Nový život - kapitola 3

Julien vyhlédl z okénka letadla a se smutkem sledoval, jak letadlo jede po rampě, aby následně vzlétlo. Polkl, aby se zbavil knedlíku, který se mu vytvořil v krku. Bylo to už několik dní po pohřbu jeho matky a on opouštěl New York a letěl do Kalifornie, aby žil se svým otcem a jeho rodinou.

„U nás se ti bude líbit,“ ozval se vedle něj hluboký hlas.

Julien se podíval na vysokého hubeného muže, s do bronzova opálenou kůží a rovnými černými vlasy v krátkém sestřihu, vedle sebe. Ten ho pozoroval očima barvy hořké čokolády. Julien na něj chvíli beze slova zíral, než se znovu otočil k okénku. Povzdechl si a zavřel oči. Už za pár hodin bude ve městě Long Beach. Slyšel, jak si jeho otec vedle něj povzdechl, ale nic neřekl. Nakonec Julien usnul, ostatně několik už několik nocí nespal a jeho tělo potřebovalo odpočinek.

***

„Tak jsme tady,“ usmál se otec, když zaparkoval před prostorným dvoupatrovým domem se dvěma obrovskými garážemi.

„Hm,“ zamručel Julien.

Jeho otec si povzdechl, s Julienem bude mít ještě spoustu práce, ale nedivil se, naposledy ho viděl jako pětiletého chlapce, než odešel a těch pár telefonátů k narozeninám a k vánocům nestačily k tomu, aby ho znal. Ale vinit z toho mohl jen a jen sám sebe, to uznával.

„Tak pojď, už na nás čekají,“ vykouzlil na své tváři úsměv a vystoupil z auta.

Julien si povzdechl, ale stejně jako jeho otec vystoupil z auta. Následně přešel ke kufru, odkud vytáhl menší cestovní tašku, ve které měl těch pár věcí, které neposlal napřed. Jeho otec odtud naopak vytáhl černý lodní kufr. Poté se oba vydali k domovním dveřím, které otec otevřel a vkročil do chodby. Svůj kufr odložil ke schodům a otočil se na Juliena. Ten si s povzdechem odložil svoji tašku na otcův kufr.

„Tak, připraven na seznámení?“ zeptal se s úsměvem.

Julien se na něj jen podíval.

„No, budu to brát jako ano,“ prohrábl si otec vlasy, následně vzal Juliena kolem ramen a dovedl ho k posuvným skleněným dveřím z matného skla, které otevřel.

„Davide,“ ozvalo se vysokým pištivým hlasem, pak se kolem Juliena něco mihlo a skočilo to na jeho otce.

„Charlotte,“ zasmál se jeho otec a poté ženu, která na něm visela políbil.

Ta se po chvíli odtrhla a podívala se na Juliena.

„Och, tak tohle je Julien. Ten je ale roztomiloušký,“ vypískla a štípla Juliena do tváře.

Ten překvapeně ucouvl a pořádně si ženu před ním prohlédl. Malá drobounká blondýnka s pomněnkovýma očima. Z ní stáli dva chlapci. Vysoký blonďatý hiphoper s rozcuchanými vlasy a modrýma očima po matce a druhý o něco menší hnědovlásek s hnědýma očima zakrytými brýlemi.

„Tak Juliene, tohle je moje žena a tvá nevlastní matka Charlotte,“ představil mu David jeho macechu.

Ta se na něj široce usmála.

„Ach, jsem si jistá, že budeme přátelé. To bude tak úžasné. Budeme spolu trávit volný čas, povídat si, budeš mi svěřovat své problémy. Ano, bude to skvělé,“ začala Charlotte drmolit svým pištivým hlasem a oči jí zářily.

Julien na ni zíral s pootevřenou pusou.

„No a tohle jsou tví bratři. Ryan a Brian,“ dovedl ho David k oběma chlapcům.

„Ahoj! Já jsem Brian,“ usmál se hnědovlásek a natáhl k Julienovi ruku.

„Julien,“ řekl Julien a krátce mu ruku stiskl.

Pak se podíval na hiphopera, což musel být Ryan. Ten se na něj jen arogantně šklebil s rukama založenýma na hrudi.

„Ukážu ti tvůj pokoj,“ nabídl se Brian, když se jeho bratr neměl ke slovu a jen na sebe s Julienem zírali.

Julien přikývl a následoval Briana z obýváku. Na chodbě si vzal tašku a nechal se Brianem vést po schodech nahoru.

„Tvoje věci už přišli, tak jsme ti je dali do pokoje. Ale nevybalovali jsme ti je. Nechtěli jsme se ti hrabat v soukromí,“ řekl Brian.

„Dobře,“ nevěděl Julien, co jiného říct a nechtěl být nezdvořile potichu, protože Brian mu zatím jako jediný z této rodiny přišel sympatický.

Brian se na něj znovu usmál a vstoupil do chodby v patře. Julien se postavil vedle něj a rozhlédl se. Uviděl pět dveří. Jedny na konci chodby po levé straně, dvoje naproti nim naproti těmto dveřím byly další jedny dveře a poslední na druhém konci.

„Ty dveře naproti nám jsou od mého a Ryanova pokoje. Ty na konci chodby nalevo jsou od ložnice rodičů a na druhé straně chodby je koupelna. A ty dveře naproti mým a Ryanových jsou od tvého pokoje,“ s těmi slovy je Brian otevřel a nechal Juliena vejít do jeho nového pokoje.

Julien vstoupil, položil tašku a rozhlédl se. Pokoj byl prostorný, se světle fialovými zdmi, prostornou postelí v černé barvě v rohu naproti dveřím. Vedle ní byl černý noční stolek s lampou v podobě květu, naproti posteli, po levé straně dveří, byla obrovská černá šatní skříň s posuvnými dveřmi, jejíž jedna strana byla tvořena zrcadlem. Vedle skříně pak byla prostorná komoda stejné barvy. Za nohami postele byla čtyři okna, která dovnitř propouštěla dostatek světla. U poslední volné zdi, napravo od oken, byl psací stůl černé barvy s otáčecí židlí, která byla pro změnu fialová. Na zemi byl tmavě fialový huňatý koberec.

Jinak byl pokoj plný zabalených krabic s Julienovými věcmi.

„Nábytek jsem vybíral já a barvy zase Ryan. Nevěděli jsme jaký máš vkus a co by se ti líbilo, tak jsme vybrali to, co se líbí nám. Samozřejmě si to můžeš předělat podle svého, když budeš chtít,“ poškrábal se Brian nervózně ve vlasech.

„Ne, to je dobré. Líbí se mi to,“ usmál se na něj Julien.

„Dobře. Ehm,“ opětoval mu úsměv Brian.

„Ale myslel jsem, že pokoj bude zařizovat spíš vaše matka než vy,“ poznamenal Julien.

„No to bys dopadl. Ta ti sem chtěla dát malinové zdi, světlý nábytek a plno krajek,“ zasmál se Brian.

„No pak je dobře, že jste to vzali do rukou vy,“ zasmál se i Julien.

Brian s úsměvem přikývl. Byl rád, že se s ním Julien bez problému baví. Měl obavu, že se svým nevlastním bratrem nebude vycházet, ale tohle vypadalo být na dobré cestě.

„Ale divím se, že se angažoval i Ryan. Dole vypadal, že mě tady nevidí rád,“ zvážněl Julien.

„Tak to není. Ryanovi tady nijak nevadíš a myslím, že až se lépe poznáte, že spolu budete vycházet. On jen...nemá rád změny a tohle je docela velká změna,“ skousl si Brian dolní ret a snažil se přijít na to, jak omluvit bratrovo chování.

„To je v pohodě,“ zarazil ho Julien, nechtěl Brianovi působit rozpaky.

„Nechceš pomoct s vybalováním?“ zeptal se Brian a kývl hlavou ke krabicím.

„Díky! Ale zvládnu to,“ odmítl Julien Brianovu nabídku.

„Dobře. Ale kdyby sis to rozmyslel nebo potřeboval něco jiného, tak stačí říct,“ otočil se Brian k odchodu.

Julien vzal tašku a položil ji na postel.

„Ehm, Juliene. To s tvojí mámou....je mi to líto,“ zastavil se Brian s rukou na klice aniž by se k Julienovi otočil čelem.

Julien se otočil a překvapeně se na Briana podíval.

„Díky!“ hlesl po chvíli.

Brian přikývl, otevřel dveře, vyšel z pokoje a zase je za sebou zavřel.

„Tak já nemám rád změny, jo?“ ozval se hlas překypující sarkasmem.

Brian zvedl oči a podíval se na Ryana, který se opíral o zeď vedle dveří do Julienova pokoje.

„Nech toho, Ryane,“ zamračil se na něj.

„Já toho mám nechat? No promiň, ale já nejsem cizák, který se chce vetřít do rodiny. Za celé roky sem nepřijel ani na víkend a teď, když je jeho matinka mrtvá, jsme mu dobří?“ zablesklo se Ryanovi vztekle v očích.

„Víš dobře, že takhle to není,“ Brianovo zamračení se prohloubilo.

Ryan si odfrkl a odpíchl se od zdi.

„Když myslíš. Ale pamatuj si jedno. Já ho ve škole chránit nebudu. Ať se o sebe Julienek postará sám,“ zavrčel a zmizel ve svém pokoji.

Brian si povzdechl. Jestli Ryan nezmění svůj postoj, tak brzy budou mít místo domova válečnou zónu.

Julien mezitím ve svém pokoji vytáhl z tašky svůj notebook, posadil se s ním na svoji novou postel a zapnul ho. Přeci jen slíbil svým přátelům, že se jim po příjezdu ozve. Pravda, mohl to udělat i přes mobil, ale takto mu to přišlo lepší. Jakmile notebook naběhl, našel Haruku a Borise v přátelích a spustil videohovor.

„Ahoj!“ usmál se, když se na obrazovce před ním objevili jeho přátelé.

„Ahoj!“ ozvalo se dvojhlasně a Haruka i Boris se na Juliena také usmáli.

„Jaká byla cesta?“ zeptala se Haruka.

„Dobrá, řekl bych,“ pokrčil Julien rameny.

„To je fajn. Koukám máš nový pokoj, že?“ usmála se Haruka.

„Jo, mám. Chcete ho vidět?“ zeptal se Julien.

Oba jeho přátelé přikývli. Julien pomalu otočil notebook kolem dokola, aby si jeho přátelé mohli jeho nový pokoj pořádně prohlédnout.

„Je hezký,“ pochválila mu ho Haruka.

„Musím souhlasit,“ řekl Boris.

„Díky!“ poděkoval Julien.

„No a co rodinka? Povídej!“ vyzval ho Boris.

„No co vám mám povídat? Táta se snaží, opravdu ano, ale já mu prostě nemohu zapomenout, že se na mě a na mámu kdysi vykašlal,“ povzdechl si Julien.

„Chápu,“ řekla Haruka.

„Jo, to je pochopitelné. A co ostatní? Myslím, že ses zmínil, že tvůj táta má ženu a ta má dvě děti, syny myslím,“ nadhodil zamyšleně Boris.

„Jo, ale ne s tátou. Jejich otcem je někdo jiný,“ uvedl na pravou míru Julien.

Boris i Haruka přikývli a se zájmem se na Juliena zadívali. Ten si povzdechl.

„No tátova žena, Charlotte, je taková afektovaná barbie. Dokonce mám takový dojem, že má v sobě víc silikonu a botoxu než skutečného masa,“ tomu se Boris uchechtl, zatímco Haruka se zamračila.

„Není hezké o někom takto mluvit,“ pokárala Juliena.

„Kdybys ji viděla a slyšela, tak bys říkala to samé,“ ohradil se Julien.

„A co ti její synové?“ s povzdechem změnila Haruka téma.

„Ryan a Brian. Jsou tak v našem věku, tedy alespoň to tak odhaduju, jistě to nevím. Ryan na mě působí jako takový ten typický namachrovaný borec. Nevím, jestli s ním budu vycházet. Ale Brian vypadá fajn. Je milý a přátelský. Prozatím na mě působí nejlépe. S tím bych se mohl zkamarádit,“ popsal své dojmy Julien.

„No tak alespoň někdo,“ prohodil Boris.

„Jo,“ přikývl Julien.

„Všechno bude dobré, uvidíš,“ usmála se na něj Haruka.

„To doufám. Ale už končím, musím si ještě vybalit a nějak se tady zařídit. Nemůžu žít v krabicích,“ usmál se Julien na své přátele.

Ti chápavě přikývli a rozloučili se. Jakmile se odhlásili, tak Julien vypnul notebook, v psacím stole našel nůžky a pustil se do vybalování a uklízení svých věcí.