Elfský princ - kapitola 10 - konec

Aranel se posadil v altánku v zahradě, sledoval své okolí a užíval si ticha. Zhluboka se nadechl a vdechl svěží podzimní vzduch. Usmál se, miloval podzimní přírodu. Listy barvící se do různých barev, rostliny sklánějící se k zemi, aby se uložily k zimnímu spánku, stromy vydávající své poslední chutné plody, barevné západy slunce. Zavřel oči, aby si lépe mohl vychutnat i vůni podzimu a zvuky přírody.

„Opravdová nádhera,“ ozvalo se před ním.

Aranel otevřel oči a spatřil Haldira, kterak před ním klečí na kolenou a s úsměvem na něj láskyplně hledí. Nasucho polkl.

„Ano, zahrada je nádherná,“ řekl.

„Tu jsem ale nemyslel. Měl jsem na mysli tebe. Ty jsi nádherný,“ zasmál se Haldir, natáhl ruku a pohladil Aranela po tváři.

Aranel se zachvěl, přestože s Haldirem sdílel komnaty a každou noc usínal v jeho náručí, při dotycích byl stále nejistý a nevěděl, jak se cítit. Odkašlal si.

„Proč-proč si nesedneš?“ zeptal se.

Haldir se usmál, vstal ze země a sednul si na lavičku vedle Aranela. S úsměvem natáhl ruku a objal Aranela kolem pasu a přitiskl ho k sobě. Aranel se začervenal a sklopil oči, ale nebránil se. Manželovo objetí se mu líbilo a cítil se v něm příjemně.

„Miluju tě!“ zašeptal mu Haldir do ucha.

Aranel si povzdechl, tak rád by Haldirovi tato slova opětoval, ale nemohl, protože ho prozatím nemiloval.

„Jednou mi tato slova také řekneš a na tu chvíli budu čekat,“ usmál se Haldir.

„Možná budeš čekat věčně,“ špitl Aranel.

„Ty mi za to stojíš,“ vtiskl mu Haldir polibek do vlasů.

Aranel na to nic neřekl, jen více přitiskl ke svému manželovi.

„Víš, že jsem ti kdysi složil báseň?“ zasmál se Haldir.

„Opravdu?“ zvedl k němu Arnel oči.

„Ano,“ potvrdil Aranel.

„Řekneš mi ji?“ špitl Aranel a skousl si dolní ret.

„Hoř plamínku, plápolej,

svým teplem mě ohřej,

Svým žárem mě spal,

neb srdce mé je můj tobě dar.

Ni voda, ni vzduch, ni země,

nemohou to co ty dokážeš dát mě.

Hoř pro mě, neb zhynu

v temném stínu.

Tvé světlo a teplo celý svět,

větší než slunce či měsíce.

Tvého žáru nemusím se bát,

neb teplo a lásku pro mě znamenat.

Nech mě tě navždy milovat,

více než co jiného zbožňovat.

Má láska je bezbřehá,

více než hvězdy jasná.

Tak pojď a buď můj,

neb otrok už jsem tvůj.

Nechám se tvým žárem spálit,

bez tvé lásky nechci žít!“ odrecitoval Haldir a Aranel na něj jen zíral.

„To byla nádhera,“ zašeptal.

„Jsem rád, že se ti líbí. Je tvá,“ vtiskl mu Haldir znovu polibek do vlasů.

„Víš, jsem rád, že mým manželem jsi zrovna ty. Nevím, jestli by někdo jiný měl se mnou stejnou trpělivost a shovívavost,“ přiznal Aranel.

„Ta trpělivost a shovívavost je součástí mé lásky k tobě,“ odpověděl Haldir.

„Začínám se cítit provinile,“ povzdechl si Aranel.

„Proč?“ svraštil Haldir nechápavě obočí.

„Dáváš mi toho tolik. Vyznáváš se mi, vymyslel jsi pro mě tak nádhernou báseň, v noci mě držíš v náručí a utěšuješ mě, když mám špatné sny a vyhovuješ každému mému rozmaru. A co dělám já pro tebe? Nic. Nedokážu se s tebou ani pomilovat,“ vyhrkl Aranel.

„Dáváš mi víc, než si myslíš. Už jen to, že tě mohu držet v náručí, usínat vedle tebe a stejně tak se i probouzet je pro mě jako zázrak,“ řekl Haldir a zastrčil Aranelovi pramen vlasů za ucho.

Aranel znovu zrudl. Pak si znovu skousl spodní ret a pátravě se na Haldira podíval.

„Copak?“ usmál se na něj Haldir.

Aranel neodpověděl, natáhl se a přitiskl se na jeho rty. Haldir se usmál, zavřel oči a ponořil se do polibku. Polibek byl pomalý, neuspěchaný a jemný.

„A tohle je další zázrak. Ten nejkrásnější,“ zašeptal Haldir, když se od sebe vzdálili.

„Možná, možná bychom se mohli večer mazlit,“ navrhl Aranel nesměle.

„To bych rád,“ usmál se Haldir.

Aranel mu úsměv opětoval a znovu se uvelebil v jeho náručí. Měl na duši šrámy a jeho sebevědomí bylo pošramoceno, ale věděl, že jeho manžel zůstane s ním a pomůže mu vše překonat. Pak překoná i svůj strach a bude se se svým manželem milovat každou noc po zbytek svého života. Stejně tak si byl jistý, že i něj jednou vykvete láska k jeho manželovi a jejich společný život potom bude dokonalý.