Elfský princ - kapitola 7

Aranel se zhluboka nadechl a zavřel oči. Byly to už dva týdny, co se vrátil domů ze zajetí. Byl ovšem v tak strašné depresi, že se zavřel do svých komnat a odmítal vyjít. Po týdnu jeho rodiče usoudili, že by mu mohla změna prostředí udělat dobře a tak ho poslali na nějakou dobu k moři. Teď to byl již týden, co zde byl a prozatím neměl v úmyslu se vracet. Nyní se Aranel nacházel kousek od pláže a vdechoval slaný mořský vzduch. Sehnul se, sundal si boty a vstoupil na pláž. Radostně zabořil bosé nohy do horkého písku a upřel své oči na horizont. Věděl, že za ním stojí stráže, kteří jeho počínání sledovali s jistou shovívavostí, ale bylo mu to jedno. Rozešel se po pláži a vychutnával si pocit písku protékajícímu mu mezi prsty. Náhle se zarazil, sehnul se a něco zvednul. Opatrně předmět oprášil a usmál se, když mu na dlani zůstala ležet světle růžová spirálovitá mušle. Vytáhl z kapsy malý plátěný váček a dal mušly dovnitř. Nechá si ji na památku. Upřel oči do písku, jestli nenajde další. Mohl by jich nasbírat víc.

Nakonec na pláži strávil většinu dne a do hostince, kde byl ubytovaný, se vrátil až když už slunce zapadlo a na krajinu se pomalu snášel soumrak. Zašel do pokoje, kde si odložil váček plný mušlí různých tvarů, velikostí i barev. Také se převlékl, protože jeho oblečení bylo celé od písku a trochu se opláchl. Poté se vrátil dolů a usadil se k volnému stolu. Jeho stráže seděli o kousek dál, přesto byli pořád ve střehu, kdyby bylo potřeba zasáhnout.

„Co vám naše skromná kuchyně může nabídnout, princi?“ přešel k němu hostinský.

Aranel se na něj podíval a usmál se.

„Je mi to jasné. Víno a nějakou mořskou rybu s mořskými plody, že?“ zasmál se hostinský.

Ne, on neuměl číst myšlenky, ale Aranelovi mořské ryby a plody tak zachutnaly, že si zde nic jiného nedával. Aranel přikývl a hostinský se vzdálil, aby co nejrychleji mohl přinést jeho objednávku. Aranel se rozhlédl po lokále. Kromě něj a jeho stráží tu bylo několik dalších hostů a další přicházeli. Nebude trvat dlouho a lokál bude zaplněn. Navíc tu bylo i několik dětí, které pobíhaly mezi stoly a hrály si. Při pohledu na ně se Aranel musel usmát. Kde byly ty doby, kdy i on býval takto bezstarostný?

„Tak tady to je. Přeji dobrou chuť!“ zjevil se před ním hostinský a postavil před něj džbán s vínem, číši a obrovský talíř s rybou kolem které byly langusty, krevety, ústřice, jedlé řasy, slávky a mořští šneci. To vše položené na lístcích salátů a z ryby vykukovalo i několik plátků citrónu.

„Co je to za rybu?“ zeptal se Aranel, hostinský mu totiž každý den servíroval jinou.

„Mořský vlk. Je velmi dobrý,“ mrknul na něj hostinský.

„Hmmm, vypadá dobře,“ poznamenal Aranel.

„Ach a abych nezapomněl, zítra mi dovezou humry. Mám jednoho přichystat i pro vás?“ zeptal se hostinský.

„Humr? Toho jsem tady ještě neměl. A ani jsem ho neviděl v nabídce,“ zamrkal překvapeně Aranel.

„To proto, že je nemíváme moc často,“ vysvětlil hostinský.

„Aha, tak dobře, jednoho mi připravte,“ přikývl Aranel.

„Jistě. Buďte si jist, že si pochutnáte. Ale teď už vás nebudu zdržovat od večeře,“ s tím hostinský odkvapil obsluhovat další hosty.

Aranel se chopil příboru a mlsně se olízl. Z pohledu na to jistě vynikající jídlo a z jeho vůně se mu sbíhaly sliny. Kousek ryby ukrojil a ten si strčil do úst. Přivřel oči, když se mu po jazyku rozlila lahodná chuť. Hostinský měl pravdu, ryba byla výtečná. S chutí se pustil do večeře.

***

O tři týdny později

Aranel se protáhl na posteli a zívnul. Otevřel oči a podíval se z okna. Slunce bylo nízko a on si zvykl zde vstávat později. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře a Aranel si uvědomil, že to bylo pravděpodobně to, co ho probudilo. Se zíváním vstal z postele, hodil na sebe župan a otevřel. Za dveřmi stál jeden ze strážných.

„Co se děje?“ zeptal se Aranel a dlouze si zívl.

„Princi, je mi líto, že vás ruším, ale je tu posel od vašich rodičů,“ oznámil mu strážný.

„Posel? A co mi chce?“ zpozorněl Aranel.

„Nevím. Ale měl byste si s ním promluvit,“ odpověděl strážný.

„No dobrá. Obléknu se a umyju a při snídani ho vyslechnu. Och a nedostal hostinský další dávku humrů?“ zastavil se ještě Aranel před tím, než zavřel dveře.

„Ano, princi. Při svítání mu je přivezli,“ přikývl strážný.

„Tak ať mi jednoho nachystá. A dalšího pro toho posla. Jistě ho rád ochutná,“ přikázal Aranel.

„Zařídím to, princi,“ slíbil strážný.

Aranel zavřel dveře a zamířil do koupelny. Zde se umyl a učesal a vrátil se do pokoje. Ze skříně si vzal čisté oblečení a převlékl se do něj. Vyšel z pokoje a vydal se dolů do lokálu. Usadil se u svého obvyklého stolu a téměř okamžitě u něj byl hostinský, který před něj s úsměvem postavil talíř s humrem a několika ústřicemi a slávkami. Ani zde však nemohly chybět lístky salátu a plátky citronu. K tomu džbán s vodou ochucenou citronem a limetkou. Na chvíli se vzdálil a když se vrátil, tak k místu naproti Aranelovi postavil další talíř s tím samým obsahem a další číši. Poté odešel, aby se mohl princ v klidu najíst.

„Princi, zdravím vás!“ přišel k němu elf a poklonil se mu.

„Vy jste posel?“ zeptal se Aranel.

„Ano, princi. Poslali mě vaši rodiče,“ odpověděl posel.

Aranel přikývl a pokynul mu k místu naproti sobě. Posel se tam s díky posadil, nalil si vodu do číše a žíznivě se napil.

„Tak, co mi rodiče chtějí?“ zeptal se Aranel mezi sousty.

Posel, který se taktéž pustil do jídla, polkl sousto a podíval se na prince.

„Vaši rodiče mají za to, že jste zde trávil již dost času a že už jste se jistě zotavil a chtějí, abyste se vrátil domů,“ vyřídil posel vzkaz.

Aranel přestal jíst a zahleděl se na desku stolu. Nedalo se říct, že by to nečekal, ale přesto doufal, že zde bude moct ještě pár dní zůstat.

„Mám vyjet už dnes?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ přikývl posel.

Aranel si povzdechl, tak moc se mu odtud nechtělo. Cítil se tady tak dobře, všechny jeho starosti i špatné vzpomínky a špatné pocity včetně deprese a dokonce i bolest jakoby odvál mořský vánek. Dal si do úst další sousto z humra, ale i ten jakoby ztratil chuť.

„Nic jiného mi rodiče nevzkázali?“ zeptal se tiše.

„Ne, nic,“ odpověděl posel.

Aranel přikývl a již bez chuti dojedl svou snídani. Hned poté se odebral do svého pokoje, kde si sbalil věci, aby mohli odjet. Za jiných okolností by to udělal sluha, ale on jakéhokoliv sluhu s sebou odmítl. Vyšel z pokoje, aby mohl sejít do lokálu a odhlásit se.

„Princi, dovolíte?“ ozval se strážný, který se doteď opíral o zeď vedle dveří.

Aranel se zastavil a podíval se na něj. Strážný se na něj usmál a natáhl se pro princovo zavazadlo. Aranel ho nechal, aby mu ho vzal a oba se společně vydali dolů.

„Odhlásím nás,“ řekl Aranel.

Strážný přikývl a vyšel ven, aby připravil koně. Ostatně jeho věci zabalí jeho kolegové, tak byli domluvení.

„Co pro vás mohu udělat, princi?“ otočil se k Aranelovi hostinský, když se Aranel postavil k výčepu.

„Chci se odhlásit. I své strážné,“ oznámil Aranel.

„Stalo se něco, princi? Jste s něčím nespokojen?“ zmizel hostinskému úsměv z tváře.

„Ne, jsem velmi spokojen. Jen je čas, abych se vrátil domů,“ odpověděl Aranel.

„Dobrá. Chvilinku vyčkejte,“ požádal ho hostinský a zpoza výčepu vytáhl sešit v ošuntělých kožených deskách, brk a kalamář.

Otevřel ho a něco do něj zapsal. Také spočítal nezaplacenou útratu za jídlo a pití z dnešního rána. Aranel beze slov zaplatil, otočil se a vyšel z hostince. Tam už stál posel i všichni strážní. Aranel beze slov přešel ke svému koni a vyhoupl se do sedla. Posel i strážní ho následovali a všichni vyjeli.

***

Po týdnu

Aranel i se svým doprovodem vjel na nádvoří paláce, zastavil a sklouzl z koně.

„Araneli! Vítej doma!“ vyběhla ze dveří Enanor, přiběhla k němu a vtáhla ho do objetí.

„Díky Enanor! A koukám, že ses pěkně zakulatila. Cítíš se dobře? A co dítě?“ usmál se na ni Aranel.

„Cítím se výtečně. A dítěti se daří dobře. Ale řeknu ti, že si přeju, abych už porodila a mohla ho držet v náručí,“ povzdechla si Enanor a se zasněným úsměvem si pohladila vyklenuté bříško.

Aranel jí úsměv oplatil a pak se podíval za ni, kde stáli jeho rodiče a bratr. I ti ho přišli s úsměvem přivítat.

„Otče, chtěl bych s tebou mluvit,“ podíval se na Thorondora.

„Jistě synu, pojď,“ pokynul mu Thorondor.

Všichni se vydali do paláce, zatímco Aranelovy věci vzali sloužící a jeho koně si vzal na starost podkoní. Celá královská rodina prošla palácem až do poradní místnosti. Nebylo zde nic jiného kromě masivního obdélníkového stolu se židlemi. Thorondor si sedl do čela a ostatní si posedali po stranách.

„Tak o čem jsi chtěl mluvit?“ zeptal se Aranela.

„Proč jsem musel odjet? Klidně bych u moře ještě zůstal. Tamější prostředí i vzduch mi dělali velmi dobře,“ vyhrkl Aranel.

„Zapomněl jsi? Pozítří se ženíš. Bylo proto žádoucí, aby ses dostavil domů,“ pozvedl Thorondor obočí.

Aranelovi se po této informaci málem zastavilo srdce. Ne, tohle ne, to nemůže být pravda!

„Otče, prosím tě, zruš tu svatbu! Já...já se nemůžu ženit. Nemůžu,“ v jeho hlase bylo slyšet tak velké zoufalství, že by se nad ním i kámen ustrnul.

Thorondor si povzdechl a vyměnil si pohled s Lumiel.

„Araneli, drahoušku, my víme, že tvá duše byla zraněna. Nejspíš víc než jak tušíme. A máme za to, že jen tvá spřízněná duše ji dokáže uzdravit. Uvidíš, bude to dobré,“ vzala Lumiel Aranela za ruku.

„Ne, to po mě nemůžete chtít,“ roztřásl se Aranel a do očí mu vhrkly slzy.

„Můžeme a také chceme. Času na zotavenou jsme ti dali dost. Pozítří se oženíš a nechci nic slyšet,“ podíval se Thorondor na Aranela přísným pohledem.

Aranel se na svého otce nevěřícně podíval. Netušil, jak může jeho otec být tak necitlivý a nemít pro něj pochopení. Beze slov vyskočil na nohy a vyběhl z místnosti. Doběhl do svých komnat, kde padl do postele a rozbrečel se.

„Nemůžu se oženit. Radši zemřu než abych znovu snášel tu bolest a ponížení,“ zašeptal si sám pro sebe.