Pán démonů - kapitola 12

Agramonovi se zachvěla víčka a se zasténáním pootevřel oči. Opatrně se rozhlédl kolem sebe. Zjistil, že leží ve své posteli ve svém pokoji. Zasténal a znovu oči zavřel. Ztěžka polknul.

„Vodu,“ zachraptěl.

Ucítil, jak mu někdo jemně nadzvedl hlavu a přitiskl mu k ústům chladné sklo. Pootevřel ústa a polkl několik doušků chladné tekutiny, která mu do nich vtekla.

„To stačí,“ ozval se tichý hlas.

Agramon znovu otevřel oči a podíval se, kdo ho ošetřuje.

„Verrine? Co tu děláš?“ zachraptěl, načež se rozkašlal.

„Tiše. Nenamáhej se, byl jsi velmi zraněný,“ klidnil ho Verrin.

Agramon dokašlal a přísně se na Verrina podíval. Ten si povzdechl.

„Hlavně se nerozčiluj. Když Akvan zjistil, že tu Amaymon není, došlo mu, že je patrně u mě a vydal se ke mně. Ale znáš zákony magie, nemohl na mě zaútočit, tak poslal pár zraněných vojáků, aby u mě žádali pomoc. A víš jak. Nesmím odmítnout pomoc nikomu kdo je nemocný nebo zraněný, tak jsem je přijal. Naneštěstí Akvan využil této mezery a vnikl na mé panství,“ vysvětlil Verrin.

Agramon se prudce posadil a vzápětí s bolestným výkřikem padl zpátky do peřin.

„Co děláš? Musíš být v klidu, takhle si akorát ublížíš,“ přiskočil k němu okamžitě Verrin a začal zjišťovat, zda si Agramon svým činem nezhoršil nebo nezpůsobil zranění.

Agramon bolestně lapal po dechu, přesto se zahleděl na Verrina.

„A-am-amay-mon. Kde....je?“ dostal ze sebe mezi trhanými nádechy.

Verrin stiskl rty a uhnul pohledem.

„Verrine! Kde je Amaymon?“ zavrčel Agramon, načež se znovu rozkašlal.

Verrin si povzdechl, jemně Agramona nadzvedl a znovu mu přiložil sklenici ke rtům. Agramon se hltavě napil, čímž zmírnil podráždění v krku a přestal kašlat.

„Má ho Akvan,“ odpověděl Verrin tiše.

„Jak...?“ načal Agramon otázku.

„Ošetřoval jsem zraněné vojáky a Akvan mezitím na Amaymona zaútočil a unesl ho. Příliš pozdě jsem prohlédl jeho lest,“ Verrinovy oči se zaplavily slzami.

„Poslal jsem ho k tobě v naději, že bude v bezpečí. Že ho ochráníš!“ vyštěkl Agramon zuřivě.

„Ano, já vím. A já zklamal. Teď mohu jen doufat, že Amaymon bude v pořádku a že bude zachráněn,“ Verrin se ztěžka posadil na křeslo u Agramonovy postele a po tvářích se mu koulely slzy.

„Tak co děláš tady? Proč ho nehledáš? Proč se nesnažíš ho zachránit?“ obořil se na něj Agramon.

„Udělal jsem, co se dalo. Já a moje rodina ošetřujeme zraněné vojáky a pány démonů, aby byli opět schopní boje a navíc jsem oslovil a požádal o pomoc další, kteří mi vyhověli. Nyní jsou v trůnním sále a spřádají plány a strategie, jak Amaymona zachránit,“ pohlédl na něj Verrin.

„Měl bys bojovat. Nebo alespoň pomáhat při strategii,“ řekl Agramon.

„Nejsem bojovník ani vojevůdce. A dokonce ani stratég. Tohle je pro mě neznámá oblast. Moje vměšování by jen uškodilo a zdržovalo,“ potřásl Verrin hlavou.

I jeho to štvalo. Poprvé v životě proklínal své poslání léčitele a přál si, aby pocházel z rodu válečníků. Pak by mohl být užitečnější.

„Pomoz mi na nohy,“ odhrnul ze sebe Agramon přikrývku.

„Měl bys ležet,“ namítl Verrin.

„Ne, to nemohu. Amaymon je v nebezpečí. Musím něco dělat,“ nedal se Agramon.

„No dobrá,“ povzdechl si Verrin a pomohl Agramonovi vstát.

Přehodil si jeho ruku přes ramena a vzal ho kolem pasu. Ač by Agramon proti něčemu takovému za jiných okolností protestoval, nyní sám cítil, že pomoc potřebuje. Verrin ho pak pomalu odvedl do trůnního sálu, kde si ostatní páni démonů se svými vojevůdci a stratégy udělali základnu. Na obrovském stole uprostřed místnosti se nacházela prostorná mapa, nad kterou se skláněli a o něčem diskutovali. Podél stěn posedávali či popocházeli vojáci. Někteří byli viditelně zranění, jiní jen unavení. Někteří se tiše bavili, jiní popíjeli či jedli z kouřících se misek. Když se otevřely dveře a Agramon s Verrinem vešli, všichni zmlkli a zahleděli se na ně.

„Agramone, vítej! Měl bys ležet, nevypadáš dobře,“ přerušila ticho rudovlasá démonka a posměvačně se na Agramona šklebila.

„Děkuji! To víš po boji nikdo nevypadá dobře, na rozdíl od někoho, kdo akorát sedí na prdeli a nedělá nic kromě pilníkování nehtů,“ vrátil jí Agramon.

Démonka vztekle zavrčela.

„No tak klid. Tím že se budeme hádat mezi sebou tomu mladíkovi nepomůžeme. Agramone, pokud se chceš připojit a pomoci nám vymyslet strategii, tak jsi vítán, v opačném případě odejdi,“ praštil do stolu vysoký démon s černou kůží a bílými vlasy.

„Ovšem že se chci zapojit. Vždyť jde o mého bratra,“ odsekl Agramon.

Démon přikývl a Agramon se s Verrinovou pomocí postavil ke stolu.

„Toto je mapa Akvanova území. A tady jsou vypsány druhy magických ochran, které má jak kolem svého území tak kolem svého sídla. Bude těžké se přes ně dostat a pak je tu Akvanova armáda,“ podal démon Agramonovi seznam ochran a osvětlil mu mapu.

„Dobrá. Máme už nějaký plán?“ zeptal se Agramon.

„Myslíme si, že nejlepší by bylo vniknout na jeho území tudy. Je to přes moře, které obývají vodní démoni. Doufáme, že by nám mohli pomoci, vzhledem k tomu, že z nějakého důvodu s Akvanem nevychází a nemají ho rádi,“ ukázal daný bod jiný démon jehož tělo i obličej pokrývaly četné jizvy.

Agramon přikývl a připojil se do obnovivší se debaty.

***

Amaymon zasténal a otevřel oči. Nadzvedl se na loktech a rozhlédl se. Vzápětí strnul, protože tohle nebyl jeho pokoj a nebyl to ani Verrinův pokoj.

„Do háje, kde to jsem?“ zašeptal si pro sebe.

„Nikdo ti neřekl, že když jsi u někoho na návštěvě, tak bys neměl klít, abys neurazil hostitele?“ ozval se posměšný hlas.

Amaymon se podíval tím směrem a u protější zdi u krbu uviděl stát Akvana, který se samolibě usmíval.

„TY!!“ vykřikl Amaymon a vyskočil z postele, rovzpomněl se, co se stalo a roztřásl se po celém těle.

„Ano, já,“ přisvědčil Akvan a pomalu se k Amaymonovi rozešel.

Amaymon ucouvl a poté se natáhl po stínech v rozích místnosti, aby se do nich zabalil a přenesl se pryč. Hned na to bolestně vyjekl a padl na kolena, protože dostal do celého těla ránu, která připomínala zásah bleskem, zato stíny se ani nehnuly.

„Co to...?“ vydechl Amaymon zmateně a zrak mu padl na ruce, na kterých byly silné kovové náramky, na kterých byly vyryty runy.

Zalapal po dechu a vyděšeně vzhlédl k Akvanovi, který se zastavil přímo nad ním a teď na něj posměšně shlížel.

„Copak?“ zeptal se Akvan posměšně.

Amaymon se roztřásl ještě víc. Moc dobře ty náramky poznal, byly to Poutače magie, jejich úkolem bylo spoutat démonovu magii uvnitř něj, aby nemohl kouzlit a každý pokus o použití magie byl potrestán. Poutače se používaly u vězňů, aby se zabránilo jejich útěku.

„Proč?“ zeptal se Amaymon.

„Proč myslíš? Protože tě chci. A taky protože mě Agramon urazil. Ale budu na tebe hodný a dám ti na výběr. Buď se mi podvolíš a v tom případě zajistím, aby sis to taky užil. A nebo se nepodvolíš a v tom případě tě to bude bolet, hodně bolet. Záleží jen na tobě, já si to užiju v obou případech,“ uchechtl se Akvan.

Amaymon se postavil a probodl Akvana znechuceným pohledem.

„Nikdy se ti nepodvolím,“ zasyčel.

„Tak sis vybral,“ pokrčil Akvan rameny a pak bleskurychle hmátnul a chytil Amaymona za paže a zvedl ho do vzduchu.

Amaymon znovu bolestně vyjekl, začal kopat nohama a snažil se dostat z Akvanova sevření. Akvan se jeho chabým pokusům jen smál a hodil Amaymona na postel. Na nic nečekal a přiklekl ho, aby mu Amaymon neutekl a začal z něj trhat oblečení. Amaymon se svíjel a snažil se odstrkovat Akvanovy ruce, ale proti fyzicky vyššímu a silnějšímu démonovi neměl šanci. S hrůzou si uvědomil, že Akvan může svou fyzickou sílu navýšit.

„Budeš můj,“ zachraptěl Akvan vzrušeně, když z Amaymona jeho oblečení strhal a začal se sám svlékat.

„Ne, nebudu,“ zakroutil Amaymon hlavou a dál se snažil dostat zpod Akvana.

Akvan se jen pobaveně zasmál a vzal do rukou zavazování kalhot, aby si je mohl sundat. Celý se třásl vzrušením a nedočkavostí.

„Pane!“ vběhl do místnosti sluha ještě než se Akvan stačil svléct z kalhot.

„Co je? Nevidíš, že mám práci?“ vyštěkl na něj Akvan a tělem mu projela vlna vzteku.

„Ano, pane, já vím, pane. Ale je to naléhavé,“ vykřikl sluha a třesouc se doufal, že ho Akvan nepotrestá.

Akvan jen něco zabručel. Někdy post pána démonů nesnášel.

„Musím jít, kurvičko, ale neboj, brzy se vrátím a pak budeme pokračovat,“ zašeptal Amaymonovi do ucha, pak natáhl ruku a do ní mu vlétla pouta. Jedno připevnil ke konstrukci postele a druhé zacvakl kolem Amaymonova pravého zápěstí.

Poté se oblékl a odešel se sluhou, aby vyřídil své náležitosti.

„To ne, to ne, to ne,“ zahořekoval Amaymon a snažil se z pout vyprostit.

Strnul, když uslyšel otevření dveří. Přeci se Akvan nemohl vrátit tak rychle.

„Tiše mladý pane,“ ozval se tichý hlas.

Amaymon vzhlédl a spatřil starého sluhu, který se nad ním skláněl a kutil něco s pouty.

„Kdo jste?“ zeptal se Amaymon tiše.

„To není důležité. Důležitější je, abyste se odtud co nejrychleji dostal,“ řekl sluha a konečně se mu podařilo odemknout pouta.

Amaymon se posadil na posteli a mnul si zápěstí.

„Tady. Oblékněte si to,“ podal mu sluha oblečení.

Amaymon si ho převzal a začal se v rychlosti oblékat.

„Proč mi pomáháš?“ zeptal se zvědavě.

„Protože to je správné,“ pokrčil sluha rameny.

„Uvědomuješ si, že tím zrazuješ svého pána?“ zeptal se Amaymon.

„Jak se to vezme. Zrazuji Akvana, který se prohlásil mým pánem, ale ve skutečnosti jím není. Svého pravého pána bych nikdy nezradil,“ odpověděl sluha.

„Jak to myslíš?“ zarazil se Amaymon.

„Konec řečí, už není čas,“ utnul ho sluha.

Amaymon zmlkl a dooblékl se.

„Výborně. Já už vám více pomoct nemohu. Musím zmizet, aby si nikdo nevšiml, že chybím. Vy se odtud snažte co nejrychleji dostat. Hodně štěstí!“ popřál mu sluha a zmizel dřív než stačil Amaymon něco namítnout.

Amaymon si povzdechl a opatrně vyšel na chodbu.

„Bezva a kudy teď?“ zašeptal.

„Jdi do prava,“ ozval se mu v hlavě ženský hlas.

„Kdo je to?“ trhl sebou Amaymon a divoce se rozhlížel.

„Nepokládej otázky a jdi!“ rozkázala mu žena.

Amaymon zaváhal, ale poté se rozešel směrem, který mu žena určila. Cítil, že tomu hlasu ve své hlavě může věřit a navíc mu přišel povědomý.

„Teď jdi dolů,“ řekla žena, když došel ke schodišti.

Amaymon se vydal po schodišti dolů, vzápětí se ovšem rozběhl, protože uslyšel vzteklý řev a došlo mu, že Akvan už zjistil, že prchl. Naštěstí ho ženský hlas neopustil a navigoval ho, kudy běžet, až doběhl ke staře vypadajícím dřevěným dveřím.

„To je tajný východ z hradu. Už staletí se nepoužil a není hlídaný. Otevři dveře a jdi chodbou. Hlavně nepanikař, protože ta chodba je velmi dlouhá,“ řekla žena.

Amaymon poslechl, otevřel dveře a rozběhl se tmavou chodbou. Trvalo dlouho, velmi dlouho, tak dlouho že už ani nemohl běžet, než došel na konec chodby.

„Kde je východ?“ zeptal se vystrašeně a ohmatával zeď před sebou.

„Musíš nahoru,“ ozvala se žena.

Amaymon vzhlédl a spatřil příčky přidělané ke zdi tak, že se po nich dalo vyšplhat jako po žebříku. Chytil se jich a začal šplhat. Když vyšplhal nahoru, nahmatal poklop, napnul síly a otevřel ho.

„Jsem venku,“ zavýskl radostně a vylezl ven.

Rozhlédl se a zjistil, že se nachází na útesu nad mořem. Akvanův hrad obklopen hustým lesem byl vidět pouze z dálky.

„A teď kam? No tak, kudy mám jít?“ zeptal se Amaymon, ovšem ženský hlas se neozýval.

„Tamhle je. Chyťte ho!“ ozval se křik.

Amaymon se otočil a spatřil několik démonských vojáků, kteří běželi jeho směrem. Stejně tak spatřil Akvana, který se vynořil z lesa z jiného směru a s vítězným úsměvem běžel k němu. Zděsil se. Je v pasti, za ním je sráz a pod ním moře a před ním vojáci a Akvan. Neměl kam utéct.

„Skoč,“ ozval se ženský hlas.

„Cože? Vždyť se utopím,“ vyjekl Amaymon a zděšeně se podíval na moře pod sebou.

„Věř mi a skoč,“ trvala na svém žena.

Amaymon se zhluboka nadech, načež se prudce otočil a skočil. Za sebou zaslechl jen vzteklý řev Akvana, který po něm chňapnul a minul ho jen o vlásek.

O pár vteřin později dopadl Amaymon do vody. Ihned se pokusil vynořit ale příchozí vlna ho opět potopila. Amaymon se zoufale snažil vyplavat nad hladinu, aby se nadechnul, ale vlny a mořský proud, který ho zachytil mu v tom zabránil.

„Vím, že nemůžeš dýchat, ale věř mi, vydechni a zároveň s tím zakřič o pomoc. Ty nic neuslyšíš, ale oni ano,“ řekl mu ženský hlas.

Amaymon poslechl, prudce vydechl a zakřičel o pomoc. Ihned nato mu do plic vnikla voda a Amaymon začal ztrácet vědomí.

***

Něco ho udeřilo do zad a Amaymon otevřel oči a začal ze sebe dávit vodu, mezi dávením lapavě nabíral vzduch do plic.

„Jdi v pořádku, chlapče?“ ozval se tichý hlas.

„A-ano, děkuji!“ odpověděl Amaymon a otočil se, vzápětí úlekem vyjekl.

Z vody na něj zíraly jakési bytosti. Trup i paže měli jako lidé, jejich kůže byla ovšem našedlá, jejich vlasy měly různé odstíny modré, zelené, šedé či bílé. Nejděsivější byly ovšem jejich oči. Ty totiž byly celé černé, bez zorniček i duhovek.

„Poprvé v kontaktu s vodními démony?“ zeptal se muž nejblíže Amaymonovi.

„Vy jste vodní démoni?“ vykulil Amaymon oči.

„Ano,“ zasmál se muž.

„Omlouvám se, já...představoval jsem si vás jinak,“ řekl Amamyon a rozhlédl se.

Byl v jakési jeskyni. Její ústí a hlavní část byly zatopeny vodou a pouze kousek u zadní stěny byl jakýmsi kamenem vytvořen výstupek, na kterém se Amaymon nacházel.

„Nemusíš se bát, chlapče, toto je podmořská jeskyně, tady jsi v bezpečí,“ uklidnil ho démon.

„Podmořská? To jako pod vodou?“ zeptal se Amaymon.

„Ano,“ přikývl démon.

„Ale jaktože tu není voda?“ ptal se Amaymon dál.

„Netuším, jak je to možné. My tomu říkáme vzduchová kapsle. Hodně jeskyní ji má,“ pokrčil démon rameny.

„D-dobře. Děkuji vám za pomoc! A ehm pomůžete mi na souš?“ zahleděl se na démona Amaymon prosebně.

„Možná. Ale nejdřív chceme odpovědi,“ v hlase démona nyní zazněla přísnost.

Amaymon pouze přikývl.

„Takže, kdo jsi?“ zeptal se démon.

„Jmenuji se Amaymon. Jsem mladší bratr pána démonů Agramona,“ odpověděl Amaymon.

„Ale nejsi démon. Tedy ne úplný,“ zamračil se démon.

„Má a bratrova matka byla démonka, ale máme rozdílné otce, Agramonův otec byl také démon ale můj je člověk,“ vysvětlil Amaymon.

„Hmmm, takže jsi poloviční démon,“ zkonstatoval démon.

„Ano,“ odsouhlasil Amaymon.

„Dobrá, to není žádná vada. Ale proč máš Poutače? A proč a jak jsi utekl z Akvanova hradu?“ položil démon další otázky.

„To je složité a je to na dlouho,“ povzdechl si Amaymon.

„Máme čas,“ podotkl démon.

„Ano, dobrá,“ olízl si Amaymon rty a pustil se do vysvětlování, řekl vodním démonům vše, popsal první setkání s Akvanem, jeho odluku a konec přátelství s Agramonem a nakonec i jeho únos a co s ním měl Akvan v plánu a nakonec jim popsal i svůj útěk.

„Akvanovo chování mě nepřekvapuje, naopak tohle je celý on. Ale mate mě ten hlas, který jsi nám popsal,“ zamračil se démon, když Amaymon své vyprávění dokončil.

„To mě taky. Nikdy dřív se mi to nestalo,“ řekl Amaymon.

„Dobře, pomůžeme ti. K Agramonovi nebo Verrinovi tě nedostaneme, ale vezmeme tě k jedné paní démonů, kterou známe a ta ti jistě pomůže,“ usmál se démon.

„Moc děkuji! Ale mohu mít ještě dotaz?“ skousl si Amaymon spodní ret.

„Ptej se,“ přikývl démon.

„Když jsem vám popisoval, co mi řekl ten starý sluha, tak jste nevypadali překvapeně. Vy víte, co tím myslel?“ zeptal se Amaymon.

Démon si povzdechl.

„Ano, víme co tím myslel. Před Akvanem tam vládl jiný pán démonů. Jeho dědeček, ovšem Akvanův otec byl mladším synem a neměl tudíž nárok na post pána démonů. Na ten měl nárok jeho starší bratr, Akvanův strýc a po něm jeho syn. To ovšem Akvanův otec a Akvan nehodlali dopustit. Vytvořili plán a zabili Akvanova dědečka, Akvanův strýc a bratranec, svého otce a dědečka bránili, ale Akvanův strýc svého bratra zabil, ale Akvan poté zabil jeho a prohlásil se pánem démonů. Jeho bratranec, skutečný pán démonů musel prchnout s těžkými zraněními a nyní se skrývá a snaží se najít spojence, kteří by mu pomohli Akvana porazit a dostat se zpět do postu, který mu po právu náleží,“ vysvětlil vodní démon.

„Jak je možné, že toho tolik víte a tak dopodrobna?“ zeptal se Amaymon.

„Protože utekl stejnou cestou jako ty. My ho našli, ošetřili a pomohli mu dostat se do bezpečí. Čas od času nás zkontaktuje, aby se dozvěděl nové informace,“ odpověděl démon.

„Víte, kde se skrývá?“ rozstvítily se Amaymonovi oči.

„Ne, nevíme. Jak jsem řekl, občas nás zkontaktuje, pak ale zmizí,“ zakroutí démon hlavou.

„Ach tak. No nevadí, Agramon a Verrin ho jistě najdou,“ povzdechl si Amaymon.

„Kéž by se vám to povedlo. A nyní je na čase dostat do bezpečí i tebe,“ usmál se démon, natáhl se a rukou udělal kruk kolem Amaymonovy hlavy.

Amaymon nechápavě zamrkal.

„Vytvořil jsem ti kolem hlavy vzduchovou bublinu, abys mohl dýchat pod vodou,“ vysvětlil démon s úsměvem a natáhl k Amaymonovi ruku.

Amaymon mu úsměv opětoval, ruky se chytil a vklouzl do chladné vody.