Nový život - kapitola 10

Julien se jen s nechutí oblékal do školní uniformy. A s ještě větší nechutí si kolem pasu omotal šátky různých barev. Povzdechl si. Zanedlouho budou Vánoce. Jeho první Vánoce bez milované matky a s novou rodinou jeho otce, ve které si stále přišel jako vetřelec. Nemluvě o jeho vztahu vynuceném násilím a příteli, ze kterého měl hrůzu.

„Juliene, pospěš si nebo přijdeme pozdě,“ ozval se za dveřmi Brian, se kterým udržoval Julien jakýsi vzájemný mír.

Přátelství mezi sebou vybudovat nemohli, protože Brian Julienovi nemohl odpustit, jak se choval k jeho matce.

„Už jdu,“ křikl Julien v odpověď a popadl svou školní brašnu.

Ještě naposledy zkontroloval, zda má všechny učebnice a vyšel z pokoje. Sešel schody, brašnu dal do chodby k dalším dvěma a vešel do kuchyně, aby se nasnídal. Všechny pozdravil a usedl ke stolu. Vzal si jeden z připravených toastů, namazal si ho máslem a jamem a pustil se do jídla.

„Dneska vás odvezu autem chlapci,“ ozval se David zpoza novin.

U Briana i Ryana tato zpráva vyvovala nadšení, zatímco Julien jen potichu zaúpěl a žaludek se mu stáhl nervozitou. To že ho otec odveze do školy autem, pro něj znamenalo, že bude ve škole dřív a tudíž bude mít více času, který bude muset trávit s Charlesem, který po něm vyžadoval, aby se vždy před vyučováním u něj zastavil a pak se s ním muchloval. Naštěstí neměli tolik času, aby se dostali na větší intimnosti, takže Julien musel vždy přetrpět líbání a pár dotyků na zadku a pod košilí.

„No, už jste dojedli?“ odložil David po pár dalších minutách noviny a zadíval se na tři mladíky.

Všichni pokývali na souhlas a začali se zvedat ze židlí.

„No výborně. Tak jedeme,“ usmál se David, vstal a přistoupil k Charlottě, která také s úsměvem vstala a vzal ji kolem pasu.

„Pfff, tak tohle mám fakt rád,“ zabručel Ryan a zmizel v chodbě, následován Brianem i Julienem.

Ani jeden z nich se nechtěli dívat, jak se David a Charlotte láskyplně loučí. Radši vyšli před dům a čekali na Davida u jeho auta. David po chvíli přišel s úsměvem na rtech. Beze slova odemkl auto a všichni do něj nastoupili.

***

„Dnes jsi tu brzy,“ konstatoval Charles, když Julien vešel do jeho kanceláře.

„Táta nás dneska odvezl do školy autem, tak proto,“ řekl Julien.

„Hmm, vskutku?“ vstal Charles ze židle a s nebezpečným úsměvem se k Julienovi blížil připomínající šelmu blížící se ke své kořisti.

„Je to tak,“ polkl Julien.

„Opravdu? Nebo ses na mě tak těšil, že ses nemohl dočkat až budeš se mnou?“ poslední slova zašeptal Julienovi do ucha, které následně jemně skousl a dlaně položil na Julienovy boky.

„J-já...“ zakoktal se Julien.

„Mlč!“ rozkázal mu tiše ale důrazně Charles a následně si Julienova ústa přivlastnil v dravém polibku.

Julien pevně semkl víčka k sobě a útrpně si nechal plenit ústa. Když se Charles nabažil polibků, smýkl Julienem k malému gauči, který v pracovně měl a položil ho na něj. Poté na něj nalehl a rozepnul Julienovi uniformu, zajel rukama pod jeho košili a rty se pustil do ochutnávání jeho hrdla. Julien začal zhluboka dýchat a bolestně přivřel oči. Po chvíli se zavrtěl, zaklínil své koleno mezi Julienova a donutil ho tak roztáhnout nohy. Následně se mezi nimi uvelebil a začal se otírat svým klínem o ten Julienův.

Julien zprudka otevřel oči a dech se mu zadrhl, když ve svých slabinách ucítil tvrdost, která se o něj otírala a která byla důkazem Charlesova vzrušení.

„Panebože, tolik tě chci. Chci tě už konečně ošukat,“ zasténal Charles s hlavou schovanou v ohybu Julienova krku.

„N-na to nemáme čas,“ vypravil ze sebe Julien přiškrceným hlasem.

Charles zvedl hlavu a podíval se na něj, poté se sklonil k Julienovu uchu.

„Máš pravdu. Ale o víkendu ho bude víc než dost. Proto ke mně v sobotu přijdeš a dáš se mi. A nezapomeň se před tím pořádně umýt,“ řekl mu tiše ale důrazně.

Julienovi měl pocit, že se o něj pokoušely mdloby. Tohohle se nejvíc bál.

„To ne. Já...to ještě nechci,“ odvážil se vzdorovat.

„To mě nezajímá. Prostě v sobotu přijdeš a roztáhneš mi nohy,“ vyštěkl na něj Charles.

„Ne, k tomu mě nedonutíš,“ zatřásl Julien hlavou a následně sebou trhl, když Charles prudce udeřil pěstí vedle jeho hlavy.

„Neopovažuj se mi odporovat. Uděláš, co ti řeknu. Je ti to jasné? A opovaž se v sobotu nepřijít,“ zavrčel Charles a zvedl se z gauče.

Julien zůstal vystrašeně ležet a hleděl nad sebe nemoct uvěřit tomu, co slyšel.

„Měl bys jít. Ať nepřijdeš pozdě na vyučování,“ řekl Charles.

Julien nejdříve pomalu otočil hlavu a zadíval se na Charlesova záda, jakoby nerozuměl tomu, co řekl. Po chvíli se ovšem ta informace dostala na to správné místo a Julien sebou mrskl, sklouzl z gauče a rychlostí blesku vyběhl z Charlesovy kanceláře. Běžel po chodbě, nevnímajíc, že naráží do ostatních studentů a nevnímajíc jejich křik, klení a nadávky. Pak zapadl na nejbližší záchody, kde se zastavil až u posledního umyvadla, kterého se křečovitě chytil a zoufale pohlédl na svůj odraz v zrcadle.

„Co budu dělat?“ zeptal se svého odrazu a zavřel oči.

„Juliene?“ ozvalo se za ním.

Julien otevřel oči a znovu se zadíval do zrcadla, kde spatřil odraz Briana, jak stojí za ním a starostlivě si ho prohlíží.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Brian a přistoupil blíž ke svému nevlastnímu bratrovi.

Dělal si o něj starosti, protože byl svědkem jeho úprku po chodbě a následnému vběhnutí na toalety.

„J-jo, jen mi dej chvíli,“ vymáčkl ze sebe Julien a zhluboka se nadechl.

„Hele, asi bys měl jít domů. Nevypadáš dobře a v takovém stavu bys na hodinách nebyl k ničemu,“ promluvil Brian po chvíli.

„To nemůžu. Neměl bych zápisky a...“ začal Julien.

„Zápisky ti zajistím, stejně tak i úkoly. A omluvím tě u tvého třídního. Jen běž domů, ano?“ položil mu Brian konejšivě ruku na rameno.

„Tak dobře,“ souhlasil nakonec Julien.

Brian přikývl a otočil se k odchodu.

„Briane?“ zastavil ho Julien, když měl ruku na klice.

„Ano?“ zeptal se, aniž by se k Julienovi otočil.

„Díky! Za všechno,“ řekl tiše Julien.

Brian přikývl a pak mlčky odešel. Julien ještě chvíli setrval na toaletách, ale pak se vydal domů.

***

Charlotte překvapeně hleděla na Juliena vcházejícího do domu. Překvapilo ji, když slyšela otvírající se dveře a tak vyšla do chodby, kde zůstala stát.

„Juliene? Co tu děláš? Proč nejsi ve škole?“ spustila palbu otázek.

„Není mi moc dobře, tak jsem šel domů. Brian mě prý omluví a donese mi poznámky a úkoly,“ odpověděl Julien, aniž by se na ni podíval a zamířil ke schodům.

„Není ti dobře?“ Charlottino překvapení nahradila starost.

„Jo, tak mě prosím nech,“ požádal ji tiše Julien a vyšel schody do patra.

Charlotte se zamračila, tak to tedy ne. Pokud je Julienovi špatně, pak ona nebude stát stranou a dívat se na to. Otočila se a rozešla se do kuchyně, kde se pustila do přípravy čaje. Pokud je Julienovi špatně, pak mu čaj jistě pomůže a pokud to bude něco vážnějšího, pak mu zavolá doktora, ať se mu to líbí nebo ne.

Julien si mezitím lehl ve svém pokoji na postel a schoulil se do klubíčka. Snažil se sám sebe přesvědčit, že o nic nejde. Vždyť mladší kluci a dívky jdou večer do klubu, kde se vyspí s naprosto neznámým člověkem a netrápí je to. On má přeci štěstí alespoň v tom, že zná toho, s kým se vyspí. A panic už není, aby musel litovat ztráty nevinnosti. Tohle se snažil sám sobě namluvit a přesto se mu z pomyšlení, že o své panictví přijde už v sobotu dělalo špatně.

„Udělala jsem ti čas,“ vešla po tichém zaklepání do jeho pokoje Charlotte s hrnkem čaje.

Julien nadzvedl hlavu a podíval se na ni.

„Díky! Dej mi ho na stolek, vypiju ho,“ řekl a zase si lehl.

Charlotte odložil hrnek na noční stolek a přisedla si k Julienovi na postel.

„Opravdu jsi nějaký bledý?“ poznamenala a položila mu ruku na čelo.

Julien zavřel oči, do kterých mu vhrkly slzy. To gesto mu tak moc připomnělo jeho mámu.

„Chci domů,“ zašeptal.

„Vždyť jsi doma,“ namítla překvapeně Charlotte.

„Ne. Můj domov je v New Yorku. Chci tam, domů. A chci, aby máma žila a všechno bylo jako dřív,“ vzlyknul Julien.

Charlotte na to nic neřekla, jen na Juliena smutně hleděla a hladila ho po vlasech, aby mu dala alespoň nějakou útěchu.

Julien ležel a nechal se opečovávat, i když věděl, že mu to nepomůže. Potřeboval se svěřit, vypovídat. Náhle otevřel oči. Vždyť má přátele, kteří o všem ví a kterým se může svěřit. Jenže ti teď mají školu, ale to nevadí, počká až skončí a pak jim zavolá.

***

Julien stál před Charlesovým domem a odhodlával se zazvonit. Dnes byla sobota, den kdy měl prožít své poprvé a ať se on i jeho přátelé snažili sebevíc, nedokázali přijít na nic, čím by to sabotovali.

„Budeš tady stát ještě dlouho?“ před Julienem se náhle otevřely dveře a v nich stanul zamračený Charles.

„Ehm, zrovna jsem chtěl zazvonit,“ řekl Julien.

„Jo, jasně. Pojď dál,“ ustoupil Charles ze dveří.

Julien vstoupil a nervózně se na Charlese zadíval.

„Pojď za mnou,“ vyzval ho Charles, když zavřel dveře a Juliena předešel.

Julien ho poslechl a následoval Charlese do jeho pokoje.

„Umyl ses, jak jsem ti nařídil?“ zeptal se Charles, když za nimi zamykal dveře od svého pokoje.

„Umyl,“ odpověděl tiše Julien a pohledem hypnotizoval postel.

„Výborně,“ objal ho Charles zezadu kolem pasu a políbil ho na šíji.

Julien se otřásl odporem. Bylo mu zle ze sebe samého.

„Svlékni se,“ nařídil Charles a posadil se na svou postel.

Julien sklopil hlavu a se slzama v očích se svléknul.

„Jsi opravdu krásný,“ zašeptal Charles, vstal a pohladil Juliena po hrudi.

Julien nic neřekl, jen klopil oči do podlahy a odolával nutkání se zavřít.

„Běž do postele,“ rozkázal mu Charles.

Julien musel silou vůle, nebo spíš toho co z ní zbylo, donutit své nohy k pohybu. Nakonec ale přešel k posteli a lehl si na ni. Charles si svlékl tričko a rozepnul kalhoty a nedočkavě se položil na Juliena a svými rty okamžitě zaútočil na jeho hrdlo.

Julien zavřel oči a snažil se svoji mysl donutit přestat vnímat, co se děje. Charles majetnicky rukama i ústy prozkoumával jeho tělo a už se nemohl dočkat, až v Julienově těle uspokojí svou touhu.

Jeho plány ale překazilo zaklepání na dveře.

„Charlesi, okamžitě otevři!“ ozval se za nimi mužský hlas.

Charles zaklel a odtrhl se od Juliena.

„Teď nemůžu tati. Přijď později!“ zavolal nazpět.

„To tedy ne, chlapečku! Otevři!“ křikl jeho otec.

„Někoho tu mám. A máme něco rozdělaného!“ zavolal Charles.

„Ano, to mi došlo a o to právě jde. Říkám ti naposledy, otevři!“ na hlase jeho otce bylo slyšet, že ztrácí trpělivost.

Charles vstal rozzlobeně z postele a vydal se ke dveřím, které otevřel. Julien se během jeho cesty posadil a přikryl se peřinou.

„Co je?“ zeptal se Charles svého otce.

Jeho otec si svého syna přeměřil pohledem a poté se pohledem přesunul na Juliena.

„Ty i ten kluk se teď obléknete a do dvou minut ať jste v obýváku. Bez debat!“ rozkázal Charlesův otec a otočil se k odchodu.

Charles si odfrknul a něco si zamumlal pod nosem.

„Jo a pokud budeš můj příkaz ignorovat, tak sem přijdu a dotáhnu tě tam za vlasy. Klidně i nahého!“ otočil se k němu ještě otec a pak odešel.

Charles za ním vztekle zabouchnul dveře a chvilku u nich stál. Poté se otočil k Julienovi, který se pod jeho pohledem vystrašeně přikrčil.

„Slyšel jsi mého otce. Obleč se!“ zavrčel Charles a sám si zapnul kalhoty a sehnul se pro tričko, které si před chvílí svlékl.

Julienovi tohle nemusel říkat dvakrát. V mžiku byl z postele a oblečen. Charles si ho změřil kyselým pohledem, otevřel dveře a oba mladíci se vydali do obýváku.