Nový život - kapitola 6

Julien se doploužil do školy a zamířil k nástěnkám s kroužky, předchozí den po cestě domů dostal z Briana, že druhý den po prvním zápisu už budou vyvěšeny časy kroužků a termíny prvních zkoušek. Vzhlédl k nástěnkám a překvapeně zamrkal, dnes po škole ho čeká zkouška zpěvu a pokud by ho vybrali, pak by kroužek byl každý den od 17:00 do 18:30, zítra ve středu zkouška v divadle a pravidelný čas by byl od 16:00 do 18:30, ve čtvtek joga, pravidelný termín od 17:00 do 18:00 a v pátek kung-fu a kendo, přičemž pravidelné termíny by byly každý pátek kung-fu od 16:00 do 17:00 a od 17:30 do 19:00 kendo. A v pondělí malování a kreslení, pravidelný termín od 15:00 do 16:30.

Julien se usmál, hezky mu to vycházelo s časy. Teď ještě projít zkouškama, aby byl přijat a bude to v pohodě. Pousmál se a vydal se do třídy na svou první hodinu, což měla být kupodivu historie. Kousek před třídou se ale zastavil a to když těsně před ním přirazil mladík, který byl oblečený jako gangester jiného na zeď a teď toho nebožáka držel pod krkem a něco na něj syčel, zatímco kluk vypadal vyděšeně. Julien se zamračil, tohle přece není správné.

„Hej, co to děláš? Nech ho na pokoji“ rozhodl se zasáhnout.

Mladík co vypadal jako gangester se na něj pomalu otočil a upřel na něj zlý pohled.

„To bylo na mě?“ zeptal se výhružně.

Julien nasucho polkl, až teď si všiml žlutého šátku, který měl mladík kolem krku. On patřil ke Kobrám, před kterými ho Brian varoval.

„J-jo, na tebe. Nech ho na pokoji!“ sebral veškerou odvahu a pohlédl Kobře do očí.

Kobra druhého chlapce pustil a ten se sesul podél zdi na zem. Pak se Kobra vydal k Julienovi. Ten se snažil potlačit strach a bojoval s nutkáním ustoupit. Kobra přišel až k němu a zašklebil se, moc dobře cítil strach své oběti.

„Kde je tvá odvaha teď nováčku?“ zasyčel mu do obličeje a chytil ho za tričko.

Julien neodpověděl, jen ho nervózně sledoval.

„Asi bych ti měl dát lekci slušného chování,“ zasyčel Kobra znovu a napřáhl ruku.

Julien zavřel oči a nasucho polkl, jak očekával ránu.

„Okamžitě ho pusť!“ zasyčel jiný hlas.

Julien otevřel oči a spatřil Ryana, který držel Kobru za napřaženou ruku a hleděl na něj zlostným pohledem, který mu ale Kobra opětoval.

„Co se staráš Vlku? Je to snad tvůj chráněnec?“ ušklíbl se na něj Kobra posměšně.

„Ne, není. Ale starám se o dodržování pravidel. Místopředseda ani předseda by rozhodně nebyl rád, kdybych tě nahlásil za porušování pravidel a šikanu nováčka, který je chráněný, co myslíš?“ oplatil mu Ryan úšklebek.

Kobře zmizel úšklebek z tváře jako mávnutím proutku. Pokud by ho Vlk nahlásil, pak by měl obrovské problémy a snadno by se mohl stát outsiderem, které tak rád trápil. Nemluvě o tom, že bylo všeobecně známo, že předseda měl Vlky radši než Kobry.

„Rozumím,“ zavrčel a Juliena pustil.

Ryan mu trhnutím pustil ruku.

„Jen počkej nováčku. Ještě si to s tebou vyřídím,“ zavrčel směrem k Julienovi, než se otočil a odešel.

„Brian ti neříkal, aby sis na Kobry dával pozor a neprovokoval je?“ zeptal se Ryan.

„Říkal, ale on šikanoval jiného kluka,“ zamračil se Julien.

Ryan v rychlosti pohlédl na kluka schouleného u zdi, který je bázlivě sledoval a chvěl se strachem.

„Je to outsider,“ otočil se zpátky k Julienovi.

„Nebylo to správné,“ namítl znovu Julien.

„Dělej si, co chceš. Ale příště už se tě zastávat nebudu a následky poneseš sám,“ pokrčil rameny, otočil se na podpatku a zmizel Julienovi z dohledu.

Julien se za ním zamračeně díval, než se otočil a přešel k chlapci u zdi, který se zvedl na roztřesených nohou a chystal se odejít.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Julien.

Chlapec na něj pohlédl.

„J-jo, jsem. Ale příště se do toho nepleť. My outsideři jsme na takovéto chování zvyklí a ty by ses kvůli tomu mohl dostat do problémů. A za to žádný outsider nestojí,“ řekl chlapec tiše a utekl.

Julien za ním zmateně hleděl. To jako vážně? Zatřásl hlavou a rozešel se do třídy.

***

Julien vyšel s úsměvem ze školy. Zrovna měl za sebou zkoušku u kroužku zpěvu a byl přijat. Nyní se už nemusel obávat, že by se stal outsiderem. Bolestně hekl, když ho kdosi popadl a hrubě s ním praštil o zeď školy.

„Kohopak to tu máme?“ zašklebil se na něj Kobra, se kterým se už dříve toho dne střetl.

Julien zamrkal, aby zaostřil a podíval se na něj.

„Nech mě být,“ zaskučel, jak mu ruka Kobry bránila v přísunu kyslíku.

„Mám s tebou nevyřízené účty. A teď už za zadkem nemáš toho Vlka, aby tě chránil,“ šklebil se na něj Kobra.

„Ale jsem tu já,“ ozval se klidný hlas ode dveří.

Kobra se ohlédl a zbledl.

„J-já to tak n-nemyslel,“ zakoktal a rychle Juliena pustil.

Julien se podíval na svého současného zachránce a překvapením se mu rozšířily oči, když spatřil předsedu studentů, který se opíral o zeď vedle dveří a se založenýma rukama Kobru propaloval očima.

„Tak nemyslel. Ty zřejmě vůbec nemyslíš, co?“ řekl tiše a přesto, že jeho hlas byl klidný, v něm bylo jasně slyšet nebezpečí.

„J-já...“ chtěl se Kobra nějak obhájit.

„Mlč!“ syknul předseda a Kobra skutečně zmlkl.

Předseda se podíval na Juliena, chvíli na něm setrval pohledem a poté se jím vrátil ke Kobře.

„Neznáš pravidla?“ zeptal se předseda.

„Z-znám, pane,“ odpověděl Kobra vyděšeně.

„A přesto jsi je porušil. A pokud vím, tak ne poprvé. Zítra ráno se hlas u mě v kanceláři, tam probereme tvůj trest za porušování pravidel. A teď se kliď,“ řekl předseda.

„Ano, pane,“ udělal Kobra dva kroky zpět, pak se otočil a dal se do běhu.

„Ehm, děkuji!“ přešel Julien k předsedovi, sice mu z něj běhal mráz po zádech, ale poděkovat mu přišlo správné.

„Nemáš zač! Proč po tobě vlastně šel?“ povytáhl předseda obočí.

„Já....ráno jsem se zastal outsidera, kterého šikanoval,“ odpověděl Julien.

„Hmmm, ať je to pro tebe ponaučením pro příště,“ s tím se předseda odpíchl od zdi a prošel kolem Juliena.

Julien úlevně vydechl.

„Och a ještě něco. Zítra ráno přijď do mé kanceláře i ty. Rád bych s tebou něco probral,“ ušklíbl se předseda než odešel.

Julien za ním zmateně hleděl. Tak tohle nečekal. Zakroutil hlavou a vydal se domů.

Čeho si ale nevšiml, byl předseda, který seděl za volantem svého luxusního BMW a sledoval ho. Ušklíbl se, ten chlapec ho zaujal a on ho chce mít a také ho mít bude.

„Vypadáš jako kočka, která uviděla misku se smetanou,“ podotkl místopředseda sedící na sedadle spolujezdce a zapálil si cigaretu.

„A pořádně velkou. A nekuř mi tady, kdo má ten smrad potom čuchat?“ okřikl ho předseda a otevřel okénko.

„No jo, pořád,“ zakroutil místopředseda očima a vyhodil cigaretu oknem.

„Tak co Jamesi, je mezi prvačkama nějaká, která se ti zamlouvá?“ zeptal se předseda.

„Ještě nevím, nestačil jsem je ještě všechny omrknout. A tobě se líbí ten kluk, co Charlesi?“ ušklíbl se James.

„Jo, líbí. A bude můj,“ ušklíbl se znovu Charles.

„Nechápu tě. Vypadá jako zombie. Ty hladké černé vlasy, bledý až běda a to nemluvím o těch kruzích pod očima,“ odfrkl si James.

„Pche, je zajímavý. A hezký svým vlastním způsobem. Křehký a zároveň bojovný. Jako růže,“ zamyslel se Charles.

„Ale, že by ses nám zamiloval?“ rýpnul si do něj James.

„Nemluv nesmysly. Jen mě zajímá a přitahuje. A kdoví, až ho budu mít v posteli, tak mě to třeba přejde. Jako vždy,“ uchechtl se Charles.

„Jo, chudák. Ale jsi si nějaký jistý, že ho do tý postele dostaneš,“ povytáhl James obočí.

„O tom nepochybuj. Dostanu ho tam. Ne že by měl na výběr. Buď se mnou začne chodit a půjde se mnou do postele nebo se stane outsiderem. Co myslíš, že si vybere?“ ušklíbl se Charles.

„Ty jsi ale zlý,“ zasmál se James.

„Jako ďábel,“ přidal Charles.

Oba se rozesmáli, Charles nastartoval a vydali se domů.