Elfský princ - kapitola 8

„Araneli, Araneli, vstávej!“ zatřásla Aranelem Lumiel.

„Co se děje?“ otevřel Aranel rozespale oči.

„Dnes je tvůj velký den. Musíš se připravit,“ usmála se na něj Lumiel.

„Ne. Nikam nejdu. Nebudu se ženit,“ odmítl Aranel, otočil se k matce zády a přetáhl si přes hlavu peřinu.

„Araneli přestaň se chovat jako malý!“ rozzlobila se Lumiel.

Aranel jen pevně semknul víčka a nijak na matčin hněv nereagoval. Už od předvčerejška, kdy se pohádal s otcem kvůli své svatbě, byl zavřený ve svém pokoji a odmítal s kýmkoliv mluvit.

Lumiel si povzdechla a sedla si na postel.

„Araneli, víš, že tímhle ničeho nedosáhneš,“ řekla.

„Proč prostě nemůžete tu svatbu odložit nebo dokonce zrušit?“ ozval se Aranel zpod peřiny.

„Já chápu, že máš strach. Bylo ti ublíženo a tvá duše byla zraněna. A toto zranění se nehojí. A my ti nemůžeme pomoct, ač bychom si to hrozně přáli. Ale tvá spřízněná duše to určitě dokáže, jistě dokáže zhojit tvá zranění a utišit tvou bolest. Proto chceme, aby ses oženil. Je to pro tvé dobro,“ řekla Lumiel.

Aranel si stáhnul peřinu z hlavy a posadil se.

„Jak mi může pomoct? Tím, že se mnou bude dělat ty odporné věci plné bolesti? Ty nevíš, jak moc jsem trpěl a teď to mám podstoupit znovu?“ zvedl ke své matce oči v nichž se odráželo zoufalství.

Lumiel si povzdechla, natáhla se a vzala synovu ruku do svých.

„Víš Araneli, pátrala jsem. Četla jsem kroniky a mluvila s Laucianem a zjistila jsem jedno. Znásilnění není o milování ale spíše o tom, mít nad někým moc. Trpěl jsi a cítil se ponížený, protože tak to ten člověk chtěl. Chtěl ti ublížit a ponížit tě, chtěl vidět tvůj strach a bolest. Ale tvá spřízněná duše toto chtít nebude, to vím. Správné milování není o moci ani o bolesti. Je jen o lásce a důvěře. Budete si navzájem brát i dávat. Tak je to správné,“ ke konci se Lumiel něžně usmála.

„Když já mám strach. Jak mohu věřit, že mi má spřízněná duše neublíží a nebudu trpět tak jako s tím člověkem, když ani nevím, kdo to je. Nebo je to žena? Se ženou bych neměl problém,“ Aranel bloudil pohledem po matčině tváři a hledal jakýkoliv náznak odpovědi.

„Víš moc dobře, že nic z toho ti nemohu prozradit. Ale řeknu ti jedno. Tvá spřízněná duše je hodná a laskavá a má tě ráda. Bude s tebou zacházet jemně. To mi můžeš věřit,“ pohladila ho Lumiel po tváři.

Aranel si jen povzdechl.

„A teď už vstaň a připrav se. Musíme do chrámu, aby svatební rituál mohl započít,“ vstala Lumiel z Aranelovi postele a odešla z jeho komnat. Aranel se zasténáním spadl zpátky na polštář.

***

„Vítejte!“ přivítal je starý šedovlasý kněz, když dojeli před chrám.

„Děkujeme! Doufám, že vše dobře dopadne,“ usmál se Thorondor.

„Jistěže,“ přikývl kněz a zahleděl se na Aranela.

Ten nasucho polkl a uhnul pohledem. Byl nervózní a vystrašený.

„Rozlučte se princi a pak vás odvedu do pokoje, kde se vám dostane instrukcí, i když je jistě znáte a poté rituál započne,“ informoval kněz Aranela.

Po tomto k Aranelovi přistoupili jeho rodiče, Theoden i Enanor.

„Všechno bude v pořádku, bráško. Věř mi,“ objal ho Theoden.

Poté ho objala Enanor, která nic neřekla, jen se na něj povzbudivě usmála. Poté ho pustila a přistoupil k němu Thorondor.

„No Araneli, dnes vstupuješ na cestu, na kterou já už vstoupit nemohu. Už tě nadále nebudu moct držet za ruku a ochraňovat tě. Ale bude to za mě dělat někdo jiný a já věřím, že v tom bude i láska a štěstí. Jsi můj syn Araneli a jediné, co chci, je, abys byl šťastný,“ usmál se Thorondor, podíval se do Aranelovy zasmušilé tváře a najednou neviděl dospívajícího mladíka, ale svého malého chlapečka, kterého nosil v náručí, učil ho dětským krůčkům, jízdě na koni, číst, psát a který s veselým smíchem pobíhal po paláci i zahradě, pustil ho, kousek poodstoupil a otočil se k ostatním zády, aby si nikdo nevšiml, že si z očí vytírá slzy.

„Ty to zvládneš. Jen se nesmíš poddat strachu,“ zašeptala Aranelovi do ucha Lumiel, která k němu přistoupila jako poslední, políbila ho na čelo a pustila.

Aranel se na členy své rodiny ještě jednou zachmuřeně podíval, ale pak se rezignovaně otočil ke knězi.

„Je čas,“ řekl kněz, otočil se a vešel do chrámu.

Aranel ho následoval. Společně šli dlouhou světlou chodbou, až došli k točitým schodům, které vedly do jedné ze dvou věží, kterými chrám disponoval a začali po nich stoupat.

„Má spřízněná duše už tu je?“ zeptal se Aranel.

„Ano, přijela chvíli před vámi,“ odpověděl kněz.

„A ona je ve druhé věži?“ zastavil se Aranel a ohlédl se, jako kdyby měl spatřit cestu do druhé věže.

„Ano. Ale cestu k ní vám neukážu. Víte, že až do zítřejšího rána ji nesmíte vidět,“ knězovy vlídné rysy i laskavé hnědé oči ztvrdly a přísně na Aranela hleděl.

„Já vím. Jen jsem byl zvědavý,“ odvětil Aranel.

„Zvědavost není nic špatného, ale je potřeba zacházet s ní opatrně a vždy zvážit, zda by nám v daném okamžiku mohla pomoci či uškodit,“ poučil Aranela kněz a opět začal stoupat po schodech.

Aranel ho nyní již mlčky následoval. Po malé chvilce došli k bytelným dřevěným dveřím, které kněz otevřel a společně vešli do malého ale útulného pokoje.

„Zde budete až do večera, kdy proběhne očista a poté svatební noc. Od této chvíle nesmíte promluvit, nesmíte nic jíst a pít můžete pouze čistou vodu ze džbánů, které zde máte a ve kterých je přidána kapka vody z posvátného jezera. Až odejdu, budete mít i zákaz někoho spatřit,“ začal Aranela poučovat kněz o rituálu.

„Mohu se zeptat?“ přerušil kněze Aranel.

Kněz mu pokynul.

„Proč to všechno? Jaký má ten rituál smysl?“ zeptal se Aranel na otázku, která ho pálila.

„Kvůli magii. O svatební noci nejde jen o to, spojit svá těla, ale spojit i své duše a magie. A aby se to povedlo, vaše magie a také magie vaší spřízněné duše musí být otevřeny a tomu právě napomůže ten rituál. Navíc ve chvíli, kdy se začne magie otvírat, stane se citlivější a nestabilní. Při kontaktu s někým jiným či dokonce při pokusu o nějaké, byť to nejjednoší kouzlo by mohla vybouchnout a zranit jak svého nositele tak i ostatní. S nikým nemluvit a nikoho nevidět udrží vaši magii v klidu. Při svatební noci se propojí s magií vaší spřízněné duše a stabilizuje se a opět se stane bezpečnou,“ vysvětlil kněz.

„Ale proč musíme propojovat svoje magie?“ to bylo něco, co Aranel nechápal.

„Napomůže to propojení vašich duší. Snadněji se potom projeví láska a porozumění,“ usmál se kněz.

Aranel se zamračením přikývl. Kněz poté dal Aranelovi zbývající instrukce ohledně rituálu a odešel.

Aranel se s povzdechem posadil na jednoduché a úzké posteli, tak jiné než jakou má v paláci. Má před sebou celý den a on nevěděl, co by měl dělat. Nejen že nemohl jíst, ale neměl tu ani žádné knihy, psací potřeby, barvy, plátno ani žádný hudební nástroj. Navíc nesměl promluvit, takže an zpěv nepřicházel v úvahu. Nakonec dospěl k názoru, že nejlepší bude, když se pokusí usnout a co nejvíc času prospat. Lehnul si a zavřel oči.

***

Aranel otevřel oči a posadil se a posteli. Nejdříve se zmateně rozhlédl, nejistý co ho vlastně probudilo. Náhle uslyšel celkem hlasité zaklepání na dveře. Zamračeně vyhlédl z malého okénka, spatřil západ slunce a pochopil. Přišel čas na očistu. Po dalším zaklepání odhodil peřinu, obul si boty a přešel ke dveřím, které otevřel. Za nimi ovšem nikdo nestál, pouze na zemi byla položena jemná bílá látka, která ho podle knězových instrukcí měla dovést do komnaty s očistnou koupelí. Zamračeně se rozhlédl, netušil, jak to kněží udělali, že za dveřmi nikdo nebyl. Opravdu mohli být tak rychlí a zmizet než stihl otevřít dveře nebo to mělo na svědomí kouzlo? Nevěděl.

Potřásl hlavou, aby se zbavil nežádoucích myšlenek a rozešel se po cestě, kterou mu značila bílá látka položená na zemi. Po delší době došel do chodby v podzemí, kde se zastavil před velkými lomenými stříbrnými dveřmi zdobenými ornamenty.

Zhluboka se nadechl, otevřel je a vklouzl do místnosti za nimi. Dveře se za ním s tichým klapnutím zavřely. Aranel si toho nevšímal a rozhlédl se po komnatě, ve které se nacházel. Komnata neměla žádná okna, takže jediné, co ji osvětlovalo byl obrovský lustr uprostřed stropu, ve kterém bylo zasazeno nespočet svící a několik loučí, na kterých plápolal oheň. Zdi, podlaha i strop byly z bílého mramoru a zdi byly ozdobeny křišťály různých tvarů i velikostí. V podlaze byl zapuštěn bazén táhnoucí se téměř přes celou místnost, napuštěn vodou, ve které byla zamíchána i nepatrná troška vody z posvátného jezera, před ním byly další menší bazénky těsně u sebe, jeden byl napuštěn pouze obyčejnou vodou. Další, před kterým stál Aranel, byl zaplněn zvláštní směsí očistné soli, bylinek a prachem z rozdrcených křišťálů. Na druhé straně, za velkým bazénem, stála stříbrná nosítka s bílými neprůhlednými závěsy a nočním úborem připraveným pro Aranela. Také tam bylo složené plátno, kterým se měl usušit.

Aranel s povzdechem odložil své oblečení a vstoupil do prvního bazénku, toho s očistnou směsí. Rukou se chytil okraje a pomalu si klekal. Bazének naštěstí nebyl hluboký a Aranel v něm byl ponořený po krk. Pustil se tedy okraje, do dlaní nabral směs a rozetřel si ji po krku, obličeji a vetřel ji i do vlasů. Zavřel oči a pár minut setrval v očistné směsi, aby ta mohla zapůsobit. Poté vstal, vystoupal po několika malých schůdcích, které byly na té straně bazénku, která sousedila s druhým. Nyní se totiž nesměl žádnou částí svého těla dotknout země. To prý přinášelo smůlu. Překročil okraje obou bazénků a po podobných schůdcích, které byly ve druhém bazénku do něj vstoupil.

Sešel schůdky a čistou vodou ze sebe začal smývat směs z předchozího bazénku. Jakmile byl čistý, vystoupal po schůdcích na opačné straně, která sousedila s velkým bazénem. I zde opatrně překročil okraje a po schodech, které zde byly široké sestoupil do velkého bazénu. Zde nemusel dělat nic zvláštního, jen přejít z jedné strany bazénu na druhou. Navíc dno bazénu se na obou stranách mírně svažoval, takže uprostřed bude zcela ponořený.

Aranel se rozešel vodou a když dosáhl úrovně, kdy mu voda sahala po bradu, zastavil se, zhluboka se nadechl, zavřel oči a se zadrženým dechem udělal další dva kroky, po kterých se zcela ocitl pod vodou. Poslepu udělal dalších několik kroků a jeho hlava se opět ocitla nad vodou. Zalapal po dechu a rukama si začal protírat oči, aby se zbavil vody a mohl je otevřít. Znovu se rozešel a došel ke schodům, které vedly z bazénu a nad kterými byla nosítka.

Když už stál na předposledním schodu a voda mu omývala pouze chodidla, vzal plátno složené v nosítkách a začal se sušit. I vlasy se snažil vytřít co nejvíce do sucha. Když byl spokojený, odhodil plátno na zem vedle nosítek a kleknul si na nosítka. Vzal do ruky bílou noční košili a přetáhl si ji přes hlavu. Košile mu sklouzla po těle a její rukávy byly tak dlouhé, že mu zakryly i konečky prstů na rukou. Aranel si v nosítkách sedl a spodní část košile si přetáhl přes nohy, které pokrčil. Košile mu tak zakryla nejen celé nohy až po prsty na nohou, ale její konec ležel ještě kousek před ním. Nakonec se Aranel natáhl pro závoj z poloprůhledné bílé látky a přehodil si ho přes hlavu. Závoj byl dlouhý a spadl mu až k bokům. Takto zahalen byl proto, aby nikdo nespatřil ani kousek z něj, pro případ, že by závěsy na nosítkách byly špatně zataženy nebo se nedopatřením odhrnuly. Nakonec se po oněch závěsech natáhl a zatáhl je.

V té chvíli se ozval zvuk podobný gongu a do komnaty vstoupili čtyři mladí knězi a jeden starší. Mladí knězi uchopili držadla u nosítek a zvedli je. Starší kněz je předešel a jakmile byla nosítka zvednuta, začal tiše ve staré elfštině, jazyce jejich předků, pronášet modlitby. Takto se rozešli ke komnatě, kde měli novomanželé poprvé ulehnout na manželské lože.

Vešli do zatemněné místnosti, kde nehořela jediná svíce a okna byla zatažena silnými závěsy, takže tu panovala černočerná tma. Aranel nechápal, jak kněží mohou vědět, kam jdou, ale asi použili kouzlo známé pouze jim. Náhle se nosítka zastavila, poté bylo slyšet zvláštní cvaknutí a spěšné odcházející kroky. Aranel věděl, že to cvaknutí bylo vysunutí nožiček u nosítek, aby nosítka byla na stejné úrovni s matrací postele a ty kroky patřily kněžím, kteří odešli, aby mu poskytli čas na přemístění do postele a přitom ho neviděli. Odhrnul závěsy a zašátral rukou, protože ve tmě nic neviděl. Nahmatal závěsy, které byly zataženy kolem postele, kousek je odhrnul a znovu zašátral rukou. Jakmile pod ní ucítil matraci u postele, klekl si a přelezl do postele. Aranel se natáhl a zatáhl závěsy u postele. Chvilku nato uslyšel, jak se kněží vrátili a odnesli nosítka.

Aranel seděl v posteli, poulil oči do tmy v podvědomé snaze něco zahlédnout a se zrychleným dechem naslouchal všem zvukům v okolí. Po chvíli uslyšel tiché modlitby, kroky a otevření dveří. To další kněží nesli jeho spřízněnou duši. Naslouchal zvukům, které značily postavení nosítek a následně krokům odcházejících kněží. Poté slyšel odhrnutí závěsů a šustění ložního prádla, jak další osoba přelézala do postele. Poté uslyšel zatažení závěsů, znovu kroky kněží, kteří odnesli nosítka jeho spřízněné duše a poté bylo slyšet pouze ticho přerušované pouze zrychleným dechem dvou osob.

Aranel si skousl spodní ret a přemýšlel, co má teď dělat. Nakonec zvedl ruce a sundal si závoj, nyní ho již nepotřeboval. Podle zvuků vedle něj usoudil, že jeho spřízněná duše udělala to samé. Odložil závoj vedle sebe a podíval se na druhou stranu postele, kde se nacházela jeho spřízněná duše. Samozřejmě nic neviděl. Zhluboka se nadechl, sebral veškerou svou odvahu a natáhl ruku, aby se své spřízněné duše dotkl. Musel zjistit, zda je to muž či žena.

Nahmatal paži a zkoumavě po ní přejel. Zamračil se, ta paže byla pevná s tvrdými svaly. Spíše paže muže než ženy. Aranel vyděšeně polkl a po paži sjel na rameno a z něho na hruď. Ne žádné oblinky ženských ňader ale plochá hruď s vyrýsovanými svaly. Aranel začínal být vyděšený. Tak nějak se uklidnil představou, že si vezme ženu a že nebude muset prožít milování s mužem a tato představa se nyní vytrácela. Potřeboval ale úplnou jistotu a tak sklouzl po torzu své spřízněné duše do jejího klína. Vyděšeně vykvikl a urychleně svou ruku stáhl, když pod svými prsty zcela jasně ucítil cizí penis.

Roztřásl se a vyděšeně se schoulil do klubíčka, aby se udělal co nejmenším. V té chvíli si začal přát, aby ho matrace postele pohltila a on tak byl ušetřen toho, co ho zcela nepochybně čekalo. Ucítil vedle sebe pohyb a cukl sebou, když ucítil lehký dotyk na rameni. Zakňoural, když se manželova ruka vydala tou samou cestou, jakou před tím on na těle svého manžela. Pevně semknul víčka k sobě a stiskl čelist a útrpně snášel doteky svého manžela. Ovšem když se ruka jeho manžela ocitla v jeho rozkroku, trhnul sebou a odstrčil ji.

Jeho manžel se na chvilku stáhl, ale po chvilce Aranel znovu ucítil zvědavou ruku. Nejdříve se ocitla na jeho rameni, odkud přejela na jeho krk a z něj na jeho tvář, kde se zastavila. Zůstala na jeho tváři a palec ho začal jemně hladit. Aranel ucítil, jak se k němu jeho manžel naklonil.

Srdce se mu rozbušilo ještě prudčeji, když nejprve ucítil horký dech ve tváři a poté se na jeho rty přitiskly jiné. Rty jeho manžela po těch jeho jemně přejížděly a sem tam byly jeho rty jemně olíznuty manželovým jazykem.

Aranel hleděl do tmy před sebou, kde tušil manželův obličej a přemýšlel. Na líbání neměl žádné špatné vzpomínky a vlastně mu přišlo docela příjemné. Zkusil vyjít svému manželovi vstříc a špičkou svého jazyka olíznul jeho rty. Ucítil, jak se jeho manžel jemně usmál a když zandával svůj jazyk, ten manželův ho následoval a najednou se ten kluzký vetřelec ocitl v jeho ústech.

Jeho manžel ho během líbání začal jednou rukou hladit po paži, zatímco druhou se opíral o matraci. Nakonec přejel doprostřed Aranelovy hrudi a lehce zatlačil. Aranel se tlaku podvolil a za stálého líbání si lehnul na záda. Spokojeně do polibku zasténal. Tohle se mu líbilo a jeho strach a nervozita pomalu vymizeli.

Náhle se od něj jeho manžel odtrhl a Aranel slyšel jen šustění. Po chvíli se jeho manžel vrátil a začal ho znovu líbat a hladit. Aranel vztáhnul ruku, aby svého manžela pohladil a zjistil, že jeho manžel je nahý. Náhle pochopil, že to šustění předtím bylo od toho, jak se svlékal. Znovu znervózněl a tentokrát ho hlazení a polibky uklidnit nedokázaly. Náhle jeho manžel přerušil polibky, zvednul se, nahmatal lem Aranelovy košile a začal ji z něj stahovat. Aranel se zděšeně posadil a křečovitě se chytil košile.

Jeho manžel ale jeho strach vycítil, tak se natáhl a znovu vyhledal jeho rty, na které vtiskl uklidňující polibek. Aranel tiše vzlykl a z očí mu začaly stékat slzy, ale znal svoji povinnost, takže se nadzvedl a nechal manžela, aby ho svlékl. Ten košili odhodil a začal Aranela uklidňujícně hladit po hrudi, zatímco rty bloudil po jeho tvářích a slíbával slzy.

Když ucítil, že se Aranel trošku uklidnil a jeho slzy pomalu vymizely, znovu ho políbil a opět mu zatlačil na hruď. Ale vyděšený Aranel se tentokrát začal bránit. Nechtěl si lehnout, nechtěl se ocitnout v pozici, kdy by byl jeho manžel nad ním a mohl si s ním dělat, co se mu jen zachtělo. Roztřásl se jako při zimnici, když mu před očima proběhla tvář člověka, který mu ublížil.

Uslyšel povzdech svého manžela a ucítil pohyb, jak se usazoval vedle něj. Poté ucítil manželovu paži, jak ho vzala kolem pasu a táhla ho k němu. Podvolil se a najednou se ocitl rozkročený na manželově klíně. Aranel překvapeně zamrkal, tohle nečekal. Najednou mu něco došlo. V této pozici toho jeho manžel moc nezmůže, vše záleží na něm. Ucítil jak se jeho manžel naklonil a vzápětí byly jeho rty znovu lapeny. Aranel se ponořil do polibku a rukama objal manžela kolem krku, zatímco jeho manžel ho hladil po zádech.

Oba dva se líbali a postupně rukama začali prozkoumávat tělo toho druhého. K laskajícím rukám se připojily i rty. Aranel tiše zasténal, když manželovy rty začaly laskat jeho krk. Byl tak ponořen do laskajících doteků rukou i rtů, že vůbec nepostřehl chvíli, kdy se manželovy ruce ocitly na jeho půlkách. Zajíkl se a vytřeštil oči. A když se jedna manželova ruka přesunula do jeho klína, kde ho začala dráždit, málem zapomněl dýchat. Znovu se roztřásl, ale sám nevěděl, jestli vzrušením nebo strachem. Nepohodlně se zavrtěl, když pod sebou ucítil manželovo vzrušení. Tentokrát se strach začal znovu vynořovat na povrch. A když manželovy ruce zmizely a Aranel uslyšel tiché cvaknutí a následně se ruce jeho manžela vrátily, přičemž prsty jedné z nich byly podivně vlhké a těmi přejel v rýze jeho zadečku a zastavil se u jeho vstupu, Aranelův strach zesílil. Nechápal proč mu tam sahá, nerozuměl tomu.

Překvapeně proto vyjekl a vyklenul se, když se jeden z manželových prstů vnořil do jeho těla. Třeštil oči do tmy a zrychleně dýchal. Tohle pro něj bylo velmi zvláštní a divné, ale přesto to, k jeho překvapení a údivu, vůbec nebolelo. Manželův prst se začal hýbat a Aranel si skousl ret. Tohle nebylo tak hrozné, pokud by celé milování proběhlo takto, pak se opravdu neměl čeho obávat.

Jeho manžel do něj postupně vložil tři prsty, kterými pohyboval dovnitř a ven a sem tam je roztáhl, aby Aranela připravil na něco většího. A Aranel si to nechal líbit, jen třeštil oči do tmy a nechal se uklidňovat lehkými dotyky druhé ruky a polibky.

Po chvíli, která se mu zdála nekonečná, manžel prsty vytáhl. Aranel opět uslyšel tiché cvaknutí a ucítil, jak manžel uchopil svůj penis a párkrát po něm přejel. Poté vzal Aranela pod stehny a donutil ho se nadzvednout. Nasměroval svůj penis k Aranelovu vstupu a jemně mu zatlačil na stehno. Aranel strnul, když mu došlo, že jeho manžel chce, aby na jeho penis nasedl. Ale on nemohl, znovu se mu vybavily vzpomínky na bolest a ponížení, které zažil. Silně se kousl do rtu a bolestně přivřel oči. Tohle nemohl udělat, nemohl se na manželův penis jen tak nabodnout. Jeho manžel mu znovu zatlačil na stehno.

Aranel znovu zrychleně dýchal děsem, srdce mu bušilo jako o závod a třásl se jako osikový list. Nechtěl to, nechtěl v sobě manželův penis. Ale zároveň věděl, že musí. Pevně stiskl víčka k sobě a pomalu se pohnul směrem dolů a nechal tak do sebe proniknout špičku manželova vzrušení. Zhluboka se nadechl a protože necítil žádnou bolest, nechal ho do sebe proniknout o trochu víc. Jeho manžel byl naštěstí trpělivý a nijak na něj netlačil. Nakonec Aranel posbíral všechnu svou odvahu a plně dosedl. Překvapeně vydechl, ani si předtím neuvědomil, že zadržoval dech. Co ho ale překvapilo ještě víc, bylo to, že ačkoliv měl v sobě manželův penis, tak to nebolelo. Cítil jen podivný tlak a pnutí, ale žádnou bolest.

Když se konečně vzpamatoval, uvědomil si, že jeho manžel pevně svírá jeho stehna a ztěžka dýchal. Aranel došel k myšlence, že by měl začít něco dělat a tak se pomalu nadzvedl a zase dosedl. Nebylo to nic strašného. Začal se pravidelně pohybovat nahoru a dolů a naslouchal stenům svého manžela. Ten se pod ním po chvilce zavrtěl a když Aranel zase dosedl, zasténal slastí, která se náhle rozlila jeho tělem, když se penis v něm něčeho dotkl, nějakého zvláštního místečka.

Chtěl ten pocit zažít znovu a tak se znovu nadzvedl a dosedl. Ano, znovu se otřel o to místečko. Aranel zaklonil hlavu a znovu zasténal. Chtěl víc, víc slasti a tak své pohyby zrychlil až, plně ponořen do slasti, rajtoval na klíně svého manžela jako zdivočelý. Jeho vzdechy a steny se mísily s manželovými.

Po pár minutách vykřikl a strnul ve slastné křeči, zatímco postříkal své i manželovo břicho. Poté se udýchaně zhroutil na manželovu hruď a vydýchával se z prožitého orgasmu.

Když se trochu vzpamatoval, uvědomil si, že jeho manžel v něm stále vězí a ještě není uspokojený. On už vrcholu své slasti dosáhl a měl by ho poskytnout i manželovi. V té chvíli ho ale manžel popadl kolem pasu a přetočil je tak, že Aranel ležel na zádech, přičemž z něj vyklouzl. Než ale stihl Aranel cokoliv namítnout, znovu do něj vnikl a začal se prudce pohybovat. Aranel tiše zakňoural, teď když už nebyl vzrušený, mu manželovy pohyby byly malinko nepříjemné. Naštěstí pro něj byl jeho manžel natolik vydrážděný, že po pár přírazech vykřikl a začal ho plnit.

Když byl hotov, celý zadýchaný z Aranela vyklouzl a svalil se vedle něj. Aranel se otočil na bok, zády k manželovi a přehodil přes sebe peřinu. Poté klidně ležel a hleděl do tmy, zatímco přemýšlel. Nechápal, že to co prožil se svým manželem a co prožil s tím člověkem byla jedna a ta samá činnost a přitom to bylo tak rozdílné. Nevěděl co si má myslet a jak se má cítit.

Ucítil za sebou pohyb, jeho manžel se na něj přitiskl a obejmul ho. Vzápětí ucítil polibek na rameni a poté jen dech svého manžela, který se pomalu uklidnil, když jeho manžel usnul. Aranel se zavrtěl. Toto objetí mu hodně připomnělo objetí svého bratra. Stejně jako u svého bratra i nyní se cítil klidný, v bezpečí a chráněný. Nevěděl proč, nejspíš za to mohlo propojení magií, ke kterému došlo během milování. Aranel přestal uvažovat a poddal se potřebě své unavené mysli a pohroužil se do snů.