Nový život - kapitola 5

Po prázdninách

„Juliene, Juliene, vstávej!“ zatřásl jím někdo.

Julien zamručel a pootevřel oči.

„So se dje?“ zamumlal rozespale.

„Vstávej. Musíme dnes vyrazit o něco dřív. Je to pro tvé dobro,“ řekl Brian.

Julien na něj chvíli nechápavě hleděl, než mu došlo, že dnes je první školní den. Zívnul, ale začal se hrabat z peřin. Brian vida, že Julien vstává, opustil jeho pokoj. Julien hleděl na zavřené dveře. Od toho incidentu s jeho macechou šel jeho vztah s Brianem do háje. Stále se spolu sice bavili, ale byla mezi nimi chladná odtažitost, která tam na začátku nebyla.

Julien zatřásl hlavou, vstal, vzal si čisté oblečení a odešel do koupelny, kde se umyl a převlékl. Poté sešel do kuchyně, kde si udělal snídani v podobě medových kroužků zalitých mlékem a k tomu si nalil mandlové mléko do sklenice. Sedl si s tím ke stolu a pustil se do jídla. Po chvilce do kuchyně vešel i Brian, který si také udělal snídani, ačkoliv on zvolil sandwich a pomerančový džus. Oba v tichosti jedli.

„Proč vlastně dneska jdeme do školy dřív?“ zeptal se Julien, když dojedl a skládal použité nádobí do myčky.

„Aby ses stihl zapsat do kroužků dív než prváci. A taky se musíš představit předsedovi. To jsou pravidla naší školy,“ pokrčil Brian rameny, vstal od stolu a stejně jako Julien naskládal použité nádobí do myčky.

„To nechápu,“ zakroutil Julien hlavou.

„V pohodě, to nikdo napoprvé. Zkrátka a jednoduše, každý nováček nebo prvák se musí představit předsedovi studentů a také se zapsat do nějakého kroužku, aby získali ochranu,“ zavřel Brian myčku.

„Ochranu?“ zamrkal Julien nechápavě.

Brian si povzdechl.

„Pojď, už musíme jít. Po cestě ti to vysvětlím,“ popohnal ho Brian.

Julien si povzdechl, ale nic nenamítal, jen vyběhl do svého pokoje, kde si vzal tašku s pouzdrem, zápisníkem a lahví s minerálkou a seběhl dolů, kde na něj už v chodbě čekal Brian s malým batohem, který měl stejný obsah jako Julienova taška. Oba vyšli z domu a zamířili do školy, která byla o několik bloků dál.

„Takže abych ti vysvětlil, jak to u nás ve škole chodí. Naše škola je jako diktátorský stát. Náš předseda je diktátor, místopředseda jeho zástupce, pak jsou tu dvě skupiny sloužící jako policie, která dohlíží na dodržování školního řádu a pravidel zavedených předsedou, tyto skupiny jsou Kobry, na ty si dávej pozor, jsou totiž dost agresivní a Vlci, ti jsou mírnější. Ostatně k Vlkům patří i Ryan. No a pak jsou tu řekněme různé skupiny, které jsou chráněni. Jsou to členové různých kroužků, premianti nebo chráněnci někoho z Kober, Vlků, předsedy a místopředsedy. No a úplně na dně jsou outsideři. Ti nic neznamenají, nemají žádná práva a každý si do nich může kopnout. Chápeš ten systém?“ otočil se Brian na Juliena.

„Jo, chápu. I když je to divný a ujetý,“ zamračil se Julien.

„Jo, s tím souhlasím. Ale takto to tam chodí už roky,“ pokrčil Brian rameny.

„Takže proto se mám zapsat do kroužků? Abych získal ochranu?“ chtěl se Julien ujistit, že to chápe správně.

„Ano. Pokud tedy nejsi premiant nebo si nenajdeš nějakého ochránce. Vlastně můžeš mít a být i to. Můžeš chodit do několika kroužků, být premiantem a ještě mít i ochránce. Pokud nemáš ani jedno, pak jsi outsiderem,“ přikývl Brian.

„Hmm, a jak se pozná, kdo kam patří?“ zeptal se Julien.

„Nosíme šátky a podle barvy šátků poznáš, kdo kam patří či zda má ochránce,“ odpověděl Brian.

„A ty patříš kam?“ zajímal se Julien.

„Jsem premiant a také patřím do chemického kroužku. Jo a Ryan je mým ochráncem,“ odpověděl Brian.

Julien už nic neřekl, jen se pohroužil do svých myšlenek a snažil se zpracovat, co se právě dozvěděl. Během chvíle došli ke škole, kde Julien zjistil, že je ještě zavřená.

„Je zavřeno,“ zkonstatoval a otočil se na Briana.

„V pohodě,“ ušklíbl se Brian a zmáčkl zvonek s nápisem školník.

Julien se na něj nechápavě podíval.

„Podmázl jsem školníka, aby nás sem pustil,“ vysvětlil Brian.

Během chvíle se za prosklenými dveřmi objevil postarší plešatící obtloustlý muž.

„Tak pojďte kluci,“ otevřel dveře.

„Děkujeme!“ poděkoval Brian a zatáhl Juliena dovnitř.

Školník za nimi něco zamručel, zase zamkl a zmizel neznámo kde.

„Tak tady se můžeš zapsat do nějakého kroužku,“ dovedl Brian Juliena k několika stojanům s nástěnkami, kde byli vypsány různé kroužky.

Julien beze slova přistoupil k nástěnkám a pohledem přejížděl po listech k zapsání. Zamračil se.

„Proč jsou u různých kroužků různé počty míst? Třeba u fotbalu jsou pouze tři místa a u baletu jich je dvacet,“ otočil se na Briana.

„Z jednoduchého důvodu. Všechny kroužky si nechávají stálé členy, kteří byli přijati v prvním ročníku a přijímají nové jen, když některý ze stálých odejde nebo se přihlásilo méně lidí,“ vysvětlil Brian.

„Ach tak. Chápu,“ přikývl Julien a znovu se zahleděl na kroužky.

Po chvíli přemýšlení vzal jednu z propisek a zapsal se do kroužku zpěvu, malování a kreslení, divadla a také na jogu, kung-fu a kendo.

„Páni, umělec a sportovec zároveň, to je dost nezvyklá kombinace. Ale je dobře, že sis vybral více kroužků, máš alespoň šanci se do některého dostat,“ řekl Brian.

„Já myslel, že to zápisem končí?“ otočil se na něj nechápavě Julien.

„Ne, členové a vedoucí kroužků, do kterých ses nyní zapsal, si tě vyzkouší a poté tě buď přijmou nebo odmítnou. Na to mají dva týdny. Poté, pokud některé potenciální členy odmítnou, znovu vyvěsí seznam s volnými místy, takže studenti, kteří byli kroužky odmítnuti, se mohou přihlásit do nového. Celkem toto vybírání trvá tři měsíce, pak je vše definitivně uzavřeno a lidé, kteří se do žádných kroužků nedostali se stávají outsidery, pokud tedy nemají ochránce nebo nejsou premianty,“ pokrčil Brian rameny.

Julien nasucho polkl a v duchu se začal zoufale modlit, aby byl do nějakého kroužku přijat.

„A teď pojď. Musíš za předsedou,“ vzal ho Brian za loket a odváděl ho od nástěnek.

„Myslíš, že už tu bude?“ zeptal se pochybovačně Julien.

„O tom nepochybuj. Vždy tu bývá brzy,“ přikývl Brian.

Julien zmlkl a nechal se odvést až ke kancelářím. Brian zaklepal na jednoduché bílé dveře od jedné z nich a po vyzvání vstoupil dovnitř.

„Dobrý den! Vedu nováčka, pane,“ řekl někomu vevnitř.

„Tak pojďte dál,“ ozvalo se zevnitř hlubokým hlasem, který Julienovi připomněl černý samet.

Brian se na něj podíval a kývl hlavou. Poté otevřel dveře dokořán a vstoupil. Julien ho následoval. Jakmile vstoupil rozhlédl se. Kancelář předsedy byla velmi prostorná, u okna stál masivní kancelářský stůl s pohodlnou kolečkovou židlí, u zdi kolmo k předsedovu stolu stál další kancelářský stůl ačkoliv o něco menší se židlí, u zdi nalevo ode dveří stála už na pohled pohodlná pohovka se dvěma křesílky a konferenčním stolkem. U druhé zdi stála knihovna se složkami a vedle ní malá skříňka.

V křesílkách seděli dva mladíci, v rukou drželi hrnky s kávou a přeměřovali si Briana i Juliena pohledy. Jeden byl černovlasý s černýma pichlavýma očima a pohledným obličejem, s vysokou a svalnatou postavou a opálenou pokožkou. Julien si pomyslel, že by s přehledem mohl dělat modela.

Druhý mladík byl o něco menší a ne tak svalnatý, s kaštanovými vlasy a modrýma očima. I on byl pohledný.

„To je on?“ zeptal se černovlasý a prohlížel si Juliena.

„Ano, pane,“ přikývl Brian.

Černovlasý odložil hrnek a vstal.

„Jméno,“ řekl, zatímco přešel ke knihovně se složkami.

„Julien Wilson,“ nahlásil Julien své jméno.

Mladík na to nic neřekl, jen po chvilce vytáhl jednu složku a otevřel ji.

„Hm, přestupuješ ze školy v New Yorku. Tvůj průměr je 1,5,. Jsou to správné informace?“ otočil se mladík k Julienovi a vzhlédl k němu od složky.

„Ano,“ přikývl Julien.

„No, sice tvůj průměr není úplně nejhorší ale mezi premianty tě počítat nemůžeme. Zapsal ses už do nějakého kroužku?“ hleděl na něj dál.

„Ano, zapsal,“ přikývl Julien.

„To mě ale přivádí k otázce, jak jste se dostali do školy tak brzy?“ pozvedl mladík obočí.

„Domluvil jsem se se školníkem, aby nás pustil,“ odpověděl Brian.

„Dobrá, dobrá. Takže nyní ti dám bílý šátek, ten tady nosí všichni nováčci a zajišťuje vám tak ochranu po tři měsíce. Po třech měsících ho vrátíš a budeš nosit šátek náležející ke kroužku, do kterého jsi byl přijat nebo šátek náležející outsiderům,“ řekl mladík, přešel k menší skříňce a otevřel ji, vyndal z ní jeden bílý šátek a podal ho Julienovi.

„Děkuju!“ převzal si ho Julien.

„Jinak, až budeš přijat do kroužku, tak je zde možnost nechat si šátek objednat u místopředsedy. Samozřejmě pokud nechceš, tak si ho můžeš koupit sám, záleží na tobě,“ s tím se předseda usadil opět do křesílka.

„Děkujeme pane! Hezký den,“ popadl Brian Juliena za předloktí a vytáhl ho ven.

„Bílý šátek?“ otočil se Julien na Briana.

„Ten nosí všichni nováčci. Zajišťuje vám ochranu po tři měsíce,“ odvětil Brian.

„Jasně, než se dostaneme do kroužku nebo si najdeme ochránce,“ dořekl Julien.

„Přesně tak. Jsem rád, že to chápeš,“ odsouhlasil Brian a z batohu vytáhl dva šátky, hnědý a stříbrný, které svázal a omotal si je kolem pasu.

„Co znamená hnědá a stříbrná?“ zeptal se Julien a bílý šátek si taktéž omotal kolem pasu.

„Hnědý znamená, že jsem premiant a také člen vědeckého kroužku, přesněji řečeno chemického a stříbrný, že mám ochránce,“ odpověděl Brian.

„Chrání tě Ryan,“ pochopil okamžitě Julien.

„Jo. Což mi připomíná. Kobry mají žluté šátky a Vlci červené. Takže pokud uvidíš žlutý, snaž se ze sebe udělat neviditelného a pokud se staneš outsiderem, tak vem nohy na ramena a utíkej co nejrychleji pryč,“ upozornil ho ještě Brian.

„Ehm, dobře,“ zamračil se Julien.

Tato škola a její systém se mu zamlouval čím dál tím méně. To už ale došli ke třídě, zapluli dovnitř a usadili se. Brian do první lavice a Julien si vybral poslední lavici u okna. Oba vytáhli mobily a začali se věnovat jim. Takto setrvali až do doby než se učebna zaplnila ostatními studenty. Mnoho z nich Briana pozdravilo a všichni pokukovali po Julienovi, kterého neznali. Ovšem bílý šátek jim napověděl, že jde o nového studenta a o to byla jejich zvědavost větší.

„Dobrý den!“ vešel do třídy vysoký hubený muž kolem 40ti let.

Studenti se přestali bavit a zaměřili svou pozornost na muže.

„Takže, s většinou z vás se už znám. Jsem váš třídní učitel Robert Smith. Také bych vám rád představil vašeho nového spolužáka pana Juliena Wilsona. Pane Wilsone, můžete se postavit?“ přejel učitel třídu pohledem.

Julien se neochotně postavil a nervózně přešlápl, když se veškerá pozornost upnula na něj.

„Pamatujte, že pan Wilson k nám přišel z New Yorku, takže mnohé pro něj bude nové a neznámé, tak mu prosím pomáhejte a buďte na něj hodní. Děkuji pane Wilsone, můžete se zase posadit,“ pokynul mu učitel.

Julien se opět posadil a snažil se zbavit červeně ve tváři, o které si byl jistý, že tam je.

„No nebudu vás dlouho zdržovat. Tady pro vás mám seznam učebnic i pomůcek, které budete letos potřebovat, tak si je prosím co nejdříve sežeňte. Pokud byste měli zájem, je zde i možnost nechat si učebnice objednat od školy. Kdo by zájem měl, tak se mi může při odchodu nahlásit. A ještě pro vás mám i rozvrh hodin,“ s tím učitel vstal a začal rozdávat seznam i rozvrhy.

Julien si obojí s poděkováním převzal a začetl se do rozvrhu.

„Pane Wilsone, kdybyste cokoliv potřeboval nebo měl nějaký problém, nebojte se za mnou zastavit. Ať půjde o cokoliv, budu se snažit vyjít vám vstříc a pomoct vám,“ řekl mu učitel.

Julien k němu překvapeně vzhlédl, ale pak mu opětoval úsměv a poděkoval. Učitel se s úsměvem vzdálil a dorozdával, co mu zbylo.

„No, to je vše. Pro dnešek už vás nebudu trápit, tak můžete jít,“ vrátil se učitel ke katedře a rukou pokynul ke dveřím.

Po tomto pokynu začal šrumec. Studenti hromadně vstávali a většina se hrnula ke dveřím a zbytek se řadil před katedrou, aby se mohli zapsat na seznam zájemců o objednávku učebnic. Mezi tyto patřil i Julien. Jak se mu škola nelíbila, tak učitel mu prozatím přišel fajn.

„Áááá, pan Wilson. Tak kterou učebnici chcete objednat?“ usmál se na něj učitel.

„Všechny, které máme na seznamu,“ odpověděl Julien.

„Opravdu všechny? No tedy, to se moc často nestává,“ podotkl překvapeně učitel, ale hned nato si zapsal Julienovu objednávku.

Julien poděkoval a rychle odešel. Toužil být co nejrychleji doma, aby se mohl zavřít do svého pokoje a veškerý svůj neklid vyhrát na harfě.