Nový život - kapitola 9

Julien přišel domů a ihned se zabouchl ve svém pokoji, kde se svalil na postel. Stočil se do klubíčka a z očí mu začali kanout slzy. Sice se dostal do dalšího kroužku, přesněji do kroužku kung-fu, ale neměl z toho prakticky žádnou radost. Spíš mu bylo zle ze sebe samého. Popotáhl a posadil se. Zahleděl se na svůj psací stůl, kde mu notebook tichým zvukem dával najevo, že se někdo pokouší o videohovor. Otřel si oči a přesunul se ke stolu. Posadil se na židli a hovor přijal.

„Ahoj!“ ozvalo se dvojhlasně.

„Ahoj!“ pousmál se smutně Julien na své dva kamarády.

„Co se ti stalo?“ zeptala se Haruka ustaraně a z tváře jí zmizel úsměv.

„Nic,“ sklopil Julien hlavu, aby zakryl zarudlé a oteklé oči.

„Nic. To ti tak uvěříme,“ odfrkl si Boris.

„On tě k tomu přinutil, že?“ zeptala se Haruka.

Julien jen souhlasně přikývl.

„Já to nechápu. Vždyť jak si někdo může myslet, že vypěstuje zdravý a láskyplný vztah, když toho druhého nutí být s ním násilím?“ zatřásla Haruka hlavou.

„Pochybuju, že by tomu zmetkovi šlo o vztah. Spíš si chce jen párkrát vrznout a pak adié kotě, už mě nezajímáš,“ řekl Boris.

„To je nechutné,“ zašklebila se Haruka.

Boris jen pokrčil rameny.

„Myslím, že Boris má pravdu. Jen si nedokážu představit, jak bych mohl dokázat být s někým takovým. Myslím po intimní stránce,“ povzdechl si Julien a znovu si otřel oči, které se mu opět začaly plnit slzami.

„Kámo, tohle nemůžeš dovolit. Měl bys to někomu říct, aby ti pomohl. Třeba nějakému učiteli,“ řekl Boris.

„To jsem udělal. A žádný učitel mi nepomůže. Oni o tomhle všem ví a v podstatě je jim to jedno,“ odpověděl Julien.

„Tak někomu jinému. Co třeba tvému otci? Ten by ti určitě pomohl,“ navrhla Haruka.

„To určitě,“ zabručel Julien.

„Náhodou, Haruka má pravdu. Řekni to svému otci,“ souhlasil Boris.

„Pochybuju, že by se namáhal mi pomáhat,“ nesouhlasil Julien.

„Je to tvůj otec. Jsem si jistá, že by ti pomohl,“ snažila se ho přesvědčit Haruka.

„To tedy ano,“ ozvalo se za Julienem.

Julien polekaně nadskočil a otočil se.

„Tati?“ vydechl Julien překvapeně.

„Tak s čím potřebuješ pomoct?“ zeptal se David.

„S ničím. Co děláš v mém pokoji?“ zamračil se Julien.

„Šel jsem ti říct, že večeře je na stole,“ pokrčil David rameny.

„Tak díky za informaci,“ odvrátil se Julien.

„Juliene...“ začala Haruka, ale zmlkla, když ji Julien zpražil zlobným pohledem.

„Hele kámo, svěř se. Já bych to udělal. Možná bych se nesvěřil rodičům, ale bráchům jo,“ pustil se do přesvědčování Boris.

Julien ho propálil pohledem, ale Boris se zastrašit nenechal. Odhodlaně Julienovi hleděl do očí.

„Ehm, možná bychom se měli rozloučit,“ navrhla Haruka.

„Jo, to je dobrý nápad,“ souhlasil Julien.

Následně se s přáteli rozloučil, vypnul notebook a zvednul se od stolu.

„Tak znovu. S čím potřebuješ pomoct?“ zeptal se David, který zde celou dobu stál a jen tiše svého syna sledoval.

„Znovu ti říkám, že s ničím,“ odsekl Julien a plácl sebou na postel.

„A už toho mám dost. Ať se ti to líbí nebo ne, jsem tvůj otec Juliene a ne tvůj kamarád, na kterém si můžeš vybíjet špatnou náladu. Budeš mě respektovat,“ vypěnil David.

Julien se na posteli nadzvedl a překvapeně na svého otce zíral.

„No nekoukej. Tohle jsem měl udělat už dřív a ne s tebou zacházet jako v rukavičkách a všechno ti dovolovat. Ostatně tvé chování už přechází všechny meze. Chováš se, jako kdyby ti tady všichni ubližovali a křivdili ti a přitom jsme ti všichni vyšli vstříc. A jak ses ty odvděčil? Na mě jsi drzý, mou ženu jsi urazil a i kluky sis proti sobě poštval. Ale to už končí. Odteď se budeš chovat normálně a budeš tady všechny respektovat a chovat se k nim slušně. Je ti to jasné?“ založil si David ruce na hrudi a přísně na Juliena hleděl.

Ten údivem otevřel i ústa. Nečekal, že se jeho otec rozzlobí a vynadá mu.

„No? Na něco jsem se ptal,“ vyštěkl David, když Julien notnou dobu mlčel a jen na něj zíral.

„Jo, je to jasný. Mohl bys teď odejít?...Prosím,“ dodal Julien, když si všiml rozzlobeného zablýsknutí v Davidových očích.

„Ne, nemohl. Stále je tu něco, co bychom měli probrat,“ trochu se David uklidnil a posadil se na postel vedle Juliena.

„Není co probírat,“ přitáhl si Julien kolena k hrudi a objal je.

„Juliene, pokud je tu něco, co tě trápí a s čím potřebuješ pomoct, tak mi to řekni. Pomůžu ti,“ položil David Julienovi ruku na rameno.

Julien si povzdechl. Uvědomil si, že jeho otec z pokoje neodejde, dokud se mu nesvěří.

„Mám nějaké problémy ve škole,“ řekl neurčitě.

„Myslíš jako s učením?“ zamračil se David.

„Jo, s učením,“ souhlasil Julien.

„Tak proč si neřekneš Brianovi o doučování? Je jeden z nejlepších studentů, jistě by ti rád pomohl,“ navrhl David, zatímco uvnitř se mu ulevilo, že se mu syn svěřil a že to není nic závažného.

„Brian toho má sám dost,“ zakroutil Julien hlavou.

„Pravda. Tak ti seženu nějakého domácího učitele, aby tě doučoval,“ přišel David s dalším návrhem.

„To ne. Já se poptám ve škole. Pár starších studentů tam nabízí doučování z různých předmětů, tak se zeptám jich,“ zamítl Julien nápad s domácím učitelem.

„Tak dobře. Jsem rád, že bere vzdělání tak zodpovědně. Jen nechápu, jsi kolem toho dělal takové divadlo,“ zakroutil David nechápavě hlavou.

„Prostě jsem se styděl, no,“ zavrčel Julien.

„Aha. Tak pojď na večeři, určitě už máš hlad,“ poplácal David syna po rameni a vstal.

Julien si znovu povzdechl, ale také vstal a oba společně sešli do kuchyně, kde se podávala večeře. Usadili se u stolu, popřáli si s ostatními dobrou chuť a dali se do jídla.

***

Druhý den ráno zazvonil zvonek.

„Kdo to jen může být?“ zamračil se David u snídaně.

„To netuším. Že by pošťák?“ podívala se po ostatních Charlotte.

„V sobotu? Pochybuju. Ryane dojdi tam,“ řekl David a znovu se schoval za ranními novinami.

„Proč já?“ zeptal se znechuceně Ryan, ale zvedl se a šel otevřít.

Přešel k domovním dveřím a otevřel. Následně strnul, když před dveřmi uviděl Charlese.

„Co...co tady...?“ zajíkl se.

„Co myslíš? Zavolej mi Juliena. Mám s ním na dnešek plány,“ rozkázal Charles.

„Jistě. Hned to bude,“ přikývl Ryan a rozběhl se zpátky do kuchyně.

„No? Kdo to byl?“ zeptala se Charlotte.

„Návštěva pro Juliena. Máš tam jít,“ řekl Ryan.

„Já?“ vykulil Julien oči.

„Jo, ty,“ potvrdil mu Ryan.

Julien se tedy zvedl a s nechápavým výrazem, který se ale změnil na vyděšený, když spatřil, kdo je u dveří, se vydal přijmout svou návštěvu.

„Co tady děláš?“ zeptal se tiše, když došel až ke dveřím.

„Přijel jsem pro tebe. Mám s tebou na dnešek plány, takže pojď,“ rozkázal mu Charles.

„Ale to nejde. Dneska musím zůstat doma,“ namítl Julien a trochu ucouvl pod Charlesovým rozzlobeným pohledem.

„Ne, nemusíš. Řekl jsem, že jedeš se mnou,“ zavrčel Charles.

Julien nasucho polkl a otevřel pusu, aby něco odpověděl, ale rozmyslel si to, když za sebou ucítil pohyb jiné osoby.

„Juliene? Co se tu děje?“ zeptal se David, který byl zvědavý, kdo to za jeho synem přišel.

„Vůbec nic,“ odpověděl Julien.

David se zamračil a podíval se na neznámého mladíka u dveří.

„A vy jste?“ zeptal se.

„Och omlouvám se! Jsem Charles Jones. A jsem předseda studentů na škole, kam chodí vaši synové,“ usmál se Charles a natáhl k Davidovy ruku.

„Těší mě. Jsem David Wilson a tady je má žena Charlotte,“ představil David sebe a i Charlotte, která ze zvědavosti přišla také.

„A proč jsi přijel Charlesi? Mohu ti říkat Charlesi?“ zeptala se Charlotte.

„Ale jistě madam. No přijel jsem, protože jsem chtěl Juliena vzít ven. Víte, potřebuju s ním probrat něco ohledně školy,“ odpověděl Charles.

„Jde o ty problémové předměty? Julien mi včera přiznal, že má v některých problémy,“ přimhouřil David oči.

„Přesně tak pane Wilsone. Víte, jako předseda studentů mám přehled o prospěchu studentů v různých předmětech a když má některý problémy, tak to s ním řeším. Jde mi o to, aby všichni studenti prospívali s co nejlepším prospěchem a také musím dbát na reputaci školy,“ souhlasil Charles.

„Ach tak to je výborné. Jste opravdu dobrý, když se snažíte pomáhat slabším studentům. No tak jen jeďte,“ usmál se David.

Zato Charlotte se zamračila. Možná nebyla moc chytrá, ale zato měla čuch na lidi a tento mladík se jí ani trochu nezamlouval.

„Kdy se vrátíte?“ zeptala se.

„No to nevím. Snad to stihneme do oběda, ale nejsem si tím jist,“ poškrábal se Charles ve vlasech.

„A kam pojedete?“ položila Charlotte další otázku.

„No, napadlo mě jít do nějaké kavárny, ale záleží na Julienovi, já se přizpůsobím,“ pokrčil Charles rameny a pevně hleděl Charlotte do očí.

Moc dobře vycítil, že té ženské se nezamlouvá, ale absolutně ho to nezajímalo.

„Charlotte, myslím, že si nemusíme dělat starosti. Jen jeďte chlapci a vyřešte, co je potřeba,“ zarazil David svoji ženu a vzal ji kolem ramen.

„Díky pane Wilsone!“ usmál se na něj Charles a ustoupil ode dveří.

Julien nasucho polkl a vyšel za ním. Radši se na svého otce a macechu nedíval. David za ním zavřel dveře a s úsměvem se vrátil do kuchyně. Zato Charlotte zůstala na chodbě a zírala na venkovní dveře. Ten Charles se jí nelíbil, ani trochu se jí nelíbil, mohla jen doufat, že Julienovi nijak neublíží.

Julien a Charles venku nasedli do Charlesova auta a Charles se rozjel.

„Kam opravdu jedeme?“ zeptal se Julien tiše a předem se děsil odpovědi.

„Do kavárny, jak jsem řekl. A potom se možná projdeme po parku,“ odpověděl Charles.

Julien na něj udiveně pohlédl.

„Cos myslel? Že tě zavezu do nějaké špeluňky a tam tě ojedu?“ zeptal se Charles, který Julienův údiv zaregistroval.

„No vlastně ano,“ odpověděl Julien.

„Jednou to udělám, ale ne teď. Nyní budeme mít rande, jako každý pár,“ uchechtl se Charles.

Julien nasucho polkl a raději se zadíval před sebe a už nic neříkal. Děsil se toho, co pro něj budoucnost nachystala, ale dnešek snad tak strašný nebude. Rande přežije, dá si něco k pití, projde se po parku, i když nejspíš bude muset přetrpět pár doteků a líbání a pak se vrátí domů. Ano, to zvládne.