Pán démonů - kapitola 11

„Ty se vůbec nesoustředíš! Co je s tebou?“ vyletěl Agramon a vztekle se na Amaymona podíval.

Učil ho vcelku snadné kouzlo. Shromáždit magii a pak ji vystřelit z dlaní jako proud energie, což Amaymonovi vůbec nešlo.

„Tak posloucháš mě?“ zamával mu rukou před obličejem, když Amaymon koukal do neznáma a nijak na jeho výtku nereagoval.

„C-co? Jo promiň,“ zamrkal Amaymon a upřel svůj pohled na zamračeného Agramona.

„Co je s tebou?“ Agramonovo zamračení se prohloubilo.

„Nic. Budeme pokračovat?“ uhnul pohledem Amaymon.

„Ne, když jsi v tomhle stavu, tak to nemá cenu,“ povzdechl si Agramon.

Amaymon na to nic neřekl. Agramon se na něj zadíval a znovu si povzdechl.

„Řekni mi, co se děje. Nesoustředíš se, neustále zíráš do neznáma, chodíš jako tělo bez duše. Stalo se něco, když jsi byl u Verrina?“ posadil se Agramon vedle Amaymona.

Byly to už dva týdny, co Amaymon strávil u Verrina noc a co se vrátil, byl zvláštně zamlklý a občas i mimo.

Amaymon se na Agramona zadíval a nejistě si skousl ret.

„No...stalo,“ špitl po chvíli.

Amaymon se vztekle nadechl. On to věděl, Verrin využil příležitosti a zcela jistě jeho malého bratříčka využil a ublížil mu tak.

„Co ti udělal?“ zeptal se a jen stěží potlačoval vztek.

„Co? Nic, nic mi neudělal. Verrin takový není,“ vyjekl Amaymon, který uhádl, kam míří Agramonovy myšlenky.

„Tak co se stalo?“ přimhouřil Agramon oči.

Amaymon zaváhal, ale nakonec Agramonovi řekl všechno, co se v tu noc stalo.

„Já toho Verrina přetrhnu. Vůbec tě tam neměl brát,“ řekl Agramon, když Amaymon skončil se svým vyprávěním.

„Přenesení pomocí stínů byla nejrychlejší možnost jak se tam dostat,“ pokrčil Amaymon rameny.

„I přesto. Neměl tě brát dovnitř. Měl tě poslat pryč nebo tě nechat před pokojem,“ mračil se Agramon.

„Možná. Ale pořád to nechápu. Myslel jsem, že léčitelé jsou cenění a respektovaní. Že si jich démoni váží a mají je v úctě. Tak proč některé porodní báby to mají naopak?“ upřel na Agramona zmatený pohled.

„Nejsou to jen porodní báby. Máš pravdu, hodně démonů má léčitele v úctě a jsou pro ně téměř svatí. Vlastně to tak má většina démonů, ale naneštěstí jsou tací, kteří zastávají naprosto opačný názor. Ale těch je jen pár,“ odpověděl Agramon.

„Ale proč? Vždyť léčitelé zachraňují životy. Tak proč jsou někteří démoni proti nim?“ nechápal Amaymon.

„To nevím. To by ses musel zeptat oněch démonů,“ pokrčil Agramon rameny.

Amaymon si povzdechl.

„Tohle je na hlavu. Léčtelé nejsou léčiteli jen tak pro nic za nic. Zachraňují životy. Nikdo by jimi neměl pohrdat,“ založil si Amaymon ruce na hrudi.

„Ne, neměl. Ale tohle neovlivníš,“ položil mu Amaymon chlácholivě ruku na rameno a přitiskl ho k sobě.

„Ale i tak mě to štve,“ zamumlal Amaymon.

„To i mě. Ale mínění těchto démonů neovlivníme, tak se tím netrap,“ konejšil ho Agramon.

Amaymon otevřel pusu, aby něco řekl, ale v té chvíli se ozvala hlasitá rána a nábytek v místnosti se otřásl.

„Co se děje?“ narovnal se Amaymon a vylekaně se na Agramona zadíval a hned na to se zděsil, protože na Agramonově tváři se mísil šok s nevěřícností a zároveň i strach.

„Jsme pod útokem,“ zašeptal Agramon poté, co magií prozkoumal své území.

„Někdo útočí na hrad?“ zeptal se Amaymon.

„Ne, nejen na hrad. Na celé mé území. Na obyvatele mého území, na mé poddané,“ Agramon byl v šoku.

Tohle se nestalo už celá tisíciletí. Páni démonů mezi sebou měli různá mírová ujednání a neútočili na sebe. A i když lidé občas na démony zaútočili, jejich magie a zvýšená fyzická odolnost démonů zajistily, že je démoni nepovažovali za hrozby a bez nesnází je vždy zahnali.

„Lidé?“ zeptal se Amaymon.

„Ne. Démoni,“ odpověděl Agramon a vstal.

Šok konečně ustoupil a nastoupila racionalita. Musel zmobilizovat armádu a bránit sebe i své území. Také musel oslovit jiné pány a paní démonů a požádat je o pomoc.

„Démoni? Jací démoni?“ zamrkal Amaymon a nechápal, nebo spíš nechtěl pochopit, co se tady děje.

„Démonská armáda, kterou vede jiný pán démonů,“ odpověděl Agramon.

„Kdo je vede?“ Amaymon se cítil, jako by mu někdo břicho naplnil ledem.

Agramon se na něj zadíval. Amaymon nasucho polkl. Nakonec, když už to vypadalo, že mu Agramon neodpoví, se Agramon zhluboka nadech a s výdechem řekl jedno jediné slovo.

„Akvan.“

***

„Můžu pomoct?“ založil si Amaymon ruce na hrudi a mračil se, zatímco sledoval, jak Agramon hází do vaku pár kousků jeho oblečení, nezbytně nutné hygienické potřeby a pár osobních věcí.

„Nemůžeš,“ odpověděl Agramon.

„Můžu. U lidí jsem se učil zacházet s mečem i s lukem a šípem a v magii jsem také dobrý,“ namítl Amaymon.

„Ne tak dobrý, aby ses mohl postavit jinému pánovi démonů nebo jeho bojovníkům,“ odsekl Agramon a podal mu vak.

„A kam mě chceš jako poslat? Celé tvé území je pod útokem. A ujišťuji tě, že i kdyby se v mém otci nebo bratrech hnulo svědomí a přijali mě zpátky, tak by jen stěží byli pro démony překážkou,“ mračil se Amaymon.

„Půjdeš k Verrinovi,“ odpověděl Agramon.

Amaymon vytřeštil oči a překvapením se zapomněl s Agramonem dohadovat.

„Podívej, důvod proč tě posílám je jednoznačný. Verrin a jeho rodina jsou léčitelé a na ty se útočit nesmí, to je nepsaný zákon a žádný démon nebo pán démonů si nedovolí ho porušit. A navíc sídla léčitelů jsou chráněná velmi mocnou magií a přes jejich ochranu je téměř nemožné se dostat,“ vysvětlil v rychlosti Agramon.

„A opravdu nemůžu zůstat tady?“ svěsil Amaymon poraženecky ramena a převzal si vak.

Nelíbilo se mu, že on odejde, zatímco Agramon zde zůstane a bude riskovat svůj život bojem.

„Nemůžeš. Akvan je velice silný a jeho armáda je nejsilnější ze všech. Už tak bude těžké s ním bojovat a kdybych se ještě rozptyloval tvojí ochranou, tak by to bylo téměř nemožné. A Akvan by toho jistě využil a snažil by se k tobě dostat o to víc,“ položil mu Agramon ruce na ramena a smutně se na něj usmál.

Amaymon polkl.

„Tak dobře,“ šeptl a vzal do náruče Orobase, který stál vedle něj.

„Tak už jdi,“ řekl Agramon tiše a obalil Amaymona stíny, když je rozpustil, byl Amaymon pryč.

Agramon se rozešel ke dveřím. Bylo na čase připojit se ke své armádě a bojovat. Naštěstí páni a paní démonů, které jeho správce na jeho pokyn oslovil, vyslyšeli jeho žádost o pomoc a jejich armády byly na cestě, aby se připojili k té jeho.

Agramon otevřel dveře a ještě se naposledy otočil a pohlédl do pokoje, který Amaymonovi přidělil.

„Doufám, že se ještě setkáme, bráško,“ zašeptal a tichým přáním, aby brzy bylo po všem a oni se opět setkali živí a zdraví, za sebou zavřel dveře.

Ač by to tušil, to samé si přál i Amaymon, který se zjevil před Verrinovým domovem. Pustil Orobase na zem a přešel ke dveřím, na které zabušil.

„Pane Amaymone, co tu děláte?“ podivil se správce, který otevřel a překvapeně na Amaymona zíral.

„Přišel jsem za Verrinem. Je tu?“ upřel na něj Amaymon pohled.

„Jistě, pojďte dál,“ ustoupil správce ze dveří a poslal mentální zprávu Verrinovi.

Amaymon se na něj děkovně usmál a vstoupil dovnitř.

„Amaymone,“ ozvalo se radostně a po chvíli se ocitl ve Verrinově objetí.

Amaymon se zhluboka nadechl a přitulil se k Verrinovi. Jeho objetí ho uklidňovalo a dodávalo mu pocit bezpečí.

„Pojď,“ pustil ho po chvíli Verrin a odvedl Amaymona do svého pokoje.

Amaymon ho beze slov následoval a jakmile se za nimi zabouchly dveře odhodil vak a znovu se vrhl Verrinovi do náruče.

„Tak co se stalo?“ zeptal se Verrin a usadil Amaymona do křesla.

„Jak víš, že se něco stalo?“ odpověděl mu Amaymon otázkou.

„Jsi celý bledý a roztřesený, nemluvě o tom, že ses tu objevil zcela nečekaně a se sbaleným vakem, což svědčí, že nejde jen o obyčejnou návštěvu,“ klekl si Verrin před křeslo a vzal Amaymonovy ruce do svých.

Amaymon svěsil hlavu. Připadal si jako strašný sobec.

„Akvan napadl Agramonovo území,“ řekl tiše.

Verrin ztuhl.

„To myslíš vážně?“ zeptal se po chvíli nevěřícně.

„Ano. A Agramon mě poslal za tebou, abych byl v bezpečí,“ polkl Amaymon slzy.

„U všech všudy,“ vydechl Verrin, vstal a přešel k oknu, ze kterého vyhlédl ven.

Byl v šoku, ne z toho, že Agramon v případě nouze, poslal Amaymona k němu, ale z toho, že na Akvan na Agramona zaútočil.

Amaymon ho tiše sledoval, ale po chvíli si povzdechl a zadíval se do vyhaslého krbu, u kterého seděl.

„Omlouvám se!“ řekl tiše.

„Za co?“ otočil se k němu Verrin překvapeně.

„Za svou sobeckost. Využil jsem tě, abych se u tebe schoval, když můj domov není bezpečný. Je mi to líto!“ opřel si Amaymon paty o hranu křesla, objal nohy rukama a s tichým vzlykem zabořil obličej mezi kolena.

„Ne, to ne. Nejsi sobecký. Jsem rád, že jsi u mě vyhledal bezpečí,“ přešel k němu Verrin, klekl si a vzal ho za ruce.

Amaymon zvedl hlavu a podíval se na Verrina uslzenýma očima.

„Měl bych být tam, s Agramonem a bránit svůj domov. A místo toho se tady schovávám jako malé děcko,“ vzlykl Amaymon.

„Pšššš, nejsi malé děcko. Jen nejsi dostatečně zkušený, abys mohl bojovat s armádou démonů, kteří jsou plně vycvičeni k boji. Navíc s takovou, která patří Akvanovi,“ tišil ho Verrin.

„Opravdu má Akvan tak silnou armádu?“ zeptal se Amaymon.

„Ano. Jeho armáda je ta nejsilnější, která u démonů existuje. Navíc Akvan sám je velmi obávaný bojovník,“ přikývl Verrin.

„Agramon je silnější,“ prohlásil Amaymon.

Verrin zavrtěl hlavou.

„Ne, není. Agramon sice ovládá stíny a led, ale Akvan ovládá oheň a také dokáže stonásobně navýšit svou fyzickou sílu. Nemluvě o tom, že jeho rod je tvořen bojovníky a válečníky. Nejsem si jistý, jestli má proti němu Agramon šanci,“ Verrin se řídil zásadou říkat pravdu, ať je sebehorší než se utěšovat milosrdnou lží.

„To ne,“ zaúpěl Amaymon.

„Klid. Požádal Agramon o pomoc nějakého jiného pána démonů?“ zeptal se Verrin.

„Několik a všichni ho vyslyšeli,“ odpověděl Amaymon.

„To je dobře. Pak je zde možnost, že Akvan bude poražen a Agramon bude v pořádku,“ pousmál se Verrin.

Amaymon jen souhlasně přikývl a stiskl Verrinovy ruce.

„Obejmeš mě, prosím?“ požádal Verrina tiše.

Ten nic neřekl, jen vstal z podlahy a vmáčkl se do křesla vedle Amaymona, který se mu okamžitě stulil do náruče. Verrin kolem něj obtočil ruce a tiskl ho k sobě.

„Verrine?“ ozval se po několika minutách Amaymon tiše.

„Ano?“ pohladil ho Verrin po paži.

„Proč Akvan zaútočil na Agramonovo území?“ položil Amaymon otázku, která ho pálila už notnou dobu.

„Kdoví,“ odpovědně Verrin, ačkoliv důvod tušil.

„Je to kvůli mně? A kvůli tomu, co se stalo, když jsme se setkali poprvé?“ Amaymon nebyl hloupý a dokázal si spočítat dva a dva.

„Myslím že ano. Akvan je dost sebestředný a egoistický a zřejmě si umanul, že tě dostane za jakkoukoliv cenu. A navíc byl naštvaný na Agramona, za to že ho vyhodil. Bral to jako urážku a křivdu,“ odpověděl ač nerad Verrin.

„Ale proč až teď? Vždyť už je to několik měsíců,“ propadal Amaymon čím dál většímu zoufalství.

„Protože Akvan není zbrklý ani hloupý. Musel útok naplánovat a naverbovat do armády nové démony a pořádně je vycvičit,“ Verrin se zahleděl do krbu a doufal, že neudělal chybu, když Amaymonovi odpověděl na jeho otázky.

„Takže je to kvůli mně. Dělám jen problémy,“ rozvzlykal se Amaymon.

„Ne, neděláš. Nemůžeš za to, jaký Akvan je. A věř, že bude poražen a potrestán a pak už si nedovolí nikoho napadnout,“ konejšil ho Verrin.

„A co když ne? Co když vyhraje a zjistí, že tam nejsem? Co když přijde sem?“ zděsil se Amaymon.

„Tak přijde. Ochrany sídel léčitelů jsou jiné než ochrany sídel pánů démonů či obyčejných démonů. A pak nesmí napadnout léčitele, to není dáno jen našimi zákony ale i zákony magie,“ uklidnil ho Verrin.

„Zákony magie? Co je to?“ napřímil se Amaymon a i přes slzy na Verrina zmateně zíral.

„Agramon ti o nich neřekl?“ podivil se Verrin.

Amaymon zakroutil hlavou. Verrin si povzdechl.

„Na co ten Agramon myslí? Tohle ti měl říct, než tě začal učit. Zákony magie jsou jiné než obyčejné zákony. Ty si určují jednotliví páni démonů a jejich porušení trestají. Zákony magie jsou ale něco jiného. Jsou to zákony, které stanovila magie a musí se jimi řídit každý démon na světě. Jejich porušení by potrestala naše magie, kterou máme v sobě a že jsou to velice bolestivé tresty. Tyto zákony nejsou nikde napsány ale víme o nich od prvních krůčků a řídíme se jimi,“ snažil se Verrin vysvětlit co nejjednodušeji.

„Hm,“ zamručel Amaymon a snažil se to pochopit.

„Co by se stalo, kdyby tě Akvan napadl?“ zeptal se.

„Zemřel by. Jeho vlastní magie by se otočila proti němu a zabila by ho a to velmi bolestivým způsobem,“ odpověděl Verrin.

„Ale té porodní bábě před dvěma týdny se nic nestalo,“ poznamenal Amaymon.

„Nestalo. Protože ona nás nenapadla. Odstrkovala nás a nadávala nám, hatila naše úsilí ale vyložený útok to nebyl,“ vysvětlil Verrin.

„Dobře. Nevím jestli to chápu, ale dobře. Ale odpověz mi na jedno. Co když Akvan vyhraje, přijde sem, překoná ochrany, ale nenapadne tebe ale mě. Co když tě třeba jenom sváže nebo odstrčí a dostane se ke mně? Já nejsem léčitel, nic mu nebude bránit mě napadnout,“ nastínil situaci Amaymon.

Verrin se zarazil, když ho Akvan vyloženě nenapadne, tak mu magie v ničem nezabrání. A Amaymon není chráněn jako on.

„Pak udělám to jediné, čím tě zachráním. Učiním z tebe svého druha. Tím tě přijmu do rodu léčitelů a magická ochrana se bude týkat i tebe,“ pohlédl Verrin na Amaymona vážným pohledem.

„To bys opravdu udělal?“ vykulil Amaymon oči.

„Ano. Miluju tě Amaymone a chci aby ses stal mým druhem. Ačkoliv jsem tě o to chtěl požádat v jiné situaci a až potom, co bych to probral s Agramonem,“ řekl Verrin a pohladil Amaymona po tváři.

„Třeba budeš mít možnost to s ním probrat. A já se pak s radostí stanu tvým druhem. I já tě miluji Verrine!“ usmál se na něj Amaymon.

Verrin se šťastně usmál a naklonil se, aby mohl Amaymona políbit.

***

„Opravdu sis myslel, že mě ty a ti ostatní ubožáci porazíte? Myslel?“ nakopl Akvan Agramona ležícího na zemi v trůním sále svého sídla

Agramon jen zachrčel a vyplivl chuchvalec krve.

„Ale ze staré známosti tě nezabiju. A věř, že mě ani netěší ti ubližovat. Takže mi řekni, kde je ten tvůj malý nevlastní bratříček, já si ho vezmu a pak půjdu. A až mě ta jeho dírka omrzí, tak ti ho vrátím. Možná,“ znovu se zachechtal.

„Namáháš se zbytečně. Není tady,“ posbíral Agramon poslední zbytky sil a nadzvedl se na loktech.

Akvan nespokojeně zamlaskal.

„Agramone, Agramone. Proč si tohle děláš? Oba víme, že ho nakonec najdu. Tak proč si neušetříš bolest?“ zakroutil Akvan rádoby soucitně hlavou a znovu Agramona srazil na zem.

Ten jen bolestně zasténal a vyplivl další dávku krve.

„Pořád ti není do řeči?“ zeptal se posměšně Akvan a znovu Agramona nakopl.

Agramon ztrácející vědomí si pomyslel, že teď už je zachrání jen zázrak a zároveň zadoufal, že Verrin se o Amaymona postará a ochrání ho. Poté se propadl do tmy.