Pán démonů - kapitola 4

Amaymon s úsměvem vkročil do svých komnat a položil drase na zem. Ten se na něj podíval, pak se zvědavě rozhlédl a začal šmejdit po místnosti. Amaymon odložil svůj nákup a s úsměvem ho sledoval.

„Jak ti jen budu říkat?“ poklepal si zamyšleně na bradu.

Dras se zastavil a s hlavou nahnutou do strany se na Amaymona zadíval.

„Co třeba Orobas?“ nadhodil Amaymon.

Dras naklonil hlavu na druhou stranu a vydal zvláštní zvuk.

„Líbí se ti? No dobře, od teď je to tvé jméno,“ zasmál se Amaymon.

Poté se sehnu a vyndal z svůj nákup z pelíšku, kam si ho dal, aby všechno pobral. Jediné, co nechal v pelíšku byly hračky. Poté pelíšek dal vedle své postele a Orobas si do něj hned zalezl. Amaymon se tomu zasmál a začal svůj nákup uklízet. Jako poslední přišla na řadu Vodní látka, kterou rozbalil a opatrně ji vzal do rukou. Skousl si ret, ta látka byla opravdu zvláštní.

„Už jsi přemýšlel, co si z ní necháš zhotovit?“ ozval se ode dveří hlas.

Amaymon se otočil a spatřil, Agramona jak se se založenýma rukama opírá o futra dveří.

„No, vlastně ještě ne,“ přiznal.

„Hm, máš jí docela dost, tak bych ti radil nějaké slavnostní oblečení, možná kabátec a kalhoty. Nebo jestli chceš, tak cestovní plášť, ale vzhledem k jejím vlastnostem bys ho mohl používat pouze v létě,“ pokrčil Agramon rameny.

„Slavnostní oblečení?“ podivil se Amaymon.

„Máme mnoho svátků během celého roku, které slavíme. A nikdy jsem neřekl, že se těch slavností nesmíš zúčastnit,“ odpověděl Agramon.

„Aha. No ještě si to rozmyslím,“ pousmál se Amaymon a znovu látku zabalil a vložil do skříně.

Agramon na to nic neřekl, jen sledoval Amaymonovo počínání. Což Amaymona začalo po chvilce znervózňovat.

„Ehm, chcete si zahrát šachy?“ zeptal se po chvíli a ukázal na novou šachovou sadu, kterou si koupil a rozložil ji na stolku před krbem.

Agramon jen pozvedl obočí, ale pak mlčky přešel ke stolku a posadil se do nejbližšího křesla. Amaymon ho napodobil a posadil se do druhého.

„Něco jsem ti přinesl,“ promluvil Agramon, když si vybrali figurky a zahájili hru.

Amaymon na něj překvapeně pohlédl.

„Knihu o chovu drasů. Myslím, že se ti bude hodit,“ vytáhl Agramon tenkou knížku zpoza svého kabátce a podal ji Amaymonovi.

„To jistě bude. Děkuji!“ usmál se Amaymon.

Agramon na něj chvíli hleděl a pak se vrátil pohledem k šachům a udělal další tah.

***

O týden později

Agramon stál u okna ve svých komnatách a díval se do zahrady, kde si rozesmátý Amaymon hrál s Orobasem.

„Dále!“ zvolal, když uslyšel zaklepání na dveře.

„Nesu listiny k podepsání,“ vešel správce s náručí plnou papírů.

„Polož to na stůl. Později se na to podívám,“ řekl Agramon, aniž se na správce otočil.

Správce poslechl a položil listiny na stůl u oken vedle Agramona, který Agramon často využíval jako pracovní. Poté se postavil vedle Agramona a vyhlédl z okna. Při pohledu na hrajícího si Amaymona se usmál. Měl toho chlapce rád.

„Nechci vám radit, pane, ale měl byste tomu chlapci říct pravdu. Stejně se ji jednou dozví,“ podotkl.

„Vypadám snad, že stojím o tvé rady,“ vyštěkl Agramon a zlostně se na správce podíval.

„Ve skutečnosti, ano vypadáte,“ správce se Agramonovy zloby nelekl, ostatně znal Agramona od jeho narození a věděl, co si může dovolit.

Agramon si odfrkl, odvrátil se od okna a usadil se za stůl, kde vzal do rukou první list.

„Můžeš jít,“ zavrčel.

„Jak si přejete, pane,“ lehce se uklonil správce a odešel.

Jen co se za ním zabouchly dveře, odložil Agramon listinu a s povzdechem se opřel o opěradlo židle.

„Říct mu pravdu. Kéž bych nemusel,“ zamumlal si sám pro sebe.

Pravda pro něj byla příliš těžká a ještě těžší bylo se o ni s někým podělit, i přesto, že na ni měl ten dotyčný plné právo. Navíc Agramon byl velmi zmatený ze svých pocitů. Na jednu stranu Amaymona nenáviděl a chtěl ho vidět mrtvého a na druhou Amaymona zároveň měl rád a chtěl ho chránit. Dost mizerná kombinace.

***

„Přines Orobasi,“ zasmál se Amaymon a hodil klacek.

Orobas s pootevřenou tlamou a vyplazeným jazykem se za klackem nadšeně rozběhl. Při běhu radostně mával křídly, ačkoliv létat ještě neuměl, na to byl příliš malý. Našel hozený klacek a nadšeně ho donesl zpátky Amaymonovi. Ten se nadšení svého mazlíčka zasmál a znovu mu klacek hodil.

„Už nemůžu,“ vydechl po téměř hodině a svalil se do trávy.

Orobas upustil okousaný a oslintaný klacek a přešel ke svému páníčkovi, stulil se mu u boku a hlavu mu položil na hruď. Amaymon se usmál a začal ho drbat za ušima. Orobas slastně přivřel oči, tohle měl rád. Najednou na Amaymona padl stín. Amaymon otevřel oči a zjistil, že se nad ním tyčí Agramon.

„Budeš mi dnes dělat společnost u večeře?“ zeptal se Agramon.

„Rád,“ usmál se Amaymon.

„Dobrá. Budu tě čekat v jídelně za půl hodiny,“ řekl Agramon a odešel.

Amaymon vyskočil na nohy a následován Orobasem se vydal do hradu, aby se před večeří umyl a oblékl se do čistého oblečení.

***

„Měl jsi dnes dobrý den?“ zeptal se Agramon při večeři.

„Měl. A co ty?“ vzhlédl k němu Amaymon od talíře s večeří.

„Dobrý,“ odpověděl Agramon.

Amaymon přikývl a napil se z poháru s ovocnou šťávou. Byl rád, že s Agramonem vycházel, vlastně se k němu Agramon choval lépe než jeho bratři s otcem dohromady. A to to byl démon.

„Chtěl bych tě o něco požádat,“ řekl Agramon.

„O co?“ zeptal se Amaymon zvědavě.

„Chci abys zítra nevycházel ze svého pokoje. Vůbec,“ odpověděl Agramon.

Amaymon na něj zůstal překvapeně hledět. Až do teď ho Agramon nijak neomezoval, tak nechápal co tak najednou.

„Proč?“ zeptal se.

„Přijedou mí přátelé. A oni neví, že tu mám člověka a mohli by ti ublížit. To že zůstaneš ve svém pokoji, je pro tvé dobro,“ odpověděl Agramon.

„Dobře, zůstanu ve svém pokoji,“ slíbil Amaymon a sklopil hlavu.

Cítil zklamání, Agramon se za něj styděl, stejně jako se za něj styděl jeho otec, ani on ho nerad ukazoval svým přátelům. Agramon se k němu doteď choval hezky, takže by ho ani nenapadlo, že by se takto zachoval.

„Já...už jsem dojedl,“ řekl a vstal od stolu.

Agramon na to nic neřekl, jen sledoval jeho odchod. Tušil, že se dotkl Amaymonových citů, ale pravdou bylo, že jeho přátelé byli nebezpeční a mohli by mu vážně ublížit. Bude lepší, když o Amaymonovi nebudou nic vědět. Povzdechl si.

„Proč se cítím špatně?“ položil otázku, zdánlivě do prázdna.

„Protože ho máte rád a teď jste mu ublížil. Cítíte za to vinu,“ odpověděl mu správce, který doteď stál ve stínu.

Agramon jen něco zamručel.

***

Amaymon si ve svém pokoji lehl na postel a stulil se do klubíčka. Cítil se smutně. Orobas vyskočil na postel a stulil se ke svému páníčkovi. Cítil jeho smutek a chtěl ho utěšit.

„Orobasi,“ zašeptal Amaymon a přitáhl si svého mazlíčka do náruče.

„Nechtěl jsem ti ublížit,“ ozvalo se ode dveří.

Amaymon zvedl hlavu a podíval se na Agramona, který stál mezi dveřmi.

„Na tom nezáleží,“ odvětil a znovu se položil.

„Ale ano, záleží,“ vešel Agramon dovnitř a posadil se na kraj postele.

Amaymon ho ignoroval, čemuž se Agramon zamračil.

„Opravdu jsem ti nechtěl ublížit. Ale dal jsem si slovo, že tě budu chránit. A to také dělám. Mí přátelé jsou páni démonů jako já a jsou nebezpeční. Navíc jeden z nich lidmi opovrhuje víc než ostatní a baví se tím, že si z nich dělá otroky a hračky, které s oblibou tyranizuje. Nechci, aby měl možnost ublížit i tobě,“ řekl Agramon.

Amaymon se posadil.

„Takže se za mě nestydíš?“ zeptal se.

„Ne a kdyby ti ze strany mých přátel nic nehrozilo, tak bych tě jim klidně představil,“ odpověděl Agramon.

„Ale neuděláš to, protože mi z jejich strany hrozí nebezpečí,“ poznamenal Amaymon.

„Přesně tak,“ souhlasil Agramon.

„Zítra nevystrčím z pokoje ani nos. Ale co Orobas? Musí ho někdo vyvenčit,“ shlédl Amaymon na zvířátko ve své náruči.

„To udělá někdo ze sloužících. Zařídím to,“ slíbil Agramon.

„Dobře. Zahrajeme si něco?“ ožil Amaymon a oči mu zazářily.

„No dobrá. Zahrajeme,“ souhlasil Agramon.

Amaymon se široce usmál, vyskočil z postele a otevřel truhlu, ve které se nacházelo několik stolních her. Jednu vybral a vrátil se na postel.

„Tak hrajem,“ zasmál se, když rozložil herní desku.

Agramon se usmál a vzal do ruky kostku, aby hru započal.