Nový život - kapitola 4

„Koupíme ti plno krásných věcí. A také bychom tě mohli nechat ostříhat, víš, dát tomu tvému účesu nějaký tvar. Možná ho trochu zkrátit. Och, a mohli bychom si zajít na kosmetiku, ta nám udělá dobře,“ žvatlala Charlotte, když se svými syny a Julienem procházela obchodním domem.

Julien si povzdechl a podíval se na Briana, který ho pozoroval soucitným pohledem a omluvným úsměvem, zatímco Charlotte začala nahlas přemýšlet, do kterého obchodu zajdou jako první.

„Mami, dáš mi nějaké peníze? Půjdu se svými přáteli,“ ozval se najednou Ryan a ukázal hlavou ke skupince chlapců bavící se opodál.

„S přáteli? A proč? Musíme nakoupit věci Julienovi, myslela jsem, že nám s tím pomůžeš,“ našpulila Charlotte rty.

„Myslím, že to zvládnete sami. Ostatně ty máš lepší vkus než já,“ pokrčil Ryan rameny.

„No dobrá. Ale nelíbí se mi to,“ otevřela Charlotte svoji kabelku, ze které vytáhla peněženku a z ní vyndala několik bankovek, které Ryanovi podala.

„Díky!“ převzal si je Ryan a už ho nebylo.

Julien se za ním závistivě díval, i on by dal kdovíco za to, aby ho jeho macecha nezatáhla do značkového a značně předraženého kadeřnictví a on mohl jít nakupovat sám se svými kamarády podle svého.

„Začneme tvým účesem, pak lépe uvidíme, jaké oblečení ti bude slušet,“ usadila ho Charlotte do křesla a přes zrcadlo se na něj sladce usmívala.

Julien si znovu povzdechl. On se svojí novou matinkou nakupovat nechtěl, ale ta otravovala tak dlouho, až mu to jeho otec dal rozkazem a on jít musel.

„Dobrý den! Tak co pro vás mohu udělat?“ objevila se u nich kadeřnice.

Julien si ji v zrcadle prohlédl. Žena kolem čtyřiceti let, baculatá s tmavými kudrnatými vlasy kolem obličeje.

„Potřebujeme dát jeho účesu nějaký tvar. A možná i melír pro ozvláštnění,“ vzala si slovo Charlotte, aniž by dala Julienovi šanci promluvit.

„Dobře. A máte představu nebo to necháte na mě?“ zeptala se kadeřnice.

„Necháme to na vás,“ usmála se Charlotte a společně s Brianem se posadila do křesílka u zdi a z kabelky vytáhla módní časopis, do kterého se začetla, zatímco Brian se věnoval svému mobilu.

„Tak co s tebou?“ usmála se kadeřnice na Juliena.

„Nevím. Ale ten melír bych vynechal,“ podíval se na ni Julien nejistě.

„Jistě. K tobě se melír nehodí. Ať si ta nafintěná fiflena říká co chce,“ mrkla na něj kadeřnice.

Julien se na ni usmál.

„Máš roztřepené konečky. A také máš vlasy dost poškozené. Víš co, trochu je zkrátíme, dám ti na ně regenerační masku, aby se trochu spravili a když budeš chtít, tak ti ji i prodám domů, abys mohl o své vlasy pečovat,“ navrhla kadeřnice.

„Tak jo,“ přikývl Julien, ostatně i on by byl rád za zdravé a lesklé vlasy.

Kadeřnice se na něj usmála a pustila se do práce.

***

„Tak jsme hotovi,“ oznámila kadeřnice, když skončila.

Julien na sebe zíral do zrcadla a rukou si projížděl vlasy. Změna nebyla nijak radikální, měl je jen o pár centimetrů zkrácené, ale líbilo se mu, jak po masce byly jemné a hebké a jak amu prokluzovaly mezi prsty.

„Ale vždyť vypadá pořád stejně. Ani ten melír nemá,“ vykřikla Charlotte, když k Julienovi přistoupila, aby si ho prohlédla a s rukama v bok na kadeřnici zlobně zahlížela.

„Mě se to takto líbí,“ ohradil se Julien.

„Ale Juliene,“ zakňourala Charlotte.

„Mě se to takto líbí. A melír nechci,“ vstal Julien z křesla a vzdorně si založil ruce na hrudi.

„No dobrá, nechme to tak. Ačkoliv jsem si představovala něco jiného,“ povzdechla si Charlotte.

„Můžu si vzít tu masku, jak jste mi nabízela?“ otočil se Julien ke kadeřnici.

„Jistě. A vlastně, nechtěl bys celou celou sadu na péči o své vlasy. Šampon, kondicioner, masku, vhodné pro typ tvých vlasů? Šampon, který jsi používal doteď ti zrovna moc nesvědčí,“ nabídla kadeřnice.

Julien si skousl ret, zatímco přemýšlel, ale nakonec souhlasně přikývl. Kadeřnice přešla k jedné skříni a otevřela ji. Vyndala odtamtud tři velké plastové lahvičky a přešla k pokladně. Načetla čárové kódy na lahvičkách, dala je do malé taštičky a přičetla si tam i své služby. Nakonec Charlotte, která s Julienem i Brianem, stála před pokladnou s peněženkou v ruce, řekla výslednou částku. Charlotte vytáhla z peněženky požadovaný obnos a zaplatila. Poté všichni tři vyšli z kadeřnictví.

„Taková nehoráznost. Říct si o tolik peněz za nic. Příště půjdeme do salonu, kam chodím já. Tam jsou alespoň spolehli a ví co se sluší. Škoda, že zrovna dneska museli mít inventuru,“ rozčilovala se.

Zato Julien se ohlédl a s úsměvem zamával kadeřnici, která je s úsměvem sledovala skrze výlohu. Ta mu zamávala zpět.

„No nic. Teď nákupy. Musíme ti koupit něco hezkého na sebe. Nemůžeš přece chodit v těch hadrech, co máš. Jako chápu, že tvoje matka neměla moc peněz, ale i tak tě mohla oblékat trochu...stylověji. Třeba ta košile, co máš na sobě, je příšerná,“ otočila se Charlotte k Julienovi.

Ten strnul. Zastavil se a překvapeně hleděl na vzdalující se Charlotte hleděl. Rukou přejel po své bílé košili, která měla od hrudi až k ramenům vyšité dva stříbrné draky. Tu košili vlastoručně ušila jeho matka, když měl vystupovat na jednom školním představení.

„Juliene?“ zastavila se Charlotte, když si konečně uvědomila, že Julien za ní nejde a ohlédla se po něm.

Když se Julien k ničemu neměl, udělala několik kroků zpátky k němu.

„Tu košili mi ušila máma,“ řekl potichu Julien.

„Ach, promiň, to jsem nevěděla. No ale nikdo po tobě nechce, abys ji vyhazoval. Necháš si ji na památku a teď pojď, koupíme ti něco hezčího,“ zazubila se na něj Charlotte.

„Hezčího? Jak se opovažuješ říct něco takového? Pochybuju, že ty bys dokázala byť jen zašít ponožky, natož abys ušila košili, ty jedna umělá nádhero. Ty neumíš nic jiného, než chodit po krámech a plastikách a utrácet peníze, které vydělá můj táta. Nechápu, jak mohl táta vyměnit moji krásnou, chytrou a šikovnou mámu za něco takového jako ty,“ vybouchl Julien.

„Juliene,“ vydechla šokovaně Charlotte, která takový výbuch nečekala a ani nevěděla, čím ho spustila. Dokonce i Brian na něj překvapeně hleděl.

„A vůbec, jdi si do toho předraženýho krámu sama. Já oblečení mám a další nepotřebuju,“ otočil se Julien na patě a utekl pryč, ignorujíc Charlottino volání.

„Já to nechápu. Co jsem řekla?“ otočila se Charlotte se slzami v očích na Briana, když Julien utekl.

„No v podstatě jsi urazila jeho mámu,“ odpověděl Brian a zamračeně si posunul brýle na nose.

Ne, on si nedělal iluze, věděl, že jeho matka nepatří zrovna k inteligentním lidem, ale přesto se mu nelíbilo, jak jí Julien nadával.

„Pojď. Půjdeme domů,“ vzal Charlotte za paži a manévroval ji k východu, protože během Julienova výbuchu se lidi procházející kolem zastavili a teď na ně hleděli a šeptali si mezi sebou.

Julien zatím vyběhl na ulici a mávl na projíždějícího taxíka. Ten mu zastavil, Julien rychle nastoupil a vyhrkl adresu svého nového domova. Sice u sebe neměl moc peněz, ale jeho otec měl dnes volno, tak spoléhal na to, že bude doma a taxíka když tak zaplatí.

„Tak jsme tady, mladý pane,“ zahlásil po chvíli taxikář, když zastavil před domem.

Julien vyhlédl z okénka a spatřil svého otce, který zrovna vybíral poštu ze schránky a zvědavě na taxíka hleděl. Julien otevřel dveře, rychle vystoupil a proběhl otevřenými dveřmi do domu kolem svého překvapeného otce.

„Hej, a kdo bude platit?“ zahulákal taxikář a rychle se vysoukal z místa řidiče a vyběhl za mladíkem.

„Co se děje?“ vstoupil mu David do cesty.

„Ten spratek mi nezaplatil,“ zavrčel taxikář.

„Já to zaplatím. Pojďte dál. Kolik to dělá?“ povzdechl si David, zatímco dovedl taxikáře do kuchyně, kde měl na stole položenou peněženku.

Taxikář mu řekl cenu a David zaplatil. A aby ho uklidnil, tak mu dal i pár dolarů navíc a poté taxikáře vyprovodil ven. Pak se vydal nahoru ke dveřím od Julienova pokoje, zaklepal a vstoupil dovnitř. Julien seděl na zemi u postele a koukal do zdi. David si znovu povzdechl, ale posadil se vedle svého syna.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Ta tvoje nafintěná Barbie mluvila špatně o mámě,“ odpověděl Julien.

„Jsi si jistý? Nemohlo dojít k nedorozumění?“ zeptal se David.

„Ne, nemohlo. A mohl bys mě nechat? Chci být sám,“ zavrčel Julien.

„Tímhle tónem se mnou nemluv. Ať se ti to líbí nebo ne, pořád jsem tvůj otec,“ zamračil se David.

„Jo? A kde jsi byl celé ty roky? Já tě naposledy viděl v pěti letech a od té doby jsem tě znal akorát z telefonátů, které ale byly jen dva do roka. Nikdy ses nestaral, nezajímal, tak jakým právem se nazýváš mým otcem? A kde jsi byl, když máma onemocněla? Byl jsem to já, kdo se o ni staral, kdo se staral o domácnost a účty. A byl jsem to já, kdo se musel dívat, jak den ode dne chátrá. Já ne ty, protože tebe to nezajímalo. Ani jsi jí neposkytl peníze na léčbu, tu zaplatil tatínek mého kamaráda. Stejně tak jako zaplatil i její pohřeb, který jsem ale musel zorganizovat já. Protože ty ses nezmohl ani na to. Nikdy ti to nezapomenu a stejně tak ti nezapomenu, že ses na mě a na mámu vykašlal a nikdy ti to neodpustím. A víš co, až budu plnoletý, vrátím se zpět do New Yorku a tebe ani tu tvoji novou rodinku nebudu chtít už nikdy vidět,“ vyskočil Julien na nohy a vykřičel svému otci do obličeje všechnu frustraci a vztek, co se v něm za posledních několik měsíců nashromáždili.

I David se postavil a mlčky nechal syna vyvztekat se. Ale ač se navenek tvářil klidně, uvnitř se zmítal bolestí, kterou mu synova slova a nenávist v nich obsažená způsobila.

„Kdysi jsem udělal chybu, to nepopírám. A měl jsem ti pomoct, když onemocněla a zemřela a to jsem neudělal a nyní toho lituju. Ale přesto jsem doufal, že mi dokážeš odpustit a že začneme znovu. Ale jak vidím, tak ty o to zřejmě nemáš zájem. No je to tvůj život a pokud nás v něm nechceš, pak tvé rozhodnutí budeme respektovat. Ale uvědom si, že jestliže se vrátíš do New Yorku a s námi přerušíš kontakt, pak zůstaneš sám,“ řekl tiše.

„Nezůstanu. Mám přátele. Přátele, kteří jsou mi bližší než všichni tady dohromady,“ nesouhlasil Julien.

„Jak myslíš,“ odvětil David a vyšel z Julienova pokoje.

Sešel dolů a usadil se v obýváku. Hleděl do země a v hlavě si neustále opakoval synova slova. Nebylo mu z nich lehko u srdce. Ta slova byla ostřejší než nůž a způsobila rány bolestivější než co jiného. A bylo to o to horší, že si uvědomoval, že Julien měl z velké části pravdu. Z neveselých myšlenek ho vyrušilo klapnutí dveří a Charlotte, která vběhla do obýváku.

„Davide, řekni mi, že je Julien tady,“ vyhrkla zoufale.

„Je ve svém pokoji,“ odpověděl David.

„Díky bohu! Já se o něj tak bála,“ oddechla si a posadila se vedle svého muže.

„Julien říkal, že jsi špatně mluvila o jeho mámě,“ nadhodil David.

„Já ani nevím, co jsem řekla. Jen se mi nelíbila jeho košile a když mi řekl, že ji ušila jeho matka, tak jsem mu řekla, že ho nikdo nenutí, aby ji vyhodil, že si ji může nechat jako památku a že mu koupíme něco hezčího. On se potom naštval, křičel na mě a potom utekl,“ shrnula Charlotte, co se stalo.

„Panebože Charlotte, to jsi nemohla mlčet? Není divu, že to Julien vzal jako útok na jeho matku,“ začal si David třít čelo.

Charlotte mlčela a hleděla do země. Pořád nechápala, co řekla špatně, ale rozhodla se radši mlčet, aby ještě nepřilévala olej do ohně.

Brian, který celou dobu stál ve dveřích, nyní vycouval a potichu vystoupal po schodech. Zaklepal na dveře od Julienova pokoje a poté nakoukl dovnitř.

„Můžu dál?“ zeptal se, když spatřil Juliena, který stál u postele a právě sundával pouzdro z harfy, kterou zdědil po mámě.

Julien se na něj ohlédl a po chvíli přikývl. Brian vstoupil, zavřel za sebou dveře a přistoupil k Julienovi.

„To je nádhera,“ vydechl, když Julien pouzdro sundal a on si mohl harfu prohlédnout.

S údivem si ji prohlížel a nemohl uvěřit vlastním očím. Harfa měla tělo ze stříbra, do kterého byl místy vsazený křišťál v podobě různých vlnek a spirál. Vypadalo to zvláštně ale krásně.

„Jo. Máma se jako malá naučila hrát na harfu a tuto pak dostala jako svatební dar od tátových rodičů. Snila o tom, že se jednoho dne dostane do filharmonie. Nakonec na ni naučila hrát i mě,“ Julien se při tom jemně usmál, když vzpomínal, jak jako malý kluk seděl své mámě na klíně a učil se hrát na harfu.

„Divím se, že jste ji neprodali,“ řekl Brian.

„Pro mámu byla citová hodnota této harfy vyšší než finanční. Navíc říkala, že jednoho dne ta harfa bude patřit mě. Ten den ale přišel dřív než jsme mysleli,“ posmutněl Julien.

„A to ji David nechtěl? Chci říct, koupili ji jeho rodiče a musí mít velkou cenu,“ zamračil se Brian.

„Chtěl. U rozvodového soudu o ni dost bojoval, ale nakonec ji vyhrála máma, když tátovi rodiče dosvědčili, že tu harfu koupili jí a když se zapřisáhla, že jednou bude má,“ pokrčil Julien rameny.

„Aha. No ale víš, co se tvé mámy týče, tak naše máma ji nechtěla urazit ani nijak znehodnotit její schopnosti. Jen ti chtěla udělat radost a pak promluvila neuváženě, ale neměla špatný úmysl,“ začal Brian bránit svoji matku.

„To je sice hezký, ale udělala to. Ani moji mámu neznala a přesto řekla něco takového,“ povzdechl si Julien.

„A ty zase neznáš ji a přesto jsi ji nadával. A že jsi ji řekl hodně ošklivých věcí,“ zamračil se Brian.

Julien si skousl spodní ret a zapřemýšlel nad Brianovými slovy.

„Měl by ses jí omluvit,“ řekl ještě Brian a poté odešel.

Julien se zahleděl na zavřené dveře. Chvilku přemýšlel, ale pak zatřásl hlavou. Ne, on se nebude omlouvat, za tím co řekl, si stojí. I kdyby ho to mělo stát dobré vztahy s Brianem. Ostatně on ho nepotřebuje.