jim ho bylo líto, ale neuposlechnout rozkaz svého pána nebo postavit se proti němu se neodvážili. S těžkými srdci se tedy pustili do práce a za notného křiku, škubání, kopání, kousání a mlácení rukama. Ale nakonec elfa svlékli do naha, ruce mu přivázali k pelesti, další provazy mu uvázali kolem kotníků, pak je protáhli na stehna, která také obvázali a pak protáhli dlouhý provaz pod postelí a uvázali ho za provaz kolem elfových nohou. Aranel měl tak nakonec pokrčené a roztažené nohy a díky provazům to nemohl změnit.

„Co to děláte? Okamžitě mě rozvažte!“ vykřikl Aranel a tentokrát v jeho hlase zazněl strach.

„Můžete jít,“ rozkázal hrabě Saul a muži s poklonami odešli.

Hrabě Saul pak přistoupil k vystrašenému Aranelovi, který se na lůžku vrtěl a škubal pouty, ve snaze se odtamtud dostat. Tváře měl zrudlé studem a nic nechápal. Nebo spíše nechtěl chápat.

„Konečně si zasouložím s elfem. Navíc tak krásným,“ mlaskl spokojeně hrabě Saul a začal se svlékat.

Aranel ho sledoval a jeho strach rostl. Co si ten ošklivec myslí, že dělá? Jeho snaha dostat se z pout se ještě zintenzivnila.

Hrabě Saul se během chvíle svlékl a natěšeně přistoupil k loži. Aranel se odporem zašklebil, když přejel pohledem jeho rozkydlou postavu, velké povislé břicho, chlupy na každém kousku těla, které se rozvlnilo jako rosol při každém pohybu.

„Líbí se ti co vidíš? Určitě ano. A bude se ti to líbit ještě víc až ti ho strčím do té tvé malé prdelky. Protože pak tě dovedu až do ráje,“ s těmito slovy hrabě Saul vylezl na lože a vtěsnal se Aranelovi mezi nohy.

„Ne. Tohle ne. To nemůžete,“ začal Aranel protestně křičet, když mu plnou vahou došlo, že ten chlap to myslí vážně a že se ho chystá znásilnit.

„To už se tak moc těšíš? Neboj miláčku, již brzy dostaneš po čem toužíš,“ šklebil se hrabě Saul a přiložil svůj žalud k Aranelovu otvoru.

Aranel se znovu rozkřičel a tentokrát začal i prosit a slibovat všechno možné, jen když ho nechá. Hrabě Saul jen protočil oči nad elfovým křikem a zatlačil. Ovšem nepovedlo se mu do elfa dostat, protože ten byl v hrozné křeči.

„Takže po dobrém to nepůjde. Ale neboj, časem se naučíš mě přijmout a dokonce si to i zamiluješ,“ zafuněl hrabě Saul námahou a kousek se odtáhl.

Aranelovi se po tom ulevilo, ale ne nadlouho, protože hrabě Saul tvrdě přirazil a tentokrát se spolehl na hrubou sílu, aby se do něj dostal, což se mu povedlo. Aranel se rozkřičel nehoráznou bolestí, která mu projela celým tělem a následně se rozplakal, bolestí, ponížením i smutkem nad ztrátou nevinnosti. Takto to být nemělo. Své poprvé měl prožít až se svou spřízněnou duší a mělo to být jemné a bezbolestné. Místo toho přišel o svou nevinnost tím nejhorším způsobem. Hrabě Saul na nic nečekal a ihned začal rychle přirážet. Jeho steny a vzdychání se mísilo s Aranelovým bolestným křikem a usedavými vzlyky.

***

Mezitím v říši elfů

„Jak je to možné? Jak vám mohl utéct? Jak jste to hlídali? Jste totálně neschopní,“ běsnil Thorondor, král elfů a otec Theodena a Aranela.

Jeho žena Lumiel seděla zhroucená na trůnu a potichu naříkala v náručí svého staršího syna a snachy. Aranel, její malý Aranel je nezvěstný. Je kdovíkde, sám a určitě vystrašený.

„Veličenstvo, je nám to moc líto...“ začal se omlouvat jeden ze strážných, kteří Aranela měli hlídat a kterým Aranel uprchl do světa lidí.

„To by mělo být,“ rozkřikl se na ně Thorondor.

„Tak běžte a najděte ho. Najděte mého malého Aranela,“ vzlykla Lumiel a podívala se na ně očima plnýma slz.

„Zmizte mi z očí. A nemyslete si, že neujdete trestu,“ zavrčel na ně Thorondor.

Strážní se poklonili a poté urychleně odešli. Thorondor se otočil ke své rodině.

„Aranela najdeme. Vezmu ty nejlepší vojáky a půjdu ho najít,“ přikročil ke své ženě a vzal ji za ruku.

„Přiveď ji domů, Thorondore. Prosím, najdi ho a přiveď domů,“ požádala ho Lumiel úpěnlivě a pevně jeho ruku stiskla.

„A přesně to udělám,“ slíbil jí Thorondor.

„Otče, vezmi mě s sebou. Také chci pomoci nalézt Aranela,“ zaprosil Theoden.

„Theodene, je to nebezpečné,“ povzdechl si Thorondor.

„Prosím otče. Aranel je můj mladší bratr. Chci pomoci s jeho hledáním. Prosím!“ Theoden zněl stejně úpěnlivě jako před chvílí jeho matka.

„Theodene,“ oslovila ho Lumiel.

„Nic se mi nestane, matko. Bude tam otec a vojáci. Budu v bezpečí,“ podíval se na ni Theoden pohledem, ve kterém se zračilo stejné zoufalství jaké cítila ona sama.

„No, dobrá,“ povzdechl si Thorondor.

„A vezměte alespoň jednoho léčitele. Pro případ že by se jeden z vás zranil. Nebo pokud je zraněný Aranel,“ naléhala na ně Lumiel.

„Vezmeme,“ slíbil jí Thorondor načež si nechal zavolat velitele vojska a s jeho pomocí začal shromažďovat vojáky.

Jakmile byli vojáci shromážděni, nechal Thorondor zavolat královského léčitele Lauciana. Laucian byl starý bělovlasý muž se sytě modrýma očima, vlídnou a mírnou povahou, kterého do svých služeb najal jeho otec a který od plenek ošetřoval Thorondora a následně i jeho syny.

V této sestavě vyjeli z paláce, dojeli k hranicím, kde se Aranel ztratil a prošli jí do světa lidí.