Pán démonů - kapitola 6

Amaymon seděl v zahradě pod stromem, kolena měl přitažená k hrudi a zíral do země. I když už to byly tři dny, co mu Agramon prozradil, že jsou bratři, stále se z toho nedokázal vzpamatovat a od té chvíle se Agramonovi vyhýbal. Najednou na něj padl stín. Amaymon vzhlédl a nasucho polkl, když zjistil, že nad ním stojí Agramon. Beze slova sklopil hlavu a znovu se zadíval do země.

„Mohu si přisednout?“ zeptal se Agramon.

Amaymon jen pokrčil rameny. Agramon si povzdechl a usadil se do trávy vedle Amaymona.

„Chápu, že tě skutečnost, že jsme bratři šokovala, ale nemůžeš se mi vyhýbat napořád,“ řekl Agramon.

„Nejspíš ne. Proč jsi mi to neřekl hned?“ podíval se na něj Amaymon.

„Jak? To jsem na tebe měl vychrlit, že jsem tě sem nechal přijít, protože jsme bratři a já se o tebe mám postarat? Víš ty vůbec, jaké to pro mě bylo vidět tě na vlastní oči a jaké to pro mě je mít tě tady?“ pozvedl Agramon obočí.

„Tomu nerozumím,“ řekl Amaymon zmateně.

„Nenávidím tě. Jsi živoucí připomínkou, že máma opustila nejen mého otce ale i mě. Svého vlastního syna. Ale na druhou stranu si uvědomuju, že ty za nic nemůžeš. A zároveň tě mám rád, protože jsi můj mladší bráška,“ přiznal Agramon.

Amaymon na něj zíral s otevřenou pusou.

„Ale jak mě můžeš nenávidět i milovat zároveň?“ zeptal se.

„Matoucí, že?“ pozvedl Agramon obočí.

„Stejně jako to, kdo nebo co jsem a kam vlastně patřím,“ sklopil Amaymon zrak.

„Jak to myslíš?“ zamračil se Agramon.

„No, jsem démon nebo člověk? A patřím do světa démonů nebo lidí?“ podíval se na něj Amaymon zoufale.

„Jsi poloviční démon. A jsi Amaymon. Jsi to pořád ty. A můžeš se sám rozhodnout kam chceš patřit. Jestli do světa démonů nebo lidí. A neboj, démoni poloviční démony přijímají velmi kladně. Je mezi námi mnoho takových jako ty a žijí velmi dobrými životy. Mají rodiny, přátele, partnery. Pokud chceš ovšem žít mezi lidmi, tak budiž. Dám ti peníze, abys nijak nestrádal a postarám se, abys žil bohatým a pohodlným životem,“ pohlédl na něj Agramon.

„Když se rozhodnu žít mezi démony, tak nebudu odsuzován? Budu mít i možnost najít si přátele a lásku?“ zeptal se Amaymon a do jeho hlasu se vloudila naděje.

„Nebudeš. Démonům nebude záležet na tom, že jsi pouze poloviční. Bude jim záležet jen na tom, zda máš v sobě alespoň kapku démonské krve,“ usmál se Agramon, natáhl se a zlehka Amaymona objal kolem ramen.

Amaymon na něj překvapeně pohlédl, ale pak se osmělil a zlehka se k němu přitulil.

„Jsi můj bráška, vždy se o tebe budu starat,“ řekl tiše Agramon.

„Stačí, když se budeš chovat jako doposud. Už od začátku ses ke mně choval lépe než všichni mí lidští bratři dohromady,“ odpověděl Amaymon.

„Hmmm. A kde máš Orobase?“ vzpomněl si najednou Agramon.

„U mě v komnatách. Spal, když jsem odcházel, tak jsem ho nechal,“ usmál se Amaymon při zmínce o svém mazlíčkovi.

Agramon se krátce zasmál.

„Víš, měl bych tě začít učit,“ nahodil po chvíli.

„Učit co? Už to bylo několikrát zmíněno, ale nevím, co bys mě mohl učit. Číst, psát i počítat umím. A souboj s mečem nebo střelbu z luku zvládám taky i když mi to nečiní nějaké velké potěšení,“ řekl Amaymon.

„To nemyslím. Myslím, že bych tě měl naučit ovládat magii. Jak běžnou magii, tak dědičné schopnosti naší matky,“ vysvětlil Agramon.

„Magii? Dědičné schopnosti?“ zamrkal překvapeně Amaymon.

„Ano. Běžnou magii ovládají i ty nejslabší démoni, ale jen démoni jako jsem já nebo Verrin mají i schopnosti nad rámec běžné magie. Můj otec například ovládal led a sníh. Tyto schopnosti jsem zdědil,“ na důkaz svých slov vytvořil Agramon led, který pokryl celou jeho ruku od konečků prstů až po loket a po chvíli ho nechal prasknout a kousky ledu spadly do trávy, kde začaly pomalu tát.

Amaymon na to vytřeštěně zíral s otevřenou pusou.

„A naše matka ovládala stíny. Dokázala se v nich schovat a stát se tak prakticky neviditelnou, prodloužit je nebo zkrátit. A také je zhmotnit,“ pokračoval Agramon.

„Tak to je tedy něco. Myslíš, že to umím taky?“ zeptal se.

„Určitě. Jak ses cítil, když ses někdy postavil do stínu?“ pozvedl Agramon obočí.

„No....celkem příjemně. A párkrát se mi stalo, že když po mně šel některý z mých bratrů nebo všichni, tak když jsem si stoupl do stínu, tak mě nikdy nenašli. A to i když jsem stál hned před nimi,“ zamyslel se Amaymon.

„To jsi pravděpodobně podvědomě využíval svých schopností. Chránil ses jimi,“ zapřemýšlel Agramon.

„Takže mě budeš učit, jak je ovládat vědomě?“ zeptal se Amaymon.

„Přesně tak,“ přikývl Agramon.

Amaymon se s úsměvem opřel o strom a zavřel oči.

„Takže už se na mě nezlobíš?“ otázal se jemně Agramon.

„Ne. Ostatně jsi můj bratr a od začátku ses o mě staral. A jsi jediný z mých bratrů, který mi nikdy neublížil. A měl jsi pravdu, kdybys to na mě vysypal hned na začátku, tak bych to asi nepřijal,“ odpověděl Amaymon.

„Dobře. No tak si užij poslední volný den. Od zítřka začneme s učením,“ vstal Agramon a pomalu odešel.

Amaymon za ním hleděl a bylo mu lehko u srdce. Nepřišel o celou rodinu, má bratra, který ho má rád, stará se o něj a teď ho chce učit.

***

„Tak začneme tím nejjednodušším, naučíš se vycítit a uchopit svou magi,“ začal Agramon jejich první hodinu, která probíhala v jednom salonku.

„Ehm, dobře,“ skousl si Amaymon nejistě dolní ret.

„Nejdříve se pohodlně usaď,“ instruoval Agramon Amaymona a poté jen tiše sledoval, jak Amaymon usedl na jedno sofa a vrtěl se na něm.

„Hotovo,“ oznámil Amaymon, když se konečně usadil.

„Dobře. Nyní zavři oči a zhluboka dýchej,“ pokračoval Agramon.

Amaymon uposlechl, zavřel oči a začal zhluboka dýchat.

„A teď se ponoř do svého nitra a hledej svou magii. Měl bys ji cítit jako pulzování podobné pulzování krve ve svém těle a také bys ji měl vidět,“ Agramonův hlas se postupně snižoval až zmizel.

Amaymon zkoušel, co mu Agramon říkal a zkusil se ponořit do sebe. Trvalo mu to docela dlouho, ale nakonec se ocitl ve tmě, nic neviděl, ani neslyšel, ale cítil se bezpečně a z nějakého důvodu věděl, že mu zde nic nehrozí. Po další dlouhé chvíli ucítil slabé pulzování. Následoval ho a pulzování sílilo. Uvědomil si, že to pulzování cítí po celém svém těle a nejvíce se soustředilo uprostřed jeho hrudi. A pak to i uviděl. Vypadalo to, jako koule plná pohybujících se stínů a temnoty, ze které vycházely jiskřivé a duhové záblesky, které se v pravidelných intervalech rozbíhaly do jeho těla. S údivem si uvědomil, že tohle musí být jádro jeho magie. Nemohl od toho odtrhnout zrak, bylo to tak zvláštní, znepokojující a nádherné zároveň.

Po chvíli si ale uvědomil, že tu nemůže být věčně a že se musí vrátit. Začal se vzdalovat až nakonec otevřel oči a spatřil Agramona, který seděl na stoličce před ním a klidně na něj hleděl.

„Předpokládám, že se ti to povedlo,“ poznamenal Agramon klidně.

„Ano, myslím, že ano. Cítil jsem pulzování po celém svém těle a pak jsem viděl tu obrovskou kouli plnou stínů, ze které vycházely záblesky,“ snažil se nejlépe popsat, co viděl.

„Tvé jádro. Gratuluju, ne každému se toto podaří hned napoprvé. Ale teď když jsi viděl a cítil svou magii, ji dokážeš lépe uchopit a používat. Časem se to pro tebe stane tak přirozené, že to budeš dělat zcela automaticky a bez soustředění,“ poučil ho Agramon.

„Dobře, takže co mám dělat teď?“ otázal se Amaymon.

„Uchop svou magii, nasměruj ji na tento list papíru a donuť ho vzlétnout,“ ukázal Agramon na list papíru ležící na nedalekém stolku.

„Jak ji mám uchopit?“ zamračil se Amaymon.

„Snaž se vycítit její pulzování,“ řekl Agramon.

Amaymon to zkusil a po chvilce skutečně vycítil pulz své magie. Kývl Agramonovi na znamení, že se mu to podařilo.

„Dobře. A teď ji silou své vůle donuť natáhnout se k tomu papíru a zvednout ho do vzduchu,“ radil Agramon.

Amaymon přikývl, soustředil se na svou magii a snažil se ji donutit opustit jeho tělo. To se mu ale nepodařilo. Ač se snažil sebevíc, jeho magie ne a ne se natáhnout k listu papíru.

„Nejde to,“ postěžoval si frustrovaně a bouchl pěstí do polstrování.

„Ale jde. Jen to chce čas. Zkoušej trénovat a uvidíš, že brzy se ti to podaří. A pak přejdeme ke složitějším věcem,“ uklidnil ho Agramon.

Amaymon si jen povzdechl.

„No tak. Nemůže se ti všechno podařit hned. Začátky jsou složité. Mě trvalo přes týden než se mi podařilo s tím papírem pohnout, když jsem se učil. Ale pro dnešek už toho nechme. Našel jsi svou magii i její jádro. A to je obrovský úspěch. Teď si ovšem potřebuješ odpočinout,“ poklepal ho Agramon po rameni a usmál se.

„Dobře,“ povzdechl si Amaymon zklamaně.

Oba vstali a opustili salonek. Agramon se vydal do své pracovny, aby se věnoval správě svého panství a svého území. Amaymon zase zamířil do své komnaty, aby odtamtud vzal Orobase a vzal ho ven na procházku. Čerstvý vzduch jim oběma určitě prospěje. A po večeři zkusí zase trénovat, alespoň chvilku. Chtěl se naučit ovládat svou magii co nejdříve.

„Pojď Orobasi, jdeme ven,“ zasmál se, když otevřel dveře a Orobas na něj nadšeně skočil a dožadoval se pohlazení.

Po této větě se ovšem prosmýkl kolem Amaymona na chodbu a nadšeně se vydal ke vchodu do zahrady. Amaymon se zasmál a následoval svého mazlíčka.