Nový život - kapitola 11

Oba vešli do obýváku a zarazili se. I když oba z jiného důvodu. Charlesův otec totiž v obýváku nebyl sám.

„Charlesi, tohle je můj nadřízený pan Sobolev a jeho dva synové Alexei a Boris,“ představil Charlesův otec ostatní přítomné.

Charles slušně pozdravil, ale přesto se mračil. Nechápal proč otcův nadřízený vlastně přijel a proč kvůli tomu musel přerušit své milostné hrátky. Pan Sobolov mezitím s úsměvem přešel k Julienovi.

„Ahoj, Juliene! Rád tě zase vidím,“ lehce chlapce objal.

„Já vás taky. Ale co tu děláte?“ zeptal se Julien a podíval se na svého kamaráda.

„No, už jsem nevydržel jen tak sedět a nechat tě trápit se. Tak jsem se svěřil Alexeiovi a ten mi slíbil, že něco vymyslí. No a včera nás táta posadil na letadlo....no a teď jsme tady,“ rozhodil Boris rukama.

Julien se na něj jemně usmál a poté pohlédl na Alexeie, který z něj od příchodu nespustil oči. Julien polkl a sklopil oči, od jisté doby se Alexeiovi vyhýbal a nyní nemohl vystát jeho pohled.

„No, pojďme se posadit,“ řekl Charlesův otec a ukázal ke k černým koženým křeslům a pohovkám uprostřed obýváku.

Všichni se posadili. Charles a jeho otec na jednu pohovku. Pan Sobolev do křesla Alexei, Julien a Boris na další pohovku. Julien se zachvěl a upřel pohled do podlahy. Seděl mezi Borisem a Alexeiem a nebylo mu to ani trochu příjemné. Ale nemohl Borisovi říct, aby se s ním vyměnil bez toho, aby se jeho kamarád nesnažil zjistit proč.

„No, takže co jsem to slyšel o vyhrožování a vydírání?“ zvážněl pan Sobolev a zahleděl se na Charlese.

„To určitě ne. Můj syn nemá důvod někomu vyhrožovat nebo někoho vydírat. Proč by to dělal?“ zasmál se nervózně Charlesův otec.

„A přesto to udělal. Vyhrožoval a vydíral tady Juliena, aby ho donutil s ním chodit a aby ho donutil jít s ním do postele,“ vyštěkl pan Sobolev.

Charles i jeho otec se přikrčili. Charles zaletěl pohledem k Julienovi.

„Prostě se mi líbil,“ zavrčel.

„Jistě. A nejlepší způsob jak někomu dát najevo, že se ti líbí je vyhrožovat mu a donutit ho ke vztahu násilím. Proč se namáhat s dvořením, flirtováním a snažením, že?“ vyštěkl Alexei a konečně odtrhl pohled od Juliena.

Charles polknul a uhnul pohledem.

„Takže abychom se někam hnuli. Jakékoliv vyhrožování a vydírání tímto končí. Stejně tak i váš takzvaný vztah. Julien nyní odjede s námi a ty od něj od této chvíle dáš ruce pryč. Pokud bude chtít s tebou chodit, tak prosím, ale nebudeš ho nutit. Doufám, že je to jasné. A ano abych nezapoměl, nebudeš mu dělat žádné problémy. Jinak způsobím problémy já vám, rozumíš?“ tón pana Soboleva nabral na ostrosti i přísnosti.

„Ano,“ procedil Charles skrze zuby.

„Fajn. To je vše. Chlapci jdeme,“ vstal pan Sobolev z křesla.

Julien, Boris i Alexei také vstali, stejně jako Charlesův otec.

„Moc se omlouvám! Vůbec jsem netušil, co Charles provádí. Kdybych to věděl...“ začal se překotně omlouvat.

„Pak byste se měl o svého syna více zajímat!“ odsekl pan Sobolov a společně se čtyřmi mladíky opustil místnost.

Charlesův otec šel zkroušeně za nimi, aby je vyprovodil. U domovních dveří se s nimi rozloučil a sledoval jak jeho nadřízený i se třemi mladíky opustil jeho dům, nasedl do limuzíny a odjel. Poté se vztekle vrátil do domu a zamířil do obýváku. Tohle si se svým synem vyřídí!

„Dopadlo to dobře,“ usmál se v autě Boris.

„To ano. Moc vám děkuju!“ usmál se Julien.

Měl chuť tančit, zpívat a oslavovat. Teď už se nemusí ničeho bát.

„Takže na mě nejsi naštvaný?“ zasmál se Boris.

„Ne, nejsem. Naopak, jsem ti vděčný,“ bouchl ho Julien s úsměvem do ramene a oba se rozesmáli.

„Hlavně, že se to vyřešilo. Doufám, že je to jediný problém, který zde máš, Juliene?“ promluvil na něj pan Sobolev.

„Jediný mimo rodinu,“ povzdechl si Julien.

„No, naše nabídka stále platí. Můžeš jít kdykoliv k nám a vrátit se tak do New Yorku,“ odpověděl pan Sobolev.

„Děkuji za nabídku, ale ne! Nechci vás využívat a do New Yorku se vrátím až budu plnoletý. Těch pár let to vydržím,“ zakroutil Julien hlavou.

„Jak myslíš. Nebudeme tě do ničeho nutit, ale dveře máš u nás vždycky otevřené,“ usmál se pan Sobolev.

„Děkuji!“ poděkoval znovu Julien.

„Navíc, když budeš mít problémy, tak můžeš přijít za mnou. Přihlásil jsem se totiž na zdejší univerzitu a přijali mě. Takže budu bydlet tady,“ řekl Alexei.

„Ehm, to je dobré,“ odpověděl Julien a skousl si dolní ret.

„Tak jo, tady něco nehraje. Ty z Juliena nespouštíš oči a Julien se ti pohledem vyhýbá. Nemluvě o tom, že je z tebe nervózní. A přitom ještě zhruba tak před rokem jste si tak rozuměli a bavili se spolu úplně normálně,“ vyjel zamračeně Boris.

„Tak fajn, brácho, řeknu ti pravdu. Já a Julien jsme spolu chodili,“ odpověděl mu Alexei.

„Alexeii,“ vyjekl Julien a zbledl.

„Co? Vy dva jste spolu chodili?“ Borisovi překvapením málem vypadli oči z důlků.

„Jo, chodili,“ zamumlal Julien.

„Ale...to...páni,“ dostal ze sebe Boris.

„V pohodě, brácho?“ zeptal se Alexei.

„Jo, jen jsem překvapený. A proč už spolu nejste?“ snažil se Boris vzpamatovat.

„Protože jsme se rozešli,“ pokrčil rameny Alexei.

„Ale proč? Nerozuměli jste si? Nebo jste si něco udělali?“ pálil Boris jednu otázku za druhou.

„Ne, to ne. Klapalo nám to a Alexei byl a stále je ten pravý,“ odpověděl tiše Julien.

„Já o tobě můžu říct to samé,“ usmál se Alexei, natáhl se a něžně vzal Julienovu ruku do svých, zatímco mu láskyplně hleděl do očí.

„Tak to nechápu,“ zamračil se Boris.

„Bylo to kvůli mně. Nikdo v té době nevěděl, že jsem gay a já se bál, že když to ty a Sakura zjistíte, tak přijdu o přátele,“ přiznal tiše Julien a sklopil oči.

„To jako vážně? Kvůli strachu, že tě odsoudíme, jsi opustil někoho, koho jsi miloval?“ zeptal se Boris.

„No jo,“ souhlasil Alexei.

Boris zmlknul a jen na svého přítele a bratra hleděl.

„No, řekni mi Juliene, stále Alexeie miluješ?“ zeptal se pan Sobolev, který celý rozhovor jen tiše vyslechl, aniž by zasahoval.

„Ano, miluju,“ přikývl Julien a cítil se, jako by z něj tímto přiznáním spadla obrovská zátěž.

„Nikdy jsem ho milovat nepřestal,“ odpověděl Alexei dřív než se ho jeho otec stačil zeptat.

„V pořádku tedy. Pak vám nic nebrání v tom, abyste spolu znovu začali budovat vztah, co vy na to?“ navrhl pan Sobolov.

Julien si znovu skousl ret a nevěděl jak odpovědět. Na jednu stranu, Alexeie opravdu stále miloval a rád by byl opět s ním, ale na druhou stranu se bál.

„Tati, tohle bychom si rádi vyřešili sami,“ odpověděl Alexei.

„Jistě, jistě. Nebudu se vám do toho motat,“ usmál se pan Sobolev a mrknul na ně.

To už limuzína zastavila u Julienova domu.

„No tak už jsem doma,“ pozvdechl si Julien.

„Když už jsme tady, rád bych poznal tvého otce,“ řekl pan Sobolev.

„To není špatný nápad,“ přidal se Boris, který se už částečně vzpamatoval z překvapení.

„Tak dobře. Pojďte,“ řekl Julien a vystoupil.

Ostatní ho následovali. Julien přešel ke dveřím a otevřel.

„Pojďte dál,“ pozval je.

Všichni tři vstoupili do domu a Julien za nimi zavřel dveře. Poté je odvedl do obýváku, odkud slyšel hlasy.

„Ahoj! Přivedl jsem návštěvu,“ oznámil své zaskočené rodině.

„To vidíme,“ zabručel Ryan a podezřívavě si tři neznámé prohlížel.

„Dobrý den, jsem Igor Sobolev a tohle jsou mí synové Alexei a Boris,“ představil se pan Sobolev.

„Dobrý den, rád vás poznávám. A tebe znám, ty jsi Julienův kamarád,“ vyskočil David na nohy.

„Ano, pane,“ přikývl Boris.

David přikývl a představil Igorovi sebe i svou rodinu. Poté se však na Igora přemítavě zahleděl.

„Proč jste vlastně tady?“ zeptal se.

„Ach, měl jsem zde nějaká jednání, Alexei si chtěl vybrat byt, aby měl po dobu studií kde bydlet a Boris chtěl vidět svého kamaráda. Snad nevadí, že jsme přijeli tak nenadále, ale narazili jsme na Juliena, když odcházel od jednoho svého spolužáka a nabídli jsme mu odvoz,“ zalhal Igor, Boris mu řekl, že Julienova rodina o jeho problémech neví a Julien si ani nepřeje, aby věděli.

„Aha, ne, nevadí. Dáte si něco k pití?“ usmál se David a nabídl hostům místo k sezení.

Všichni se posadili a pustili se do rozhovoru. Snažili se mluvit o všem možném, což Julien pobaveně pozoroval.

„Nemohli bychom si promluvit někde v soukromí?“ naklonil se k němu Alexei.

„Můžeme si promluvit v mém pokoji,“ odpověděl Julien tiše.

„Tak pojďme,“ vyzval ho Alexei.

Julien přikývl a oba se tiše vytratili.

„Tak povídej,“ usadil se Julien ve svém pokoji na posteli.

„Jde o to, o čem táta mluvil v autě. Chtěl bys být zase se mnou?“ přešel Alexei rovnou k věci a posadil se vedle Juliena.

„Alexei, já nevím, jestli se nám podaří navázat tam, kde jsme skončili,“ povzdechl si Julien.

„Tak začneme odznova. Juliene, já v tom autě nelhal, skutečně jsem tě nikdy nepřestal milovat,“ vzal ho Alexei za ruku.

„Já tebe taky ne,“ zašeptal Julien.

„Tak proč bychom nemohli být spolu. Důvod proč jsi to tehdy ukončil už není platný, protože tví přátelé ví, že jsi gay a neodsoudili tě. No tak Juliene, vždyť to mezi námi bylo tak krásné,“ nedal se odradit Alexei.

„Alexei...“ začal Julien.

„Ne, Juliene. Tehdy jsem se nechal odradit a nebojoval. Ale tentokrát už to tak nebude. Budu bojovat o to, abych byl s tebou,“ přerušil ho Alexei.

„Budeš?“ zvedl k němu Julien zrak.

„Ano, budu. Budu ti vyznávat lásku, nosit ti květiny a plnit ti všechno, co ti na očích uvidím a to tak dlouho, dokud mi nepodlehneš,“ usmál se Alexei a pohladil Juliena po tváři.

„Tak dobře. Už se nebudu bát a zkusíme to znovu,“ opětoval mu Julien úsměv.

Alexei se v odpověď naklonil a Juliena políbil. Julien se zachvěl, ale zavřel oči a pootevřel rty, aby mohli polibek prohloubit. Alexei zasténal nad tím pozváním, ale nenechal se přesvědčovat a vnořil svůj jazyk do Julienových úst. Oba ztráceli dech a ani jeden si později nebyl schopen vzpomenout, jak se ocitli v poloze v leže. Jakmile se Julien dotkl hlavou polštáře, odtrhl se Alexei od jeho rtů a začal svými rty laskat jeho krk.

Julien vydechl, ještě před hodinou byl ve stejné poloze, ale teď zažíval úplně jiné pocity. Příjemnější. Tiše zasténal, tyto pocity a Alexeiovo jednání mu bylo tak známé. Když spolu chodili, tak se takto mazlili při každé možné příležitosti. A velmi často se to zvrhávalo v milování. Ostatně s právě Alexeiem zažil své poprvé a doteď na to vzpomínal jako na něco nádherného.

„Alexeii,“ vydechl tiše.

„Bože Juliene,“ zasténal Alexei a zatlačil svůj obličej do jeho krku.

„Asi bychom se měli vrátit,“ navrhl Julien.

„Ano, to bychom měli,“ souhlasil Alexei.

Ale ani jeden se neměl k tomu, aby se zvedl. Po chvíli se Alexei nazdvedl a pohlédl na Juliena, který ležel pod ním.

„Jsi nádherný. Jako anděl,“ zašeptal.

Julien se usmál a vtiskl krátký polibek do koutku Alexeiových úst.