Nový život - kapitola 8

„A teď zaujměte pozici stromu,“ řekl vedoucí kroužku jogy a sledoval nováčky, jak zaujímají jím stanovenou pozici.

Poté všechny obešel a zkontroloval je. Spokojeně přikývl.

„Dobrá. Myslím, že dnes jsme u konce a beru vás všechny,“ usmál se nakonec a sledoval, jak se nováčkům po tvářích rozlila úleva, jen jediný se tvářil zasmušile.

Julien se nedovedl radovat z toho, že se dostal do dalšího kroužku. Ostatně už byl čtvrtek a další den se musel rozhodnout a dát předsedovi odpověď.

„Trápí tě něco?“ Julien se polekal, když za ním promluvil vedoucí kroužku.

Otočil se a podíval se na něj. Na chvilku zauvažoval, že by se svěřil, ale po katastrofě s třídním učitelem už k tomu neměl odvahu, navíc tušil, že ani vedoucí kroužku jogy by mu nepomohl.

„Nic vážného,“ řekl po chvíli a vzal si svůj batoh.

„Když to říkáš,“ vedoucí nebyl přesvědčen o pravdivosti Julienových slov, ale nechtěl se rýpat v jeho záležitostech.

Julien už na to nic neřekl, jen se rozloučil a odešel. Na chodbě se zarazil, když spatřil kousek od sebe partičku lidí, zatřásl hlavou, povzdechl si a znovu se rozešel.

„Ale ale, budoucí outsider,“ ozvala se blonďatá dívka, když kolem nich procházel.

„Cože?“ zastavil se Julien a otočil se k ní.

Pak nasucho polkl, když si všiml žlutých šátků.

„Copak ty o tom nevíš?“ zeptala se ona blondýnka sladkým hláskem a ušklíbla se.

„Nevím co?“ zeptal se Julien nechápavě.

„Že předseda má v plánu zrušit tvé členství v jakémkoliv kroužku a udělat z tebe outsidera. A pak si tě podáme za to, že jsi jednoho z nás tak znemožnil,“ blondýnce se vztekle zablýsklo v očích.

Julien se zachvěl a rozhlédl se po ostatních. Nikdo ale blondýnčina slova nevyvrátil a všichni se tvářili stejně vztekle a pomstychtivě jako ona. Julien se raději otočil na podpatku a co nejrychleji odešel.

Ne, tohle nebylo možné! Předseda ho přece nemohl vyšachovat ze všech kroužků a udělat z něj outsidera. Při představě co všechno by mu Kobry udělaly, kdyby se stal outsiderem, se mu udělalo špatně. Rozběhl se a domů přiběhl celý rudý a udýchaný, rozrazil dveře a jako velká voda se vřítil dovnitř. Ničím se nezdržoval, vyběhl schody a vrazil do Rayenova pokoje.

„Co...?“ otočil se Ryan nechápavě od počítače.

„Je to pravda?“ zasípal Julien, jak byl udýchaný a nemohl popadnout dech.

„Co jestli je pravda?“ zamračil se Ryan.

„J...jest...jestli...“ Julien se musel předklonit, aby alespoň trochu nabral dech.

Ryan ho zamračeně pozoroval, ale nic neřekl.

„Je pravda, že předseda mě chce nechat vyhodit z kroužků a udělat ze mě outsidera?“ vychrlil ze sebe Julien, když konečně popadl dech.

„Jo tohle. Je to pravda. Mezi Vlky a Kobrami se o tom mluvilo,“ pokrčil Ryan rameny a otočil se zpátky k počítači.

„A to mi to říkáš jen tak?“ vyštěkl Julien, Ryan se postavil a přešel těsně k Julienovi.

„Mám ti to snad zazpívat? Podívej, ty seš mi zcela ukradenej a stejně tak tvý problémy. Nezajímá mě, cos předsedovi provedl, to je tvoje věc. Ale říkám ti jedno, nepočítej s mojí ochranou. Jsi v tom sám, bratříčku. A teď vypadni z mýho pokoje,“ zavrčel mu z těsné blízkosti u obličeje a ukázal na dveře.

Julien beze slova odešel z Ryanova pokoje, přešel ke svému a zabouchl se v něm. Sjel po dveřích na zem a objal si pokrčená kolena.

„Kéž bys byla tady, mami. Ani nevíš, jak moc mi chybíš,“ vzlyknul a po tváři mu sklouzla slza.

Zrak mu padl na židli u psacího stolu, přes kterou byl přehozen růžový šátek, který jako by se mu vysmíval. Julien sklopil oči a zpevnil své objetí. Opravdu je jeho jediná možnost, jak přežít střední, dát se všanc předsedovi?

***

Julien stál před školou a nervózně přešlapoval. Nikdy neměl menší chuť jít do školy jako právě dnes. Povzdechl si a se sklopenou hlavou vešel dovnitř. Zamířil ke kanceláři předsedy a zaklepal na dveře. Dveře se po chvilce otevřely a mezi nimi stál Charles. Když uviděl Juliena, nedal na sobě nic znát, jeho tvář byla jako z kamene. Ustoupil stranou a dal tak Julienovi najevo, že má jít dál. Julien vešel a když Charles zavíral dveře, nemohl si pomoct, ale cítil se, jako kdyby dobrovolně vlezl do klece, ze které není úniku.

„Přišel jsi mi oznámit své rozhodnutí?“ zeptal se Charles, obešel Juliena a posadil se za svůj stůl.

„Ano, pane,“ špitl Julien.

„No. A jak zní?“ povytáhl Charles obočí.

„Já....souhlasím,“ dostal ze sebe Julien.

„Dobře. Tak pojď sem,“ usmál se Charles.

Julien k němu nejistě přešel a Charles ho popadl kolem pasu a stáhl si ho na klín.

„Jo a mimochodem, jmenuju se Charles,“ řekl Charles, načež si tvrdě přivlastnil Julienovy rty.

Julien nejdříve ztuhl, ale poté se pokusil odtáhnout, v čemž mu Charles zabránil tím, že ho zezadu chytil za hlavu.

„Zvykni si. Budu se s tebou líbat často,“ ušklíbl se Charles, když se nabažil Julienových rtů a pustil ho.

Julien se na něj jen vyděšeně podíval. Charles převrátil oči.

„Co sis myslel? Budu se s tebou líbat a nejen to. Budeme dělat vše, co milenecké páry dělají. Líbat se, chodit na rande, osahávat se, spát spolu. Ano, budu s tebou i spát,“ ušklíbl se Charles, když Julien při poslední jmenované činnosti zbledl a rozklepal se.

„A-ale to...to...milovat by ses měl jen s tím koho miluješ,“ vykoktal Julien.

„Z jakého jsi století? Dneska se už na nějakou lásku přece nehraje,“ odfrkl si Charles.

„Já na lásku věřím,“ zašeptal Julien.

„Jsi opravdu sladký. Naivní ale sladký. A nejspíš i panic, co? No těším se, až tě toho zbavím,“ ušklíbl se Charles.

„Ne, to nejsem. Já už někoho měl,“ vyhrkl Julien.

Charlesovi zmizel úšklebek z tváře. Ale po chvilce se vrátil.

„Takže už máš zkušenosti. No o to je to lepší, nebudu tě muset nic učit. Ale teď mazej na vyučování. A nezapomeň si vzít růžový šátek,“ s tím Charles shodil Juliena ze svého klína a poplácal ho po zadku.

Julien vystřelil z kanceláře jako splašený zajíc. Charles se jeho úprku jen zasmál, ale poté se spokojeně opřel o opěradlo židle a založil si ruce za hlavu.

„Tak zkušený. To se hodí,“ řekl sám pro sebe a spokojeně se usmál.

Nikdy neměl rád panice, na které musel pomalu a jednat s nimi v rukavičkách, aby nekňučeli, že je to bolí a aby jim neublížil. Mnohem radši měl zkušené mladíky, na které nemusel brát takový ohled.

„Vypadáš spokojený sám se sebou,“ poznamenal James, který právě vstoupil.

„To také jsem, kamaráde. Řekni, není úžasné, jak mi vždycky všechno vyjde a jak je vždycky po mém?“ zeptal se Charles.

„Takže souhlasil,“ poznamenal James a plácl sebou na pohovku.

„Tak tak,“ přitakal Charles.

James na to nic neřekl, jen svého kamaráda zamyšleně pozoroval.

„A víš co, nemohu se dočkat, až vrazím svoje péro do té jeho skvostné prdelky a pořádně ji projedu. Ten mě bude ještě prosit, abych mu to dělal znovu a znovu,“ zasmál se Charles.

„Jen abys jednou nenarazil. Jednou ti to štěstí dojde a co pak?“ řekl James.

„To se nestane. Ne mě,“ odmávl Charles starosti svého přítele a zívl, načež se líně zvedl ze své židle, vzal si svoje věci a vyrazil na vyučování.

„Aby ses nedivil. Nic netrvá věčně,“ zamumlal James do prázdné místnosti.

Sám nechápal, kde se v něm takové obavy a melancholie berou, ale byl si jistý, že štěstí Charlesovi pomalu ale jistě dochází. Povzdechl si, popadl svoje věci a i on vyrazil vstříc vyučování.

***

Julien se celý roztřesený posadil do své lavice a složil hlavu do dlaní. To snad není pravda! Nemohl uvěřit tomu, že souhlasil. A že po něm ihned byly vyžadovány takové věci. Tedy ne že by byl tak naivní, aby si myslel, že se s ním Charles bude jen vodit za ručičku, ale přesto doufal, že dostane alespoň trochu času. Ale jak to tak vypadá, tak přesně to se nestane. Odteď bude v roli hračky, se kterou si její pán může dělat, co chce a kdy chce a ona nemůže nic namítnout.

„Tohle je špatně!“ zašeptal si sám pro sebe, ale už se jednou rozhodl a své rozhodnutí nemohl vzít zpátky.

S povzdechem se sehnul k batohu a vytáhl z něj růžový šátek. Smutně se na něj podíval a neochotně si ho omotal kolem krku. Sklopil hlavu a raději hleděl do lavice, aby se nemusel dívat na své spolužáky a vidět jejich reakce, úplně mu stačilo ticho, které se ve třídě rozhostilo.

Julien vyděšeně nadskočil, když na jeho lavici s hlasitou ránou dopadla pěst, a zvedl oči. Cuknul sebou, když se jeho oči střetly s očima největšího rváče a potížisty ze třídy, který byl členem Kober.

„To si děláš srandu? Kdo z tebe udělal svýho milence? Předseda nebo místopředseda?“ zavrčel Kobra.

„Předseda,“ šeptnul Julien a přikrčil se na židli.

„Kruci a já se tak těšil, až zmaluju ten tvůj ciferník. Sakra!“ udeřil Kobra znovu pěstí do stolu a vztekle odkráčel.

„Teda myslel jsem, že předseda má lepší vkus. Co vidí na takovým ubožákovi jako seš ty?“ pronesl znechuceně jiný Kobra, který byl s Julienem také ve třídě.

Někteří další spolužáci začali horlivě přikyvovat, zatímco jiní Juliena sledovali spíše soucitnými pohledy.

Julien se ještě více přikrčil a trochu sjel po židli ve snaze udělat se co nejmenším a neviditelným. Bohužel mu to nepomohlo. Ze zírání a mumlání spolužáků ho částečně vysvobodil až příchod jejich dějepisářky. Přesto po něm během hodiny spolužáci pokukovali.