Pán démonů - kapitola 10

Agramon zlostně pohlédl z okna ve své komnatě. Verrin už tu byl zas a on proti tomu nemohl zakročit!

„Dále!“ zavrčel, když se na dveře ozvalo zaklepání.

„Zdravím tě, Agramone!“ řekl klidně Verrin, když otevřel dveře a vstoupil do Agramonovy komnaty.

„Co tu chceš?“ otočil se k němu Agramon.

„Nemohu navštívit starého přítele?“ pozvedl Verrin obočí.

Agramon si odfrkl.

„Nebo snad už nejsme přátelé?“ zeptal se Verrin a posadil se do křesla.

Na to Agramon neodpověděl. Jen chvíli na Verrina zíral a poté se posadil do křesla naproti němu.

„Dáš si víno?“ nabídl.

„Ocenil bych spíše vodu nebo ovocnou šťávu,“ odpověděl Verrin.

Agramon na to nic neřekl, jen mávnul rukou a ze stolku v rohu připlula číše a džbán s jablečno-hruškovou šťávou, další mávnutí rukou a trocha šťávy se ze džbánu přelila do číše, kterou si poté Verrin převzal a trochu upil.

„Výborná,“ přikývl a postavil číši na stůl.

Agramon mlčky poslal džbán zpátky na stůl do rohu.

„Nezahrajeme si šachy?“ zeptal se Verrin.

Agramon souhlasně přikývl a během chvíle měli před sebou hrací plochu i s figurkami.

„Amaymon udělal velké pokroky,“ porušil chvilku ticha Verrin a potáhl svým jezdcem.

„To ano. Učí se rychle. Až mě to samotného překvapilo,“ přikývl Agramon a promýšlel další tah.

„A co ty, Agramone? Jak se daří tobě?“ pohlédl na něj Verrin.

„Proč tě to zajímá?“ opětoval mu Agramon pohled.

„Proč by nemělo? Vždy mě zajímá, jak se daří mým přátelům,“ pokrčil Verrin rameny.

„Daří se mi dobře. Nebo alespoň tak, jak se může dařit pánovi démonů se všemi těmi jeho povinnostmi,“ povzdechl si Agramon.

„Chápu,“ řekl soucitně Verrin.

Ostatně o povinnostech pána démonů věděl víc než dost, dříve na toto téma vedl s Agramonem dlouhé rozhovory, když toho na Agramona bylo moc a potřeboval se vypovídat. S bodnutím si připomněl, že nejen Agramon ale i Akvan, než se jejich přátelství rozbilo.

„Jestli potřebuješ ulevit své mysli, jsem tady,“ nabídl tiše.

Agramon se opřel o opěradlo křesla a konečně se dokázal uvolnit. Verrin měl pravdu, stále byli přáteli.

Zbytek odpoledne trávili příjemným rozhovorem.

„Proč jsi vlastně netrávil odpoledne s Amaymonem?“ zeptal se Agramon, když se Verrin zvedl k odchodu.

„Protože jsem ho chtěl strávit s přítelem. A než se zeptáš, Amaymona jsem s tím obeznámil a on to chápe a respektuje,“ odpověděl Verrin.

Amaymon přikývl a také vstal, aby Verrina doprovodil. Společně vyšli z jeho komnat a zamířili chodbami k východu z hradu a u toho se ještě vesele bavili.

„Verrine? Už odcházíš?“ zastavil je hlas.

Oba zmlkli a otočili se, aby spatřili Amaymona, který soudě podle knihy, kterou si tiskl k hrudi, šel z knihovny.

„Ano, už odcházím,“ odpověděl Verrin a přešel k Amaymonovi a zlehka položil své ruce na jeho pas.

„Aha,“ vydechl Amaymon a nedokázal skrýt zklamání.

„Ale no tak, zase přijdu,“ usmál se Verrin konejšivě.

„Já vím,“ hlesl Amaymon a na chvíli se k Verrinovi přitulil.

Verrin ho políbil na čelo a pak mu vtiskl i rychlý polibek na rty.

„A co kdybys tu přespal?“ rozzářily se Amaymonovi oči a on i Verrin pohlédli na Agramona, který je zamračeně sledoval a tvářil se nesouhlasně, ačkoliv nic neřekl.

„Možná jindy,“ odpověděl Verrin, při pohledu na Agramona.

„O hodně jindy,“ zasykl Agramon a dobrá nálada ho pomalu opouštěla.

„Pane, pane, máte tu psaní,“ přiběhl správce a podával Amaymonovi zapečetěnou obálku.

Amaymon si ji s poděkováním převzal, roztrhl pečeť a psaní přečetl. Poté si povzdechl a poraženecky svěsil ruce.

„Musím odejít. Zdá se, že na východních hranicích mého území se vyskytly nějaké potíže, které žádají okamžité řešení,“ povzdechl si.

„V tom případě tě nemohu déle zdržovat,“ ozval se Verrin.

„C-co? Nemůže tu Verrin přeci jen zůstat? Já tu nechci zůstat sám,“ skousl si Amaymon ret, tohle možná bylo dětinské, ale on zde ještě nikdy nebyl sám a byl z té představy vystrašený.

„Nemůžu tu zůstat Amaymone. Když je pán démonů pryč, pak v jeho sídle nesmí být nikdo kromě personálu a členů rodiny. Žádní hosté, dokonce ani když jsou to jeho přátelé. Není to vhodné,“ vysvětlil mu Verrin.

Amaymon na sucho polkl.

„Mohl by být u mě, než se vrátíš,“ otočil se Verrin k Agramonovi.

„Ani náhodou,“ zamítl Agramon návrh okamžitě, to by tak hrálo, aby Amaymon přespával u Verrina, ideální příležitost, aby přišel o svou počestnost, když tam nebude on, aby zabránil nepravostem.

„Agramone, přísahám ti, že se o nic nepokusím. Jde mi jen o to, aby tady nebyl sám,“ přitáhl si Verrin Amaymona k sobě.

„Prosím, Agramone. Opravdu tady nechci být sám,“ pohlédl na něj Amaymon a nasadil psí oči.

Agramon otevřel pusu, aby toto zamítl, ale Amaymonově prosebnému pohledu nedokázal vzdorovat.

„Dobrá, ale jestli přijde o panictví nebo se mu něco stane, tak ti vlastoručně utrhnu hlavu,“ zapíchl prst do Verrinovy hrudi.

„Přísahám, že o něj nepřijde, ani se mnou ani s nikým jiným a stejně tak ohlídám, aby se mu nic nestalo,“ zapřísahal se Verrin.

„Běž se sbalit,“ zabručel Agramon směrem k Amaymonovi.

Ten hlasitě zavýskl a prudce Agramona objal. Poté odběhl do svých komnat, aby si sbalil. Agramon se na Verrina přísně podíval.

„Ručíš za něj,“ zavrčel, pak se otočil na podpatku a odešel.

Verrin si povzdechl, získal pocit, že pokrok, kterého s Agramonem odpoledne dosáhli, je pryč. Pomalu se rozešel k Amaymonovým komnatám.

***

„Budu u tebe v komnatách?“ zeptal se Amaymon, když dorazili k Verrinovu domovu.

„Můžeš být, pokud si to přeješ,“ souhlasil Verrin.

Amaymon se zářivě usmál. Konečně mohl být se svým milým po libosti, aniž by jim Agramon dýchal na krk. Po chvíli dorazili k Verrinovým komnatám a Amaymon se po nich rozhlédl. Vypadalo to tady velice podobně u Agramona.

„Své věci si můžeš dát sem,“ ukázal Verrin na jednu menší skříň.

„Díky!“ usmál se na něj Amaymon a začal si vybalovat.

Verrin mezitím zašel do koupelny, aby se umyl a mohl jít spát. Přeci jen už byl pozdní večer a on byl celkem unavený. Když skončil s očistou, vrátil se do ložnice a zjistil, že Amaymon už má vybaleno a sedíc na posteli na něj šťastně hledí.

„Co budeme dělat?“ zeptal se vesele.

„Rád bych si šel lehnout. Nevadí ti to?“ odpověděl Verrin.

„Nevadí,“ zakroutil hlavou Amaymon, i když byl přeci jen trochu zklamaný.

„Zítra ti to vynahradím,“ pousmál se na něj Verrin a vlezl si do postele.

„To ti připomenu,“ zasmál se Amaymon, popadl pyžamo a zmizel v koupelně, kde vykonal večerní hygienu a po návratu si lehl do postele, kde se okamžitě přitulil do Verrinovy náruče.

Verrin mu vtiskl polibek do vlasů a mávnutím ruky poté nechal ložnici ponořit do tmy. Během chvíle se místností začalo ozývat pravidelné oddechování dvou spáčů.

***

Amaymon se zavrtěl a otevřel oči. Ložnicí se linulo mdlé světlo. Amaymon se rozhlédl a spatřil Verrina, který stál u postele a kvapně na sebe házel oblečení.

„Co se děje?“ zeptal se Amaymon zmateně.

„Naléhavý případ. Musím jít,“ odvětil Verrin.

„Mohu pomoct?“ zeptal se Amaymon a vylezl z postele.

„Pochybuju,“ zakroutil Verrin hlavou a magií otevřel dveře, na které někdo začal klepat.

„Verrine, jsi přichystaný?“ vběhla do ložnice Eir, s vakem ve kterém, jak Amaymon věděl, byly léčitelské nástroje, v ruce.

„Hned budu,“ nazul si Verrin boty.

„Tak si pošpěš. Jde tady o vteřiny a než se tam dostaneme, tak to bude taky trvat,“ pobídla ho Eir netrpělivě.

„Můžu vás přenést pomocí stínů, bylo by to rychlejší,“ nabídl Amaymon, který už na sobě měl kalhoty i košili a nyní se soukal do bot.

„To by se nám hodilo,“ souhlasila Eir ihned.

„Musíme ven?“ otočil se Verrin na Amaymona, zatímco se do své skříně natahoval pro vlastní léčitelský vak.

„Ne, můžu vás přenést odtud, ale nevím kam,“ skousl si Amaymon dolní ret.

„Je to vesnice vzdálená odsud padesát devět kilometrů na sever. Potřebujeme se dostat k domu, který je hned na okraji té vesnice. Stačí ti to takhle?“ podíval se na něj Verrin.

„Stačí,“ přikývl Amaymon a natáhl k Verrinovi i Eir ruce.

Ti se ho bez dalších řečí chytili a Amaymon zavřel oči. Ten svou magií pobídl stíny, aby je celé obalily a pak je přenesly na dané místo. Pro Verrina i Eir to bylo zvláštní i děsivé zároveň, když sledovali, jak jejich těla obalily stíny a následně je zahalila temnota a chlad, který jakoby jim pronikal až do kostí. Když poté temnota i chlad zmizely, oba dezorientovaně zamrkali a pak se rozhlédli. Byli na místě určení. Okamžitě se dali do pohybu a přeběhli k domovním dveřím menšího domku, na které začali naléhavě bušit. Ty se po chvíli otevřely.

„Konečně. Pojďte! Rychle!“ démon, který dveře otevřel vypadal zoufale a vyděšeně a ihned se rozběhl pryč.

Verrin a Eir s Amaymonem v patách ho urychleně následovaly. Vběhli do ložnice, kde na posteli ležela zpocená démonka, která vypadala neuvěřitelně vyčerpaně a slabě sténala, s vyhrnutou košilí, která tak odhalovala vzedmuté břicho značící těhotenství, zatímco spodní část těla zahalovaly závěsy před nežádoucími pohledy, kousek od postele stály dvě vyděšeně vypadající démonky a další s nazelenalou kůží, rudými vlasy v drdolu, stála mezi nohama démonky na posteli a něco si pro sebe mumlala. A tato démonka se ohlédla po zvuku otevíraných dveří a zatvářila se vztekle, když Verrina a Eir uviděla.

„Nemuseli jste volat tyto šarlatány. Já to zvládnu,“ zavřískla rozzuřeně.

„Museli, protože nezvládáte evindentně vůbec nic a teď jim uhněte,“ zakřičela na ni jedna z dalších démonek.

Amaymon si obě prohlédl. Ta která zelenou démonku okřikla se až nápadně podobala démonce na posteli. Obě měli světle modré vlasy se stříbrnými proužky a třpytivou kůži a ač u démonky na posteli neviděl její oči, protože je měla zavřené, byl si Amaymon jistý, že by byly stříbrné jako u této démonky. Druhá démonka měla zlaté vlasy, bronzovou kůži a oči barvy jantaru.

„Neuhnu. Jsou to podvodníci. Já to dokážu, zvládnu to,“ odporovala dál zelená démonka a přesunula se tak, aby svým tělem Verrinovi i Eir bránila v přístupu k pacientce.

To už ovšem na démona bylo moc, přiskočil k zelené démonce, chytil ji za paži a odhodil ji stranou. Verrin i Eir okamžitě přiskočili k pacientce a dali se do práce. Položili své ruce na její břicho, zavřely oči a soustředily svou magii. Zelená démonka se ovšem nehodlala vzdát, s vulgárními nadávkami a křikem se k nim probojovala a začala je od pacientky odstrkovat, čímž hatila jejich úsilí. To už se ale Amaymon naštval, zkoncentroval svou magii a vyslal stíny, které nechal zhmotnit, aby ji popadly a připoutaly ke zdi na opačné straně pokoje. Tentokrát zelená démonka křičela strachy a tak Amaymon uvolnil další stín, který použil jako roubík, aby ji umlčel. Verrin i Eir mu věnovali vděčný pohled a vrátili se ke své práci.

„Jak budeme postupovat?“ zeptala se Eir po chvíli, když ukončili vyšetření a pohlédla na Verrina.

„Je příliš vyčerpaná a ztratila mnoho krve. Stahy jsou velmi slabé a dítě na tom taky není dobře. Musíme se rozdělit. Já zesílím stahy a pomůžu vypudit dítě. Toho se potom ujmeš ty a já se pokusím zachránit matku,“ nastínil Verrin plán a opět položil své ruce na břicho rodičky.

Eir neprotestovala a přesunula se k nohám rodičky, aby se mohla postarat o dítě, jakmile to bude možné. Verrin zavřel oči a pomocí své magie donutil svaly rodičky, aby se daly do pohybu a vypudily dítě z rodících cest. Rodička slabě vykřikla obnovivší se bolestí a cukla sebou. Verrin se ale nenechal rozptylovat, bolest nyní zablokovat nemohl a soustředil se na posílení stahů.

„Ještě chvíli. Už vidím hlavičku,“ vykřikla Eir a natáhla ruce, aby dítě zachytila.

Verrin dál pokračoval ve své práci, dokud mu Eir neoznámila, že dítě je venku. Využil svou magii, aby z těla rodičky vypudil placentu a poté se začal věnovat uzdravování toho nejhoršího. Zacelil krvácející rány, jiné zranění ani nemoc neobjevil. Problémem bylo ovšem vyčerpání a ztráta krve, kterou potřeboval nahradit.

„Vy jste matka?“ otočil se ke stříbrné démonce.

„Ano, bude má dcera i vnouče v pořádku?“ vyhrkla démonka.

„Uděláme vše, co bude v našich silách, aby tomu tak bylo. Ale vaše dcera ztratila příliš krve a je potřeba ji nahradit. S tím budu potřebovat vaši pomoc,“ upřel na ni Verrin pohled.

„Co mám udělat?“ zeptala se démonka odhodlaně.

„Nejdřív vás vyšetřím a pokud budete vhodná, pak vás skrz jeden náš přístroj napojím na vaši dceru a dám jí trochu vaší krve,“ vysvětlil Verrin.

„Tak do toho,“ pobídla ho démonka.

Verrin ji vzal za ruku a v rychlosti vyšetřil. Ano, matka byla vhodným dárcem krve pro svou dceru. Jistě, mohl by pacientčino tělo donutit, aby zvýšilo produkci krvek, ale kvůli extrémnímu vyčerpání to nebylo možné. Rozbalil svůj vak a vytáhl zvláště vypadající přístroj s průhlednými hadičkami na obou koncích. Do konců obou hadiček rychle vsunul dlouhé jehly, které upevnil a utěsnil magií. Poté jednu jehlu vpíchl do žíly v loketní jamky pacientce a druhou do loketní jamky její matky. Magií přístroj zaktivoval a ten začal vysávat krev z matky a následně ji nutil proudit do těla dcery. Verrin to jen sledoval. Víc udělat nemohl, snad se takto podaří nahradit krevní ztrátu pacientky, ovšem s vyčerpáním nic udělat nemůže, s tím se její tělo musí vypořádat samo.

Eir se mezitím věnovala dítěti. Snažila se ho udržet při životě, ale byla zoufalá. Dítě bylo příliš dlouho bez vzduchu, což zapřínilo těžké poškození mozku, mělo slabé srdce i plíce a vlastně bylo zesláblé celkově. Dělala co mohla, ale obávala se, že její snaha tentokrát vyjde naprázdno.

Verrin po chvíli přístroj zastavil a opatrně vytáhl jehly z obou žen. Matka se zhroutila na židli, kterou jí přisunul démon, který s druhou démonkou vše jen zoufalou bezmocností sledoval.

„P-pomohlo to?“ zeptala se matka.

Verrin, který pacientku opět vyšetřoval, jen zakroutil hlavou. Jasně cítil, jak její orgány přestávají pracovat, jak vítězilo vyčerpání. Svou magií se je snažil posílit, ale bylo mu jasné, že je to předem prohraný souboj.

„Je příliš vyčerpaná. Obávám se, že ji nemohu zachránit,“ otočil se ke třem démonům, kteří na něm viseli pohledem.

Démon zoufale zaskučel a vrhl se k posteli, u které padl na kolena a popadl démonku za ruku.

„Nevzdávej se, prosím, bojuj. Nenech mě tu samotného. A ani naše děti, ty potřebují matku. Prosím, zůstaň s námi! Prosím!“ žadonil a přitom se rozvzlykal.

I obě démonky se rozplakaly. Verrin je nešťastně sledoval. Udělal co mohl, víc nebylo v jeho silách. Ohlédl se na svou sestru.

„Dítě?“ zeptal se tiše.

Touto tichou otázkou ale tři nešťastné démony upoutal a ti upřely své zraky na Eir.

„Je příliš slabé. Má nemocné srdce i plíce a nedostatkem vzduchu poškozený mozek. Je mi líto,“ odpověděla Eir a po tvářích se jí koulely slzy.

Tři démoni se rozvzlykali ještě víc. Eir přešla k umírající rodičce a slábnoucí dítě jí jemně vložila do náruče. Poté s Verrinem ustoupili, aby jim dali prostor. Amaymon tiše přešel k Verrinovi a vzal ho za ruku. Verrin se na něj smutně podíval. Amaymon mu pohled opětoval, i když i on měl v očích slzy.

„Mohli jste je zachránit?“ otázka od zlatovlasé démonky je zastihla nepřipravené.

„Ano, pokud bychom byli zavoláni hned, jak nastaly problémy,“ odpověděl Verrin a Eir pouze přikývla.

„Takže je to její vina, že moje žena a dcera zemřely. Kdyby nám nebránila vás zavolat, tak mohly žít,“ vydrápal se démon na nohy a se slzama na tvářích vztekle ukazoval na zelenou démonku, která byla ještě pořád připoutaná ke zdi.

Verrin i Eir opět přikývli.

„V tom případě podáme stížnost. Naše paní démonů ji ztrestá,“ vykřikla rozvášněně matka a démon i zlatovlasá démonka ihned souhlasili.

„Jistě. A pokud byste potřebovali, oba jsme ochotni svědčit,“ řekla Eir.

„Přesně tak,“ souhlasil Verrin.

Po tomto se démoni uklidnili a jejich vztek ustoupil žalu. Démon si lehl do postele vedle své právě zemřelé ženy, tvář zabořil do jejích vlasů a jednou rukou objal ji i svoji zemřelou dcerku, načež se znovu rozvzlykal. Ani neměl možnost si svoji dcerku pochovat, než si ji vzala smrt. Obě démonky se posadili vedle zesnulé z druhé strany. Plačící matka svou dceru hladila jednou rukou po vlasech a druhou hladila svoji vnučku po hlavičce. Zlatovlasá démonka vzala zesnulou za ruku a nechala své slzy kanout na povlečení. Na miminko nebyla schopná se podívat.

„Pojďme,“ pobídl Verrin Amaymona tiše a společně s Eir vyšli z ložnice. Přešli do hlavní místnosti, která sloužila jako kuchyně, jídelna i obývací část zároveň. Zde seděl další démon, kolem kterého pobíhalo několik dětí.

Když zaslechl kroky vzhlédl. I děti se utišily a zadívaly se na jim tři neznámé démony. Amaymon si děti prohlédl. Třem z nich nebylo více jak pět. Dvě z nich byly zlatovlasé s bronzovou kůží a třetí se podobalo démonu sedícímu na pohovce. Dalším dvěma chlapcům bylo zhruba deset až dvanáct let a podobali se zesnulé rodičce. Amaymona bodlo u srdce, když si uvědomil, že to nejspíš jsou její synové, kteří před chvilkou přišli o matku.

„Tak co? Jak to dopadlo?“ zeptal se démon tiše.

„Nejhůř jak mohlo,“ odpověděl Verrin.

Démon zalapal po dechu a i oba starší chlapci strnuli.

„Máma nepřežila?“ zeptal se třesoucím hlasem starší z nich.

„Nepřežila. A nepřežila ani její dcera. Je mi to líto,“ řekl tiše Verrin a Eir i Amaymonovi se z očí spustily slzy.

„To ne,“ zavřel dospělý démon oči a celý se shrbil. Oba starší chlapci se objali a rozplakali se. Mladší děti tak docela nechápaly, co se děje, ale přeběhly k oběma chlapcům a objaly je, aby je utišily.

„Ta zelená démonka, co si tu hrála na porodní bábu je stíny připoutaná ke zdi, ale jakmile odejdu, pouta se uvolní. Měli byste se postarat, aby neutekla před trestem, který si zaslouží,“ informoval Amaymon démona potichu.

Ten otevřel oči a s tichým poděkováním vstal a odešel do ložnice, kde zemřela rodička, aby zelenou démonku zadržel a poté ji předal spravedlnosti.

Verrin, Eir i Amaymon tiše vyšli z domu a Amaymon opět využil stíny, aby je přemístil. Objevili se ve Verrinových komnatách, odkud se předtím přenesli. Eir se na ně smutně podívala a potom odešla do svých komnat. Teď potřebovala být sama.

„Opravdu bylo možné je zachránit, pokud byste byli zavoláni dřív?“ zeptal se Amaymon Verrina.

„Ano, v tomto jsem nelhal. Pokud by pro nás rodina či porodní bába poslala hned, jak nastaly problémy, tak jsme mohli dítě i matku zachránit. Naneštěstí jsme byli zavoláni pozdě a kvůli tomu zbytečně vyhasly dva životy,“ složil se Verrin poraženecky do křesla.

Amaymon si před něj klekl a vzal Verrinovy ruce do svých.

„Třeba byla porodní bába nezkušená a nepoznala problémy včas,“ podotkl.

Verrin se uchechtl.

„Nebyla nezkušená. Nevím jak u lidí, ale u démonů se porodní báby svému řemeslu učí dlouho. Nejdříve chodí se zkušenou porodní bábou, která je všemu učí a jsou jí k ruce. Zkušená porodní bába pomáhá rodičkám odrodit a její učnice ji při její práci sleduje a pomáhá jí. Tak to probíhá minimálně dvacet pět let, teprve poté se prohodí. Učnice pomáhá rodičce odrodit a porodní bába ji sleduje a zasahuje pouze minimálně. A to minimálně dalších dvacet pět let. Teprve poté se z učnice stává porodní bába a může k porodům chodit sama. Ovšem učnici si smí vzít až po dalších deseti letech vykonávání poslání porodní báby, dřív ne,“ vysvětlil Amaymonovi Verrin další věc z démonského světa.

„Ale jestliže měla alespoň padesát let zkušeností, proč vás nezavolala?“ zeptal se nechápavě.

„Věř mi, tahle řemeslo porodní báby vykonává už déle jak dvě stě let a mezi léčiteli je velmi známá. Nejenže odmítá spolupracovat s léčiteli, ale navíc má tu drzost o sobě prohlašovat, že má léčitelské schopnosti a tudíž zvládne i ty nejtěžší případy, což je samozřejmě lež. Abys chápal, většina porodních bab s léčiteli spolupracuje a když nastanou problémy, tak je zavolají. Některé, a to hlavně v případě prvorodiček, to dělají tak, že léčitele volají už předem. Léčitelé nezasahují a veškerou práci nechávají na porodní bábě a jsou tam jen takříkajíc pro jistotu. Ovšem jsou i porodní báby, které odmítají s léčiteli spolupracovat, nazývají nás podvodníky a šarlatány a raději nechávají rodičky i děti zemřít. Někdy se rodinám podaří zavolat léčitele i proti vůli porodní báby a vše tak dopadne dobře. Ale jindy to skončí tak jako dnes,“ povzdechne si Verrin.

Amaymon na něj zírá s nevěřícím pohledem.

„Raději nechají umřít rodičky a děti, než aby přivolali kvalifikovanou pomoc? Ale to je příšerné,“ zhrozil se.

„To je,“ přitakal Verrin.

„Co s ní teď bude?“ zeptal se Amaymon.

„Rodina rodičky na ni podá stížnost u tamější paní démonů. Pak proběhne soud, kdy paní démonů vyslechne porodní bábu, pozůstalé po rodičce a pravděpodobně bude chtít vyslechnout i mě a Eir. A nejspíš i tebe. Teprve pak rozhodne o trestu. Může ji poslat do vězení nebo ji pustit a zakázat jí pokračovat v řemesle. Nebo ji může nechat popravit,“ odpověděl Verrin.

„Doufám, že ji popraví. Někdo jako ona si nic jiného nezaslouží,“ rozohnil se Amaymon.

Verrin opět jen pochmurně přikývl.